9. kapitola – Noc byla dobrá, ale to ráno mě zabíjí

Prezident Walsh se ráno probudil a ihned si uvědomil, že Paul má mít právě teď službu a že poprvé za celý poslední rok ho ráno nepřišel vzbudit. Dělal to vždy, když byl v Bílém domě. Pak mu ale došlo, že to je kvůli jejich rozchodu. Larsen se rozhodl oddělit své povinnosti od jiných maličkostí, které pro Daniela dělal navíc, včetně budíčku. Bylo až neuvěřitelné, jak moc to Dannymu chybělo. Jak mu chyběl Paul.

Již teď postrádal jeho blízkost a jeho doteky. Nedokázal si představit, že by o něj přišel nadobro. Myšlenka, že Paul spí ještě s někým jiným, byla hrozná. Nevěděl, co by dělal, kdyby mu Larsen jeho domněnku potvrdil, ale prostě musel znát pravdu. Vědět, jestli ho agent opravdu miluje, nebo ne. Musí vědět, na čem je. Buď je ten Sean skutečně jen jeho bývalý, nebo se vážně v Paulovi zmýlil a v tom případě se s ním může rozejít a nikdy už ho nepotkat. Nevěru by nejspíš opravdu neunesl, ať už by ho rozchod bolel sebevíc. Ale pravdu lze zjistit jen jedním způsobem, musí si s ním promluvit. A to dřív, než zase ztratí odvahu a rozmyslí si to.

Vylezl z postele a v oblečení, ve kterém spal, v teplákách a triku, vykoukl na chodbu. K jeho překvapení tam ale Larsen nebyl, před jeho ložnicí stála ještě pořád agentka Thompsonová, která ho hlídala přes noc.

Všimla si, že otevřel dveře, a otočila se k němu. Walsh ji pozdravil a zeptal se, kde je agent Larsen.

„Dobré ráno, pane prezidente. Nevím, kde Larsen je. Měl mě vystřídat už před dvěma hodinami, ale ještě stále nedorazil do Bílého domu. A nezvedá telefon.“

Cože?!

Daniel se snažil zachovat klid a rychle přemýšlel, co by teď měl dělat. Kdo by mohl vědět, kde Paul je? Nejlepší by asi bylo zeptat se na to agenta Hala, je to Larsenův kamarád a zároveň jeho zástupce. Ze všech lidí v Bílém domě by měl mít nejvíc informací o Paulovi právě on. Proto se Thompsonové zeptal: „A už jste o tom mluvila s agentem Halem, jestli neví, co se s Larsenem stalo? Je jeho zástupce, měl by to vědět.“

Agentčina odpověď mu ale na klidu vůbec nepřidala: „Ne, pane. Agent Hale nemá službu, není tady.“

Co teď? Co když se Paulovi něco stalo? Měl o něj strach. Nesměl ale na sobě dát nic znát. Rychle proto zase zalezl zpět do ložnice a začal po ní rozčileně chodit sem a tam. Netušil, co by měl udělat. Za celých téměř dva a tři čtvrtě roku Larsen ještě nikdy nepřišel pozdě do práce. Určitě se muselo něco stát. Mohl si něco udělat kvůli jejich rozchodu a kvůli tomu, že ho Daniel požádal o výpověď. Proč jenom jsem ho donutil odejít? Vždyť vím, jak je pro něj jeho práce důležitá. Litoval té své včerejší žádosti. I kdyby mu byl bodyguard nevěrný a rozešli by se, časem by jistě zase dokázali být spolu v jedné místnosti bez jakékoli nevraživosti a opět by mezi nimi byl pouze profesionální vztah. Mohli by to vydržet, jenže on kvůli své sobeckosti teď všechno zničil. Protože je pro něj momentálně těžké být v Paulově společnosti, připravil ho o práci. A nikdy v životě už ho nejspíš neuvidí.

Co když si ale vážně něco udělal? Co když leží u sebe v bytě a potřebuje pomoc?

Ta nejistota ho ubíjela. Bylo to nesnesitelné, musel prostě vědět, jestli je Paul v pořádku. A když agent nezvedá telefon, nezjistí to jinak, než že zajede k němu domů. Potřebuje ho vidět.

Rychle se rozhodl. Vzal si na sebe své civilní oblečení, konečně si nandal brýle, popadl peněženku a proběhl spojovacími dveřmi do pracovny. Na nějaké čištění zubů nebo rozčesání rozcuchaných vlasů nebyl čas.

V pracovně otevřel dveře na chodbu a tak, aby na něj zvenku agentka neviděla a nevšimla si, že je oblečený v civilu, na ni zavolal: „Agentko Thompsonová, já teď mám nějakou práci, nemohla byste mi sem prosím donést čaj?“

Chvíli počkal, dokud neuslyšel, jak se za ní zavřely dveře jeho soukromé jídelny o kus dál, pak vyšel na chodbu a rozhlédl se. Na jedné straně chodby se spolu dva agenti hádali o tom, kdo letos vyhraje baseballovou ligu, takže si ho ani nevšimli, a když opatrně nakoukl za výklenek, který ho skrýval před očima agenta z druhé strany chodby, ke své úlevě zjistil, že dotyčný právě míří na toaletu. Přeběhl k protější stěně chodby k hlavním schodům dolů a zmizel na nich právě včas, aby ho vracející se agentka Thompsonová nezahlédla. Ještě slyšel, jak klepe na dveře pracovny a když se nikdo neozývá, jde dovnitř. Zřejmě ji napadlo, že když není v pracovně, vrátil se ještě pro něco do ložnice nebo do svého obývacího pokoje. Proč mám najednou pocit, že o moji bezpečnost zrovna moc dobře postaráno není?

