19. kapitola - První setkání s Fredem?

Larsen byl úplně zničený. Pořád nedokázal uvěřit tomu, že je zradila zrovna agentka Thompsonová. Věřil jí. Celou tu dobu jí naprosto důvěřoval. Ale v momentě, kdy ji uviděl, jak hledá v Mapovém salónku jeho přítele a chce ho zabít, jednal instinktivně. V sebeobraně téměř bez míření vystřelil. Byl k smrti vyděšený. Nikdy se tak ještě nebál. V tu chvíli nešlo jen o jeho život, ale především o Danielův. 

Vážně ji nechtěl zabít. Pořád si říkal, že měl mířit lépe, jenže u něj převládly reflexy, které získal během výcviku. Zabij nebo budeš zabit. Cítil se hrozně. Na misi v Iráku sice již několik lidí zabil, ale nikdy to nebyl kolega a někdo, komu takhle důvěřoval. Vždy si myslel, že připravit někoho o život je strašné, že je to ta nejhorší věc, co může člověk udělat, ale když nyní zabil svou kolegyni, zjistil, že je to ještě mnohem horší. 

K těmto všem úvahám a pochybám se ještě přidalo to, že Danny k němu citelně ochladl. Nechápal, proč. Každý večer si volali přes Skype a Larsen se ho na to několikrát ptal, ale jeho přítel se vždy vyhnul odpovědi. Paul si myslel, že to je kvůli tomu, jak se dozvěděli o jeho synovi. Třeba mu vadí představa, že Paul má dítě. Jenže Walsh mu to nepotvrdil. Nevěděl, co s tím má dělat, ale teď pro něj bylo prvořadé se se synem potkat. Sám z toho byl dost vykolejený, děti vždy chtěl, a teď najednou zjistil, že jedno má. Byl to pro něj obrovský šok, ale zároveň i radost. Nemohl se dočkat, až Freda pozná. 

Když ho čtyři dny po operaci konečně pustili domů, z bytu ihned zavolal Hilary. 

„Ahoj, Paule.“ 

„Ahoj, Hilary. Dneska mě pustili z nemocnice, tak jsem se s tebou chtěl domluvit ohledně Freda.“ 

„Dobře, kdy by se ti hodilo, abych ho přivezla?“ 

„Mam být ještě tři týdny v pracovní neschopnosti, tak to je jedno, budu doma. Záleží, jak se to hodí vám.“ 

„A co třeba zítra? Bude pátek, po škole má čas, já ho k tobě zavezu, představím vás a něco si mezitím vyřídím ve městě. Pak ho zas vyzvednu.“ 

„To by bylo bezva. Dáš mi s ním ale pár hodin, ať si v klidu popovídáme, viď?“ 

„Jasně. Ale musím tě varovat. Není z toho nadšený a nechce se s tebou sejít.“ 

„Jakto? Řeklas mu, doufám, že jsem o něm nevěděl?“ 

„Jo, řekla, ale nechce tomu věřit. Zkus s ním mít trpělivost a nějak mu to vysvětlit, jo? Je to opravdu hodný kluk, je fakt skvělý, ale když si něco vezme do hlavy, tak mu to nikdo nevymluví.“ 

„Jasný, že se budu snažit. Ale ty ho nějak přesvědč, aby vůbec ke mně přišel, jo?“ 

„Dobře. Uvidíš, že si padnete do noty. Teď bychom si ale konečně taky měli trochu popovídat o nás, jak jsme se celou tu dobu měli, ne?“ 

„Jo, to máš pravdu. Jsem z toho prostě ještě pořád v šoku, promiň. Tak povídej. Co se s tebou dělo?“ 

„Čím začít… Školu jsem už nedodělala, soustředila jsem se na Freda a jeho výchovu. Hned, jak byl dost starý, aby mohl do školky, jsem si ale našla práci. Chtěla jsem být schopná nás uživit a nebýt závislá na rodičích. Od té doby už jsem na něj neměla až tolik času, ale snažím se mu to vynahradit.“ 

„A co nějaké vztahy s muži?“ 

„Na to nebyl čas. A většina chlapů nechce hned ženskou s dítětem.“ 

„Vidíš, měla jsi mi to tehdy říct. Mohl jsem ti pomoct finančně a třeba bychom se i k sobě vrátili, takže bychom se mohli vzít a vychovat ho spolu jako rodina. Měli byste to o tolik snazší, kdybys mi bývala zavolala.“ 

„Já vím, ale já si fakt myslela, že to tak bude lepší.“ 

„Fajn, už to nebudeme řešit. Ale říkala jsi, že se budeš vdávat?“ 

„Jo, před dvěma lety se mi konečně podařilo někoho najít. Klape nám to, je to spolehlivý a šikovný chlap. Sice si s Fredem moc nesedli, ale snad to bude časem lepší. Před pár měsíci mě požádal o ruku, s radostí sem odpověděla, že ano. Řekni mi ale co ty, Paule? Jak ses měl?“ 

„Po akademii jsem vstoupil do armády, tam jsem se přidal k Rangerům, byl jsem i na misi v Iráku a po ní jsem nakonec zakotvil u Tajné služby.“ 

„Páni, vážně hvězdná kariéra. Ale u tebe mě to nepřekvapuje. Vždycky jsi byl dobrý. Ale co ty a vztahy? Jsi s prezidentem, to je vážně dobrá partie. Jak se ti povedlo ho získat?“ 

„No, několik vztahů jsem před ním měl. S muži i ženami...“ 

„Takže tvoji rodiče to konečně berou?“ 

„Ne. Po tobě jsem pak měl ještě na škole kluka a to už mě rodiče vyhodili z domova.“ 

„Počkej, to jako fakt? Tak to jsou blbci. Nezlob se, ale normální rodiče tohle prostě dítěti neudělají. I když, tvoji rodiče měli vždycky takové zastaralé názory, takže mě to tolik nepřekvapuje." 

„Jo, já si o nich myslím svoje taky. Proto jsem je od té doby ani nikdy nekontaktoval." 

„To tě chápu. Ale pořád jsi mi neodpověděl, jak se ti podařilo získat nejmocnějšího muže světa. To je opravdu terno.“ 

„To jo. Pořád mi to ještě nedochází, že mám zrovna jeho. Je to opravdu úžasný chlap. Miluju ho. A to, že je americký prezident, tak v soukromí vážně nevnímám. Prostě je to můj partner. Jako prezidenta ho vnímám jen v práci, třeba když má vystoupení a já ho musím chránit. A co se týká toho, jak se mi podařilo ho získat... On byl vlastně ten, kdo udělal první krok.“ 

„Vážně?“ 

„Jo. No, já do něj byl zamilovaný už asi půl roku předtím. Poprvé jsem si to vlastně uvědomil, když jsem ho jednou pozoroval při projevu. To, jakým způsobem u toho stojí a sebejistota, která z něj sálá, je vždycky naprosto úžasná. Miluju, jak je inteligentní, obětavý, impulzivní a vášnivý. Navíc je prostě perfektní partner a otec. Denně jsem viděl, jak se stará o svou ženu a o své děti, jak je jeho rodina pro něj vždy na prvním místě a je ochotný udělat pro ně cokoli. Tím mi vždycky hodně imponoval. Ale právě proto, že jsem věděl, že je ženatý, a že jsem neměl důvod myslet si, že je taky bisexuál, nikdy by mě nenapadlo, že by mezi námi mohl vzniknout partnerský vztah. Navíc jsem se sám vzpamatovával z těžkého rozchodu, tak jsem se snažil si ty myšlenky nepřipouštět. Ale přiznávám, že jsem s ním rád trávil čas. A vypadalo to, že i on se mnou. Až pak se mi najednou začal vyhýbat. Bál jsem se, co se stalo, tak jsem se ho zeptal, jestli jsem udělal něco špatně. Byl jsem naprosto v šoku, když mi odpověděl, že se mi vyhýbá proto, že ho přitahuju. Vůbec jsem nečekal, že by mohl cítit to samé, co já. V první moment jsem nebyl schopný nijak zareagovat, trvalo mi, než jsem to vstřebal, pak jsem ale měl šílenou radost, chtělo se mi ho popadnout do náruče a líbat ho a už ho nikdy nepustit. Jenže pak jsem si všiml, že on se hrozně bojí. Když to řekl, ani se na mě nepodíval a očividně měl strach z mojí reakce. Tak jsem k němu pomalu přišel, opatrně ho políbil a on tu pusu opětoval. Řeknu ti, byl jsem v ten moment, a jsem doteď, ten nejšťastnější člověk na světě. Mám toho nejlepšího chlapa, jakého by si kdy mohl někdo přát.“ 

„Ty bláho, Paule, koukám, ty jsi zamilovaný jak puberťák,“ neubránila se Hilary smíchu. Moc mu to ale přála. Chtěla, aby byl Paul v životě šťastný, proto se i tehdy rozhodla mu o Fredovi neříct, aby nemusel mít starosti se zajištěním rodiny, mohl si vybudovat skvělou kariéru a najít si partnera, kterého by celým srdcem miloval. Obě věci se mu zjevně podařily a ona na něj byla moc hrdá. Když se spolu rozcházeli, věděla, že oni dva pro sebe nejsou ti praví. Cítila, že kdyby spolu zůstali i nadále, zmařili by si šanci na lepší partnery, a to se jí nyní potvrdilo. Ale přeci jen měla obavy z jedné věci: „Ale když je prezident ženatý… Promiň, Paule, ale já vidím jen dvě možnosti, jak váš vztah může dopadnout.“ 

„A jaké to jsou možnosti?“ 

„Za prvé – rozbiješ to, co na něm tak obdivuješ, jak se stará o rodinu a jak mu na nich záleží. A i když je kvůli tobě opustí, nikdy se mu po nich nepřestane stýskat. Nebo za druhé – budeš jen milenec. Promiň, vím, že to zní opravdu ošklivě a nic mi do toho není, ale prostě tě musím varovat.“ 

„To je v pořádku, Hilary. Samozřejmě si to taky uvědomuju. Ale vím, že Daniel mě skutečně miluje a slíbili jsme si, že po skončení funkčního období spolu už začneme žít. Navíc jeho žena o nás ví, takže vím, že pro něj nejsem jen milenec. Nikdy jsem nebyl. Od začátku jsme se dohodli, že to mezi námi bude vážné. A co se týká rozbití rodiny – kdybychom se nedali dohromady, s Jennifer by asi zůstal. Ale oni dva jsou prostě jako partneři nekompatibilní, mají úplně jiný pohled na to, co kdo z nich od vztahu očekává, takže vím, že by nikdy nebyl úplně šťastný. A jeho děti prostě miluju a oni oba mají moc rádi mě, s Danielem se jich rozhodně nechceme vzdát, takže o ně nepřijde.“ 

„Vidím, že to máš všechno promyšlené. Tak doufám, že to tak skončí a budeš šťastný.“ 

„Děkuju. Teď mi ale ty něco řekni o tom svým snoubenci.“ 

„Dobře, jmenuje se Sam Smith, má fakt nádherné vlnité černé vlasy, bradku... Je docela veliký a působí svým zjevem a skoro černýma očima trochu strašidelně. Možná proto ho Fred nemá rád. Je docela přísný a umí nahnat hrůzu, ale v jádru je hodný. Neprožívám naší lásku tak extrémně jako ty, ale i tak ho vážně miluju.“ 

