11. kapitola - Rozloučení

Po příjezdu do Bílého domu se měl Bobby Hale automaticky stát šéfem ochranky a Paul Larsen měl tímto okamžikem v práci skončit.

Jenže agent McCoy z Ústředí už na ně v hale čekal s jiným plánem. O pokusu o atentát na prezidenta samozřejmě již věděl z hlášení a byl obeznámen i s Larsenovým duchapřítomným a bleskurychlým zákrokem. Navíc asi před hodinou přišel dopis, ve kterém prezidentovi někdo vyhrožoval smrtí. Tuto hrozbu musí nějak vyřešit a musel si přiznat, že nejpovolanější osobou na to je právě Larsen. Rozhodl se tedy, že agent ve své funkci zůstane a i jeho výpověď se zruší. Alespoň prozatím. Avšak nějak potrestat ho musel. Nakonec vymyslel geniální nápad, kterým vyřeší oba dva problémy. Larsena potrestá tím, že mu nařídí celou tuto situaci vyřešit a dokud se tak nestane, nebude smět pracovat s prezidentem. Viděl, že agentovi hodně záleží na tom, že jeho prací je chránit prezidenta, a že si zjevně zvykl být v jeho přítomnosti a nejspíše jim to oběma velmi vyhovuje, tak teď se to změní. A až Larsen svůj úkol splní, uvidí se, co dál.

Takto rozhodnut se spolu s dalšími agenty vypravil do Bílého domu a čekal na příjezd prezidenta.

Když prezident i s ochrankou dorazil, Paul s Walshem zamířili automaticky k němu. Nešlo si ale nevšimnout, jaké znuděné pohledy si spolu vyměnili. Zjevně se z nich stali i přátelé…


Bodyguard s Danielem se na sebe podívali a neochotně vyrazili směrem k agentovi. Bylo jim jasné, že z McCoyových úst nevyjde nic dobrého, a brzy zjistili, že se nemýlili.

Po něčem, co měla nejspíše být pochvala Paula, se dozvěděli o výhružném dopisu adresovaném prezidentovi, načež Paul zareagoval tak, že na něm Daniel okamžitě poznal, že o něj teď má už opravdu hodně veliký strach. Někdo, kdo ho moc neznal, by si toho nejspíše ani nevšiml, ale Danny to na něm dokázal bezpečně poznat. A viděl, že jeho přítel je nervózní čím dál tím víc.

Chtěl ho vzít za ruku a říct mu něco uklidňujícího, aby se o něj tolik nebál, ale před Paulovým nadřízeným nemohl. Umínil si tedy, že hned, jak toto jednání skončí, si najde příležitost, jak s ním být o samotě, a pokusí se ho uklidnit. Jenže agent z Ústředí toho měl na srdci víc a situaci ještě zhoršil.

Podle něj bude muset Larsen odjet do Mexika, osobně pomoci FBI vyřešit záležitost s pokusem o atentát a najít autora tohoto dopisu. Určitě to oboje spolu souvisí. A než se tak stane, Paul se s Danielem neuvidí. Navíc jim bylo oznámeno, že prezident do té doby nebude smět vystupovat na veřejnosti. A to bylo to, co rozčililo Walshe.

„Tak to tedy ne! Nezalezu do díry jako zbabělec jen kvůli nějakému dopisu!“

„Proboha, Danny, přemýšlej, tady ti jde o život!“ Paul v obrovském stresu, který dnes prožil, a strachu o Daniela udělal velikou chybu. Před svým nadřízeným Danielovi tykal. Zjevně si to ale hned uvědomil a pokusil se to ještě nějak zachránit: „Promiňte, pane prezidente, nechtěl jsem vám tykat,“ ale vypadalo to, že McCoy na to stejně neskočil.

No, snad si aspoň myslí, že jsme jen kamarádi.