Opatrně po schodech sestupoval dolů. Jestli ho teď někdo uvidí, je po všem. Jak by jim asi vysvětlil, že má o Paula hrozný strach a že ho prostě musí okamžitě vidět a ujistit se, že je v pořádku? Věděl, že na schodech má být ještě několik agentů, a neměl absolutně žádné ponětí, jak kolem nich projde, ale musel to zkusit. Naštěstí, když dorazil k místu, kde agenti stáli, zjistil, že mají právě spoustu práce s uklidňováním menší skupiny lidí, kteří se hlasitě dožadovali schůzky s prezidentem. Neslyšel, kvůli čemu tak moc touží zrovna po setkání s ním, ale v tenhle moment ho to vůbec nezajímalo. Myslel jen na to, že muž, kterého miluje, může teď klidně být mrtvý. Snažil se takovou myšlenku vypudit z hlavy, ale nešlo to, pořád se mu tam vracela a nedala mu ani na chvíli možnost myslet na cokoli jiného. Nenápadně se mu podařilo vmísit se mezi tu skupinu návštěvníků Bílého domu a nepozorován se potom vydal dál. Tohle byl také důvod, proč si na sebe vzal civilní oblečení. Počítal s tím, že jakmile se ztratí v davu, ven se již nějak dostane. Proplétal se mezi skupinami turistů, seběhl ještě jedno patro, dostal se do východního křídla Bílého domu a nenápadně se přibližoval k východu z Bílého domu, který používají turisté. Teď ještě vrátnice. Tu také zvládl a už byl venku na ulici. Fajn, jsem venku, ale co dál?

Bylo jasné, že musí sehnat taxi, ale jak se dostat k telefonu? Mobil si zapomněl v tom spěchu vzít. Budka. Kde tady může být telefonní budka? Prošel celý blok, ale nikde ji nenašel, teprve v sousední ulici měl štěstí a budka tam skutečně byla. Když k ní dorazil, zjistil, že u ní dokonce někdo vyvěsil i číslo na taxislužbu.

V duchu poděkoval svému neznámému prozíravému zachránci, sám by si totiž na číslo nevzpomněl, a vytáhl z peněženky pár drobných. Zavolal si taxík a potom na něj nekonečně dlouhé minuty čekal.

Nakonec se však taxík přeci jen objevil a on do něj s úlevou nasedl. Ani si nevšiml, že na něj taxikář užasle zírá a že ho určitě poznal, myslel jen na Paula. Když se ho ale zeptal na adresu, kam chce odvézt, prezident si uvědomil, že právě stojí před dalším problémem. Larsenova adresa. Pamatoval si, že mu ji agent kdysi řekl, ale nyní si ji ve stresu nedokázal vybavit. Naštěstí si však po chvíli přemýšlení vzpomněl a mohli vyrazit.

Po dlouhé době zastavili před obyčejným obytným domem a taxikář prezidentovi sdělil, že jsou na místě.

Daniel mu poděkoval, dal mu peníze a požádal ho, aby na něj ještě počkal, ať to trvá jakkoli dlouho. Když agent nepřišel do práce, mohl se nacházet v jakémkoli stavu. Bože, prosím, ať má jen obyčejnou chřipku.

Vešel do domu a na schránkách začal hledat Paulovo jméno. Po chvilce tam našel nápis Larsen a poznámku, že dotyčný bydlí ve třetím patře. Okamžitě se po schodech rozeběhl nahoru, s výtahem se nemínil zdržovat. Nutno přiznat, že tak utíkal, že ve třetím patře byl skutečně dříve, než by tam dorazil výtahem. Moc se o agenta bál.

Rozhlédl se po jmenovkách na dveřích a agentův byt našel téměř okamžitě. Chvíli počkal, aby se vydýchal, a potom s obavami zazvonil. Strašně se bál, že mu nikdo neotevře a že se Paulovi skutečně něco stalo. Nebo mu otevře Sean Carter a on ze sebe udělá totálního pitomce.

Rychle zaplašil obě dvě hrozné myšlenky a čekal, jestli uslyší kroky, jak někdo jde ke dveřím. V bytě ale bylo hrobové ticho. Hrobové, to sedí. Co když tam leží mrtvý? Nebo je mu tak zle, že se nemůže ani dostat ke dveřím? Začal panikařit. Nevěděl, co by měl dělat. Zavolat policii? Jistě: „Haló, tady prezident Spojených států, stojím před dveřmi bytu šéfa mojí ochranky a on mi neotvírá. Mám strach, že si něco udělal, protože jsem se s ním rozešel. Přijeďte a vyražte mu dveře.“ To by znělo perfektně.

Cítil se bezmocně. Byl to snad nejhorší pocit, jaký zatím zažil. Zkusil znovu zazvonit, dlouze, pak opět poslouchal, jestli se v bytě něco nepohne. Nic. V zoufalství zabouchal na dveře. Stále nic. Zabušil silněji. Pak ještě jednou, až do nich nakonec nepřetržitě mlátil. Nezajímalo ho, jak moc ho z toho bolely ruce. Po asi pěti minutách Danielova nepříčetného bouchání se však zničehonic dveře otevřely a na prezidenta užasle zíraly Paulovy rozespalé oči.

