Když prezidenta s dětmi dovezli agenti zpět do Bílého domu, Bobby se ihned vypravil zpátky za svou rodinou, zatímco Daniel si všiml, že Paul váhá. Popošel s ním tedy kus od dětí, aby je neslyšely, a zeptal se: „Proč nejedeš za Fredem, Paule? Služba ti oficiálně skončila a čeká na tebe doma syn.“
„Jel bych, Danny, ale chtěl bych ti ještě pomoct přemluvit děti. Je mi jasné, že ty s nimi ještě budeš mluvit, a myslím, že by to měly slyšet od nás obou.“
„Paule, já si s nimi promluvím sám. Třeba to vezmou ode mě samotného lépe. Udělal jsi, co jsi mohl. Navíc vím, že umíráš touhou být s Fredem. Vídáš ho míň než Lily s Jackem.“
„Fred na mě chvíli počká, Danny, tohle je důležitější. Je důležité, aby všechny naše děti pochopily, že je opravdu máme rádi.“
„Já vím, Paule. Ale myslím, že tebe teď vnímat moc nebudou. Pracujou u nich emoce. Bude lepší, když si s nimi promluvím sám.“
Bylo vidět, že Larsen váhá, jestli má Daniela s dětmi opustit.
„Neboj, Paule. Zkusím jim to ještě vysvětlit sám a když to nevyjde, zkusíme to zítra spolu znovu.“
„Dobře… Když myslíš, že to tak bude nejlepší.“
Daniel chytil svého přítele za ruku: „Bude to tak nejlepší, věř mi. Ale moc děkuju, že se tak snažíš, vážím si toho.“
„To je přeci samozřejmé, Danny. Miluju tě a Jack s Lily jsou jako moje vlastní děti.“
V tom se ozval Jack: „Pusť mýho tátu!“
„Tygře, ale tvůj táta drží mě, ne já jeho, podívej,“ natočil k Danielovu synovi agent ruku tak, aby viděl, že to prezident drží Paula.
„To je mi jedno, pusťte se! Je to náš táta!“
„Jacku, ale už jsme ti vysvětlili, že se máme rádi.“ Walsh nechtěl ustoupit. Pokud by nyní Jackovi vyhověl a pustil Larsenovu ruku, dal by tím svým dětem najevo, že když budou dostatečně protestovat proti jejich poměru, třeba dosáhnou toho, že se s Paulem rozejde. Něco takového jim rozhodně do hlavy nasadit nechtěl. „Jestli ale chceš, máme každý ještě jednu ruku volnou, můžeme chytnout vás oba taky.“
„Ne!“ Chlapec se rozeběhl ke dveřím, evidentně se chystající běžet za matkou.
„Tygře, počkej,“ zastavil ho Paul a pustil Daniela. „Stejně musím jet domů za Fredem, tak tu prosím s tátou zůstaň, jo?“
Walsh viděl, jak jeho přítel chtěl Jacka pohladit po hlavě, ale jeho syn agentovi uhnul a věnoval mu naštvaný pohled.
Pak se Larsen ještě jednou otočil na prezidenta: „Danny, vážně si jsi jistý, že mám jít?“
„Jo, Paule, promluvím si s nimi ještě sám.“
„Dobře. Tak ahoj zítra.“
„Ahoj.“
Ani jeden z nich nechtěl Jacka s Lily nyní dráždit ještě víc tím, že by se jako vždy políbili, proto se na sebe jen nepatrně usmáli, bodyguard se rozloučil ještě s oběma dětmi, které mu ale na pozdrav neodpověděly, a odešel.
„Dobrá,“ povzdechl si Daniel. „Jacku, Lily, prosím, pojďte na chvíli sem.“
Oba k němu přišli a posadili se vedle něj na pohovku.
„Podívejte, já chápu, že jste na mě a na Paula naštvaní. Rozumím tomu, ale nemusíte se k němu chovat takhle ošklivě. Vždycky jsme vás přece s maminkou učili, že se k lidem máte chovat slušně. Tohle se mi vážně nelíbí. A Paula to moc mrzí, protože vás má opravdu rád.“
„Ale my už nemáme rádi jeho,“ prohlásila zarputile se tvářící Lily.
„Beruško, vždyť jsi ho vždycky měla tak ráda! Vzpomeň si, jak jsi se o Paula bála, když ho v Mexiku unesli, a jak jsi byla ráda, když se vrátil.“
„Jenže to jsem ještě nevěděla, že tě chce odvést od nás!“
„Lily, ale on mě od vás odvést nechce, chceme se s vámi vídat jak to jen bude možné.“ Nechtěl zacházet do detailů a vysvětlovat takhle malým dětem, že to bude spíše jejich matka, která jim bude bránit ve styku.
„Ale to je málo, tati!“
Daniel ji objal a spíše pro sebe zašeptal: „Já vím, Beruško, já vím.“ Tak moc by si přál vzít děti s sebou, až se budou s Paulem stěhovat. Ale věděl, že tohle Jennifer nikdy nedovolí. A soud také ne, až vyjde najevo, že bude žít s partnerem. Mrzelo ho to, ale života s Paulem se prostě nemínil vzdát ani za tuhle cenu. Miluje ho.
Nezbývá než doufat, že děti dostane alespoň do střídavé péče. Bude muset začít ještě více budovat svůj obraz milujícího otce a člověka, který chce pomáhat lidem. Tuto svou tvář se snažil prezentovat již od doby, kdy vstoupil do politiky, ale věděl, že nyní na tom bude muset zapracovat ještě více. Jennifer proti němu použije vše, co bude moci, tím si byl jistý. Nebude chtít, aby děti sdílely domácnost s Paulem. Je tedy nutné se připravit. A i když k rozvodu dojde nejdříve za rok, až skončí ve funkci, image musí začít budovat co nejdříve.
Jeho úvahy přerušilo zaťukání na dveře. Po vyzvání vstoupila dovnitř jeho žena.
Jennifer Walshová uslyšela na chodbě hlasy svého muže a dětí, jak se vrátili z výletu. Byl to pro ni nezvyk, být takhle dlouho bez dětí, když neměly výuku nebo když nejela služebně někam jen ona s Danielem. Od té doby, co její manžel začal pracovat jako prezident, měl moc práce a neměl čas trávit s jejich potomky tolik času jako dříve. Proto s nimi většinou bývala ona a když potom děti byly výjimečně samy s otcem nějakou delší dobu bez ní, moc jí chyběly. Čekala, že je Daniel k ní brzy přivede, ale dlouho se nic nedělo, zřejmě byly ještě s ním v jeho pokojích. Po chvíli to už nevydržela a šla za nimi, prostě se již nemohla dočkat.
Zaklepala a po Danielově vyzvání vešla dovnitř: „Ahoj, slyšela jsem, že už jste zpátky.“ Potom se otočila k dětem: „Tak jak se vám líbilo?“
Slova se jako první ujal Jack: „Mami, my jsme byli u Paula doma! A víš, co nám s tatínkem řekli?“
„Nevím, Jacku,“ věnovala první dáma svému muži varovný pohled.
„Táta říkal, že od nás odejde, že má radši Paula,“ začala Lily natahovat.
„Beruško, já jsem neřekl, že ho mám radši než vás-“
Tak tohle už bylo moc. Tohle opravdu přehnal. „Buď zticha, Danieli! Jak se opovažuješ vodit děti k němu domů, lhát mně i ochrance o tom, kde budete, a ještě jim takhle blbnout hlavu?!“
„Jenny, buď tak hodná a nekřič na mě. K Paulovi jsem je vzal, abychom si spolu všichni užili Vánoce. Uznávám, že máš právo vědět, kde děti jsou, a bylo špatné ti lhát, za to se omlouvám, ale ty bys nedovolila, abych je tam vzal. A Jack i Lily byli nadšení, když jsme jim v autě řekli, že jedeme k němu a strávíme spolu celé odpoledne. A ano, řekli jsme jim to, protože tam jsme byli v klidu a soukromí, byla na to ideální příležitost. Navíc bylo na čase, aby se o nás konečně dozvěděli. Chtěli jsme, aby měli čas si zvyknout, než začneme s Paulem žít spolu.“
„Cože?! Žít spolu?! Danieli, ty už jsi se vážně zbláznil! Zamysli se konečně na chvíli nad tím, co děláš. Vždyť ty jenom kvůli nějakému flirtu rozvracíš celou rodinu. Jackovi s Lily jen motáš hlavu a poštveš si je proti sobě. Nebojte se, děti. Tatínek od nás neodejde.“
„Jenny, mají právo to vědět. A nevím, kolikrát ti mám opakovat, že s Paulem nejde o flirt. Miluju ho. A to, že spolu budeme žit, až mi skončí funkční období, jsem ti už několikrát říkal.“
„Ano, říkal, ale já vím, že to tak nebude. Rozejdeš se s ním do té doby. Jsi zamilovaný, nemiluješ ho. V tom je rozdíl. Jsi do něj jen poblázněný a brzy tě to přejde. Proto nechci, abys našim dětem tvrdil takové věci. Podívej na Lily, je z toho chudák celá rozrušená. Pojď sem, Lily,“ holčička se ke své matce ihned rozeběhla a pevně ji objala, jako by se bála, že i ona ji opustí. „Už nikdy nechci, abys mi lhal o tom, kde děti jsou, jasné? A už vůbec si nepřeju, abys je tahal k němu domů. Je to pro ně cizí člověk a tak to i zůstane. Navíc jsi jen kvůli své sobeckosti riskoval jejich bezpečí. Pochybuju, že Tajná služba věděla, kde jste.“
Nechápala, co se to s Danielem děje. Od té doby, co měl poměr se šéfem své ochranky, se choval jako vyměněný. A odnášela to celá jeho rodina. Ona i Jack s Lily. Její muž se nikdy nechoval tak sobecky a tak slepě k jejich citům, jako se choval poslední dobou. Vše se najednou točilo kolem Larsena a byl ochotný pro něj udělat všechno. Proč? Proč najednou s takovým klidem ignoruje celé ty roky, co byli spolu, a všechno, co spolu pracně vybudovali? Vždyť to je jen fáze, copak to nevidí?