Daniel ale neměl zrovna náladu řešit tohle. Byl opravdu hodně naštvaný, že teď bůhví jak dlouho neuvidí Paula a že nebude smět vystupovat na veřejnosti a dělat svou práci. Proto jen odpověděl: „To nic,“ a otočil se zpět k agentu McCoyovi: „Nemůžete mě donutit, abych se schoval jako nějaký zbabělec. Podívejte, rozumím tomu, proč to po mně chcete, a rozhodně nechci zlehčovat vaši práci. Ale stejně jako vaše práce je chránit mě, moje práce je mluvit s lidmi, stýkat se s nimi, být jim nablízku.“

„Je mi líto, pane prezidente, ale tohle by bylo příliš velké riziko.“

„Já musím být s občany v kontaktu, v tom spočívá úloha prezidenta.“

„Omlouvám se, ale to nemohu dovolit. Kdokoli z těch lidí se může pokusit na vás znovu spáchat atentát.“

„Nemohu jen tak zcela zmizet z veřejného života. Ale mám návrh. Co kdybychom zrušili má méně důležitá vystoupení, ale zbytek by se konal podle plánu?“

„A vy si myslíte, že na těch důležitých se na vás nikdo nemůže pokusit zaútočit? Pane prezidente, tohle je bez diskuze. Dokud se celá situace nevyřeší a hrozba nebude eliminována, tak musíte zůstat v Bílém domě.“

„Prosím? Vždyť to může trvat i několik měsíců. To vážně chcete, abych jen seděl doma jako vězeň a nedělal svou práci? Co na to řeknou voliči?“

„Mě vaši voliči nezajímají. Moje práce je zajistit vaši bezpečnost a tu nejlépe zajistím tak, že se budete zdržovat jen v Bílém domě, protože ten je kompletně zabezpečený.“

„Počkejte přeci, musíme se pokusit najít nějaký kompromis.“

„Zde není možnost kompromisu. A když dovolíte, mám důležitější věci na práci, než dohadovat se s vámi.“

Daniel neměl jinou možnost, než poslechnout a odejít, protože by jinak tomu agentovi řekl něco, čeho by později litoval. Už toho měl dost. Proč jim má někdo diktovat, jak často se uvidí a co smí a nesmí dělat? Velmi ho to rozčílilo. Nechtěl, aby jim pořád někdo takhle rozkazoval a aby neustále museli někoho poslouchat. Jak si vůbec můžou dovolit mu říct, že nesmí vystupovat na veřejnosti?

Rozzlobeně zamířil do pracovny. Ve svém rozčilení si ani nevšiml, že jeho přítel se vydal za ním a celou cestu je mu v patách. Všiml si ho teprve v momentě, kdy vtrhl do své pracovny jako rozzuřený býk. Ještě než Paul stihl za nimi pořádně zavřít dveře, prezident již křičel na celé kolo: „To se mi snad zdá! Nikdo mi prostě nezakáže, abych dělal svojí práci! To si dovolovat nebude!“

„Danny, uklidni se, opravdu ti jde o život, má pravdu.“

„Já se ale nebudu jenom takhle schovávat!“

„Danny, copak nechápeš, v jak nebezpečné situaci teď jsi?“

„Kvůli jednomu výhružnému dopisu?“

„A na ten pokus o atentát už jsi zapomněl?“

Ta věta a starostlivý tón, jakým to jeho přítel vyslovil, prezidenta zarazily: „A ty si opravdu myslíš, že to souvisí?“

„Nevím, Danny, ale brzy to zjistím.“

„Takže tam vážně pojedeš?“

„Musím, je to rozkaz.“

„Už je mi z toho zle, jak nám tenhle chlap tak diktuje! Opravdu s tím nemůžeš nic udělat?“

„Nemůžu, je to můj nadřízený. A navíc se o tebe hrozně bojím, takže chci, aby se to vyřešilo.“

„A to se kvůli tomu bůhvíjak dlouho neuvidíme?“

„Bohužel jo, ale za to pak budeme moct být v klidu.“

„Já to bez tebe tak dlouho nevydržím, Paule. Hlavně když jsme se teď teprve dali zas dohromady.“

„Já vím, bude to těžké, ale nějak to zvládneme, uvidíš,“ objal ho něžně Larsen kolem ramen a políbil ho.