Jestli Walshovo srdce tlouklo nadměrně rychle už předtím, teď bilo jako splašené. Je v pořádku, nic mu není! V příštím okamžiku se ale pocit úlevy změnil v obrovskou zlost. Pozorněji se totiž podíval do Paulovy tváře a z rozespalých očí a rozcuchaných vlasů poznal, proč velitel jeho ostrahy nepřišel do práce. Zaspal. To snad ne! Chápu, že jsme se rozešli, ale to přece není důvod, aby kašlal na práci. Strašně jsem se o něj bál!

Proto na Larsena místo pozdravu rozzlobeně zařval: „Můžeš mi říct, co si vlastně myslíš, že děláš? Já umíral strachy, když jsi nepřišel. Bál jsem se, že se ti něco stalo, a tys ve skutečnosti prostě jen spal?!“


Paul na prezidenta šokovaně zíral. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Pomalu mu všechno začínalo docházet, včetně toho, že stojí na chodbě a Daniel křičí, mohl by si jich někdo všimnout. Proto bleskově popadl Dannyho za ruku a vtáhl ho dovnitř do bytu. Uvědomil si, že tohle byl od prezidenta vážně ukvapený krok. Zavřel za ním a také na něj zaječel: „Jak jsi se sem dostal?!“

Pak mu ale došlo, že rozhodně nesmí mluvit tak nahlas, pokud nechce, aby mu explodovala lebka, takže již o poznání tišším tónem dodal: „Chceš mi tvrdit, že tě sem ochotně odvezla ochranka, abyste zjistili, proč ještě nejsem v práci?“


Daniel ale jeho otázku ignoroval. V momentě, kdy ho agent chytal za paži a táhl ho dovnitř do bytu, totiž poznal, proč Larsen vlastně zaspal. Cítil to z něj velmi silně. Pivo. A muselo ho být opravdu hodně. To ho naštvalo ještě víc. Nechápal, jak Paul mohl být tak nezodpovědný a takhle se opít, když má mít službu. Myslel si, že on pro bodyguarda něco znamená, že šéf ochranky jen tak nevzdá snahu se s ním zas usmířit. Ale asi se spletl. Paul se radši opije a vůbec nepřijde do práce. Měl na něj takovou zlost, že se napřáhl a podruhé za posledních pár dní dal agentovi facku.

Viděl, jak se Larsen zarazil, a konečně začal vnímat, co mu Paul říká: „Danny, co s tebou je? Já se tě zeptal, jak ses sem dostal, a ty mi místo odpovědi vrazíš facku?“

Úplně ztuhnul. Za celý rok, co jsou spolu, nikdy nic takového neudělal a teď ho mlátí už podruhé, něco se s ním musí dít. Měl na Paula vztek, to ano, ale přeci ho kvůli tomu nemusí hned fackovat. Pozorně se na svého bývalého podíval a z výrazu jeho tváře poznal, že to asi přehnal, agenta to zjevně bolelo. Nebo, což je pravděpodobnější, má kocovinu a dost ho bolí hlava. Ránou se to ještě zhoršilo. Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit, aby zas neudělal v afektu něco, čeho by později litoval. Potom se Larsenovi tu facku pokusil vysvětlit: „Promiň, že jsem tě praštil, ale štveš mě, Paule. Vůbec si nedovedeš představit, jak strašně moc jsem se o tebe bál. Měl jsem strach, že se ti něco stalo, dokonce jsem utekl svojí ochrance, chovám se jak blázen a když se sem konečně dostanu, tak zjistím, že ses prostě jen vožral?!“

„Počkej, Danny, zpomal. V noci jsem si zabil asi polovinu mozkových buněk, myslí mi to pomalu. A prosím tě, nemluv tak nahlas nebo se mi rozskočí hlava… Cos chtěl říct tím, žes utekl ochrance?“

„No, já…“ Daniel najednou nevěděl, co odpovědět. Připadal si teď jako naprostý idiot. Udělat takovou blbost… Jak bude všem vysvětlovat, proč utekl z Bílého domu a rozjel se taxíkem k Paulovi domů?

Nakonec mu ve zkratce svoji cestu popsal a přesně jak čekal, Larsena to pořádně naštvalo. I přesto, že mu zjevně bylo zle, na něj znovu začal křičet: „Zbláznil ses?! Nejen, že z toho všichni agenti budou kvůli tobě mít šílený průšvih, jestli se na to přijde, ještě ke všemu si jedeš sám takový kus cesty taxíkem! Co kdyby ti někdo něco udělal? A to ani nemluvím o tom, žes jel ke mně, takže jsi nás mohl prozradit a ohrozit svojí kariéru!“

Pak se bodyguard odmlčel a začal si masírovat spánky, očividně to s tím křikem přehnal. Když ho Daniel pozoroval a zamyslel se nad tím, co jeho bývalý přítel právě řekl, znovu si uvědomil, jak skvělý člověk Paul vlastně je. Nemyslel na to, jak by prozrazením jejich vztahu utrpěla jeho vlastní pověst, ale myslel za všech okolností především na prezidenta. To však nezmírnilo jeho vztek nad tím, že o něj měl úplně zbytečně tak hrozný strach.

Teď se ale oba dva musí co nejdříve dostat do Bílého domu, než někdo zjistí, že tam Daniel není. Jenže Paul nebyl ve stavu, aby nastoupil do služby, i slepý by na něm poznal, že je mu špatně a že má všechny příznaky kocoviny. Jenomže on bez něj prostě dnes do Mexika neodjede. Larsenovi v otázkách bezpečnosti důvěřuje jako nikomu jinému a tahle cesta nebude bez rizika. Potřebuje tam mít někoho, na koho se může spolehnout, i když už teď spolu nejsou.