Než prezident stihl na její slova zareagovat, vzala do náruče třesoucí se Lily, která vypadala jako uzlíček nervů, který hrozil, že se každou chvíli zhroutí, Jacka chytila za ruku a naštvaně odešla z manželovy pracovny.
Daniel nevěděl, co má dělat. Samozřejmě by za svou ženou nejraději vyběhl a vynadal jí, jak se zachovala. Takhle před dětmi srážet, když jim oznámí nějakou důležitou věc. Hlavy jim plete ona. On to s bydlením s Paulem myslí vážně. A to, jak Jennifer neustále bagatelizuje jeho vztah s Paulem… už toho měl vážně dost. Ale nechtěl dělat scénu před Lily s Jackem. Už tak je toho na ně moc, nemusí ještě vidět rodiče se hádat. Proto se nakonec rozhodl nechat to být. On o svých citech k šéfovi ochranky nepochyboval, věděl, že s ním žít chce a že Larsen chce žít s ním, to bylo to podstatné. A jeho potomci to časem určitě pochopí také.
Dnes s tím však nemůže nic udělat. Zkusí to společně s Paulem s dětmi zas zítra, když do nich jen bude hučet, mohl by je tím ještě otrávit. Bodyguardovi nyní volat nechtěl, aby ho nerušil, když si užívá čas se synem, a pracovat se mu o svátku také nechtělo.
Donesl si tedy z kuchyňky čaj, sedl si v obývacím pokoji na gauč pod deku a strávil příjemný zbytek dne čtením knihy od Freda. Byla to skutečně dobrá kniha shrnující nejnovější archeologické objevy. Až ho překvapilo, že je tak pozdě, když mu Paul v jedenáct večer zavolal, aby mu popřál dobrou noc. Po telefonátu se ale začetl znovu a v jednu hodinu ráno se téměř musel nutit ji odložit a jít spát.
Druhý den měl v práci stále volno, přemýšlel tedy nad tím, jak obnovit vztah mezi svými dětmi, svým partnerem a sebou. Nejlepší by samozřejmě bylo spolu opět trávit čas. Lily i Jack si sami uvědomí, jak je jim s nimi dobře, a vše bude jako dříve. Jenže nevěděl, jak je k tomu přesvědčit. Jasně oba dali najevo, že s nimi, především tedy s Larsenem, teď žádný čas trávit nechtějí. Snad se mu je podaří přesvědčit alespoň na nějaké hraní s jejich otcem, vždyť problém byl podle Jacka s Lily ten, že s ním nebudou moci být tolik, kolik by chtěli. Věděl, že jeho přítel má dnes přijít na desátou hodinu do práce, mohl by tedy hned po snídani děti vzít k sobě, jestli budou chtít, a pak už by se k nim mohl Paul přidat a uvidí se, jak se bude situace vyvíjet.
Během jídla se proto svých potomků zeptal, jestli by nechtěli jít si s ním hrát. Jack se ale místo odpovědi zeptal: „Nejdřív mi řekni, jestli od nás teda odejdeš, nebo ne. Tys včera říkal, že jo, ale maminka říkala, že ne.“
Přesně jak čekal. Jeho žena jim jen plete hlavy. Musejí v tom mít pořádný zmatek. Jak jim to ale má vysvětlit bez toho, aby jejich matku obvinil ze lži?
„Víte, někdy se stane, že dva lidé vnímají situaci každý jinak. Vaše maminka prostě nevěří, že mám Paula až tolik rád, proto si myslí, že s ním bydlet nebudu. Ale my spolu opravdu budeme.“
Jeho syn tedy rezolutně odpověděl, že si s ním hrát nebude. Už nikdy. Byl hodně naštvaný a Daniel to chápal. Jenže Lily reagovala opačně. Ihned se k otci vrhla, vylezla mu na klín, i když již na to začínala být docela velká, chytila ho kolem krku a řekla: „Já chci! Chci být s tebou, tati!“
Alespoň něco. „To víš, že jo, Beruško, budeme si spolu dneska hrát a budu se ti věnovat, jo?“
Dcera mu v náručí začala zuřivě kývat hlavičkou na souhlas a chytila se ho ještě pevněji.
„A co ty, Jackie? Ty teda nechceš?“
„Noo…“ Chlapec vypadal poněkud zaskočený sestřinou reakcí. „Dobře, kvůli Lily, ať na ni dám pozor.“
To zatím nebyl špatný vývoj. Vypadalo to, že se jeho potomci zlobí převážně na Paula, že chce Walshe odvést, ne na něj, že chce odejít. Nebo možná obojí, ale hlavní důvod jejich hněvu je, že odejde táta a nebudou s ním už moci být pořád jako dosud, proto s ním chtějí alespoň teď strávit co nejvíce společných chvil.
Vydal se tedy s nimi k sobě do obývacího pokoje, kde se rozesadili kolem stolu a Daniel začal přemýšlet, jakou hrou by mohli začít. Měl rád, když při zábavě své děti zároveň učil, proto se snažil vymyslet něco takového.
Nakonec dostal nápad, že si každý z nich vezme papír a tužku a během krátkého časového úseku bude muset vymyslet a napsat co nejvíce zvířat, která začínají na nějaké písmeno. Lily nadšeně souhlasila a ihned se pustila do psaní.
Když však vypršel daný časový limit, Daniel zjistil, že mají problém. I když on sám schválně napsal jen pět zvířat, aby mohla Lily vyhrát, ukázalo se, že ona vyjmenovala zvířata jen dvě. Přitom prezident bezpečně věděl, že jeho dcera jich zná mnohem více. A Jack nenapsal žádné.
Na Danielův dotaz, proč, Jack odpověděl, že řekl, že s nimi bude, aby dal pozor na Lily, ale nikdy neslíbil, že bude hrát také. A holčička se s pláčem přiznala, že tatínka nechala vyhrát, protože si myslela, ze je potom Daniel bude mít radši a bude ho více bavit s nimi trávit čas, když nad nimi vyhraje. „A třeba si potom rozmyslíš ten odchod,“ téměř neslyšně zašeptala nakonec.
„Beruško, pojď sem,“ vzal si ji Walsh opět na klín. „Na, tady máš kapesník a už neplakej, jo? Chci, abyste oba dva věděli, že vás mám moc rád. A vždycky mít budu. Nemusíte mě nechávat vyhrát, aby mě bavilo si s váma hrát.“
„Vážně?“
Bože, jak mu trhalo srdce takhle trápit své děti.
„To víš, že jo, Lily. Nejradši bych s vámi byl pořád, jenže to bohužel není tak jednoduché.“
Potom už holčička naštěstí přestala plakat a do hry se již opravdu zapojila. I Walshův syn se dokonce občas některého kola zúčastnil, i když stále ne naplno. Ale Daniel byl vděčný i za tohle. Byl rád, že jeho děti snad alespoň trochu konečně pochopily, že mu na nich záleží.
Všichni tři se střídali ve vymýšlení písmen, kterými budou zvířata začínat, a Daniel své potomky většinu kol samozřejmě nechával vyhrát. Ani si neuvědomil, že si hrají již téměř hodinu, když do pokoje vešel Paul.
Nadšeně pozdravil děti, které tu nečekal, ale těm očividně hodně klesla nálada, když ho uviděly. Jack se začal zvedat, že odejdou, když tu Paul bude. Daniel věděl, že musí ihned zasáhnout, jinak se ti tři neudobří nikdy.