„Tak to jo. Mimochodem, k tomu zasnoubení moc gratuluju, snad spolu budete šťastní.“ 

„Taky doufám.“ 

„Teď mi řekni něco víc o Fredovi. Jaké jsou jeho zájmy, názory... Všechno, na co si vzpomeneš. Myslím, že by mi to při tom prvním setkání mohlo pomoct, abych prolomil ledy. Nejspíš je těžké se mu zalíbit, když mě už teď nemá rád a Sama taky ne, co?“ 

„To je těžké říct. To víš, je mu patnáct, to se názory a koníčky hodně mění, hledá se. Ale má hodně rád hudbu, rock. Hlavně zbožňuje skupinu 30 Seconds to Mars, jestli si dobře pamatuju. Taky má rád zvířata a sportuje. Je docela vysoký, tak hraje basketbal.“ 

„Aha. No, snad teda nějaké společné téma vymyslím. Díky. Jo, a mohla bys mi poslat nějakou jeho fotku mailem? Vůbec jsi mi ještě ani neřekla, jak vypadá.“ 

„Hlavně se nenech odradit tím, jak tě bude zezačátku odsuzovat. Bude to na tebe zkoušet. Jo, vidíš. Dobře, pošlu ti dneska jeho fotku. Jaký máš mail?“ 

Po skončení rozhovoru Paul již na celý den plánoval jen odpočívat. Chtěl si moc popovídat s Danielem, říct mu, co probírali s Hilary, jenže on měl teď ještě dost práce, byli domluvení, že se sejdou na Skypu až večer. Poslal mu tedy jen SMS, ve které mu napsal, že Freda uvidí zítra a že dlouho mluvil s Hilary. Ať mu Danny napíše, až bude moci jít na Skype. 

K jeho překvapení se mu prakticky ihned po odeslání zprávy rozezněl telefon. 

„Ahoj, miláčku. Ty máš teď čas?“ 

„Ahoj, Paule. Jo, proto ti volám. Mám zrušené nějaké jednání. Chceš jít na chvíli na Skype?“ 

„Jasně. Vydrž, zapnu notebook a hned tam budu.“ 

Brzy se připojili na internet a konečně si mohli zavolat. 

„Tak co ti Hilary říkala?“ 

„Povídali jsme si o vztazích a tak. Řekl jsem jí, jak jsme se dali dohromady. Nevadí?“ 

„Jasně, že mi to nevadí, když jí věříš.“ Daniel už od Bobbyho i Paula získal za poslední čtyři dny dost informací o téhle jeho bývalé lásce, takže si byl jistý, že je to milá žena, která jim určitě bude jejich vztah přát. Její rozhodnutí neříct Larsenovi o jejich potomkovi byla zřejmě jediná velká chyba, které se dopustila. Ale zato byla opravdu hodně velká. Nevěděl, jestli jí to on nebo především jeho přítel budou moci opravdu odpustit. Jinak proti ní ale vážně nic neměl. 

„To jsem rád, že ti to nevadí. Taky jsme mluvili o Fredovi. Fakt mi to neřekla jen proto, že nechtěla, abych už v necelých dvaceti letech musel finančně zajišťovat rodinu a starat se o dítě a přijít tak o možnost vybudovat si kariéru, jakou teď mám. I když to bylo špatné rozhodnutí, musíme ji chápat, Danny. Vždyť bych třeba pak neskončil v tvojí ochrance a nemuseli jsme se vůbec poznat.“ 

„Jo, asi je to pravda. Víš, vlastně jsem moc rád, že máš taky dítě. Byla by to škoda, kdybys nikdy neměl dítě jen proto, že jsi s mužem.“ 

„To jsem moc rád, že to takhle bereš, Danny. Bude to vážně fajn, mít ho. Jen je škoda, že jsem nebyl u toho, jak vyrůstá.“ 

„To doženete, neboj. A co ti ještě o něm řekla?“ 

„Že má rád skupinu 30 Seconds to Mars, hraje basket... no, aspoň něco už o něm vím. Dneska mi pošle jeho fotku, tak jsem zvědavý. Jak si myslíš, že asi vypadá?“ 

„Aha, takže klasický puberťák. Jsem zvědavý, jak tě přijme. No...těžko říct, jak asi vypadá. Asi bude mít hnědé vlasy a hnědé oči, když to bude nějaký mix vás dvou, ne? Hilary má hnědé oči.“ 

„Jo, docela mám strach, jak na mě bude reagovat... S tím vzhledem jsem pěkně na vážkách. Ona Hilary je totiž přírodní zrzka, víš? Na blond se jen barví.“ 

„Uvidíš, jestli ti dá aspoň trochu šanci, pozná, že jsi fajn chlap a všechno bude dobré. Počkej, ona je zrzka? Fakt? Tak to Fred bude asi vypadat dost zajímavě.“ 

„Snad jo. Hele, nesměj se, zrzavých lidí je fakt hodně. Já mám taky zrzavé předky.“ 

„Vážně?“ 

„Jo.“ 

„Ale no tak, vždyť víš, že já se zrzkům nesměju. Jen si z tebe utahuju.“ 

„Dobře, dobře. A zjistili konečně něco o Thompsonové a o tom, proč tě chtěla zabít?“ 

Danielova rozesmátá tvář byla během vteřiny zas zachmuřená: „Jo. Asi před hodinou tu za mnou byl Bobby. Prý dneska přinesli její rodiče nějaký dopis, ve kterém jim psala, že se mě snaží zabít, potvrdila, že si najala všechny ty atentátníky, kteří na mě útočili, a sdělila jim, že ten den, kdy to píše, se to pokusí ukončit.“ 

„Ty jo, tomu se mi pořád nechce věřit. Ale pořád nevíme, proč se k tomu rozhodla.“ 

„Víme. Ještě tam psala, že to má být pomsta za to, že sem poslal jejího bratra do Afghanistánu a že ho tam zabili.“ 

„Aha, tak proto. Stejně to ale nechápu, když přece ví, že o tom, jestli bude válka a koho tam pošleme, nerozhoduješ ty osobně. Jde to přes spoustu lidí.“ 

„Jo. Ale musela být opravdu hodně zoufalá.“ 

„To teda jo. Pořád nechápu, jak dovedla vymyslet tolik dobrých plánů na tvé zabití a jak to všechno dokázala tak skvěle skrývat.“ 

„Jo, ale to se asi už nikdy nedozvíme.“ 

„Důležité je, že už bys měl být v bezpečí, Danny. I když na to úplně spoléhat ale nemůžeme, ještě budeme muset být ve střehu, kdyby v tom dopisu lhala. Ale to jen pro jistotu. Bobby už všechno vyřídil, ne?“ 

„Jo, to jo. Jsem rád, že můžu konečně normálně pracovat a nemusím už omezovat působení na veřejnosti. Jo, Bobby prý už všechno zařídil.“ 

„Bezva. Musím mu pak poděkovat. Je to úžasný, miláčku, konečně se můžeme všichni trochu uklidnit.“ 

Všiml si, že Danielovi se na tváři při tom oslovení objevil výraz nevole, ale ihned ho zakryl. Nechápal, proč by mělo jeho příteli teď najednou tohle oslovení vadit, když si ho dosud vysloveně užíval. 

Zrovna se ho na to chtěl zeptat, ale dříve, než to stihl provést, prezident mu řekl, že už budou muset hovor ukončit, protože má mít za pár minut další jednání. Rozhodl se to tedy nechat na večer, až si budou volat znovu, a nyní se s Walshem jen rychle rozloučil, aby ho nezdržoval. 

Potom přemýšlel, co bude až do večera dělat. Uvědomil si, že se nedávno rozhodl dát do pořádku byt. Teď je na to vhodná chvíle. Má čas a navíc se u něj zítra zastaví Fred, takže by měl uklidit, aby ho hned od začátku tím bordelem neodradil. 

Našel ve skříni čisticí prostředky, jež tam byly ještě z doby, kdy chodil se Seanem. Byly sice dávno prošlé, ale rozhodl se to s nimi ještě protentokrát zkusit. Příště si nakoupí nové. 

Natolik se zabral do práce, že úplně zapomněl na čas. Ze soustředění ho vyrušilo až zazvonění telefonu. Aniž by se podíval, kdo mu volá, hovor přijal: „Prosím, Larsen.“ 

„Paule, co se děje? Měli jsme už dávno domluvený sraz na Skypu.“ 

„Ježiš, Danny, promiň! Já tu gruntuju celý byt a úplně jsem zapomněl na čas. Netušil jsem, že už je tolik hodin. S jednou rukou se to dělá dost špatně. Promiň. Ještě jsem dokonce ani neobědval, koukám, že budu rovnou večeřet.“ 

„To si děláš srandu! Jsi po operaci, máš odpočívat, ne makat jak blázen. Navíc ani nejíst!“ 

„Já vím, Danny, ale já to fakt takhle v plánu neměl. Vydrž, jdu si teda pro jídlo a hned budu na Skypu, jo?“ 

Přišel za pár minut, s plným talířem čínského jídla. 

„Paule, víš, že to ale není zdravé, celý den nejíst a pak večer se tahle nacpat? A ještě ke všemu zas jen dovezeným čínským jídlem? Jíš vůbec někdy něco jiného?“ 

„Jo, já vím. Když já jsem neměl čas dneska vařit. Tohle mi přivezli k obědu, ale ještě jsem se nedostal k tomu, to sníst.“ 

„Proboha, máš odpočívat, ne celý den dřít!“ 

„Když já chci, aby se tu Fredovi líbilo, první dojem dělá hodně.“ 

„Ty jo, ty jsi z něj pořádně nervózní.“ 

„To víš, poprvé uvidím svého syna. Jasně, že jsem nervózní. Chci, abychom si rozuměli. Navíc ten byt vážně potřeboval pořádně vydrhnout. Představ si, že jsem zjistil, že mám bílou ledničku.“ 

„Já se z tebe zblázním,“ rozesmála Daniela ta poslední věta. „Slib mi ale, že dneska už budeš odpočívat.“ 

„Jo, víc bych toho už nezvládl. Zbytek dodělám zítra než přijedou. Už toho moc není, neboj. Jo, ale asi bych mu měl i něco uvařit, viď?“ 

„Pochybuju, že by přijel hladový. Určitě se někde nají předtím. Ale jak myslíš.“ 

„Uvidím. Hlavně musím vymyslet, co vlastně uvařit. Je, Hilary mi odpoledne poslala tu jeho fotku!“ 

„Pošli mi ji taky!“ 

„Už to máš v mailu.“ 

„Ty jo, tak on je vážně zrzavý!“ 

„No jasně, vždyť já mám taky trochu zrzavé geny, vezmi si jen, jak se mi na obličeji v létě dělají pihy, a ty moje modrozelené oči, takže mě to vážně nepřekvapuje. Spíš se divím, že je takhle vysoký. Podle té fotky to tak vypadá. Já sice jsem vyšší než průměr, ale Hilary je docela malá.“ 

„No, poznáš, až ho zítra uvidíš na vlastní oči. Fotka může klamat. Ale vypadá opravdu sympaticky, tak snad si navzájem padnete do oka.“ 

„Jo, snad jo.“ 

Chtěl si po těch několika dnech v nemocnici užít alespoň trochu sexu přes Skype, ale jakmile to navrhl, Daniel řekl, že náladu dnes nemá a že Paul by měl odpočívat. Hlavně když celý den takhle pracoval. 