„Paule, ale já mám z takového bůhvíjak dlouhého odloučení strach.“

„Proč?“

„Nebudeme spolu nejspíš dost dlouho a nebudeme vědět, co se s tím druhým děje. Sám dobře víš, že takhle hodně vztahů vyprchá. Navíc je pro nás oba hodně důležitou formou komunikace fyzická blízkost a sex. Pár krátkých telefonátů během dne a textové zprávy na tohle prostě nestačí.“

„Danny, proč by ten náš vztah měl vyprchat a měli jsme se rozejít? Já tě opravdu miluju a chci s tebou být, tak nechápu, proč bychom se měli rozejít, že se nějakou dobu neuvidíme. To zvládneme. Navíc nemluvíme třeba o roce odloučení, já to vidím maximálně na pár týdnů, a kdyby to mělo být víc, tak ať se McCoy třeba staví na hlavu, to už bych se...“

Jenže v tom se Walsh začal nahlas smát: „Cože, ten agent se jmenuje McCoy?“

„Jo, co je na tom vtipného?“

„Tak... tak se jmenuje jeden doktor ve Star Treku.“ Prezident se úplně zalykal smíchy.

„Pane bože, Danny, ty se z toho Star Treku jednou zblázníš.“

„No jo, ale když to je moc dobrý seriál.“


„To říkáš ty, já si to nemyslím,“ odpověděl se smíchem bodyguard. Věděl, že za ten rok už si měl zvyknout a respektovat to, že jeho přítel je prostě blázen do Star Treku, ale nějak si na to stále zvyknout nemohl. Podle něj to byl hrozný seriál a proto nechápal tuhle Danielovu posedlost.

„Dobře, dobře. Takže určitě to na našem vztahu nic nezmění a brzy se vrátíš?“

„Slibuju, Danny.“

Oba muži se znovu, nyní ještě pevněji, objali a velice dlouho se líbali, jako by se chtěli navzájem ujistit o své lásce.

„A kdy vlastně odjedeš?“

„V noci, okolo půlnoci, abych tam byl ráno a mohl začít hned pracovat. Teď bych přijel akorát na večer, to nemá cenu.“

„Počkej, a kdy budeš spát?“

„V letadle.“

„Zbláznil ses? Aspoň půjdeš dneska dřív domů, sbalíš se a pořádně se vyspíš.“

„Ale já chci ještě být s tebou co nejdýl, než odjedu.“

„Já bych s tebou byl taky moc rád, ale potřebuješ se vyspat.“

„Ano, pane, tak dobře,“ uzavřel to se smíchem agent a s rošťáckým úsměvem rozcuchal Danielovi vlasy.

Pak si ale vzpomněl, že prezidentovi stále ještě neměl příležitost říct o tom kousanci na krku. Věděl, že už ho stejně všichni museli vidět a že už je nejspíš pozdě, ale měl by mu to alespoň říct, aby si na to teď dával pozor, ať si toho nevšimne ještě více lidí.

„Cože?! Pane bože, to snad ne!“

Daniel se rozběhl k nejbližšímu zrcadlu a agent viděl, jak zůstal na svůj obraz vyděšeně zírat. „Proč jsi mi o tom za celou dobu nic neřekl?!“

„Protože nebylo kdy, Danny. Pořád u nás někdo byl, bylo by to nápadné.“

„Uvědomuješ si ale, kolik lidí mě s tím muselo vidět?“

„Uvědomuju a je mi to moc líto, promiň, neměl jsem tě takhle kousnout.“

„O to kousnutí mi ale nejde, ani o to, že mám kousanec. Jen jsi mi to měl říct, abych to nějak schoval.“

„Dřív bych ti to fakt řekl moc rád, ale nešlo to, promiň.“

Po tom, co se Daniel marně pokoušel nenápadně kousanec zakrýt, se vydali na oběd a pak už se museli rozloučit. Prezident trval na tom, aby se Paul pořádně vyspal.