Proto agentovi řekl: „Jak vidíš, po cestě sem se mi nic nestalo, takže to víc řešit nemusíš a mojí kariéru taky neřeš, pak něco vymyslíme. Teď se ale rychle dej do kupy, ať můžeme jet zpátky.“

„Danny, ty ses vážně musel pomást na rozumu. Mně je fakt zle, takhle do služby nemůžu, a už vůbec s tebou nemůžu letět do Mexika. Nebyl bych schopný tě uhlídat. Nikam nejedu, jdu se vyspat. Stejně jsem ve výpovědní lhůtě, tak co. Zavolám, ať pro tebe pošlou agenty a vyzvednou tě tady.“

„A prozradíš nás?“

„Danny, i když už spolu nejsme, tvoje bezpečnost je pro mě mnohem důležitější než to, jestli na nás někdo přijde.“

„Ale já chci, abys jel do Mexika se mnou, Paule.“

Bodyguard se na něj překvapeně podíval: „Proč?“ Vážně se v jeho očích na okamžik objevila… naděje?

„Protože to tam bude nebezpečné a nikdo z mé ochranky není tak dobrý jako ty.“

Naděje z Paulova výrazu opět zmizela. „Už jsem ti řekl, že v tomhle stavu do služby nemůžu.“

Skutečně se otočil a chystal se nejspíš dojít pro mobil. Danielovi ale už došla trpělivost. Tohle na něj tedy zkoušet nebude. Fajn, když mu na jejich vztahu již nezáleží a zjevně ho považuje za skončený, dobře, ale jednou je velitel prezidentovy ostrahy a má za povinnost ho chránit. Hlavně na takových cestách, jako je čekala dneska.

Popadl Paula za paži a i přes jeho protesty ho odvlekl do koupelny. Byla to místnost s pootevřenými dveřmi hned u místa, kde spolu stáli, takže neměl problém ji poznat. Larsen se sice bránil, ale nijak zvlášť. Walsh si to odůvodňoval tím, že mu musí být hodně špatně. V koupelně ho oblečeného tak, jak byl, v saku a kalhotách, strčil do sprchového koutu a pustil na něj studenou vodu. Agent vykřikl šokem ze studené vody a snažil se zpod proudu utéct, ale Daniel ho tam zadržel. Tónem, který používal, když nechtěl slyšet žádné námitky, bodyguardovi přikázal, aby se teď vysprchoval, vyčistil si zuby a oholil se.

Vyšel z koupelny a doufal, že ho Larsen poslechne. Nemohl ho tady tak nechat. Celou dobu by v Mexiku umíral strachy, jestli je Paul v pořádku. Chtěl ho tam mít s sebou hlavně kvůli bezpečnosti, to ano, ale také si musel přiznat, že by mu Paulova společnost prostě chyběla. I když to bohužel opravdu podle toho, co agent dnes předvádí, na žádný návrat nevypadá a asi skutečně v ochrance skončí, chtěl alespoň být s ním. Využít těch posledních pár dnů, co mají, než jeho přítel definitivně odejde a on ho už nikdy neuvidí. Tak rád by mu řekl, ať s ním zůstane, že neví, jak bez něj dokáže žít, že mu bude chybět, ale nedokázal to. Nemohl mu nic takového říct, když se teď Paul takhle chová a zjevně už za jejich vztahem udělal tlustou čáru. Jinak by se přeci takhle neopil, do práce by přišel včas a znovu by se s ním pokusil mluvit o tom, jak to s tím Seanem ve skutečnosti je.

S velkou lítostí se rozhlédl. Tak tady celou tu dobu bydlel. Tak moc bych si přál, abychom mohli někdy žít spolu. Kdekoli, ale spolu. Prohlédl si chodbu, ve které právě stál, plnou rozházených věcí všeho druhu. Netušil, že Paul žije v takovém nepořádku. Nějak mu to k němu nesedělo.

Rozhlížel se kolem dokola a čekal, až bodyguard vyjde z koupelny. Pak ho ale napadlo, že by se mohl zkusit podívat, jestli v ledničce není nějaké ovoce, vitaminy by teď Paulovi prospěly. Všiml si, že otevřené dveře vpravo asi vedou do kuchyně, nahlédl tam tedy a zjistil, že má pravdu. Vešel do špinavé a dlouho neuklízené místnosti se zašedlou kuchyňskou linkou a zjevně dlouho nepoužívaným jídelním stolem, na kterém se válely pohozené klíče. Našel ledničku a podíval se do ní. Byla naprosto prázdná, tedy, až na pár plechovek piva. Co vůbec jí? Hlavně, že mě pořád napomíná ohledně zdravé stravy. Takhle to tedy nepůjde. Bude muset vymyslet něco jiného, jak Larsena zbavit kocoviny. Ale co? Sedl si ke stolu na židli a snažil se vzpomínat na všechny možné triky, o kterých kdy slyšel.  Moc mu to však nešlo, rušila ho totiž televize z vedlejší místnosti, kterou agent zjevně nechal zapnutou. Normálně mu televize nevadila, ale teď tam běžely zprávy a pořád v nich mluvili o jeho dnešní cestě do Mexika. Dokonce mu připadalo, že ti novináři snad vědí o jeho cestě víc než on sám. Lezlo mu to na nervy. Po chvíli to už nevydržel, vstal a rozhodl se televizi vypnout.