„Jacku, řekli jsme si přece, že si budeme hrát. Proč chceš odejít, když přišel Paul? Teď mě odvést nechce, chce si s námi se všemi jen hrát.“
„Ale já si s ním hrát nechci, tati. Chci si hrát s tebou.“
„Jasně, klidně. A já si k tomu chci hrát i s Paulem. Podívejte, už jste oba dost velcí, abyste pochopili, že já mám Paula opravdu rád a on má rád nás všechny taky, takže bych chtěl, aby mohl trávit čas s námi třemi. Nikam spolu neodcházíme. Chceme tu být s vámi. Víte co? Vždyť můžeme vymyslet hru, kde budeme v týmu my tři proti Paulovi! Co vy na to?“
Jack s Lily se na sebe pochybovačně podívali, ale potom váhavě kývli na souhlas. Nejspíše chtěli být s otcem a pochopili, že jinak to nepůjde, než že s nimi bude i Paul.
Nerad je takhle do něčeho nutil, normálně to neměl ve zvyku, ale bylo potřeba, aby si k agentovi znovu našli cestu. Pokud by je trochu nepopostrčil, mohl by jejich vztah začít stagnovat a jejich zášť vůči bodyguardovi by mohla být větší a větší, až by se nemuseli již nikdy znovu skamarádit.
„Dobře. A co byste si chtěli zahrát?“
Oba jeho potomci jen pokrčili rameny.
„Mě ale teď zrovna taky nic moc nenapadá. Paule?“ Chtěl zjistit, jestli Jackovi s Lily bude vadit už z principu Larsenův návrh, nebo jestli ho alespoň zváží.
„No… A co takhle, že bych šel pryč z místnosti a vy byste tady v pokoji zatím něco změnili? Něco schovali, dali jinam nebo tak? Já se pak pokusím přijít na to, co to bylo. A potom zas půjdete ven vy tři a něco tu změním já,“ navrhl Paul.
Jack se hned vítězoslavně ozval: „Jasně, to máme v kapse! My budeme tři a navíc je to tátovo obývák, on si hned všimne, co se změnilo!“
Prezidentovi se ulevilo. To znamenalo, že i když třeba ještě během dneška nemůžou nějakou velkou změnu očekávat, vše je nejspíš na dobré cestě. Musí jen být trpěliví.
Agent si zřejmě myslel to samé, protože se na něj nenápadně povzbudivě usmál a potom šel za dveře.
Walsh se spiklenecky naklonil k Lily a zašeptal: „Tak co, Beruško, co tu změníme? Musíme vymyslet něco těžkého, aby na to Paul nepřišel.“
„Já nevím,“ přemýšlela jeho dcera.
„Jacku? Máš nějaký nápad ty?“
„No… A co třeba schovat některou z těch fotek, co máš vystavené tamhle na poličce?“
„Myslím, že to je skvělý nápad, Jackie! Nebo tebe napadá něco jinýho, Beruško?“
„Ne, tati. Tohle je dobrej nápad.“
Fotografii, na které byla zachycena celá jejich rodina, tedy schovali do šuplíku ve skříňce.
„A nezapomeňte, nesmíte se na tu poličku teď vůbec dívat, abyste mu to neprozradili,“ připomněl ještě Daniel dětem, než zavolali Paula.
Agent vešel dovnitř a Walsh viděl, jak už ode dveří pohledem zkoumá místnost. Potom pomalu došel doprostřed pokoje a rozhlížel se dál. Na některých místech mu pohled utkvěl o něco déle, jak přemýšlel, jestli tam není něco jinak, ale potom zas začal zkoumat další části místnosti.
Až mu pohled padl na onu poličku. Daniel na jeho výrazu ihned poznal, že už ví, co je jinak, ale Paul pokračoval nadále v prohlížení i dalších poliček, skříněk a ostatního nábytku, jako kdyby netušil, co mohli v době jeho nepřítomnosti změnit.
Prezident mu byl vděčný. Larsen evidentně ihned pochopil, jak si opět pomalu získat Jacka i Lily na svou stranu. Často si až s údivem říkal, jak je vůbec možné, že je Paul s dětmi tak dobrý. Přirozený. I když nikdy sám děti nevychovával, umí to s nimi perfektně. Důkaz je i to, jak se mu nakonec podařilo navázat skvělý vztah i s Fredem.
A jako by mu jeho bodyguard četl myšlenky, se zoufalým výrazem se otočil na Jacka s Lily: „Páni, já vážně netuším, co jste tu mohli změnit. Můžete mi aspoň trošku napovědět?“
Jack s výrazem pyšným jako páv, šťastný, že má nad Paulem navrch, odpověděl: „Ne. Musíš na to přijít sám.“
„Když já ale vážně nevím…“ Paul dělal, jako že přemýšlí, a znovu se rozhlížel po místnosti. Potom se ještě otočil na Lily: „A ty mi neporadíš, Princezno? Prosím!“
Danielova dcera se zoufale podívala na svého otce. Z jejího pohledu bylo více než jasné, že neví, jestli má Paulovi pomoci. Evidentně mu poradit nechtěla kvůli Jackovi, ale bála se, že když agentovi nenapoví, může to Walshe naštvat, protože má bodyguarda tak rád.
„Beruško, je to na tobě. Nikdo se na tebe nebude zlobit, když mu poradíš, ani když mu neporadíš.“
„Dobře… Tak já ti neporadím,“ řekla potichu a bázlivě se dívala mezi oběma muži, jestli skutečně nikdo z nich není naštvaný.
„Tak jo, Princezno, nevadí,“ pohladil ji šéf ochranky po hlavě a ona se tentokrát pohladit nechala. „Zkusím na to teda přijít sám.“
Larsen hru ještě chvíli natahoval, ale nakonec si „zrovna všiml“, že chybí ona fotografie.
Potom byla řada na dětech a Danielovi, aby šli za dveře oni.
Když vešli dovnitř, všichni tři ihned poznali, že Paul jen prohodil polštáře na pohovce. Evidentně chtěl, aby to děti měly lehké.
Takhle se v této hře několikrát vystřídali, potom zas vymysleli jinou hru a po ní další, až do oběda.
Během jídla Daniel dostal nápad na jiný druh zábavy: „Děti, co kdybychom odpoledne šli ještě všichni na zahradu? Můžeme se koulovat.“
„My tři proti Paulovi?“ Vážně zněl Jack tímto nápadem nadšený?
„Jestli chcete, můžeme.“
„Jo!“
Jednohlasný souhlas. Asi jsou na Paula naštvaní víc, než jsem si myslel, když po něm tak moc chtějí házet sněhové koule… Ale budou si s námi hrát, to je podstatné.
„Dobrá, tak jdeme ven.“
Všichni se převlékli do teplého oblečení a vydali se společně na zahradu.
Tam se Daniel spojil do týmu se svými dětmi proti bodyguardovi a začali se koulovat.
Walsh očekával, že vzhledem k Paulově výcviku pro ně bude asi těžké nad Larsenem vyhrát, ale nečekal, že agent bude až tak dobrý. Prezident byl během pár minut celý bílý od sněhových koulí, kterými ho bodyguard neustále zasypával, ať už se Daniel snažil utíkat, uhýbat nebo se schovávat. Paul ho vždy trefil. A mezitím ještě stíhal pokaždé uhnout „střelám", které na něj posílaly děti. A dokonce i Jacka i Lily pár menšími koulemi také zasáhl.
Kruci, jak to dělá?
I přes velikou snahu prezidenta i obou jeho potomků nakonec hra skončila tím, že Larsena trefili pouze několika málo koulemi, o kterých měl Walsh podezření, že se jimi jeho partner stejně nechal zasáhnout schválně.
Jennifer Walshová šla zkontrolovat své děti. Věděla, že jsou od oběda venku s Danielem, ale připadalo jí, že už tam jsou dlouho. Měla strach, aby nebyly promočené a aby nenastydly. Také si musela přiznat, že se jí po nich už stýskalo.
Ke svému údivu je našla na zahradě nejen s jejich otcem, ale i s Larsenem. Všichni byli zadýchaní a od sněhu.
„Mami!“ Lily se k ní ihned rozeběhla a objala ji. „My jsme se koulovali!“
„Koulovali? Celou dobu? Danieli, vždyť můžou nastydnout, jsou celí zadýchaní, zpocení a mokří od sněhu!“
„Neboj, Jenny, doteď jsme tu běhali, tak jim zima určitě nebyla, a teď jsme akorát skončili, chtěl jsem je zrovna vzít domů.“
„Dobře. Ale můžeš mi říct, co tu dělá i on?“ Hlavou ukázala na Danielova milence. „Neříkal jsi, že si s vámi bude hrát taky.“
Agent se jako vždy raději do jejich hádek nevměšoval a nechal mluvení na jejím muži.