Larsen dojel domů, sbalil si věci, zařídil letenku a později se rozhodl podívat se na internetu na zprávy a potom si jít na pár hodin lehnout. Chtěl zjistit, jestli ve zprávách nebude něco nového o atentátu nebo jestli v nějakém vysílaném záběru neuvidí něco, co předtím přehlédl. Když ale prohledával internet, narazil tam na jeden článek, který ho od spánku odradil na hodně dlouhou dobu. Byla tam totiž fotka Daniela a u toho zvětšenina jeho krku. Jeho první reakce byla, že to je pořádný problém, a ptal se sám sebe, jak se jim mohlo podařit to takhle vyfotit z té velké vzdálenosti, ve které byli. Ale ještě zachovával chladnou hlavu a říkal si, že to se určitě nějak vyřeší. Jenže potom začal článek číst. A čím déle četl, tím více začínal být naštvaný. Po přečtení celého příspěvku měl chuť autora toho článku chytnout pod krkem a pořádně mu jím zakroutit. Bylo tam totiž napsáno a dost barvitě líčeno, že Dannymu ten kousanec určitě musela udělat Jennifer a že musí tedy být hodně vášnivá, když jen během cesty letadlem se jí podařilo tohle. A dále autor spekuloval o tom, jaké praktiky spolu ti dva asi musí v ložnici provádět.

Nejen, že opět musel snést řeči o tom, že jeho přítel spí s Jennifer, navíc tu psali, jak musí být dobrá v posteli a co všechno asi umí. Přitom moc dobře věděl, že nebyla ochotná s Danielem dělat ani orální sex! V posteli musela být opravdu neschopná a bez fantazie, podle toho, jak se ze začátku při sexu choval Danny a o čem se párkrát mimoděk zmínil, že spolu dělali. Taková nehoráznost! Kdyby tušili, jak byl prezident překvapený z toho, co všechno se dá při sexu dělat, když začali spát spolu! To já byl ten, kdo mu ukázal dobrý sex a kdo s ním dělal nějaké zajímavé praktiky! Už toho měl opravdu dost, už se to prostě nedalo dál vydržet, jak si všichni myslí, že jeho přítel patří někomu jinému. A navíc ho teď donutili Daniela opustit. Kdyby mohli být oficiální partneři, nemohl by je nikdo donutit se takhle odloučit. Ještě ke všemu hned po tom, co se smířili!

Nedokázal se dál víc ovládat, popadl klíče od auta, zabouchl za sebou dveře a rozjel se k Bílému domu rychlostí, která se té povolené neblížila ani vzdáleně.

Když tam dorazil, doslova se vřítil do pracovny, kde jak správně očekával, jeho přítel stále za stolem pracoval. Zaslechl ještě poslední slova konverzace, kterou vedl se svým poradcem Mikem Greenem. Byli momentálně skloněni nad papírem, kde zjevně pracovali na nějakém Walshově proslovu. Zaslechl, jak se Danny Mika ptá: „Můžete mi vysvětlit, proč do háje mám na konci každého proslovu říkat tu pitomou větu, ať Bůh žehná Americe?“ a Mikovu odpověď: „Pane prezidente, já jsem to nevymyslel a nemůžu za to, ale kdyby prezident tuhle pošahanou frázi pořád neopakoval, byl by politicky vyřízený."

Jindy by mu tato Dannyho neustálá nechuť k vynucenému nekonečnému velebení Boha připadala velice vtipná. Věděl, že Daniel je stejně jako on zapřísáhlý ateista, ale kvůli své práci to nikde říkat nesměl. Teď však na vtipy neměl náladu. Musel s Dannym nutně okamžitě mluvit. Naštěstí to prezidentovi již z pohledu na bodyguardův výraz došlo a svého poradce poslal pryč. 