Vešel do obýváku a chystal se ze stolku vzít dálkové ovládání, jenže ho zarazilo, v jakém stavu se nachází i tento pokoj. Byl snad ještě horší než to, co zatím z Paulova bytu viděl. Vedle ovládání na stole se všude povalovaly prázdné plechovky od piva a dokonce si tam všiml i prázdné krabičky od nějakého čínského jídla. Vše zjevně ze včerejšího večera. Vzal ovladač a televizi konečně vypnul.

Když už chtěl odejít zpět do kuchyně, padl mu pohled na gauč, na kterém Paul asi strávil dnešní noc. Byla na něm pohozená deka, jak ji agent ze sebe shodil, když ho před chvílí vzbudil. Rozhodl se alespoň tu deku složit, i přesto, že mu bylo jasné, že pokoji to stejně moc nepomůže. Zdvihl ji a objevil pod ní na gauči položený nějaký rámeček. Vzal ho do ruky a zvědavě se podíval, jakou fotku si Larsen prohlížel. Něco takového by od něj nečekal, že mu bude záležet na nějakých fotografiích. V celém bytu si zatím nevšiml ani jedné, ani žádného obrazu na zdi, proto ho to zajímalo. Když ale uviděl obrázek, jež zachycovala, byl znovu v šoku. Tu fotografii velmi dobře znal, sám ji měl u sebe v ložnici také schovanou.

Byl na ní on s Paulem. Jednou po milování dostal bodyguard šílený nápad a tak jak vedle sebe leželi v posteli a objímali se, je mobilem vyfotil. Druhý den mu potom přinesl vyvolanou fotografii a Daniel si ji nechal, ale netušil, že Paul si udělal ještě jednu kopii pro sebe. To mu neřekl.

Uvědomil si, co tenhle objev znamená. Agentovi na jejich vztahu stále záleží, jen si asi myslí, že jemu už ne. A upřímně, není se čemu divit. Walsh se celou dobu choval jako blbec. Nic si od něj nenechal vysvětlit a hned se s ním rozešel. Dokonce ho přinutil, aby opustil práci, kterou tak miloval.

Díval se na fotografii a zaměřil se na obrázek svého přítele, na to, jak se tam podařilo krásně zachytit úžasné zabarvení tváře, které Larsen vždy po milování míval, a ten šťastný výraz. Po sexu byl vždy tak usměvavý a uvolněný...

Bylo jasné, co teď prezident musí udělat. Musí si s Paulem okamžitě promluvit. Hned, jak vyjde z koupelny, si spolu v klidu sednou a všechno proberou. Nemůže o něj přijít.

Položil zarámovanou fotografii na stůl, sebral všechny plechovky a krabičku od jídla a odnesl je do kuchyně. Měl v úmyslu se potom Larsena zeptat, kde má koš, aby je vyhodil.

Posadil se znovu zpátky na židli a čekal, až agent vyjde z koupelny. Chce se s ním dát znovu dohromady, ať už to s tím Seanem bylo jakkoli. On prostě Paula miluje, nedokáže být bez něj.

Za chvíli uslyšel otevírání koupelnových dveří a Larsen ho volal. Odpověděl, že je v kuchyni.

Když se jeho bodyguard za okamžik objevil, Walsh měl spoustu práce s tím, aby na něj nezíral jako nějaká puberťačka na svou oblíbenou rockovou hvězdu. Paul měl kolem pasu omotaný ručník. Což ale zároveň byla jediná věc, kterou měl na sobě. Umyl si hlavu, takže pramínky vody stékaly po vlasech a po krku na ramena, a dál dolů, kde kopírovaly křivky jeho svalů a stékaly po Paulově nádherné hrudi na vypracované břicho. Zastavily se až o ručník. Jak rád by z něj všechny ty kapky slízal a pak strhl i ten ručník! Panebože, vždyť spolu naposledy spali před třemi dny! Navíc vypadal tak sexy... Jediné, co by na jeho těle změnil, byly chlupy. Larsen měl chlupatou hruď a břicho, ale to by nebyl problém. Stačilo by vzít žiletku a pěkně by svého milence oholil…

Chtěl se na něj vrhnout, dotlačit ho k té pohovce v obýváku a mít s ním divoký sex. A byl by to i udělal, kdyby mu při pohledu do Larsenovy tváře nedošlo, že agent rozhodně na nic takového náladu nemá.

„Můžeš mi sdělit jeden jedinej důvod, proč jsi mě odtáhl do tý sprchy?“

Aha, tak proto se takhle tváří. No, asi jsem to vážně trochu přehnal, ale co jiného jsem měl dělat?

„Protože jsem potřeboval, aby ses trochu vzpamatoval, když ses v noci vožral jak prase!“

Dobře, tohle jsem taky přehnal.

Daniel prostě nechápal Paulovo chování. Jestli se opil kvůli jejich rozchodu a pokud mu na jejich vztahu stále záleží, proč se k němu chová takhle? Vždyť on ho chce zpátky! Strašně moc. Jenže mu to nemůže teď říct, když na něj Larsen křičí kvůli jedné studené sprše.

Agent ale vypadal ještě víc naštvaně: „A kvůli tomu jsi mi musel zničit oblek?“

Cože? Paul přece na tyhle věci nikdy nedbal.