Ten se tedy ujal slova a odpověděl jí: „Jenny, Paul si s dětmi hrát může, když budou chtít- Jacku, Lily! Slezte z toho stromu!“
Jennifer se otočila a všimla si, že jejich potomci vylezli kus od nich na jeden z vyšších stromů a strkají se.
Slyšela Jacka, jak napomíná svou sestru, aby za ním nelezla, že to je jeho strom. Zjevně Daniela neposlechli, proto zavolala i ona: „Oba dolů, hned! Spadnete a něco se vám stane!“ Potom se obrátila zpátky na svého muže: „Danieli, včera byli na Larsena hodně naštvaní, neříkej mi, že si s ním dneska najednou chtějí celý den hrát.“
„Představ si, že ano, Jenny- Lily!“ Manželovy oči se rozšířily hrůzou a rozběhl se ke stromu za ní, na kterém byly jejich děti. Rychle se otočila a uviděla, jak jejich dcera padá ze stromu. Automaticky okamžitě vyrazila Lily na pomoc, stejně jako Daniel, ale viděla, že ani jeden z nich dvou nestihne doběhnout včas, aby ji zachytil dříve než dopadne na zem. Bože, tohle se nesmí stát, tohle ne!
Najednou se snad rychlostí blesku pod strom přiřítil Larsen a holčičku chytil do náruče těsně před tím, než došlo ke katastrofě.
Postavil Lily opatrně na zem a tiše se jí zeptal: „Jsi v pořádku, Princezno?“
Její dcera se roztřeseně k bodyguardovi přitiskla a odpověděla: „Jo, Paule. Děkuju.“
Jennifer se v tu chvíli tak neuvěřitelně ulevilo, že jí ani nevadilo, že se Lily k Larsenovi tak důvěrně tiskne. Byla mu opravdu vděčná.
Doběhla k nim téměř ve stejnou dobu jako její manžel. Oba si s Danielem od agenta vzali svou dceru, začali ji důkladně kontrolovat a dokola se ujišťovat, že je v pořádku.
Bodyguard ale ihned po tom, co jim holčičku předal, dříve než mu stihli poděkovat, zvedl hlavu a podíval se do koruny stromu, kde ještě pořád byl Jack: „Jacku, pojď dolů. Hned,“ dodal velice přísně.
„Co si to dovolujete? Jak to s mým synem mluvíte?!“
„Paní Walshová, já jsem viděl, co se stalo. Jack do ní strčil.“
„Strčil?!“
Syn mezitím slezl dolů a provinile se díval na zem. Odmítal se komukoli podívat do očí.
Bodyguard si k němu klekl, dvěma prsty mu nadzdvihl bradu, aby se mu chlapec podíval do očí, a jemně na něj promluvil: „Tygře, já to viděl. Tys do ní strčil, ale nechtěl jsi ji shodit, viď?“
Jackovi se oči zalily slzami a nic neříkal.
Daniel si před něj klekl také: „Jackie, odpověz, jak to bylo.“
Syn mezi vzlyky odpověděl: „P-Paul má pravdu… Shodil jsem ji… Ale nechtěl jsem! Přísahám!“
Larsen mu přísně řekl: „Jackie, ale i když jsi nechtěl, Lily z toho stromu spadla. Shodil jsi ji a mohlo se jí něco stát. Mohlo to dopadnout hodně špatně.“
„Já vím,“ popotáhl chlapec. „Omlouvám se.“
Z toho byla v šoku. Co si to dovoluje, plést se jí a Danielovi do výchovy?! „Agente Larsene, to už stačí. Tohle je snad moje a Danielova věc.“
K jejímu údivu ale její muž odpověděl za něj: „Jenny, nech ho.“
Larsen tedy pokračoval: „Mně se neomlouvej, omluv se ségře a slib nám, že příště si dáš pozor, abys jí něco neudělal. Jsi starší brácha, musíš ji chránit, ne jí ubližovat.“
Jack se Lily opravdu omluvil, obejmul ji a potom skutečně rodičům slíbil, že už nikdy nic podobného neprovede.
Bodyguard si s Danielem vyměnil pohled, její manžel na něj povzbudivě kývl a potom agent odstoupil, aby nechal prezidenta spolu s Jennifer situaci dořešit.
Nechápala, jak mohl Daniel strpět, aby jim jeho milenec takhle mluvil do výchovy. Tohle už bylo vážně moc. Ještě, že alespoň potom odstoupil, ať mohou situaci dořešit sami. Bude to rozhodně muset s manželem probrat. S tímhle opravdu nesouhlasí. Teď na to ale nebyla vhodná chvíle, museli nejdříve vyřešit s Jackem, co provedl, a také nechtěla diskutovat rozpory ohledně výchovy před dětmi.
Ujala se tedy slova: „Jacku, budeš mít teď týden zákaz počítače a mobilu. Budeš je mít k dispozici jen na úkoly, jinak budou celý den vypnuté. Rozumíš?“
„Ano, mami.“
„Dobře, tak můžeme jít dovnitř.“
Paul se spolu s celou rodinou vydal také zpátky do Bílého domu. Zjistil, že mu dnešní směna velmi rychle utekla a že brzy bude končit.
Když se potom s Dannym vydali do jeho pokojů, zastavil je na chodbě Bobby: „Tak tě za hodinu čekáme u nás, Paule.“
Pane bože, já zapomněl!
Každý rok 26. prosince Paul chodil k Halovým domů. Tuto tradici měli zavedenou s Bobbym už od školy. Vždy se tento den scházeli a slavili spolu dodatečně Vánoce. A důležitou se tradice stala především v poslední době, kdy se Larsen k Bobbymu domů dostával spíše výjimečně.
Dříve spolu všichni trávili dost často celé dny, chodili spolu na výlety a Paul je dokonce kmotrem Bobbyho dětí. Od té doby, co mají s Halem tuto práci, to ale museli hodně omezit, a to hlavně z důvodu, že jejich služby se většinou střídají. A když již mají oba dva volno ve stejnou dobu, zpravidla po těch dlouhých a náročných směnách, které v práci mají, si spíše chtějí odpočinout. Paul je většinou sám doma a Bobby zas chce strávit čas se svými dětmi a manželkou. Jako rodina na sebe mají málo času, proto Larsen chápe, že si chtějí užít co nejvíce ty chvíle, které pro sebe mají. Snažili se spolu s Halem vídat po práci alespoň tak, že spolu chodili běhat nebo na střelnici, ale většinou nebyl více než jednou do měsíce čas, aby Larsen chodil k Halovým domů. Což ho mrzelo, Bobbyho děti i manželku, Susan, měl vždycky opravdu rád. Proto ho překvapilo, že na návštěvu u nich zapomněl.
„Páni, ještě, žes mi to připomněl, Bobby! Já na to úplně zapomněl! Asi jak jsem teď měl plnou hlavu Freda, nezlob se.“
„V pohodě, chápu to. A budeš moct přijít?“
„Čeká na mě doma dneska Fred…“
„Ježiš, tak ho přivez. To je snad samozřejmé, rádi ho konečně poznáme, už taky je načase.“
To je vlastně pravda. „Dobře, já pro něj teda hned zajedu a za hodinu a půl jsme u vás.“
Rozloučil se s Danielem a urychleně vyrazil domů.
U Halových se jim oběma dostalo srdečného přivítání, tak jak se u nich ostatně dělo vždy. Paul měl dnes ale pocit, že Bobby se Susan se zajímají více o Freda, než o něj. Dokonce i oba jejich synové, i když Matt teprve nedávno začal chodit, se motali jen kolem něj. Bobby i Susan se Freda vyptávali na jeho koníčky, jak si rozumí s otcem a řeč se stočila i na Hilary. Teenager byl nejdříve z tolika otázek nesvůj, Larsen dokonce zvažoval, že nějak zasáhne, ale všiml si, že si Fred upřímný zájem a pozornost, které se mu dostává, začíná pomalu užívat a nakonec se dost rozpovídal.
Bylo to moc příjemné odpoledne plné skvělého jídla, které Susan navařila, a pěkných vánočních dárků. Larsen totiž naštěstí pro celou Bobbyho rodinu koupil dárky již dříve a Bobby se Susan zas měli připravený dárek pro Freda s tím, že mu ho pošlou po Paulovi.
Po asi dvou hodinách srdečné zábavy ale zazvonil Larsenovi telefon.
„Ahoj, Danny. Můžu ti zavolat až večer? Jsme ještě u Bobbyho-"
„Paule, jde o Lily. Jsme v nemocnici. Mohl bys přijet?“ Walsh zněl vážně vystrašeně.