Začínal mít vážně pocit, že se mezi ním a Walshem něco děje, něco, co mu neustále uniká, ale byl opravdu moc unavený, aby to s ním probíral. Dospěl však k závěru, že kvůli Fredovi to asi nebude, to by po něm prezident nechtěl poslat tu fotografii a nesnažil by se ho uklidňovat, že to mezi ním a jeho synem jistě dobře dopadne. 

Hovor tedy ukončili a Paul si šel lehnout. Ráno ho ještě čekala spousta práce. 

Po probuzení se již nemohl dočkat, až Freda uvidí. Ihned se vrhl na úklid zbytku bytu, dokud se u něj nakonec všechno nelesklo. Pak přemýšlel, co by měl Fredovi uvařit. Bylo to těžké. Netušil, co má jeho syn rád. Rozhodl se pro plněné ovocné knedlíky. Věděl, že dají dost práce, ale i tak to chtěl pro Freda udělat, aby z něj jeho syn měl dobrý dojem. Navíc si řekl, že knedlíků nemusí udělat velké množství, stačí jen na jeden oběd pro něj, Freda a popřípadě Hilary, kdyby se rozhodla najíst se s nimi. 

Zjistil, že už má ale nejvyšší čas, pokud musí jít ještě nakoupit suroviny a má stihnout uvařit dříve, než jeho bývalá přítelkyně i s jejich potomkem dorazí. Musel si hodně pospíšit, aby byl včas se vším hotov. Navíc si pozdě uvědomil, že zrovna na takové vaření by měl mít obě ruce v pořádku. 

Nakonec si ale spokojeně oddechl. Vše bylo připraveno akorát pět minut před jejich plánovaným příchodem. Už se potřeboval jen převléci. 

Potom se posadil ke stolu a čekal. Najednou mu ale zazvonil telefon. Na displeji bylo Hilaryino číslo. 

„Paule, prosím tě, potřebovala bych od tebe pomoc.“ 

„Jasně. Co se stalo? Kde jste?“ 

„Byli jsme už u tebe před domem, vystoupili jsme z auta a když jsem se otočila, abych si vzala kabelku z auta, tak Fred najednou utekl. Vyběhla jsem za ním, ale skočil do autobusu, co jel směrem na centrum.“ 

„Pane bože! Vydrž, běžím dolů, taky vezmu auto a budeme ho hledat.“ Měl strach, aby se Fredovi nic nestalo. Bylo to nepravděpodobné, nebyl už malé dítě, ale i tak. Navíc si to celé kladl za vinu. Hilary mu od začátku říkala, že ho jeho syn poznat nechce a oni ho do toho nutili. Také nebylo zrovna vhodné zvolit pro místo jejich prvního setkání zrovna Paulův byt. Larsen by byl raději, kdyby se mohli sejít na nějakém neutrálním místě. Určitě by se potom Fred ohledně schůzky cítil lépe. Jenže Paul byl na nemocenské. Musel být doma. 

Teď ho jeho nemocenská ale nezajímala. Ani to, že se jednou rukou půjde špatně řídit. Tohle byl stav nouze. Nyní musí najít svého syna, ne jen sedět doma a nic nedělat. 

S Hilary každý ve svém autě objížděli ulice v centru a Larsen se pozorně díval po chodcích na chodnících a doufal, že v některém z nich pozná svého syna. Po dvou hodinách ale Hilary Paulovi znovu zavolala: „Paule, vzdáme to. Myslím, že jel domů. Zajedu tam a dám ti vědět.“ 

Larsen byl spíše jen vyděšený, ale Fredova matka byla opravdu naštvaná. Takhle ji Paul neznal. Fred doma samozřejmě byl. Paul jen doufal, že to teenager za svůj útěk moc neschytá. 

Večer se rozhodl zajet navštívit Daniela. Chtěl se mu svěřit, jak jeho snaha o setkání s Fredem dopadla. Řekl si, že se staví v práci a předá jim propouštěcí zprávu z nemocnice spolu s potvrzením o pracovní neschopnosti ještě na tři týdny. Pak by nemělo být nápadné stavit se na pár hodin u Dannyho a třeba mít konečně i sex. 

Nevěděl, jestli prezident zrovna v pracovně někoho nemá, proto raději zaklepal a po vyzvání vstoupil. K jeho překvapení ale nebyl Walshův výraz tak nadšený, jak doufal. Přikládal to však překvapení z jeho návštěvy. 

„Nesu ti jídlo, Danny.“ 

„Jídlo?“ 

„To, co jsem původně uvařil pro Freda,“ posadil se Paul na pohovku v pracovně. „Nesedneš si ke mně, ať ti to všechno povyprávím?“ 

„Víš, Paule... Mám ještě práci. Povídej a já to při tom dodělám, jo?“ 

Co se děje? Takhle se nikdy nechoval. Začínal být z chování svého přítele zmatený. Vážně se ho na to bude muset zeptat. I když to třeba jen zbytečně zveličoval, možná má Danny skutečně moc práce. Vždyť mu ani nedal předem vědět, že přijede. Dospěl k závěru, že to zatím nebude řešit. Místo toho mu tedy popsal to fiasko, jakým skončila jeho plánovaná schůzka s Fredem Harperem a zároveň vysvětlil, proč prezidentovi nese jídlo. Sám by tolik ovocných knedlíků nesnědl. 

„Ty jo... tak asi to s ním nebudeš mít tak snadné, jak jsem myslel. Ale neboj, to zvládnete. A kdy ho máš zas vidět?“ 

„Zas za týden. Snad to tentokrát vyjde.“ 

„Snad jo.“ 

„No tak, Danny, tolik dní jsme se neviděli, pojď ke mně,“ přešel během řeči Paul k Danielově židli a pokusil se ho zezadu obejmout. K jeho překvapení ale Walsh prudce ucukl, odtáhl se od něj a vystřelil ze židle jako blesk až na druhý konec místnosti. 

„Můžeš mi sakra konečně říct, co se stalo, Danny?!“ 

„Nic.“ 

„Tohle není nic, Danny.“ Paul už byl vystrašený. Nechápal, co se stalo a proč se Daniel chová takhle. Musel mu něco udělat, ale co? „Evidentně se mě už několik dní bojíš. O co jde?“ 

„Ne, nebojím se tě.“ 

„Bojíš.“ 

„Ne, jen jsem se tě lekl.“ 

„Nelekl, Danny, věděls, že jsem u tebe, utekl jsi, až když jsem tě chtěl obejmout.“ 

„Promiň, to bylo proto, že jsem přepracovaný a unavený.“ 

„Proboha, Danny, nech toho. Vážně poznám strach. Obzvlášť na svým partnerovi.“ 

„Dobře... Bojím se tě. Máš pravdu.“ Prezident se nakonec přiznal, protože viděl, že nemá cenu popírat před přítelem něco, co je jasné. 

„Ale proč?“ 

„Nechtěj to po mně, prosím.“ 

„Miláčku, tohle ale musíme vyřešit. Tohle je vážně velký problém.“ 

„Já vím, ale neboj, já se s tím srovnám sám.“ 

„Ne, tohle musíme vyřešit hned a spolu, jinak to může být ještě horší.“ Celou dobu Larsen zůstal na místě a snažil se mluvit co nejvíc klidně a přátelsky. Věděl, že kdyby i jen naznačil, že se k Danielovi chce přiblížit, nebo kdyby teď řekl něco špatně, může to zničit jejich vztah. Nelze být s partnerem, kterého se člověk bojí. „Prosím, Danny, řekni mi, co se stalo. Udělal jsem ti něco?“ 

„Ne. Nic jsi mi neudělal.“ 

„Dobře. Tak je to kvůli Hilary nebo Fredovi?“ 

„Ne.“ 

„Tak proč?“ 

„Paule, já o tom vážně nechci mluvit. Nenuť mě, prosím. A promiň, že jsem od tebe tak utekl, vážně to nedělám schválně.“ 

„Dobře, Danny,“ Larsen věděl, že kdyby ho nyní nutil, ať s ním mluví, mohl by tím věci ještě zhoršit. „Ale chci, abys věděl, že se vůbec nezlobím a že až budeš chtít, rád si s tebou o tom promluvím, jo?“ 

„Děkuju. Mohl bys prosím tě jít? Já teď chci být sám.“

18. kapitola - Finální útok

Daniel byl naštvaný. Hodně. Jak je možné, že ta Hilary Paulovi vůbec neřekla, že s ním má dítě? Přeci je tohle záležitost obou lidí. Ano, byli mladí a otěhotnění bylo neplánované, ale i tak měli přijmout zodpovědnost oba. A Paul jí mohl alespoň jednou po tom rozchodu zavolat a zeptat se jí, jak se jí daří, a ona mu to měla říct. Chyba byla i na jeho straně. Nedokázal pochopit, jak se agent mohl o tohle nezajímat. Proto se zlobil i na něj. To Paul za všemi partnery, se kterými se rozejde, vždy nekompromisně zabouchne dveře a víc ho již nezajímají? U Seana to chápal, ale jistě to neměl tak špatné i se všemi ostatními. 

Měl celou dobu úplně po náladě. A když dorazili do Bílého domu, pohár jeho trpělivosti již přetekl. Šel totiž rovnou do své pracovny, chtěl udělat nějakou práci, jenže opět se místnost ihned zaplnila agenty a jeho to už rozčílilo. 