„Takže tobě víc záleží na blbým obleku než na tom, co se mezi námi poslední dobou děje?!“

„Co má společnýho oblek s našim rozchodem?“

„Všechno! Kdyby ses neopil a přišel normálně do práce, nemusel jsem pro tebe jezdit a nutit tě, aby ses vysprchoval!“

Prezident vstal, došel ke dřezu, kde měl Paul bůhvíjak dlouho položenou sklenici od bůhvíčeho, vzal ji a důkladně ji opláchl. Potom do ní napustil studenou vodu a zeptal se agenta, kde má sůl.


Larsen ho užasle sledoval a snažil se přijít na to, co Daniel dělá. Beze slova tedy ukázal na jednu skříňku, ve které Walsh skutečně sůl našel. Trochu jí nabral mezi prsty, opravdu jen trošku, a vhodil ji do sklenice naplněné vodou. Pak agentovi přikázal, aby to všechno okamžitě vypil.

Bodyguard na vodu nejdříve jen koukal. Přemýšlel, jestli to má vypít. Věděl, že slaná voda určitě bude dost odporná, ale na druhou stranu měl po tom všem alkoholu, co v noci vypil, obrovskou žízeň. A také Dannymu důvěřoval, že mu to jistě pomůže.

Zhluboka se nadechl, připravil se na nejhorší a celou sklenici naráz vyprázdnil. Přesně, jak očekával, žaludek, který se díky sprše konečně trochu uklidnil, se najednou opět začal povážlivě ozývat. Udělalo se mu dost špatně. Naklonil se nad dřez, zapřel se oběma rukama o okraje linky, zhluboka dýchal a snažil se nepozvracet. Po chvíli se mu už ale udělalo lépe a dokonce i příznaky kocoviny se poněkud zmírnily. Začínal opět normálně myslet.

Tohle mu bude po odchodu od Tajné služby chybět, to, jak si prezident vždy se vším ví rady a každému dokáže pomoct. Nedokázal si představit, co bude po zbytek života bez Daniela dělat, ale když si to tak přál, musí ho poslechnout a jejich vztah ukončit.

Pak si vzpomněl, že se teď s Danielem musejí v první řadě co nejdříve dostat do Bílého domu. Ve sprše si uvědomil, že Walsh měl pravdu, nestojí to za to, aby prozradili svůj vztah. A nemýlil se ani ohledně Mexika, bude to nebezpečné a měl by tam být s ním. Musí teď zapomenout na svou sebelítost a na to, že má kocovinu, a musí být hlavně Danielovi ochráncem, to je pořád ještě jeho práce. Když hned vyrazí spolu do Bílého domu, Daniel s ním bude v bezpečí a zároveň se o nich nikdo nemusí dozvědět. Bylo mu jasné, že je velká pravděpodobnost, že prezidentovu nepřítomnost již někdo odhalil, ale i tak, šance tu ještě byla a museli ji využít.


Prezident Paula pozoroval s velkými obavami. Měl strach, jestli to s tou solí nepřehnal, ale snažil se dát vážně jen minimální množství. Naštěstí to agent zvládl a nevolnost překonal. Potom se bez jediného slova otočil, vrátil se do koupelny a vzápětí vyšel ven s mokrým oblekem v ruce. Viděl ještě, jak Larsen vchází do své ložnice a zavírá za sebou dveře, jasný náznak toho, že pro něj jejich vztah obnovit nelze. Proč ale potom ta fotka na gauči?
Znovu se posadil na židli a přemítal nad Paulovým podivným chováním. Skutečně nerozuměl tomu, co se s agentem děje, přitom dříve míval pocit, že vždy přesně ví, co se mu honí hlavou a na co myslí. Věřil tomu, ale zřejmě se mýlil.

Tohle mu Larsen přece nemůže udělat! Nemůže od něj nadobro odejít, to by Daniel nepřežil! Paul je jeho všechno, takhle to nesmí skončit!

Za moment bodyguard vyšel ven, v čistém obleku a perfektně upravený. Na očích měl i své služební sluneční brýle. Nejspíš si je nandal kvůli světlu, aby ho tolik nebolela hlava. Tak moc rád by se mu Walsh schoulil do náruče a neskutečně dlouhou dobu by se od něj nechal objímat, chtěl teď prostě jen cítit jeho blízkost, dát Paulovi najevo, že on ho pořád chce. Ale v tenhle moment to nemohl udělat, ne, dokud opravdu nevěděl, jestli Larsen chce jeho. Z jeho dnešního chování skutečně netušil, jestli ano, nebo ne. Musel tedy ještě počkat. Až bude bodyguard v lepší náladě, tak si snad spolu konečně promluví a on se dozví pravdu. Uvědomoval si, jak skvělá příležitost by na to teď byla, u Paula doma, nikdo by je tu nerušil, mohli by si všechno v klidu vyříkat a potom si užít pořádný divoký usmiřovací sex, bez toho, aby se báli, že může kdokoli přijít. Bylo by to dokonalé. Jenže Larsen náladu na povídání očividně neměl a navíc byla pravda, že pokud se ihned nevrátí do Bílého domu, budou mít velký problém. Ostatně, možná už ho mají. Stačilo by, aby jeden jediný člověk nakoukl do jeho pracovny a zjistil, že prezident tam není. Malé vítězství alespoň bylo, že Paul se očividně rozhodl jet s ním do Bílého domu.