V agentovi hrklo. „Jasně, Danny. Hned jedu.“
Položil telefon a obrátil se na Bobbyho: „To byl Daniel. Lily je v nemocnici.“
„Pane bože. Co jí je? Mám jet s tebou?“
„Nevím, víc mi neřekl. Ne, to je v pohodě. Ale mohl bys Freda odvézt ke mně pro věci a pak domů?“
„Ale tati, já chtěl u tebe eště dneska v noci bejt!“
„Já vím, Frede, a mrzí mě to, ale nevím, co se děje, můžu tam zůstat až do rána. Bude lepší, když budeš doma a v klidu se vyspíš. Stejně bys u mě byl jen sám. Vynahradím ti to, slibuju.“
„Dobře, no,“ souhlasil nakonec váhavě jeho syn.
Za jiných okolností by byl agent nadšený, že s ním Fred chce trávit čas, ale teď měl starost o Lily. To nyní bylo na prvním místě. Musel se co nejdříve dostat do nemocnice.
„Díky, Frede.“ Potom rychle zopakoval Robertovi svou otázku: „Můžeš ho teda odvézt, Bobby?“
„Samozřejmě.“
„Díky. A díky vám všem za pěkné odpoledne. Ozvu se vám hned, jak zjistím, co se děje,“ zavolal ještě v běhu mezi dveřmi.
Sotva vešel do části oddělení, kterou jeho podřízeni nechali pro prezidentovu rodinu uzavřít, neměl problém najít i Walshe. Stál na chodbě se svou ženou a na první pohled bylo evidentní, že byli oba velice rozrušení.
Když ho uviděli, Daniel se k němu ihned rozběhl: „Paule! Jsem tak rád, že jsi tady!“
Jelikož všichni agenti nyní hlídali vchody do uzavřené části oddělení, nikdo momentálně nebyl v jejich blízkosti a mohl si tak dovolit Dannyho obejmout.
„Samozřejmě, že jsem tady, miláčku. Přijel jsem, jak nejrychlejš to šlo.“
V tom se ozvala Jennifer: „Danieli, můžeš mi vysvětlit, co tu dělá on?! Jde o naši dceru, ne jeho!“
„Jenny, zavolal jsem mu, protože jsem potřeboval podporu…“
„Podporu?! Já ti jsem málo?“
„A tys mě za celou dobu chytla za ruku? Pohladila? Objala?“
Takhle Dannyho neznal. Věděl, že nedostatek kontaktu a komunikace bylo to, co mu u jeho ženy chybělo, ale nikdy neslyšel Daniela jí to takhle vytknout. S Lily to muselo být vážné, když Walsh reaguje takto prudce.
Prezident si své chování nejspíš uvědomil, Paula pustil a udělal krok zpět k první dámě: „Promiň, Jenny. Omlouvám se. Já vím, že tys na tohle nikdy nebyla, ale já ti vždycky říkal, že já prostě takový kontakt potřebuju.“
Paní Walshová se nejdříve tvářila po manželově výpadu ublíženě. Bylo na ní vidět, že má také velké starosti, jenže je zkrátka dává najevo jinak než on nebo Daniel. Po tom, co se jí ale Danny omluvil a vysvětlil, o co mu jde, se však zatvářila spíše zaskočeně, přistoupila ke svému muži, nejistě se na něj podívala a vztáhla k němu pomalu ruku.
Walsh se nejdříve otočil na Paula a pohledem se ho zeptal, jestli ji smí chytit za ruku.
Bodyguard přikývl. Ano, musel si připustit, že žárlil a bolel ho pohled na ně, jak se drží. Jenže věděl, že to oni dva jsou rodiče dítěte, které je právě v nemocnici. Měli by si být oporou navzájem především oni. Larsen může Dannyho obejmout později. Důležité je, že Jennifer se zjevně alespoň nyní snaží, aby měl Daniel to, co potřebuje. To bylo to hlavní. Aby tu pro něj někdo byl.
Ještě chvíli je tedy nechal, potom už ale nevydržel tu nevědomost a musel se zeptat: „A co se Lily stalo? Nic jsi mi do telefonu neřekl, Danny. Bojím se o ni.“
„Ještě sami nic moc nevíme, Paule. Teď jsme akorát odešli z jejího pokoje, aby si odpočinula a zkusila se vyspat. Dělali jí nějaká vyšetření a čekáme na výsledky. Lily prostě najednou celá zezelenala a sesunula se na zem. Špatně na nás reagovala. Hned jsme tedy zavolali doktora a on doporučil vyšetřeni v nemocnici.“
„Tak uvidíme, co řeknou doktoři, Danny. Doufám, že to nebude nic vážného. A kde je? Mám pro ni jejího Puňtu,“ vytáhl z tašky Lilyina nejoblíbenějšího plyšáka.
„Tys jí donesl Puňťu? Ale… jakto? Vždyť jsi byl u Bobbyho doma,“ divil se Daniel.
„Jo, byl jsem u něj, a když jsi mi zavolal, chtěl jsem jet rovnou sem. Potom mi ale v autě došlo, že budu potřebovat důvod, proč jsem tady. A jediný, který mě napadl, byl jít mimořádně do služby. Naštěstí jsem se před návštěvou Bobbyho nestihl převléct do civilu, takže jsem měl na sobě pořád oblek. Ale musel jsem se jít nahlásit do Bílého domu a vzít si služební zbraň. Řekl jsem, že mi někdo z ochranky jako veliteli volal, co se děje, tak že jdu na všechno dohlédnout. A když už jsem byl v Bílém domě, věděl jsem, že bez Puňti Lily neusne, tak jsem ho vzal, kdyby tu byla přes noc.“
„Jsi úžasnej, děkuju.“ Walsh vypadal dojatě.
Nyní se ozvala i první dáma: „Danieli, to si ze mě vážně děláš srandu, ne? Ty ho chválíš, že bez dovolení leze do pokoje naší dcery?“
„Jenny, to teď přeháníš, ne? Nevšimla sis, co všechno Paul dělá pro naše děti? Jenom dneska si s nimi většinu dne hrál, zachránil Lily, když spadla ze stromu, a teď ještě myslel i na to, že naše dcera bude u sebe chtít mít plyšáka. A na tom, že byl v jejím pokoji, nevidím nic špatného. Chtěl jí udělat radost.“
„A nemyslíš, že to všechno dělá jen proto, aby tě oblbnul? Proboha, Danieli, vzpamatuj se!“
Larsen už chtěl zasáhnout, než oba řeknou něco, co by je mohlo mrzet. Navíc se opravdu chtěl podívat na Lily, bál se o ni. Musel ji vidět. Než se ale stihl znovu zeptat, kde holčička leží, prezident své ženě odpověděl klidným hlasem: „Jenny, už několikrát jsem tě prosil, ať Paula přestaneš urážet. Myslím si, že tohle dokážu posoudit sám, a ujišťuju tě, že už nesčetněkrát dokázal, že mu na našich dětech skutečně záleží. Paule,“ obrátil se na svého přítele, „Lilyin pokoj je támhle za rohem, předtím jsem ti neodpověděl, promiň.“
Velitel ochranky se okamžitě vydal směrem, který mu ukázal, a skutečně za rohem našel dveře, které hlídal jeden bodyguard.
Zaklepal a potom pomalu vešel dovnitř. Ihned zaregistroval malé tělíčko ležící na posteli. Potichu se zeptal: „Nespíš, Princezno?“
„Ne. Bez Puňti nemůžu spát,“ vypadala, jako kdyby se měla každou chvilku rozbrečet. Ale zdálo se, že už je jí lépe, než jak popisoval Danny. Agentovi se ulevilo.
„Myslíš tohohle?“
Ukázal jí plyšáka, kterého držel za zády.
„Puňťo!“ Pejska mu nadšením vytrhla z rukou. „Kdes ho vzal?“
„Když mi volal tatínek, že jsi v nemocnici, hned mě napadlo, že ho budeš chtít,“ přisedl si k holčičce na postel a pohladil ji po hlavičce.
„Děkuju, Paule. Jsi nejlepší,“ objala ho.
To Larsena překvapilo. Tolik, že upustil od své plánované otázky, jak holčičce je, a musel se zeptat na tohle. „Jo? Takže už na mě nejsi naštvaná?“
Lily se zamyslela: „Já vlastně na tebe naštvaná nejsem. Ne od doby, cos mě chytil. Zachránil jsi mě. Ale chtěla bych, aby s náma tatínek zůstal.“
„Princezno, to on by chtěl taky. A věř mi, že já ho od vás také nechci odtrhnout. Jenže se máme opravdu moc rádi, víš? Chceme být spolu. Ale slibuju, že my všichni společně budeme trávit co nejvíc času, jo? A bude to plnohodnotný čas, ne jako když jsem ve službě. Budeme si spolu hrát tak moc, že už tě to nebude bavit,“ usmál se.
„Slibuješ?“
„Slibuju. Já ani Daniel bysme vás dva nikdy neopustili. Milujeme vás,“ políbil ji do vlasů.