Daniel nechápal, co se Paulovi stalo. Když odjížděl domů, vše bylo v pořádku, a teď najednou vrazí k němu do pracovny a evidentně je kvůli něčemu velmi rozzuřený. Doufal, že Mikovi na tom nebylo nic podezřelého, ale spíše se mu hlavou honila myšlenka, že se muselo stát něco strašného. Larsen měl přeci jet domů, sbalit se a trochu se vyspat, než mu poletí letadlo. Ale dříve, než se ho stihl zeptat, agent začal mluvit sám. Vlastně spíše křičet.

Sotva se za Michaelem zavřely dveře, rozkřikl se: „Už mám toho všeho dost! Jestli se hned nerozvedeš, tak je mezi námi konec!“

„Paule, uklidni se a řekni mi, co se stalo. Jennifer ti zas něco udělala?“

„Ukaž, ukážu ti, co se stalo,“ přešel k počítači a zadal adresu webových stránek, na nichž našel článek o Walshově kousanci na krku.

Když prezident uviděl na internetu tuto fotografii, měl také hned po náladě. Kdo ho mohl takhle vyfotit? Vždyť reportéři na tom letišti byli hodně daleko. To zas bude ostuda. Pořád ale nechápal, o co jeho příteli jde. Vždyť ten kousanec mu sám udělal.

Paul se však netrpělivě zeptal: „Tak co mi na to řekneš?“

„A na co? Vždyť ten kousanec jsi mi udělal ty sám.“

„Tys ten článek nečetl?“

„Aha, nečetl, tak počkej.“

Po přečtení několika řádků pochopil, o co Larsenovi asi jde. Od autora článku to bylo velmi bezohledné a to, co tam tvrdil, že prezidentský pár v letadle prováděl, bylo tak detailní, že se Daniel jen při čtení musel červenat.

Potom však promluvil: „Vždyť víš, že já ten článek nenapsal a ani jsem nikomu nevykládal, že ten kousanec je od mé ženy. A dokonce, kdybys mě na to býval upozornil dřív, bych to i zkusil nějak zakrýt.“

„Danny, už jsem ti řekl, že jsem tě varovat nemohl, tak se k tomu zas nevracej, a pokud jde o ten článek, tak tys jim nemusel říkat, že to dělala ona, oni si to hned odvodili, protože je tvoje žena, a o to jde, víš?“

„Aha, takže co teď mám podle tebe dělat? To mám jako teď vydat oficiální prohlášení, kde řeknu, že jsme manželé jen naoko a že ve skutečnosti spím s tebou a že ten kousanec je od tebe, jo?“


To agenta zarazilo. Ano, původně sem přišel s tím, že chce, aby Daniel přiznal vztah s ním a aby se rozvedl. Nyní si však uvědomil, že to opravdu nejde. Jeho přítel by kvůli tomu musel okamžitě odstoupit z funkce a přišel by tak o práci a navíc by si tím zcela zničil pověst. To po něm přeci nemůže chtít, to by udělal jen ten největší a nejhorší sobec, někdo jako Sean Carter, ale takový Paul přece není. Ano, pravděpodobně bude muset ještě hodněkrát nedbat na svou hrdost, dále svůj vztah s Dannym tajit a tvářit se, že v posteli s jeho přítelem místo něj bývá někdo jiný, ale jinou možnost zkrátka nemají.

„Promiň, Danny, měl jsem si to všechno uvědomit hned a nepřijet sem jak nepříčetný a takhle na tebe ječet. Zvlášť, když se bůhví jak dlouho neuvidíme.“

„To je dobrý, Paule. Chápu, žes musel být fakt naštvaný a že ten článek byl vůči tobě necitlivý. Upřímně tě dost obdivuju, že to takhle zvládáš. Já bych asi nesnesl, kdyby tys byl pořád spojovaný s nějakým jiným partnerem nebo partnerkou.“

„Takže se na mě nezlobíš?“

„To víš, že ne,“ políbil ho prezident.