„Promiňte, ale takhle se opravdu nemůžu soustředit na práci. Nemůžete hlídat venku a nechat tu jen jednoho člověka?“ 

Odpověděl mu Hale: „Dobře, Danieli. Zůstanu tu jenom já, ostatní ven.“ 

Když se místnost vylidnila, ozval se Bobby znovu: „Danieli, celou dobu na tobě vidím, jak jsi naštvaný. Já znám Hilary i Paula a pamatuju si, když spolu chodili. Mohl bych ti třeba něco vysvětlit. Chceš si promluvit?“ 

Daniel chvíli přemýšlel, jestli je vhodné s Bobbym řešit takhle soukromou záležitost. Mělo by to být mezi ním, Paulem a Hilary. Jenže Hale měl pravdu v tom, že je oba znal v době, kdy byli spolu, a navíc se i on s Bobbym za poslední měsíc lépe poznal a začali se spolu již bavit i o poněkud osobnějších věcech. Byl to přeci dlouholetý nejlepší kamarád jeho partnera. „Tak dobře. Tys byl u toho, když spolu Paul a Hilary chodili?“ 

„Jo, byli jsme všichni tři spolužáci.“ 

„A jaký byl jejich vztah?“ 

„Řekl bych, že takový průměrný. Měli se vážně hodně rádi. Doteď jsem si myslel, že kdyby se nepohádali zrovna, když ona musela odejít ze školy, byli by spolu i dál.“ 

„S takovou ženou?“ 

„Jak to myslíš?“ 

„Co je to za ženu, která ani neřekne svému příteli, že s ním čeká dítě?“ 

„Jo, tím mě taky hodně naštvala. Chápal bych to třeba zezačátku, když to zjistila a rozhodovala se, jak to teď bude s jejím životem dál. To potřebovala čas na rozmyšlenou. Ale aby mu to řekla až po šestnácti letech, to je trochu moc.“ 

„Tak vidíš.“ 

„Nemůžeš ji ale soudit jen podle tohohle. Hodně mě překvapilo, že se takhle zachovala, vůbec bych to do ní neřekl. Jak jsem ji znal já, byla to hrozně milá a hodná holka.“ 

„Vážně?“ 

„Jo. Asi si prostě z nějakého důvodu musela vážně myslet, že by Paul o to dítě měl hodně velký zájem a chtěl by jen kvůli tomu zůstat s ní.“ 

„Ale vždyť by nemuseli být spolu, jen se o něj společně starat. Dítě by přeci mělo mít oba rodiče. Navíc nechápu, že se jí po tom rozchodu nikdy Paul neozval a nestaral se o to, jak jí je. Taky se zachoval hnusně.“ 

„Cože? Danieli, Paul ale fakt za nic nemůže.“ 

„Nemůže? Mohl jí zavolat a zajímat se, jestli třeba těhotná není.“ 

„Prosím tě, rozešli se po hádce po relativně krátkém vztahu. Dohodli se, že už se nikdy neuvidí, ona se odstěhovala. Je přece jasné, že jí nevolal.“ 

„Ale mohl se jí zeptat, jak se jí daří a jestli není těhotná.“ 

„Vezmi to logicky. Přece pokaždé, když se chlap vyspí s nějakou holkou, nemůže hned předpokládat, že otěhotněla, a měsíc po tom, co spolu spali, jí volat, jestli náhodou není v tom.“ 

„Ale měl by.“ 

„Měl by, ale fakt je to nelogické a nereálné. V takovém případě se má ozvat ona. On to přece předpokládat nemůže. Zvlášť, když spolu spali tolikrát jako Paul s ní a nikdy z toho neotěhotněla. A viděl jsi, jak byl Paul taky naštvaný, že mu nic neřekla. Hned trval na tom, že toho kluka chce vidět, a ty adopční papíry odmítl podepsat.“ 

„Máš pravdu v tom, že někdy to provést nejde, ale většinou, a v tomhle případě také, to jde. Paul jí zavolat měl. Přijde mi, že Paul má ve zvyku za svými vztahy udělat tlustou čáru a už se o nic spojeného s bývalým partnerem nezajímat. A to se mi nelíbí. Nevím, jestli někoho takového chci za partnera.“ 

„Cože? Danieli, to nemůžeš myslet vážně. Paul jí nezavolal, protože se rozhádali a rozešli, to je přeci normální. A kdyby o tom dítěti věděl, udělal by pro něj první poslední. To přece víš.“ 

„To, že by se postaral o svého syna, kdyby o něm věděl, je pravda. V tom s tebou souhlasím. Ale na tom, že jí měl zavolat, trvám. Ale změňme téma. Jaká tedy Hilary je?“ 

„Na škole byla opravdu fajn. Lidi ji měli moc rádi, každému pomohla, když ji o to poprosil, a byla hodně chytrá a tolerantní.“ 

„Tolerantní?“ 

„Jo. Nevšiml sis, jak zareagovala na to, že jsi Paulovo partner?“ 

„Jo, vlastně. V tom šoku jsem si toho ani nevšiml. Ona to nijak neřešila, ani se tomu vůbec nepodivila, ne?“ 

„Ne, vůbec.“ 

„A jak je tohle možné? Myslel jsem, že většině lidí bude vztah dvou mužů nepříjemný.“ 

„Ona vždycky věděla, že je Paul bisexuál. Dokonce před ní i s jedním klukem už chodil, takže pro ni to takové překvapení nebylo.“ 

„A on jí to jen tak řekl?“ 

„Jasně, proč ne? V každém vztahu se přece trochu rozebírají minulí partneři.“ 

„Asi jo. A jí to tedy vůbec nijak nevadilo?“ 

„Věř mi, že kdyby jí to i jen trochu vadilo, tak by s ní Paul vůbec nechodil. Nesnáší tyhle předsudky.“ 

„Počkej, ale když ti dva spolu chodili v devatenácti, to znamená, že Paul s tím klukem chodil dost brzy, když to bylo ještě před ní.“ 

„Jo, nepamatuju si to jistě, tehdy jsem ho ještě neznal, bylo to na střední, jen mi to vyprávěl. Ale myslím, že říkal, že mu bylo sedmnáct.“ 

„Už takhle mladý vybočil z průměru?“ 

„Jasně, proč ne. Měli se rádi, tak proč ne.“ 

„Koukám, že mě Paul svými bývalými partnery asi nikdy nepřestane překvapovat,“ povzdychl si Daniel při vzpomínce na Seana. 

Po večeři si Daniel chvíli v ložnici volal s Paulem přes Skype, protože mu Bobby donesl mezi jeho věcmi z domova do nemocnice i notebook. Samozřejmě spolu museli probrat to, že zjistili, že Paul má syna. Nestihli toho ale spolu moc prodiskutovat, protože Larsena začalo bolet zraněné rameno a chtěl si jít lehnout. Prakticky stihl jen Larsena ujistit, že mu samozřejmě vůbec nevadí, že agent má dítě. To, že se mu nelíbí, že Paul se s Hilary nezkontaktoval sám, mu Walsh zatím neřekl. Viděl, že jeho bodyguard na tom není ještě moc dobře a potřebuje být v klidu. Tohle mohou řešit někdy jindy. Po ukončení hovoru byl ještě chvíli na internetu, potom se rozhodl, že už také půjde spát, aby si odpočinul. 

Jak ležel v posteli, samozřejmě zas myslel na Paula, na to, že by byl rád, kdyby byl v posteli s ním. A na důvod, proč tam s ním být nemůže. Je zraněný. Střelili ho. Kvůli tomu, že bránil Daniela. Už podruhé musel takhle zasáhnout, aby Daniela nezabili. Poprvé se nic nestalo, ale teď už trefili Paula a bylo to natolik vážné, že ho museli operovat a je teď v nemocnici. Pane bože, vždyť mohli Paula i zabít! A hlavní cíl jsem já. A asi to ten dotyčný myslí vážně. Asi mají Paul s Bobbym pravdu. Někdo mě vážně chce zabít. 

Ale proč? Jaký by k tomu měl kdokoli důvod? Politický? Kvůli některým zákonům, které Walsh podporuje? Nebo je to něco osobního? Udělal někomu něco? Ale co? Vždycky se snažil lidem pomáhat a nikomu neubližovat, ale v jeho postavení se bohužel někdy nešlo vyhnout tomu, aby se někdo cítil dotčeně kvůli nějakému rozhodnutí, které Daniel musel učinit. Kdyby přišel na to, kdo na něj útočí, a dokázal zjistit jeho motiv, možná by se s ním potom mohl nějak domluvit, vysvětlili by si navzájem situaci a všechno by se mohlo urovnat… 

V tom uslyšel v obývacím pokoji podezřelý šramot. Nejdříve si myslel, že tam je některý z jeho bodyguardů, ale potom si uvědomil, že by tam nikdo z nich teď určitě nebyl. Najednou mu došlo, že ho ten dotyčný jde zabít. Ovládl ho hrozný strach. Chtěl vstát z postele a rychle utéct na chodbu, kde hlídal Bobby, ale nebyl schopný se hnout. Jen ležel v posteli a s hrůzou zíral na dveře do obývacího pokoje. Teď zemře. Už nikdy neuvidí Paula, Jennifer ani děti. Pane bože, děti! Vždyť je může zabít taky! 

Myšlenka na to, že by někdo mohl ublížit jeho dětem, mu konečně dodala sílu se pohnout. Rychle vylezl z postele a schoval se za nábytkem v tmavém koutu místnosti, tak aby byl blízko dveří na chodbu. Byl by ihned vyběhl na chodbu a upozornil na hluk agenty, ale nechtěl zbytečně spustit poplach, kdyby to přeci jen nějaký agent skutečně byl. Nechtěl ze sebe dělat vystrašeného kluka. Rozhodl se tedy ještě počkat, co se bude dít dále. 

Dveře z obývacího pokoje se pomalu opatrně začaly otevírat. V Danielovi zatrnulo. Proti oknu se rýsovala postava nějakého muže, určitě ne agenta. Útočník odněkud vytáhl pistoli a namířil ji na postel, zatímco se k ní pomalu potichu blížil. V ten moment už Walsh na nic nečekal a vyběhl na chodbu za Bobbym, který tam hlídal. 

„Danieli, co se děje?“ 

„U mě v ložnici někdo je, má zbraň!“ 

Než to stihl doříct, Hale si připravil do pohotovosti zbraň, druhou rukou popadl nechápajícího Walshe a začal ho táhnout naproti přes chodbu do jídelny. 

„Počkej, co děláš?“ Danielovi ještě úplně nedocházelo, co se děje. 

Jenže Robert mu teď nemohl odpovídat. Jeho prvořadou starostí bylo dostat ho do bezpečí. Věděl, že chodbou se sem útočník nedostal, to by během hlídání viděl. Proto se rozhodl schovat prezidenta zrovna v jídelně, byl si jistý, že to je teď nejbezpečnější místo na patře. Navíc mělo více východů, takže by je útočník neměl dostat do pasti, měli by stihnout v případě nouze utéct jinudy. Mohli ještě jít o patro níž, ale schody jsou dost nebezpečné místo. Věděl, že tam jeden agent hlídkuje, mohl by jim pomoct, ale nedůvěřoval teď nikomu. Může to klidně být kdokoli z jeho kolegů. 

„Schovej se tady, Danieli. A buď připravený. Můžu tě kdykoli zas chytit a táhnout pryč, tak ať to znova nedopadne jako teď, kdy jsem tě sem dotáhl skoro násilím.“ 

„Dobře.“ 

Hale si stoupnul tak, aby viděl na všechny tři východy a měl Walshe po ruce. Potom zavolal vysílačkou posily a spustil poplach. 