„A budeme si každý den volat?“
„To víš, že jo. Budete moct mně i tatínkovi zavolat kdykoli budete chtít.“
Holčička se nad tím znovu zamyslela a potom řekla: „Tak dobře.“
Měl velikou radost, že se vztahy mezi ním a Lily trochu zlepšily. Nikdy by si neodpustil, kdyby ji a Jacka opravdu odtrhl od Daniela, nemluvě o tom, jak by oba chyběli i jemu samotnému.
„To jsem moc rád, Princezno. Teď už se tím ale nezabývej, jo? Hezky si s Puňťou lehni a odpočívej, ať už je ti dobře. Pojď, přikryju tě,“ zachumlal Lily do přikrývek.
„A teď mi pověz, jakpak ti je. Je ti už líp?“
„Jo, jenom se mi trochu motá hlavička a bolí mě.“
To vypadá na otřes mozku... Že by to bylo tím pádem ze stromu?
„Tak jo, nechám tě odpočívat a počkáme, co nám řeknou doktoři, jo? Teď hezky lež a kdyby něco, budu s tatínkem a maminkou na chodbě,“ ještě jednou holčičku pohladil po hlavě a odešel z pokoje. Chtěl své podezření probrat s jejími rodiči.
Znovu se vydal za Danielem a jeho ženou. Našel je sedět společně mlčky na lavici na chodbě. „Dal jsem jí Puňťu a uložil jsem jí. Říkala, že už je jí líp, ale motá se jí hlava a bolí ji.“
„Děkuju, Paule. Jsi zlatej,“ vstal prezident a objal ho. První dáma to tentokrát nechala bez reakce.
„To je přece samozřejmé, Danny. Už mají výsledky?“
„Ne, ještě tu nikdo nebyl.“
„Mně přijde, jestli to není tím pádem, Danny. Myslím, že má otřes mozku. Jak jsem ji chytil, tak asi při dopadu moc trhla hlavou. Mrzí mě to, kdybych jí býval chytil jinak...“
„Paule, jestli máš pravdu, tak si nemáš co vyčítat. V té rychlosti jsi neměl čas na to, abys tohle ovlivnil. Zachránil jsi ji před pádem, kdybys ji nechytil, následky by byly mnohem horší,“ snažil se ho uklidnit Walsh.
„Jo?“ Agentovi tohle moc nestačilo. Kdyby se mu bývalo podařilo Lily chytit trochu jinak, vůbec teď nemusela být v nemocnici.
K jeho překvapení ale místo Daniela odpověděla Jennifer: „Víte, že vás opravdu nemám v lásce, agente Larsene, ale v tomhle s mým mužem musím souhlasit. Lily jste zachránil a já vám za to jsem vděčná. Jestli z toho bude mít otřes mozku, je to malá cena za to, že si mohla zlomit vaz, kdybyste ji nechytil.“
To bodyguarda opravdu překvapilo. Pochvala a dokonce vděčnost od první dámy? To ještě neslyšel. A Walsh také vypadal zaskočeně.
„Děkuju, paní Walshová.“ Potom ale změnil téma. Obrátil se na svého přítele: „A kde je Jack? Je doma?“
„Ne, byl z toho rozrušený, bál se o Lily, tak jel s námi. Dostal ale hlad, tak Vlad Damaschin s ním šel sehnat něco k jídlu.“
V tom uslyšeli na chodbě kroky a rychle od sebe odstoupili. Za chvíli zpoza rohu vyšel doktor: „Paní a pane Walshovi, máme výsledky vyšetření vaší dcery.“
Právě v ten okamžik se zároveň vrátil Jack s bodyguardem, který mu pomáhal sehnat večeři. Larsen se na něj na uvítanou usmál, ale chlapec se na něj v odpověď zamračil. Bohužel teď nešlo to řešit a Paul se musel soustředit na slova doktora, který právě začal vysvětlovat Lilyinu diagnózu.
„Všechna vyšetření ukazuji na otřes mozku. Nebouchla se někde do hlavy?“
Daniel odpověděl: „Dneska odpoledne spadla ze stromu. Šéf mé ochranky ji chytil do náruče, ale mohla při tom hodně trhnout hlavou.“
„Ano, to může být ono,“ přisvědčil doktor. „Doporučuji ji tu nechat dnes přes noc na pozorování, ale měla by být v pořádku.“
„Děkujeme, pane doktore,“ potřásl Walsh muži rukou a úlevně se podíval na svou ženu.
Ta ale jeho nadšení zjevně nesdílela. Sotva doktor odešel, zlostně se otočila na Daniela: „Vidíš, za co můžeš? Je to všechno tvoje vina!“
„Jak to proboha myslíš?“
„Kdybys je nevzal na tak dlouho ven a odvedl je domů, když jsem ti to řekla, tak nelezli na ten strom! Nebýt Larsena, mohla i umřít!“
Paul si všiml, že Jack nyní pomalu odešel za roh do vedlejší chodby.
„Jenny, to si děláš srandu, ne? Jsou to děti, musí se vyblbnout, koulujou se a lezou na stromy. To je snad normální.“
Otočil se a všiml si, že jejich syn akorát potichu a nenápadně zmizel. Chtěl se za ním evidentně vydat, ale Larsen řekl: „To je dobrý, Danny, já za ním dojdu.“
Tato část oddělení byla sice uzavřená a chráněná agenty, takže mu žádné nebezpečí nehrozilo, ale Paulovi se nelíbila Jackova řeč těla, když odcházel. Chtěl si raději ověřit, že je v pořádku. Nechal tedy Daniela s Jennifer, ať si vyřeší své neshody, a šel chlapce zkontrolovat.
Našel ho sedět na lavici v chodbě za rohem. Jack byl celý schoulený, měl hlavu v dlaních a brečel.
Pomalu k němu došel, dřepl si před ním, aby měli oči ve stejné úrovni, a řekl: „Ahoj, Tygře. Můžu si k tobě sednout?“
Chlapec si sundal dlaně z obličeje, podíval se na něj uslzenýma očima a místo odpovědi na otázku se ho zeptal: „Je to moje vina, viď?“
„Myslíš to s Lily?“ Jak má Jackovi odpovědět? „Víš, to se občas dětem stává. Při hrách se jim stávají úrazy. Strčil jsi do ní, ale nechtěl jsi ji shodit.“
Danielův syn jen přikývl.
„Je to i moje vina, Jackie. Kdybych ji chytil trochu jinak, nemusela tak cuknout hlavou. Jenže v té rychlosti jsem to jinak nezvládl,“ povzdechl si smutně. „Důležité teď je, že tvoje sestřička bude za pár dní v pořádku,“ jemně ho pohladil po ruce.
„A bude na mě naštvaná?“
„Když jsem za ní před chvílí byl, nevypadala naštvaná, Tygře. Ale jestli chceš, můžeme za ní zajít a můžeš se omluvit.“
„Jo. Zajdu za ní. Doufám, že bude brzy v pořádku. Ale nejdřív mi řekni, myslíš, že táta s mamkou mě potrestají?“
„To je na nich, Jackie. Nemůžu mluvit za ně. Můžu ti jenom říct, že i když možná budou naštvaný, vždycky tě všichni budeme mít rádi.“
Jack se na něj překvapeně podíval, jako kdyby tohle nečekal: „Vážně? I ty s tátou?“
„Samozřejmě, Tygře. To se vám pořád snažíme vysvětlit. Máme vás oba hrozně moc rádi.“
„A neodejde teď kvůli tomu táta?“
Tak o tomhle to celou dobu bylo! Chudáci mají oba strach, že když Daniela něčím naštvou, on je potrestá svým odchodem!