Nasedli společně do taxíku, protože agent kvůli své kocovině raději ještě řídit nechtěl, a již při nastupování si Paul nemohl nevšimnout tázavě pozvednutého obočí řidiče, který se zjevně neubránil údivu nad tím, že si ho ráno stopne prezident, v civilu, a jede vyzvednout šéfa své ochranky. Když už je řeč o Danielově oblečení, teprve nyní, když se mu už konečně udělalo trochu lépe, si mohl Dannyho pořádně prohlédnout. Poněkud rozcuchané vlasy, asi se ráno při tom svém útěku ani nestihl učesat, khaki zelené tričko s pár knoflíčky u krku a slabá černá plátěná bunda se spoustou kapes. Rozepnutá. A samozřejmě rifle, zjevně nepatří k milovníkům plátěných kalhot. V tomhle oblečení vypadal tak jinak, tak…skvěle. Byl sexy a on se na něj nemohl koutkem oka přestat dívat. Pořád ho pozoroval a přemýšlel o tom, jestli si Walsh vůbec uvědomuje, jak moc přitažlivý muž je.

Ani trochu Danielovi posledních pár dní nerozumí. Nejdřív se s ním rozešel, potom ho dokonce požádal, aby dal výpověď, a pak se o něj tak bojí, že riskuje život a kariéru, jen aby zjistil, proč nepřišel do práce. To přeci není normální. A to, jak na něj Danny dneska koukal, když vyšel z té sprchy... Vypadalo to, jako by se na něj nejradši vrhnul a políbil ho. Ale to není možné. To se mu muselo jen zdát, vždyť to byl právě prezident, kdo trval na rozchodu.

Netušil, co se to s jeho přítelem děje, věděl jen to, že sám by ho nejradši ihned vášnivě políbil a už by s tím nikdy nechtěl přestat. Beze všeho i tady před tím taxikářem, ať se to klidně všichni dovědí, ale chtěl, aby byl Danny zase jeho. Moc postrádal jeho blízkost. Možná tehdy, když vyšel z té sprchy a zdálo se mu, že prezident ho chce políbit, měl převzít iniciativu a udělat to sám. Naklonit se k Danielovi a vtisknout mu polibek. Co mu za to mohl udělat? Maximálně by mu dal facku. Další. To by přežil. Ale aspoň by jistě věděl, jak to Walsh cítí. Takhle neví nic, musí se jen domýšlet. Asi to měl tehdy udělat, jenže byl tak strašně naštvaný kvůli tomu, jak ho strčil do té studené vody. Připadal si v tu chvíli jak nějaké neposlušné dítě, které je potřeba zklidnit. A také na něj byl naštvaný kvůli tomu, jak jel úplně sám přes celé město. Mohl ho kdokoli přepadnout, bylo to strašně nebezpečné. Ale žádný z těch důvodů prezidentovi nemohl říct, udělal by ze sebe vystrašeného pitomce. Daniel by se mu vysmál. Proto na něj úplně nesmyslně začal křičet kvůli tomu zničenému obleku. Přitom je to jen oblečení, není problém sehnat nový, důležitější je Walshův život. Ten má větší cenu než cokoli jiného.

Najednou zničehonic prezident taxikáři přikázal, ať zastaví a chvilku počká. Chtěl jít do malého krámku se zeleninou, ale Paul nemohl v žádném případě dovolit, aby tam šel sám. Proto také vystoupil a společně vešli dovnitř. Daniel koupil tři banány a tašku s nimi mu podal. Potom se vrátili do auta a když se s nimi taxík znovu rozjel, prezident mu rozkázal, ať ještě před tím, než dorazí do Bílého domu, minimálně dva banány sní.

Paul sice banány zrovna nemiloval, ale poslechl ho. Vše, co mu Daniel dnes poručil udělat, na jeho kocovinu opravdu zabíralo. Než zastavili asi dva bloky od Bílého domu, měl už dva banány snězené.

Danny potom poděkoval řidiči a zaplatil mu. Dal mu ale o dost peněz víc a požádal ho, aby mlčel o tom, co dnes viděl. Taxikář po zhlédnutí toho množství peněz bez váhání souhlasil. Nezbývalo jim tedy nic jiného než doufat, že slib dodrží.

Počkali, až auto odjede, a pak se Walsh svého přítele zeptal, jestli nemá nějaký nápad, jak by to teď měli udělat, aby nikoho nenapadlo, že byli spolu.

Šéf ochranky se zamyslel. Tedy, alespoň v mezích, které mu dovolovala stále velmi silná bolest hlavy. Bylo jasné, že ať udělají cokoli, nápadné to určitě bude. Jediné řešení, na které přišel, bylo, že se teď první pokusí do Bílého domu nenápadně dostat Danny a asi za čtvrt hodiny po něm přijde i Paul. Sice se mu nelíbilo, že prezidenta nechá jít přes dva bloky samotného, nejraději by šel celou cestu s ním, ale pokud z toho nechtěli udělat ještě větší průšvih, jiná možnost nebyla. Navíc Walsh tuhle cestu již ráno šel úplně sám a nic se mu nestalo. Mohl by na něj ale z dálky pro jistotu dohlížet, kdyby ho náhodou někdo chtěl přepadnout. Pokud bude opatrný a nikdo si nevšimne, že Daniela sleduje, vše bude v pořádku. Jenže to nesmí vědět ani sám Danny. Nedovolil by to.