„Danieli, odkud ten útočník přišel?“ 

„Přes obývák. Bobby, prosím tě, hlavně ať něco neudělají mým dětem nebo Jennifer!“ 

„Neboj se, Danieli. O to se taky postaráme. Teď je útočník uvězněný, nemůže vyjít z tvých pokojů.“ Bobby nahlásil kolegům, odkud se útočník dostal do Walshovy ložnice, a potom se prezidenta zeptal ještě na jednu věc, kterou zatím chtěl říct pouze Paulovi: „A byl to některý z našich agentů?“ 

„Ne, řekl bych, že ne.“ 

„Dobře. Zavolám to Paulovi, musel jsem mu slíbit, že mu dám vědět, když se něco bude dít, a víš, že kdybych to neudělal, je schopný mě zastřelit.“ 

Pak už prezident slyšel jen jednostranný hovor: „Ahoj, Paule, to jsem já... Já tě vzbudil? Promiň. Ale máme tu problém. Daniela právě někdo napadl v jeho ložnici... Uklidni se... Klid, neboj, je v pořádku... SAKRA, UKLIDNI SE!... Promiň, ale potřebuju, abys mě teď vnímal. Musím ho hlídat, ne se s tebou vybavovat. Je v pořádku, nic mu není, je tu se mnou, jsme schovaní a vyhlásil jsem poplach... Ne, neblázni, nemůžeš utéct... Paule?... Paule?...Do háje!“ 

„Co se stalo, Bobby?“ 

„Ten šílenec právě zdrhá z nemocnice a jede sem.“ 

„Pane bože, to ne! Vždyť se mu ještě může něco stát! Má být v nemocnici a ležet, ne se hrnout do bitky!“ 

„Já se z vás dvou fakt zblázním. Vy s tímhle vzájemným ochraňováním prostě neskončíte, dokud jeden pro druhého neumřete, co?“ 

Daniel se usmál: „Jo.“ 

Za pár minut se ve vysílačce ozvalo, že útočník se dovnitř dostal Trumanovým balkónem přes místnost, kterou Daniel využíval jako pracovnu, tou přešel spojovacími dveřmi do obývacího pokoje a pak dále do prezidentské ložnice. Zjistili ale zároveň i to, že již stejnou cestou i utekl. Balkón po něm zůstal ještě otevřený a stále tam viselo i lano, po kterém musel nahoru vyšplhat. 

Vypadalo to, že už je bezpečno. Jenže pořád ještě nevěděli, jestli v tom je zapletený někdo od nich, nebo ne. Ale když se teď budou dál schovávat a Hale odmítne říct kolegům, kde je prezident, bude to dost podezřelé. Mohlo by to případného dalšího atentátníka varovat. Musel jim to tedy říct a s Danielem jít mezi ně. Stejně bylo nepravděpodobné, že se mu pokusí ublížit, když bude kolem tolik lidí. 

Brzy přijel Larsen, tedy, spíše se přiřítil, a bylo štěstí, že Daniel s Bobbym byli zrovna na okamžik v místnosti sami, protože se ihned vrhnul k Walshovi, objal ho zdravou rukou kolem krku, začal ho líbat a pořád dokola se ptal, jestli je v pořádku. 

„Paule, prosím tě, uklidni se. Fakt se mu nic nestalo.“ 

„Dobře, dobře…“ Hale si všiml, že Paul se konečně začíná viditelně uklidňovat a zas se vrátil do své obvyklé role Danielova bodyguarda. „A byl to teda některý z agentů?“ 

„Daniel ho zahlédl, prý to agent nebyl. A zjevně přišel balkónem, takže mu mohl někdo od nás otevřít.“ 

„Jo, bez pomoci by se sem balkónem nedostal. A co na Ústředí?“ 

„Řekli mi, že nemám důkazy, nevěří tomu.“ 

„Takže jsme v tom sami. Budeme pokračovat podle plánu, co jsem ti odpoledne volal. Připravil jsi všechno?“ 

„Jo.“ 

Daniel nevěděl, o čem to agenti mluví, ale Paulovi i Bobbymu plně důvěřoval, rozhodl se tedy na ně spolehnout a dělat vše tak, jak mu řeknou. Ale nejdříve se chtěl ještě ujistit o jedné věci: „Paule, a co Jennifer a děti? Můžou jít i po nich.“ 

„Neboj, Danny. Domluvím se šéfem její ochranky, ať je přesunou na jiné patro a ať je pořádně hlídají.“ 

Potom už šlo vše rychle. Daniel zůstal s Bobbym, zatímco Paul zavolal vysílačkou Jamese Camerona, šéfa Jennyiny ochranky, a domluvil se s ním, že odvede první dámu i děti do ložnice ve třetím patře, kam zároveň postaví i většinu jejích agentů. 

Pak Walsh, Larsen i Hale vyšli na chodbu, kde hlídali všichni agenti, kteří byli přiděleni k Danielově ochrance. Paul je všechny svolal a naštvaným tónem se zeptal: „Můžete mi říct, jak je možné, že byl právě prezident napadnut ve své vlastní ložnici? A jak se někdo mohl vůbec dostat dovnitř Trumanovým balkónem?“ 

Danielovi bylo jasné, že to jeho partner udělal, aby mohl pozorovat, jak na tuhle otázku agenti zareagují, jestli jeden z nich nezareaguje jinak, než ostatní, ale on sám, a podle Larsenova výrazu ani Paul, nic zvláštního nezpozoroval. 

Když žádný z agentů nic neříkal a všichni si jen vyměňovali zmatené pohledy, Paul se rozhodl pokračovat: „Fajn, takže chci, aby se zabezpečily prezidentské pokoje. Útočník se může vrátit. To znamená, že dva agenti budou v pracovně u vchodu na balkón, jeden bude v obývacím pokoji a jeden v ložnici. Pak chci dva na chodbě. Další agenti se rozestaví na schodech a v prvním patře. Prezidenta ukryjeme v přízemí, takže zbytek agentů teď půjde s námi.“ 

Paul, Bobby, Daniel a zbytek Walshovy osobní ochranky sešli společně do přízemí. Tam se Larsen s Halem zastavili před Mapovým salónkem. „Tady schováme prezidenta. Agent Hale s ním bude uvnitř.“ 

Bobby zůstal s prezidentem venku, zatímco agenti prověřovali pokoj. Když jim Paul dal vědět, že již mohou dovnitř, vstoupili, zatímco jeden agent zůstal stát na chodbě před vchodem. Jelikož ale z pokoje vedl další východ, do Diplomatického salónu, kde se konají recepce, agenti šli ještě prověřit i tento pokoj. Z něj potom ještě vedly spojovací dveře do Čínského salónku, který také museli zkontrolovat. 

Sotva však uslyšeli, že bodyguardi odešli do Čínského salónku, Hale najednou chytil Daniela za ruku, naznačil mu, ať je potichu, a společně přešli do Diplomatického salónu. Tam se Bobby postavil blízko ke dveřím do Čínského salónku a poslouchal zbytek agentů. Když bylo slyšet, že všichni opustili i tuto místnost a vrátili se na chodbu, opět se s prezidentem potichu přikradl i do Čínského salónku. 

Opatrně pootevřel dveře a když slyšeli, jak Larsen na chodbě před Mapovým salónkem rozestavuje zády k nim agenty, Bobby znovu naznačil Danielovi, ať je potichu, a rychle spolu přeběhli zbytek chodby do východního křídla. 

Když již byli z doslechu bodyguardů a byli na chodbě sami, Walsh se šeptem zeptal: „Co to mělo znamenat?“ 

„Paul nám dával příležitost utéct a schovat se ve východním křídle, Danieli. Nechceme, aby někdo věděl, kde skutečně jsi, bylo by to nebezpečné, tak jsme se spolu dohodli na tomhle plánu. Myslíme si, že když ten útočník dneska musel utéct, mohlo by to vylákat toho, kdo si ho najal.“ 

„Myslíš jednoho z bodyguardů?“ 

„Nejspíš.“ 

Jelikož téměř všichni agenti byli v hlavní části budovy, podařilo se jim bez povšimnutí dostat do východního křídla do soukromého kina. 

„Tady se schováme, Danieli. Jsou tu dva východy, takže když sem někdo, kdokoli, jedním z vchodů přijde, okamžitě utíkáme tím druhým východem pryč, je ti to jasné?“ 

„Dobře. A to tu jen budeme sedět a čekat… na co?“ 

Bobby z kapsy vytáhl mobil a když se k němu Walsh naklonil, uviděl, že se právě dívá na záběry Mapového salónku a chodby před ním. 

„Co to je?“ 

„Po domluvě s Paulem jsem tam dneska odpoledne nainstaloval skryté kamery a teď se díváme na přenos. Paul právě rozmístil do sousedních dvou pokojů po jednom agentovi a vidíš? On sám se zbytkem hlídá před vchodem do Mapového salónku. Všichni si myslí, že my tam jsme. Chce nalákat toho zrádce do pasti. Musíme jen být trpěliví a ten člověk by se měl prozradit sám.“ 

Sedli si spolu a mlčky pozorovali displej Halova mobilu. Ale popravdě to po hodině již Daniela přestávalo bavit. Nic se nedělo, jen viděl, jak agenti přecházejí po chodbě sem a tam. Potom agentka Thompsonová odešla a po chvíli se vrátila a každému z ochranky kolem Mapového salónku donesla kafe. Walsh si všiml, že všichni agenti ho vypili, jen Larsen si k němu přičichl, zaváhal a pak ho nenápadně vylil do jednoho květináče poblíž. 

Netrvalo to dlouho a všichni bodyguardi během pár vteřin popadali na zem. Včetně Paula. 

„Bobby, musíme tam hned jít, něco se stalo! Co když jsou mrtví?!“ 

„Ne, Danieli. Musíme zůstat tady. Doufám, že je to jenom uspalo.“ 

„Ale Paul! Co když ho zabijou?“ 

„Neboj, ten to kafe nepil.“ 

„Kafe?“ 

„Nevšiml sis toho? Bylo podezřelé, že agentka Thompsonová všem donesla kafe, proto ho Paul vylil. Neboj, je v pořádku, jenom to hraje a čeká, co bude Thompsonová dělat.“ 

Agentka skutečně překročila ležící agenty a s připravenou zbraní šla do Mapového salónku. Sotva ale za sebou zavřela dveře, na kameře uviděli, že se zvedl i Paul, také vzal do ruky svou zbraň a potichu vešel do místnosti za ní. 

„Danieli, myslím, že teď by ses neměl dívat.“ 

„Ne, Bobby. Musím to vidět, co když Paulovi něco udělá?“ 

„Jak chceš, ale já tě varoval. Nemusí to být pěkný pohled.“ 

Proč Bobby něco takového říká? Paul si přeci s agentkou Thompsonovou promluví, zatkne ji a začne vyšetřování, kdy se snad dozvědí, proč chtěla Walshe zabít. Co by na tom mělo být tak hrozného? 

Prezident se zatajeným dechem pozoroval, jak se agentka zmateně rozhlíží po místnosti a zjevně ho hledá. Chce přejít do Diplomatického salónu, ale než stihne otevřít dveře, již je za ní Paul a míří na ní. Něco řekl, ale záznam byl bez zvuku. Najednou agentka Thompsonová zkřiví zlostí obličej a i ona namíří na Larsena svou zbraň. Její nadřízený ale zareaguje rychleji. Než si Walsh stačí uvědomit, co se stalo, agentka se zhroutí k zemi. 

Prezident ještě zděšeně sledoval, jak jde Paul opatrně k ní, vykopne jí z ruky služební pistoli a potom jí zkontroluje životní funkce. Smutně do kamery zavrtí hlavou a jde zkontrolovat nehybné agenty z chodby. 

On ji zabil! To není možné! Zabil ji! 

Jako ve snu Daniel ještě na záznamu viděl, že během chvíle byla místnost plná agentů z vyšších pater, kteří uslyšeli výstřely a ihned se seběhli na místo. Zároveň se pomalu začínali hýbat i agenti na zemi, takže asi byli opravdu jen uspaní. Nevěděl, jak dlouho tam jen tak seděl a zíral na displej Bobbyho mobilu bez toho, aby skutečně viděl, co se na něm odehrává. Z tranzu ho probralo až když mu Hale jemně položil ruku na rameno: „Danieli, už tam můžeme jít. Pojď.“ 

„D... dobře.“ Ale Walsh si najednou nebyl jistý, jestli se chce ocitnout v Paulově blízkosti. Nevěděl, co teď cítí, ale nechtěl být u něj. Nechápal to. Dokonce ho ani nezajímalo, jestli je Paul v pořádku, tolik jak by mělo. 