„Bože, Jackie, samozřejmě, že ne! Zatím zůstane všechno tak, jak je, nic se nezmění. Ať uděláte jakejkoliv průšvih,“ usmál se a rozcuchal Jackovi vlasy. „Chtěli jsme jen, abyste o tom věděli předem. A než se tatínek odstěhuje, slibuju, že vám to také řekneme s předstihem.“
„Vážně?“
„To víš, že jo. A slibuju, že i po tom, co budeme s tátou bydlet spolu, budeme oba bojovat za to, abychom spolu trávili co nejvíc času to půjde, jo?“ Chvíli zaváhal, věděl, že Daniel nechce dětem říkat, že to bude Jennifer, kdo jim bude bránit ve styku, ale podle něj je potřeba, aby to Jack plně pochopil, mu alespoň o něčem z toho říct. Jinak si bude myslet, že o něj dostatečný zájem nemají. A je v deseti letech už dost starý na to, aby věděl, že po rozvodu péči o děti řeší soud. „Víš, ono to totiž není tak jednoduché. O tom, jak moc se budeme vídat, rozhodne soud. A my ho budeme muset přesvědčit, že nám na vás záleží a že chceme, abyste mohli být u nás co nejčastějš.“
„Aha… Proto pořád říkáte, že se budeme vídat, jak to půjde, a ne jak budeme chtít?“
Vypadalo to, že tohle byla ta podstatná informace, která Walshovu synovi chyběla a která mohla změnit, jak se Jack dívá na to, jak bude jeho vztah s otcem fungovat v budoucnu. Konečně snad pochopil, že oni kontakt s ním omezit nechtějí, ale není to jen jejich rozhodnutí. „Přesně tak. Uvidíme, jak to dopadne. Ale volat si můžeme pořád a jak jsem říkal dneska Lily, o to kvalitněji pak spolu ten čas strávíme.“
„Takže vy s náma být chcete?“
„To víš, že jo! Vy dva a Fred jste pro nás to nejdůležitější na světě, Tygře. To, že se váš tatínek zamiloval do mě a opustí vaší maminku, vážně neznamená, že nemá rád vás a že už vás nechce.“
Jack vypadal, že bude ještě nějakou dobu dané informace zpracovávat, tak se Paul rozhodl změnit téma: „Co říkáš, půjdeme teda za Lily a omluvíš se jí?“
„Jo. Doufám, že už je jí líp a že na mě nebude naštvaná.“
Společně došli do Lilyina pokoje, kde našli i Daniela s Jennifer.
Jack, když uviděl své rodiče, se přitiskl k Paulovi a zjevně očekával, že ho nějak potrestají.
Prezidentovi padl zrak na viditelně zkroušeného syna, povzbudivě se na něj usmál, nejspíš na něj naštvaný tedy nebyl, a chystal se něco Jackovi říct, ale Larsen raději zakročil. Chtěl mu nejdříve povědět, o čem se s chlapcem bavili, než mu Daniel vynadá nebo ho potrestá. Sice to nevypadalo, že by se k něčemu takovému schylovalo, ale pro jistotu. „Jackie se přišel sestřičce omluvit a podívat se, jestli je jí už líp, Danny. Co říkáte, nenecháme je chvíli spolu o samotě?“
Daniel zjevně narážku pochopil a pobídl svou ženu: „Dobrá, pojď, Jenny, necháme je, ať si to vyříkají.“
Venku na chodbě jim oběma Larsen vypověděl, že Jack svého činu opravdu lituje a moc se o sestru bojí. Potom je ještě požádal, aby ho již více netrestali.
„Já s tím souhlasím, Jenny,“ otočil se Walsh na první dámu. „Viděla jsi, jak byl před chvílí celý zkroušený? Navíc se jí přišel omluvit.“
„Dobře, alespoň se zachoval správně,“ souhlasila po chvíli přemýšlení jeho žena.
„Výborně, jsem rád, že se shodneme,“ odpověděl Daniel. „Paule, můžu s tebou chvíli mluvit?“
Odešli spolu za roh někam, kde budou mít soukromí. Danny ho k sobě přitáhl, objal ho a konečně, poprvé za večer, ho políbil. „Děkuju. Za všechno, Paule. Za to, žes hned přijel a že se tak hezky staráš o moje děti.“
„To je samozřejmost, Danny. Víš, že je beru jako svoje.“
„Ale já si všiml, žes přesvědčil Jacka, aby se přišel Lily omluvit, a taky jsem viděl, že když se Jack bál, že ho potrestáme, tak se tiskl k tobě. Zas ti důvěřuje.“
„On by se jí šel omluvit i sám, to víš, Danny. Ale ano, jsme zas kamarádi,“ potvrdil s širokým úsměvem. „S Lily i Jackem jsem si promluvil a pochopili, že je máš rád a že se všichni budeme dál vídat.“
„Páni… A jak jsi to nakonec dokázal?“
„S Lily to šlo snadno, donesl jsem jí Puňťu, ale Jackovi jsem musel vysvětlit, že o tom, jak moc se budeme vídat, nerozhodujeme jenom my, ale soud. Neboj, o tom, že ten soud bude kvůli jejich matce, jsem jim neřekl. Ale Jackovi to pomohlo pochopit, proč vždycky odpovídáme, že je budeme vídat tak často, jak budeme moct, ne jak často budeme chtít.“
„Tys mu to řekl? Já je tím nechtěl zatěžovat.“
„Já vím, miláčku, ale Jack už je dost velký, aby to pochopil. A děti spíš ocení, když se s nima jedná narovinu. A opravdu díky tomu porozuměl té situaci.“
„Dobře. Asi máš pravdu,“ připustil nakonec prezident váhavě. „Děkuju,“ znovu agenta políbil.
Když se vrátili na chodbu, kde předtím opustili Jennifer, zjistili, že první dáma tam již není. Našli ji v pokoji u dcery, kde seděla na její posteli a hladila nyní spící holčičku po hlavě. Po tom, co oba muže spatřila, opatrně vstala, aby Lily nerušila, a pokynula jim, ať s ní jdou na chodbu.
„Danieli, zůstaneme tady všichni s ní přes noc, nebo jenom já?“
„Samozřejmě, že všichni, Jenny. Nenechám ji tu.“
„Dobře, nechám nám připravit pokoje.“
Brzy měli připravená místa na spaní a protože měli za sebou dlouhý den, šli si ihned všichni lehnout. Daniel se svým synem spal v pokoji, který sousedil s Lilyiným, a jeho ženě připravili postel v pokoji jejich dcery.
Když se situace konečně uklidnila a agent hlídal na chodbě před pokoji první rodiny, měl poprvé za celou dobu čas se ozvat Bobbymu a také Fredovi a informovat je, jak na tom prezidentova dcera je. Všichni si tedy mohli oddechnout, že se nejedná o nic vážného, a strávit klidnou noc.
Druhý den dopoledne pacientku lékaři znovu prohlédli a rozhodli, že už skutečně smí jít domů. Šťastní rodiče jí tedy sbalili veškeré věci a všichni se vydali zpět do Bílého domu.
Tam uložili dceru opět do postele, aby si odpočinula, a Paul i Daniel se ujali zas každý svých povinností.
Večer Larsen po skončení téměř dvojité směny odjel domů a šel rovnou spát. Tedy, měl v plánu jít spát. Sotva však vešel do ložnice a chtěl vlézt do postele, Luke skočil k němu, stočil se do klubíčka a začal se ukládat ke spánku. „Počkej, Luku, předevčírem jsi tady s Fredem spal výjimečně. Se mnou tu spát nebudeš. Já chci mít postel čistou, ne plnou tvých chlupů, tak jdi do koupelny na kobereček, tam můžeš spát. Šup! Utíkej!“ Jemně do kocourka strčil, aby mu naznačil, že má slézt. Jenže Luke nijak nereagoval. Tak do něj strčil důrazněji. Kotě v ten moment bleskurychle vyskočilo na nohy, zlostně na něj zasyčelo, až se lekl, potom si znovu pohodlně lehlo, okázale zívlo, aby dalo najevo, že nechce být rušeno, zavřelo oči a opět se uložilo. Paulovi došlo, že má smůlu a asi se bude muset smířit s tím, že Luke prostě bude spávat s ním. Nemá smysl se s ním přít. S povzdechem si tedy vedle něj také lehl a snažil se usnout. Jenže sotva začínal usínat, hrozně se lekl. Luke totiž začal ve spánku příst. A opravdu nahlas. Na Larsena to působilo více rušivě, než kdyby spal vedle chrápajícího člověka. Chvíli se snažil vydržet a pokoušel se znovu usnout. Jenže Luke předl stále více a více nahlas. „No tak, Luku, prosím tě, brzy ráno jdu do práce, nech mě se vyspat!“
V odpověď kocour zapředl ještě více.
„A dost, jdeš do koupelny!“ Zlostně vstal, popadl rozespalé koťátko a chtěl ho odnést. Jenže Luke s tím zjevně nesouhlasil. Zavřískl, zaťal do Paulových rukou drápy, vyškubl se mu z náručí a skočil zpátky do postele.
„No to snad ne! Mně poroučí kočka!“ Agent vzal polštář a peřinu a odešel do obýváku na gauč, kde doufal, že bude mít na spánek klid. Spal však teprve necelou hodinu, když ho vzbudil nějaký šramot.
V mžiku byl na nohách a ve střehu. Jediné, co mu letělo hlavou, bylo, že v bytě někdo je. Nejspíše zloděj. Rychle vyběhl z pokoje do kuchyně a poslouchal, odkud jde ten zvuk. Z koupelny. Vběhl tam, rozsvítil... a zjistil, že to je Luke, který potřeboval použít bedýnku.
Blbá kočka! Že já Fredovi radši nekoupil knížku!