Bodyguard ho pevně objal a byl opravdu šťastný. Zachoval se jako totální pitomec a jeho přítel na něj přesto nebyl naštvaný. Byl mu za to moc vděčný.


Pak si ale Walsh vzpomněl: „Paule, neslíbil jsi mi, že budeš před tím letem spát, aby sis odpočinul?“

„Jo, promiň...“

„Tak pojď, půjdeme si teď lehnout spolu. Nevěřím ti, že bys doma opravdu šel spát, tady na tebe aspoň dohlédnu. Sbaleno už máš, ne?“

„Tak to bude nenápadný.“

„Mně je to jedno, chci tě teď mít tady u sebe a objímat tě než odjedeš.“

„Tak dobře, ale je to na tvoje riziko.“

„Jasně.“

Larsen přijel již v civilním oblečení, takže si na sobě nechal jen triko a boxerky a vlezl do Walshovy postele. Prezident si sundal oblek, vzal si triko na spaní, k agentovi se v posteli přitiskl a během pár minut oba dva usnuli, s Dannyho hlavou na bodyguardově hrudi.

Za nějakou dobu ale prezidenta vzbudilo bouchání na dveře v pracovně. Daniel ihned vyskočil a byl strašně rád, že spojovací dveře mezi pracovnou a ložnicí nechal otevřené, jinak by to přeslechl. Stejně ale, jak si nyní s hrůzou uvědomil, to není k ničemu, protože teď těžko může otevřít. Každému by podle jeho vzhledu došlo, že zrovna spal, a když všichni vědí, že je tam i Paul...

Začal se velkou rychlostí oblékat a urovnávat si vlasy, ale věděl, že to opravdu hodně nápadné stejně je. Zavřel ještě spojovací dveře do ložnice a za okamžik šel otevřít. Jen se modlil, aby to nikomu nedošlo.

Za dveřmi stál Bobby Hale: „Pane prezidente, je připravena večeře. A chtěl jsem se zeptat, jestli s námi nebude chtít jíst i Paul Larsen, když je tu teď také.“ Rozhlížel se po místnosti v marné snaze svého nejlepšího přítele najít.

Daniel si vybavil spícího Paula u něj v posteli a to, že si nutně potřebuje odpočinout a že je zjevně po posledních událostech velmi vyčerpaný, když ho neprobudilo ani to, jak prezident z postele vyskočil a rychle se oblékal. Bude nejlepší nechat ho pořádně vyspat. Jak to ale teď říct agentu Halovi?

„Víte, Larsen si šel odskočit, tak nevím. Asi bude nejlepší, když já normálně na večeři přijdu a jemu to sem potom rovnou přinesu, až se budu vracet.“

Pokud Walsh čekal, že z reakce v agentově obličeji vyčte nějaké podezření nebo náznak toho, jestli je mu něco nápadné, tak se mýlil. Hale se zachoval jako úplný profesionál, a tak Daniel nevěděl, na čem je.

Paulův zástupce jen přikývl a odešel, snad tedy nic netušil. Prezident napsal Larsenovi na svůj polštář vzkaz, kdyby se náhodou vzbudil, a vydal se na večeři.

Bohužel mu zas nešlo zakrýt ten kousanec. Po proniknutí fotografií na internet už to ale stejně bylo jedno, stejně se o něm dozví celý dům i kdyby ho skrýval, tak se nakonec rozhodl to neřešit. Horší situace však byla s jeho zápěstími. Když vzal do rukou příbor a chtěl začít jíst, vyhrnula se mu košile i sako kousek nad zápěstí a on s hrůzou zjistil, že se mu tam již začínají tvořit modřiny. Nepochybně z pout.

Byl z toho úplně zoufalý. Ten sex byl dneska úžasný, tak proč to musí mít takové následky? Určitě si toho všichni všimnou. Včetně Jennifer, která na něj kvůli tomu bude jistě naštvaná ještě mnohem víc.