Když ho pak později chtěl Larsen na rozloučenou obejmout a políbit, než se zas bude muset vrátit do nemocnice, dokonce ucukl a odtáhl se. Při tom si konečně uvědomil, co celou tu dobu cítí. Strach. Bojí se svého přítele. Nevěděl, co má dělat. Vždyť mu tím, že ji zabil, zachránil život. Tak proč už v něj nemá tu důvěru, co doposud, a proč se ho bojí? Tohle se přeci nemohlo stát! Hlavně se to Larsen nesmí dozvědět. Ani Bobby. Nikdo nesmí nic tušit. 

Zbylí agenti se zatím začali věnovat vyšetřování. Prohledávali Danielovu ložnici a nedovolili mu ani si z ní nic vzít. Musel jít prozatím spát do Lincolnovy ložnice.

17. kapitola - Další atentát

Na základě schůzky, kterou před svou nemocí měl Daniel s Paulem a s agentem Williamsem, velká veřejná vystoupení prozatím rušil. Tajná služba se skutečně obávala o jeho bezpečnost a velmi důrazně mu podobné akce nedoporučovala. Na těchto velkých akcích se vyskytovala spousta lidí, které nebylo možné důkladně prověřit a mít je pod kontrolou, proto se dohodli, že Walsh se bude prozatím účastnit pouze menších akcí, které budou případně přenášené televizemi. Daniel s tím sice souhlasil jen nerad, ale chápal, proč po něm tento kompromis chtějí, tak se rozhodl raději je poslechnout. 

Jenže takovou velkou změnu v jeho veřejném chování bylo potřeba veřejnosti vysvětlit. Prezident USA se opravdu nemůže jen tak skrývat. Proto asi měsíc po svém uzdravení Walsh uspořádal v Bílém domě tiskovou konferenci, kde měl předstoupit před novináře a vysvětlit jim, jak to dopadlo s vyšetřováním atentátu v Mexiku a proč byl přinucen rušit téměř veškerá svá veřejná vystoupení. 

Cestou do konferenční místnosti, určené pro setkání s tiskem, se na chvíli ocitli na chodbě v západním křídle s Paulem sami dva. Daniel to ani nezaregistroval, soustředil se na to, že ho čeká projev, a jeho myšlenky se točily jen kolem toho. Larsen ho však v nestřeženém okamžiku ne zrovna šetrně přirazil zády ke zdi, přitlačil ho ke stěně i za krk a začal ho hladově líbat. 

Walsh okamžitě opětoval náklonnost svého přítele, chytil ho kolem boků, přitiskl ho k sobě a začal ho hladit po hýždích. Vidina toho, že každou chvíli může někdo přijít a uvidět je, ho velice vzrušovala. I když by z toho samozřejmě plynuly špatné následky, dovolil si chvíli se nechat unést představou, že by konečně mohli vystupovat jako partneři. Třeli se o sebe a velmi vášnivě se mazlili a líbali, když najednou Paul přestal a jako by se nic nestalo, chystal se kráčet dále směrem ke konferenční místnosti. To Daniela vytrhlo z jeho představ.

„To si teď děláš srandu! To tam mám podle tebe jít takhle?" V prezidentových kalhotách se velice jasně rýsovala velká boule. 

„Jasně, aspoň bude sranda. Udělal jsem to jen proto, abych tě zbavil trémy. Viděl jsem to na tobě. A neboj, já mám stejný problém," smál se agent při pohledu dolů. 

„To jsem zvědavý, jak to chceš schovat. Já na rozdíl od tebe aspoň budu stát za řečnickým pultem, víš?" 

Oba pokračovali v cestě a snažili se tvářit nenápadně. Jenže Walsh nevěřil tomu, že by si nikdo jejich „problému" nevšiml. 

Rychle se postavil za řečnický pult, aby nic nebylo vidět, a všiml si, že jeho partner se také snaží nenápadně ukrýt. Nemohl se však teď starat o tyhle problémy, musel se soustředit na to, co bylo potřeba nyní sdělit veřejnosti. 

„Vážené dámy a pánové, děkuji, že jste přišli. Svolal jsem na dnešek tuto konferenci, abych učinil prohlášení o vyšetřování nedávného pokusu o atentát na mou osobu. Vyšetřování bohužel stále probíhá, tedy nemohu zatím sdělit nějaké bližší informace kromě toho, že muže, který na mě vystřelil, jsme zatkli a nyní pátráme po osobě, která si ho najala. Naneštěstí musím z tohoto důvodu oznámit, že do odvolání ruším téměř všechna svá veřejná vystoupení. Doufám, že se jedná jen o dočasnou a velice krátkou záležitost, ale v tento moment k tomu nemohu říct nic víc. Nyní nechám prostor pro vaše dotazy." 

Přihlásil se jeden z novinářů: „Pane prezidente, ale uvědomujete si, že dle tohoto prohlášení vás nyní může veřejnost považovat za zbabělce?" 

„Vzhledem k tomu, že si myslím, že je záležitostí zdravého rozumu přijmout přiměřená bezpečnostní opatření, pokud nastane takováto situace, kdy se člověk oprávněně obává o život, označení zbabělec se opravdu nebojím." 

Ozval se jiný reportér: „Ale takhle to vypadá, jako byste se zalekl jejich vyhrožování a raději byste se stáhl, než abyste proti nim bojoval. Jako byste se od nich nechal zastrašit." 

„Ubezpečuji vás, že tak to není. Přijal jsem přiměřená opatření a vyšetřování pokračuje, ale rozhodně to neznamená, že bych se nechal jen tak zastrašit. Samozřejmě budu nadále pokračovat ve své práci a budu reprezentovat naši zemi. Jen jsem přijal určitá menší omezení..." 

Nestihl větu dokončit, protože najednou ucítil, že po něm Larsen skočil a strhl ho na zem za pult. Nejdříve z toho byl zmatený a nechápal, co se děje. Jenže v ten samý okamžik, kdy dopadl na zem a Paul ho zalehl vlastním tělem, uslyšel výstřel a konečně mu došlo, co se stalo. Další pokus o atentát. 

„Danny, jsi v pořádku?" 

Prezident se právě chystal odpovědět, že mu nic není, když si všiml bolestivé grimasy v Larsenově obličeji. „Paule, co je?“ 

„Trefili mě." 

„Cože?! Musíme ti hned zavolat doktora!" 

„Počkej, Danny. Bobby mi teď vysílačkou hlásí, co se děje." 

Těch pár vteřin, kdy musel čekat, bylo nejdelších ve Walshově životě. Nejen, že teď šlo o jeho vlastní život, ale netušil, jak vážné je agentovo zranění a jestli nejde o život i jemu. Jen cítil, jak na něm Paul ležel, že na něj teče bodyguardova krev. Musel krvácet hodně. 

„Dobrý, Danny. Mají ho, už ho odvádí. Chvíli počkáme, až všichni opustí místnost, a pak tě taky odvedeme." 

Když hrozba pominula, Larsen se z prezidenta pomalu a namáhavě zvedl, ale nepomohl mu vstát, protože se ihned chytil za své pravé rameno, které mu velmi krvácelo. Daniel se proto postavil sám a chtěl se podívat, jak Paulovo zranění vypadá, jenže se k němu okamžitě nahrnuli další agenti a jelikož na něm viděli Larsenovu krev, mysleli si, že krvácí on. Někteří se ptali, jestli je v pořádku, zatímco jiní agenti už šli zorganizovat jeho odvoz do nemocnice a zbytek ho rychle odváděl ze sálu. Nemohl se tedy ke svému partnerovi vůbec dostat. 

„Ne, já nejsem zraněný. To je Paulova krev! Sakra, postarejte se o něj, mně nic není!" Walsh úplně ztratil nervy. Všechno se dělo tak rychle a nikdo ho vůbec neposlouchal, nikdo se nestaral o to, jak moc je Paul zraněný. 

Po chvíli ho konečně poslechli, někdo se na Larsenovo rameno podíval a místo prezidenta odvezla sanitka do nemocnice jeho. Předtím ale Dannyho uklidnili, že to vážné není, i když operaci se nejspíš agent nevyhne. 

Daniel u sebe v pracovně umíral strachy. Pořád hlídal telefon a čekal, až se mu Paul ozve. Teprve za dlouhou dobu mu Larsen konečně zavolal: „Miláčku, mám teď jen chvíli, budou mě operovat. Jen ti chci říct, aby ses nebál. Prý to není nic vážného a všechno bude v pořádku. Až to zas půjde, tak ti znova zavolám, jo?" 

Zatímco agenta operovali, Daniela jeho ochranka nespustila z očí. Báli se, že nebezpečí dosud nepominulo, jenže on tohle vůbec nevnímal. Přecházel nervózně po své pracovně a čekal na nové zprávy o stavu svého přítele. Za tu dobu, co takhle čekal, mu začalo konečně docházet, že nebýt Larsena, mohl už být mrtvý. Vlastně už podruhé během posledních pár týdnů. Zaplavila ho vlna vděčnosti ke svému bodyguardovi a zároveň nenávisti vůči svému povolání. Nejen, že je Paul zraněný kvůli Walshově práci, navíc Danielovi právě ta práce brání v tom, aby teď v nemocnici byl s ním a mohl mu poskytnout alespoň trochu psychické podpory. Paul se o něj tak stará, že se raději nechal sám střelit, než aby kulka zasáhla jeho, a on jen sedí doma a nemůže pro něj na oplátku udělat nic. Chtěl bych být u něj, až se probere z narkózy. Takhle se probudí sám, nikoho tam nebude mít a bude si myslet, že se o něj nebojím. Pitomá práce! Už aby tohle funkční období skončilo. 

Již spolu probírali možnost zveřejnit svůj vztah, ale nakonec se znovu dohodli, že zatím to raději nechají při starém. Na Walshovu nabídku mu totiž tehdy Paul odpověděl, že by se sice také velmi rád přestal skrývat, ale že ví, že Daniel je teď především stále ještě otřesený po tom, jak Larsena v Mexiku málem ztratil, takže nyní nevidí situaci tak racionálně, jak by měl. Připomněl mu, že by zveřejněním jejich vztahu prezident přišel o možnost ještě navrhnout a pomoci schválit spoustu zákonů, které by pomohly mnoha lidem, a především by nebylo moudré to takhle oznámit Danielovým dětem. Sám Walsh přeci vždy říkal, že by jim to měli oznámit společně a v klidu při nějaké vhodné příležitosti a pak jim dát čas na to všechno pochopit a vyrovnat se s tím, než oznámí všem ostatním, že jsou spolu. Prezident mu musel dát za pravdu. Skutečně bude prozatím výhodnější, když se budou ještě skrývat. Jenže kvůli tomu teď zas nemohl nic dělat a musel jen nečinně čekat, až se Paul ozve. 