Znovu se vrátil na gauč a doufal, že kocourek mu již dá pokoj. Asi hodinu před tím, než měl v plánu vstát, ho však opět něco probudilo. Luke byl zjevně dostatečně vyspalý a nudil se. Skákal po Paulovi a všemožně se ho snažil vzbudit. Když ho agent nohou chtěl odstrčit, kotě ho dokonce kouslo do palce na noze. Potom si začalo brousit drápky o gauč. Larsen se po něm natáhl a chtěl ho plácnout, aby přestal, ale kocourek ho do ruky znovu škrábl a nerušeně se věnoval gauči i nadále. Bodyguardovi nezbylo nic jiného, než se pro dnešek spánku již vzdát a místo toho hlídat Luka, aby mu nezničil nábytek. Jenže když měl zakázáno svými drápky zdobit gauč, kocourek se rozhodl si to vynahradit na bodyguardovi. Než odjel do práce, byl celý podrápaný a pokousaný. A samozřejmě nevyspalý.
Ta kočka má takové štěstí, že je Fredovo! Jinak by už letěla do útulku!
Dorazil do Bílého domu a samozřejmě Daniel ještě spal, tak si stoupl za dveře a čekal. Chtěl ho nechat alespoň do devíti hodin vyspat, věděl, že program mu dnes začíná až v deset. Mezitím si pořádně prohlédl své poškrábané ruce. Měl chuť Luka uškrtit. A nafackovat sobě za ten hloupý nápad dát Fredovi zvíře a ještě to zvíře nechat u sebe.
S úderem deváté hodiny vešel potichu do prezidentské ložnice a přešel k Walshově posteli. Probudil ho polibkem na tvář a lehl si k němu. Daniel jen něco nesrozumitelně zamumlal, přikryl si hlavu peřinou a okamžitě znovu usnul. Paulovi bylo jasné, že prezident je skutečně velmi vyčerpaný. Takhle se obvykle nechoval. Jenže z čeho může být tak moc unavený?
Teď hlavně bylo důležité ho vzbudit. Mohl by ho nechat spát ještě deset minut, ale věděl, že pokud člověk upadne znovu do hlubokého spánku jen na takovou chvilku a potom ho zas někdo vzbudí, bude se cítit ještě hůř.
Obejmul svého přítele zezadu a do ucha mu zašeptal: „Miláčku, je už devět pryč, měl bys vstát. V deset máš být na jednání náčelníků štábu.“
„Hmm... ještě chvilku.“
„Danny, ne, pak budeš ještě víc unavený. Musíš vstát.“
„Ach jo. No tak jo.“
„Cos proboha v noci dělal?“
„Já jsem nejdřív byl s Lily, nudila se za celý den v posteli, a pak jsem do čtyř do rána koukal na Star Trek.“
„Danny, já tě fakt nechápu. Jak se můžeš takhle do noci koukat, když víš, že budeš muset ráno vstávat?“
„Když to byly fakt dobrý díly!“
Agent protočil oči a řekl: „Dobře, ale teď už bys měl z té postele vylézt,“ sám už stál vedle ní a snažil se donutit Daniela udělat totéž.
„Ne.“
„No tak, nebuď jak malej-“
Větu bodyguard nestihl dopovědět, protože prezident ho chytil za zápěstí a stáhl ho zpátky k sobě do postele. Sotva k němu Larsen dopadl, Walsh se bleskovou rychlostí vyšvihl na něj, sedl si svému příteli na boky a začal ho lechtat po celém trupu.
Paul se pod ním smál a začal se kroutit. Pokusil se ho v jeho činnosti zastavit, jenže Daniel mu chytil obě ruce za zápěstí a jednou rukou mu je nad hlavou zatlačil do matrace. Potom si na něj lehl, do ucha mu zašeptal: „Ale já ještě z postele ven nechci,“ a jemně agenta kousl do krku.
Šéf ochranky nadšením zavzdychal, ale potom ze sebe jediným plynulým pohybem bez námahy svého přítele shodil a řekl: „Jo, to jsi řekl, ale vstávat už musíš, takže máš smůlu.“
„Sakra!“
„Neboj, Danny, odpoledne budeme mít čas na sex.“
Po obědě tedy Daniel čekal, že budou moci mít sex. Paul ale potřeboval ještě vyřešit nějaké pracovní záležitosti s Bobbym, kterému měla začít směna hned po něm. Byl se svým kamarádem domluvený, že Hale dorazí o něco dříve, aby daná témata v klidu probrali. Když asi o hodinu dříve Larsenův zástupce dorazil, Paul s ním odešel někam, kde budou mít na rozhovor klid, a Walsh zůstal ve své pracovně sám.
Věnoval se své práci, ale během asi pěti minut se do jeho pracovny vřítil jeho poradce Michael Green. „Pane prezidente, nerad vás ruším, ale už je vážně potřeba, abychom se dohodli na nějakém postupu vaší kampaně na znovuzvolení. Už jsme to spolu probírali několikrát a vy pořád začátek kampaně odkládáte. Jenže v listopadu začínají volby a prostě musíme konečně začít.“
Ano, zatím skutečně začátek kampaně odkládal. Byl s Paulem domluvený, že kandidovat již nebude, a hodlal to dodržet, ale nevěděl, jak to má odůvodnit Mikovi. Jeho poradce je totiž velice zvědavý a pokud mu Daniel řekne, že kandidovat nebude, Mike se okamžitě bude ptát proč. Proto mu zatím pokaždé odpovídal, že si to ještě musí rozmyslet. Teď už ale bude muset něco říct. Mike má pravdu, že je nejvyšší čas na nějaké oficiální rozhodnutí.
Než však stihl zareagovat a oznámit svému poradci, že kandidaturu zahajovat nebude, Mike, tak jak bylo jeho zvykem, ve své řeči dále bez dechu pokračoval a nedal možnost prezidentovi se vyjádřit. „Už jsme nemohli déle čekat a nějak jsme to rozjeli za vás. Nechal jsem natisknout vzorové letáky a plakáty. Můžete se na ně podívat, jestli s nimi souhlasíte?” Na Danielově pracovním stole rozprostřel několik návrhů plakátů a letáků, které upozorňovaly na zahájení Walshovy volební kampaně.
„Miku, moc děkuju, že se staráte. Plakáty i letáky jsou opravdu pěkné, povedly se,“ začal nejdříve pochvalou. Nelhal, Mike skutečně vybral jeho hezkou fotografii i zajímavé motto. „Jenže já vás zklamu. Kandidovat bohužel na příští volební období nebudu.“
Poradci se údivem rozšířily oči: „Cože? Ale proč? Máme výsledky průzkumů, podle kterých vedete...“
„Mám k tomu určité osobní důvody.“
„Ale… jaké? Všichni se budou ptát, pane prezidente. Budu to spolu s vaší mluvčí muset novinářům odůvodnit.“
„Je mi líto, Miku. Jak jsem řekl, je to osobní. Můžete s Kate Newtonovou ale na zítra svolat tiskovou konferenci, kde oznámím, že už nebudu kandidovat.“
„Dobře,“ Mike Green zaraženě odešel. Návrhy propagačních materiálů ale u něj na stole nechal.
Daniel se je chystal někam sklidit, kde nebudou překážet, jenže mu zazvonil telefon. Na druhém konci byl viceprezident O'Neill, který ho prosil, aby za ním přišel do Západního křídla Bílého domu do jeho pracovny.
„Jasně, Time, už běžím,“ položil telefon a vydal se za svým kamarádem.
Paul s Bobbym veškeré záležitosti probral rychle. Spěchal, protože doufal, že před koncem směny se s Dannym ještě stihnou rychle pomilovat. Když ale dorazil do prezidentovy pracovny, Walsh tam nebyl. Nejspíš ho někam odvolali. Posadil se tedy zatím k pracovnímu stolu svého přítele, že na něj počká.
Sotva si však sedl, pohled mu padl na návrhy propagačních materiálů k volební kampani, které ležely na stole. Cože? Co to má znamenat? To si ze mě dělá srandu, ne? V agentovi vřela zlost. Vždyť mi sliboval, že v příštím období už kandidovat nebude. Že konečně budeme žít spolu. A on mi zatím za zády připravuje kampaň?! To si myslí, že na něj budu čekat ještě další čtyři roky? Počítá, že budu dál jen milenec? To tedy ne. Tohle trpět nebude. Dohodli se, že na něj počká do konce tohoto období, s tím souhlasil, ale déle už ne. Nenechá už se sebou zametat jako tehdy se Seanem. Tohle je konec.
Je štěstí, že jeho zástupce již dorazil, může tedy odejít o trochu dříve. Nedokázal by se dnes znovu s Danielem vidět. Vzal mu pouze ze stolu jeden lepící papírek a napsal na něj vzkaz: Takhle dodržuješ slovo? Je konec. Papírek poté přilepil na návrh letáku a odešel.