Rychle tedy dojedl, vzal jídlo pro Paula a zmizel ve svém pokoji. Doufal, že ho nikdo natolik nepozoroval, aby si něčeho všiml. V ložnici zjistil, že jeho přítel ještě spí, za což byl velmi rád. Měl radost, že si Larsen alespoň trochu odpočine.

Znovu si k němu lehl, obejmul ho a během pár minut opět usnul. Chtěl si co nejvíce vychutnat bodyguardovu přítomnost, dokud tu šanci ještě mají.

Za nějakou dobu se ale prezident zas probudil. Zjistil, že tentokrát je to tím, že už se vzbudil Larsen a pohnul se. Usmáli se na sebe a potom mu Daniel oznámil, že mu přinesl večeři, tak ať se nají, než bude muset jít.


Bodyguard vděčně přijal talíř s jídlem, posadil se na posteli vedle Daniela a hladově se pustil do večeře. Až nyní si uvědomil, jaký má hlad.

Po chvíli Walsh promluvil: „Je dobře, že sis šel lehnout. Musel jsi být hodně unavený, když tě nevzbudilo ani to, jak v pracovně klepe agent Hale a jak se rychle oblékám a jdu mu otevřít.“

„Danny, nerad ti kazím radost, ale já za celou dobu vůbec nespal.“

„Ale.. Jak to? Vždyť jsi na nic nereagoval…“

„Vždyť už jsem ti říkal, že když jsem s tebou v posteli, stejně jsem pořád ve střehu, protože tě mám hlídat.“

„Ale teď nemáš službu.“

„Ne, jenže jsem zvyklý, že když s tebou ležím v posteli, tak ji mám. Proto u tebe nikdy nespím. Ale byl jsem po tom pokusu o atentát, cestě letadlem a časovém posunu hodně unavený, tak jsem prostě ležel a odpočíval.“

„Proč jsi mi nic neřekl? Když jsi věděl, že se tady pořádně nevyspíš, tak jsi měl jet domů a vyspat se tam.“

„Chtěl jsem být s tebou, Danny. Líbilo se mi, jak jsi mě objímal a spokojeně spal. Neboj, odpočinul jsem si a v letadle ještě budu spát. Slibuju.“

Agent ale měl už nejvyšší čas jít, aby chytil letadlo. Objal tedy Walshe na rozloučenou a při tom si všiml, že jeho přítel se tváří nešťastně.

„Danny, co se stalo?“

„Co asi? Odjíždíš někam, kde se ti klidně může něco stát, a ani nevím, kdy se zas uvidíme.“

„Ale no tak, přece to zvládneme,“ řekl agent, ale sám byl smutný také. Nedovedl si představit, jak to bez Daniela tak dlouho vydrží.

„Bude se mi hrozně stýskat.“

„Mně přece taky. Moc tě miluju. Ale odjet musím. Jedině...“

„Co?“

„Napadlo mě, jak bychom snad mohli být víc v kontaktu než jen po telefonu.“

„A jak?“

„Co kdybychom si zřídili Skype a mohli si pak každý večer volat mnohem delší dobu a s obrazem?“

„Skype? Proč nás to už nenapadlo dřív? Mohli jsme si přes něj vždycky volat, když nemáš službu.“

„Jo, taky nechápu, že mě to napadlo až teď. Tak co?“

„Jasně, že jo, Paule. Jen doufám, že i s časovým posunem se nám podaří to nějak zvládnout.“

„Neboj, to už potom nějak vyřešíme. Tak já už teda půjdu a pak si zavoláme, jak to bude s tím Skypem, ty si ho zatím nainstaluj, jo?“

„Dobře,“ uvolnil prezident konečně své objetí, „ale buď tam na sebe opatrný a brzy se vrať, jo? A počítej s tím, že až se vrátíš, tak budu pořádně nadrženej, takže se na tebe hned vrhnu.“

„Neboj, Danny. To se budu na ten návrat moc těšit.“ Naposledy Daniela dlouze políbil a mezi dveřmi mu ještě zamával na rozloučenou.