Každá vteřina pro něj byla jako hodina a bylo to o to horší, že neměl vůbec ponětí, jak dlouho bude operace trvat a za jak dlouho se potom Larsen probere, natož kdy už bude schopný mu zavolat. Do háje, měl bych tam být s ním! Takhle se přece žádný partner nechová! Kdyby tu aspoň nemuseli pořád být ti agenti! Potřebuju teď být sám, nepotřebuju, aby mě pozorovali jak zvíře v zoo. Kdo by mě asi napadl v mé vlastní pracovně? 

Ještě, že alespoň prozatím nezvýšili počet agentů, kteří ho měli hlídat. Zřejmě usoudili, že když útočníka chytili a prezident je v Bílém domě, uhlídá ho běžný počet bodyguardů. Jen Paula museli nějak nahradit. Pro dnešek to ale vyřešili tak, že několika agentům prostě prodloužili službu. Od zítřka se to asi bude řešit dále, jeho teď ale zajímalo jen to, jak je na tom Larsen. Tímhle se zabývat nechtěl. 

Najednou ho z myšlenek vytrhlo vyzvánění mobilu. Nečekal to a leknutím sebou trhl. Rychle sáhl po telefonu a spěchal do svého obývacího pokoje, aby mohl hovor přijmout v soukromí. 

„Ahoj, miláčku, tak jak ti je? Jak to vypadá?" 

„Ježiš, Danny, uklidni se. Neboj, operace proběhla v pořádku, řekla mi to sestra, co tu byla, když jsem se probral." Agentův hlas zněl stále ještě velmi omámeně po narkóze, zřejmě mu volal hned, jak to zvládl. 

„Tak to jsem rád. Pak mi ale dej vědět, až budeš mluvit s doktorem, jo?" 

„Jasně, neboj," zazíval bodyguard odpověď. Vypadalo to, že by chtěl spát i nadále. 

„A jak ti je, Paule? Celou dobu jsem se hrozně bál. Chtěl jsem tam být s tebou, ale nešlo to, bylo by to nápadné, promiň." 

„Teď jsem hlavně ještě otupělý po té narkóze, takže ti neřeknu, jak mi je. Jen se mi strašně chce spát." 

„Dobře, tak jdi ještě spát, ať si odpočneš. A fakt se nezlob, že jsem tam nemohl být, jo?" 

„Jasně, vážně nejsem schopný se s tebou moc bavit. A prosím tě, vždyť je to jasné, žes tu se mnou nemohl být, bylo by to podezřelé." 

„Dobře, jdi se vyspat. Zas mi zavolej, až se budeš cítit líp." 

„Dobře, Danny. Tak ahoj." 

„Ahoj, miláčku." 

Daniel začal přemýšlet, jestli by bylo možné Larsena někdy v nemocnici navštívit. Došlo mu, že zítra bude v té samé nemocnici, kde leží, protože mu mají sundat sádru. Budou kus od sebe, a přesto se nebudou moci vidět. Jedině... Je vlastně objednaný na dopoledne a jeho bodyguardům bude zítra dopoledne velet Bobby! Když se s ním domluví, mohlo by to snad jít nějak zařídit, aby se za Larsenem alespoň na chvíli zastavili. Měl najednou velikou radost, bylo velmi pravděpodobné, že svého partnera konečně uvidí. Potom mu ale došlo, že Paul vlastně potřebuje, aby mu někdo donesl do nemocnice jeho věci. Jenže kdo? S rodiči se nestýká a jinou rodinu nemá... Bobby! Jenže on už šel domů… Zavolám mu a řeknu mu, jak bych to chtěl zítra udělat a poprosím ho, aby Paulovi donesl věci. 

Zavolal na centrálu Tajné služby v přízemí Bílého domu. Tam mu sdělili Halovo číslo a prezident ho obratem vytočil. 

Agent odpověděl po dvou zazvoněních: „Prosím?" 

„Ahoj, Bobby. Tady Daniel Walsh." 

„Ahoj. Stalo se něco?" 

„Ne, mně ne, neboj. Ale mám na tebe prosbu. Vlastně dvě." 

„Ven s tím." 

„Víš, došlo mi, že když je Paul v nemocnici, tak by mu asi někdo měl donést nějaké věci. Já nemůžu a jinak mě napadáš jen ty, tak jestli bys mohl..." 

„Jasně, myslel jsem na to. Já se tam dneska večer stavím s tím nejdůležitějším. Hygienické potřeby mu dám nějaké, co máme nakoupené doma do zásoby, a rovnou si od něj vezmu klíče, abych mu pak zítra mohl dovézt ještě zbytek, co bude chtít od něj z bytu." 

„Díky. Jsi hodný." 

„A jak na tom je? Už se ti ozval?" 

„Jo, volal mi, prý operace dopadla dobře, ale je ještě mimo po té narkóze, nic víc mi neřekl. Dokonce ani neřekl nic o těch svých věcech a ani se nezeptal, jak to tady vypadá se mnou. To by se určitě jinak hned zeptal." 

„Aha, tak já mu zatím teda volat nebudu. Až se u něj stavím s těmi věcmi, uvidím, jestli mně už řekne něco víc." 

„A můžeš mi pak prosím tě zavolat, jak to s ním vypadá?" 

„Určitě, já se ti pak ozvu. Na tohle číslo?" 

„Ano, teď mi volej spíš na něj, u pevného telefonu teď nemám soukromí, pořád mě hlídají." 

„Dobře. Ale mluvil jsi o dvou prosbách." 

„Jo, já myslel, když mám jít zítra na sundání sádry a pojedeš tam se mnou i ty, že bychom se mohli stavit rovnou za Paulem, co myslíš?" 

„Ale uvědomuješ si, že tam s námi bude hodně agentů? Když jsi v takovým nebezpečí a pojedeš ven, tak budeme muset přijmout hodně velká bezpečnostní opatření." 

„To mi nedošlo. Myslíš, že to nepůjde?" 

„No, snad by to šlo zařídit. Je logické, že budeš chtít navštívit v nemocnici svého bodyguarda, který je zraněný, protože ti zachránil život, když už stejně budeš v té samé nemocnici. To by vás snad prozradit nemělo. Co se týká ochrany, všichni agenti s tebou stejně pojedou do té nemocnice, takže se nemusí chystat nic zvlášť, jen pak trochu přeorganizujeme tvůj pohyb po budově. Ale někdo s tebou bude muset jít i do toho Paulovo pokoje a být tam s vámi, kvůli ochraně. Mohl bych jít s tebou já, abyste se aspoň nemuseli tvářit jen jako kolegové, ale i tak nebudete mít úplně soukromí. Tak jestli vám to nebude vadit." 

„To by bylo fajn, Bobby! V pořádku, tak s námi budeš uvnitř, vždyť o nic nejde. Důležité je, že ho uvidím." 

„Tak jo, Danieli. Já jdu tedy sehnat Paulovi nějaké základní věci a odvezu mu to tam. Pak se ti ozvu, až se vrátím, jo?" 

„Dobře. Moc díky, za všechno." 

„Nemáš zač." 

Druhý den dopoledne se Walsh i s velkým doprovodem agentů vypravil do nemocnice. Nejdříve musel ke svému doktorovi. Sundali mu sádru a zrentgenovali ruku. Všechno je prý v pořádku, jen bude muset chodit na rehabilitace, z čehož nebyl zrovna nadšený, ale momentálně měl jiné starosti, tak si nestěžoval. 

A potom už konečně mohl jít navštívit Paula. 

Zaklepal a na vyzvání vstoupili s Bobbym dovnitř. Larsen už na ně evidentně čekal. Sotva se za nimi zavřely dveře, přiskočil k Danielovi, jednou rukou ho obejmul kolem krku a dlouhou dobu ho vášnivě líbal. Walsh se divil, že tak brzy po operaci se dokáže takhle neuvěřitelně rychle hýbat, ale měl radost, že mu je očividně již mnohem lépe, a polibek s chutí opětoval. Věděl, že to je Paulův způsob, jak vyjádřit své obavy o svého partnera a zároveň jak se přesvědčit, že je Daniel po včerejšku skutečně v pořádku. Bylo velice příjemné mít konečně za partnera někoho, komu nevadí vyjádřit takto své pocity i před ostatními. Prezident si musel přiznat, že si tyhle Paulovy projevy náklonnosti opravdu užívá a nemůže se dočkat, až jich bude moci být více i před ostatními lidmi.

Když se od sebe odtáhli, šéf jeho ochranky konečně promluvil: „Ahoj, kluci. Řekněte mi, jak to teď v Bílém domě vypadá." 

Slova se ujal Robert: „Zatím se nic moc nezměnilo. Bezpečnostní opatření jsou zpřísněná, ale ne o moc. Jen teď, když jsme venku, je to o hodně víc. Toho atentátníka ještě pořád vyslýchají, ale zatím víme jen to, že si ho někdo najal. Jo, a tady máš věci, cos chtěl. A klíč," podal mu tašku, kterou s sebou přinesl. 

„Díky, Bobby. Víš, že je to ale porušení protokolu, nosit takhle ve službě tašky?" 

„Jo, vím, ale bylo nás u Daniela hodně a říkal jsem si, že když za tebou jdeme, tak už ti to rovnou vezmu." 

„Dobře, jsi hodný, ale příště už to nedělej, jo?" 

„Proboha, co je, Paule?" 

„Promiň, ale věř mi, že k tomuhle mám důvod. Ráno mi totiž něco došlo a tys mi to před chvílí potvrdil. A jestli mám pravdu, jsme v pořádném průšvihu a Daniel je v ještě větším nebezpečí, než jsme mysleli." 

To už prezident nevydržel a vstoupil do debaty: „Počkej, Paule, na co jsi přišel? Co se děje?" 

„Probíral jsem si v duchu ten atentát z Mexika, ten dopis, i co se stalo včera. Podle mě to musí být někdo od nás." 

Daniel byl takovou zprávou příliš překvapený, aby něco řekl, ale Hale pochopitelně ihned začal pátrat po detailech: „A jak jsi na to přišel?" 

„No, vem si, jak podezřelé byly okolnosti toho atentátu v Mexiku a jak jsme to nemohli vyřešit. Potom ten dopis, absolutně bez žádných stop, co by jinak vždycky pisatel zanechal, už tehdy jsem říkal, že to je jako by ten člověk přesně věděl, jak pracujeme. A teď ten včerejší atentát. Bylo to uzavřené jednání jen pro pár novinářů. Všechny jsme je prověřovali a byli podle záznamů v pořádku. Kontrolovali jsme jim i vybavení, taky bez problémů. Tak jak by se mu to povedlo bez pomoci někoho zevnitř? A sám přiznal, že si ho někdo najal. Ten v Mexiku taky." 

„Počkej, uznávám, že to asi je hodně pravděpodobné, možná máš pravdu, ale můžou to být jen dohady. Nemáš žádný důkaz," zůstával Bobby skeptický. 

„Jo, to je pravda, ale myslím, že bychom Dannyho měli teď hlídat líp a ještě bychom měli my a pár agentů, kterým věříme, dávat pozor trochu jinak a vést své vlastní vyšetřování." 

„Dobře, v tom máš asi pravdu. Pro jistotu bychom to asi udělat měli. Koho do toho ale zasvětíme?" 

„Každopádně to musíme nahlásit na Ústředí. Nechtěl jsem tam volat, nechci tohle řešit po telefonu, proto jsem to do telefonu neřekl zatím ani vám dvěma a radši jsem počkal, až sem dorazíte. Stejně už jste byli na cestě do nemocnice, když mi to došlo. A myslel jsem, že určíme pár agentů, kterým plně důvěřujeme, a zařídíme služby tak, aby někdo z nich nebo jeden z nás dvou byl pořád u Dannyho. Tím nebezpečí trochu zmenšíme. Co ty na to, Bobby?“ 

„Jo, asi to tak bude nejlepší. Ale koho určíme? Ty jsi teď mimo hru, takže na to budu sám. Chtělo by to teda ještě minimálně dva lidi, abychom se mohli normálně po směnách střídat. Jenže netuším, komu můžeme až tolik věřit. Co třeba Thompsonová a Parekh?” 

„No, jí určitě jo, pracovali jsme často spolu, je vážně dobrá a spolehlivá. Četl jsem i její záznamy. Ale nejsem si jistý jím. Sice se v práci fakt snaží a normálně by mě ani nenapadlo ho podezřívat, ale přeci jen ho osobně moc neznám a je to Ind, mohlo by ho něco donutit, aby v tomhle jel.“ 

„Myslíš?“ 

„Jo, třeba ho k tomu mohl donutit nějaký jeho příbuzný nebo tak. Navíc je ještě nezkušený, je v Tajné službě krátce. Věřím mu, ale v téhle situaci ne úplně na sto procent. Víte, oba dva, že nejsem v žádném případě rasista, ale tady je to víc faktorů a jde o Dannyho život. Chci mít úplně ve všem jistotu. Nemůžeme udělat žádnou chybu.“ 

Na to zareagoval Daniel: „Paule, přijde mi, že ti to přerůstá přes hlavu. Přestaň už být tak nervózní a trochu se uklidni, jo? Někdo z lidí, co mě mají chránit, že by mě chtěl zabít?“ 

Hale ho ale zarazil: „Danieli, počkej. On má pravdu, tohle je fakt důležité. Nejspíš sis to ještě úplně neuvědomil, což je vzhledem k tomu šoku, kterým sis včera prošel, zcela normální, ale někdo po tobě skutečně jde.“ 

Neuvědomil? Podle mě to oni dva prostě jenom přehání. „Tak dobře. Ale přijde mi, že z toho děláte zbytečnou vědu.“ 

Larsen na to ale nezareagoval. Najednou totiž dostal nápad: „Bobby, a co Freedman?“ 

„A jo, vidíš. Na toho jsem zapomněl. Tak jo, tak vezmeme Thompsonovou a jeho.“ 

„Dobře. Naplánuj tedy směny jak jsme se dohodli a kdyby se cokoli dělo, okamžitě mi zavolejte. A jak to uděláme s tím Ústředím?“ 

„Já si dneska asi radši vezmu čtyřiadvacítku, kdyby se něco dělo, od zítřka se teda začneme střídat. Ale s tím Ústředím nevím, když tam nechceš volat. Ty tam nemůžeš a já se tam dostanu až po službě, zítra ráno. Jedině, že bych jim zavolal z centrály z Bílého domu. Ten telefon je ještě bezpečnější, než naše mobily.“ 

„Skvělé, Bobby, udělej to tak. Díky. Máš mojí plnou důvěru. Jak to vidíš ty, miláčku?“ 

„Když si vy dva myslíte, že to takhle bude nejlepší..." 

„Dobře, tak jsme domluvení. A teď mi konečně řekni, co ta tvoje ruka,“ pohladil šéf ochranky prezidenta po paži. 

„Dobrý. Prý je všechno v pořádku, jen budu muset chodit na rehabilitace. A co ty? Jak ti dneska je? V té zprávě, cos mi psal, jsi moc sdílný nebyl.“ 

Než však Larsen mohl odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. Všichni tři se na sebe zmateně podívali, nakonec ale Paul zavolal: „Dále!“ 

Dveře se otevřely a vstoupila drobná štíhlá a podle Danielova názoru atraktivní blondýnka. Ani se nerozhlédla po místnosti a ihned spustila: „Paule, to není možné, ty máš snad svojí ochranku. Asi dvacet minut mě prověřovali a prohlíželi, než mě sem pustili." V ten moment si ale všimla Daniela: „Pane prezidente, promiňte. Netušila jsem, že jste tady. Jsem Hilary Harperová, těší mě.“ 

Walsh ani Larsen se nezmohli na žádnou reakci. Prezident si dokonce nevšiml nabízené ruky a na Hilary jen ohromeně zíral. Situaci však zachránil Bobby: „Páni, Hilary, rád tě vidím. Co tu děláš?“ 

„Ahoj, Bobby! Přišla jsem si promluvit s Paulem. Nevěděla jsem, že děláte spolu.“ 

„Jo, vyšlo nám to. No tak, Paule, už se vzpamatuj.“ 

Šéf ochranky konečně promluvil: „Promiň, Hilary, ale chápej, že po těch letech je vážně překvapení, že tě tu vidím. Ale samozřejmě jsem rád, že jsme se zas setkali. Co tě sem přivedlo?“ 

„Chci ti něco říct. Ale myslím, že to bude lepší v soukromí.“ 

„Neboj. Daniel je můj partner, takže před ním můžeš mluvit, a Bobby tu je jako jeho ochranka, takže odejít nemůže.“ 

„Aha, tak proto je prezident tady. Dobře, já se o to tedy pokusím, ale nevím, jak to říct... Paule... Zkrátka, máme spolu syna.“ 

Místností se ozvalo sborové: „Cože?!“ 

Larsen dodal: „To sis nenašla za celých 16 let chvilku, abys mi to řekla?“ Evidentně byl naštvaný. 

Walsh byl úplně zmatený. „Promiňte, ale mohla byste mi nejdřív říct, kdo vlastně jste a jak byste mohla mít s Paulem syna?“ 

„Víte, pane prezidente, my dva jsme spolu chodili. Před šestnácti lety, na akademii. Sice jen krátce, asi pět měsíců, ale i tak se stalo, že jsem otěhotněla. Ani jeden z nás to samozřejmě neplánoval, ale stalo se.“ 

To už bylo na Daniela moc. Otočil se na svého partnera: „A tys to nevěděl?!“ 

„Danny, já to fakt netušil! Hilary, můžeš mi laskavě sdělit, proč jsi mi nic neřekla?“ 

„No, pamatuješ, jak to tehdy mezi námi bylo. Vyhodili mě ve druháku ze školy a zároveň jsme se tehdy rozešli. Navíc jsme se hned potom s rodiči odstěhovali do jiného státu. Já si podala přihlášku na jinou školu, čekala jsem, že začnu od začátku, ale asi za pět týdnů jsem zjistila, že jsem těhotná. Jenže už jsme spolu nebyli, každý jsme se posunuli jinam. Všechno se to seběhlo hrozně rychle a bylo nám teprve devatenáct, tak jsem se radši rozhodla ho s našima vychovat sama, myslela jsem, že to je nejjednodušší řešení. Věděla jsem, že kdybych ti to řekla, chtěl by ses se mnou dát znovu dohromady a postarat se o nás. Ale já nechtěla, abys se mnou byl jen kvůli dítěti. Rozešli jsme se, vztah byl u konce a ty bys kvůli tomu nemohl dodělat školu a musel bys jít do práce, abys nás uživil.“ 

„To si piš, že bych přesně tohle udělal! Nemyslíš, že to měla být moje volba, co udělám se svým životem, a ne tvoje?“ 

„Chtěla jsem ti dát příležitost, aby sis mohl život zařídit podle svého, Paule! Myslíš, že v případě, že by ses postaral o mě a o našeho syna, bys byl šťastný? Měl bys bez školy tuhle práci? Myslíš, že bys byl šťastný ve vztahu se mnou? Evidentně ne, protože chodíš s prezidentem. Uvědomuješ si, že byste se nejspíš ani neseznámili? Podívej, myslím, že jsem udělala dobře. Starala jsem se o něj jak nejlépe jsem mohla, nic mu nechybělo a tys měl možnost zařídit si život tak, jak jsi chtěl. Bylo to to nejlepší řešení pro všechny. Důvod, proč tě s tím vůbec obtěžuju, je ten, že se chceme s přítelem vzít a chceme, aby si ho Sam mohl osvojit, ale jsi uvedený v rodném listě. Sháněla jsem tě posledních pár měsíců všude možně, ale nemohla jsem tě najít. Neměla jsem žádný kontakt. Až teprve včera v novinách byl článek o tom, že postřelili šéfa prezidentovy ochranky, a tam jsem uviděla tvojí fotku. Psali, že jsi tady, tak jsem se hned za tebou vydala a nesu ty papíry, abys je mohl rovnou podepsat.“ 

Danielovi i Paulovi se zároveň vydralo z úst další: „Cože?!“ 

„Hilary, já ti nic nepodepíšu. Nemyslíš, že mám nárok na svého syna?“ 

„Počkej, já fakt myslela, že pro tebe bude lepší, když to prostě podepíšeš a všechno se tím vyřeší.“ 

„Mám přeci právo na své dítě! A tys neměla právo mi to neříct!“ 

„Promiň, ale já ti vážně nechtěla komplikovat život. Byli jsme ještě moc mladí. A určitě máš už další svoje děti, tak bude jednodušší pro všechny, když to vyřešíme takhle, ne?“ 

„Právě jsi mi řekla, že mám syna, tak se ho přeci nevzdám. A ne, jiné dítě nemám.“ 

„Dobře, tak promiň.“ 

„Řekni mi teda o něm něco. Jak se jmenuje? Co dělá? Studuje? Chci ho vidět.“ 

„Jak myslíš. Jmenuje se Fred, studuje střední školu, je to moc milý a hodný kluk. A jestli ho vážně chceš vidět, můžu s ním zkusit něco domluvit.“ 

„Jasně, že ho chci vidět. Zařiď to prosím tě, vážně. Vyměníme si čísla na mobil a já ti dám vědět, kdy mě odsud pustí.“ 

Než tak učinili, ozval se Bobby: „Danieli, my bychom ale už měli jít. Jinak bude nápadné, že tu jsi tak dlouho.“ 

„Jo, máš pravdu. Tak my teda půjdeme, Paule.“ 

„Dobře, miláčku.“ Paul vylezl z postele, obejmul Walshe tak pevně, jak to se zraněným ramenem šlo, a dlouze a hluboce ho políbil na rozloučenou. 

Daniel mu ale něžnost tentokrát moc neopětoval. Jednak byl stále v šoku z toho, že jeho partner má téměř šestnáctiletého syna, o kterém dosud nevěděl, a také byl na Paula hodně naštvaný. Jak je možné, že se nezajímal o dívku, se kterou chodil? To je Larsen takový člověk, že když se s někým rozejde, tak pro něj prostě bývalý partner přestává existovat? 

Jen matně zaregistroval, že se Paul ještě obrátil na Bobbyho: „Měj se, díky za věci a dej mi na něj pozor, jo? Fakt se bojím, že se něco semele," a potom se již s Halem urychleně vydali za čekajícími agenty a zpět do Bílého domu.