Prezident se tedy vydal směrem k Bílému domu a doufal, že si ještě nikdo nevšiml, že v pracovně není. Ale věděl, že za takovou dlouhou dobu, co byl pryč, na to určitě museli přijít. S obavami kráčel po ulici a přemýšlel, jakou výmluvu si pro svou nepřítomnost vymyslí. Stále nemohl na nic přijít. To, co ráno udělal, se skutečně nedalo nijak omluvit. A navíc to všechno podnikl zbytečně. Nejen, že se o Paula vůbec bát nemusel, protože jediné, co mu bylo, byla kocovina, navíc se znovu pohádali a opět si ani nezvládli spolu konečně promluvit. Byl vážně bezradný. V jednu chvíli si dnes ráno myslel, že ho Larsen chce zpátky stejně jako chce on jeho, to bylo v ten okamžik, kdy na gauči objevil zarámovanou jejich společnou fotografii. O pár minut později mu ale agent dal jasně najevo, že to je pro něj již uzavřená kapitola.

Kráčel k Bílému domu a neměl nejmenší tušení, že ho jeho přítel nenápadně sleduje. Celou dobu jen přemýšlel o jejich vztahu a o tom, co bude dělat, až Larsen odejde. Byl si jistý, že svého chování za poslední tři dny bude celý život velmi litovat. Paula miloval a takhle hloupě ho od sebe odehnal. Musí se mu omluvit stůj co stůj. Jen doufal, že mu Paul skutečně nebyl nevěrný, ale podle toho, co dnes viděl, mu asi může věřit.

Byl tak zabraný do svých úvah, že si vůbec nevšiml, jaký chaos před domem panuje. Až teprve těsně před cílem zaregistroval velké množství aut zaparkovaných před Bílým domem a také spoustu agentů u vchodu.

Vnitřnosti se mu sevřely strachem. Tohle bude kolosální průšvih. Neměl ponětí, jak svůj útěk vysvětlí.

Nakonec sebral veškerou odvahu, kterou v sobě dokázal najít, a pokračoval v cestě. Jakmile ho jeden z agentů spatřil, ihned se k němu rozběhl, ostatní ho následovali a vytvořili kolem prezidenta neproniknutelnou zeď ze svých těl. Takhle ho doprovodili až do přízemí Bílého domu.

Když vešli dovnitř, poodstoupili od něj a on se mohl konečně rozhlédnout. Zjistil, že všude je spousta agentů, dokonce i šéfové z Ústředí, a nikde není ani jeden turista. Došlo mu, že o jeho zmizení museli už nějakou dobu vědět, když už podnikli taková opatření, a že všechny návštěvníky domu dnes vyhnali ven a Bílý dům je nyní uzavřen pro veřejnost. Tohle tedy bylo ještě horší, než čekal. Co jim teď má říct? Moc by chtěl, aby právě v tenhle okamžik stál Paul po jeho boku. Už samotná jeho blízkost mu vždy dodávala sílu a jistotu. S ním se nikdy nebál a již na to byl za ty dva roky jejich spolupráce tak zvyklý, že si to ani neuvědomoval. Plně mu to došlo až nyní, kdy s ním poprvé Larsen být nemohl. Měl bych si ale začít zvykat, za pár dní to už tak bude napořád, pomyslel si smutně a děkoval Bohu za to, že se v politice pohybuje již dost dlouho na to, aby dokázal zakrýt své emoce, když je potřeba, a chovat se navenek rozvážně.

Proto, když k němu dosti zlostně přistoupil nějaký agent, zjevně někdo vysoce postavený na Ústředí, a zeptal se: „Pane prezidente, mohl byste nám laskavě sdělit, kde jste byl?“ zvládl si zachovat chladnou hlavu.

Přemýšlel nad nějakou odpovědí, která by nebyla moc podezřelá a kterou by agenti ihned nezačali důkladně prověřovat, ale vůbec nic ho nenapadlo. Myslel jen na to, že nesmí za žádnou cenu prozradit, kde skutečně byl. Nešlo mu ani tak o jeho kariéru, kdyby se svět dozvěděl, že miluje muže, měl by sice ze života peklo, ale za ten posední rok s Paulem by to stálo, takže to by vydržel. Nesměl to však říct kvůli Larsenovi. Kvůli jeho kariéře. Stačilo, že ho přinutil odejít z téhle práce, nesmí ke všemu ještě zapříčinit, že ho nepřijmou nikde jinde, protože měl poměr s mužem, kterého měl chránit.

Podíval se tedy onomu agentovi zpříma do očí a řekl: „Ne, nemohl bych vám to sdělit. To, kde jsem byl, je zcela moje soukromá záležitost.“

Agenta zjevně tato odpověď vyvedla z míry, protože na něj chvilku jen němě zíral, potom ale, zrovna v okamžiku, kdy se chystal konečně nějak na prezidentova slova zareagovat, zabloudily jeho oči ke vchodu a zdál se najednou ještě více naštvaný, i když si Daniel ještě před pár vteřinami myslel, že něco takového ani není možné. Otočil se a sledoval agentův pohled. Najednou to také uviděl. Larsen už přišel také. Nebylo to oněch domluvených 15 minut, ale Walsh za to byl rád. Znamenalo to, že má Paula na chvíli zas nablízku a zvládne teď cokoli. Navíc si zrovna v okamžiku, kdy se prezident otočil, sundával sluneční brýle. Ten pohyb, jakým tak vždy činil, pokaždé dostával Daniela do varu. Zbožňoval, jak palcem a dalšími dvěma prsty chytne pravou nožičku brýlí a jedním plynulým pohybem je sundá. Mohl by ho pozorovat celé dny, jak tohle dělá. Proč jen mu to nikdy neřekl? Teď už se to Paul nedozví.


Larsen před pár minutami pozoroval, jak Dannyho před Bílým domem obklopili agenti a odváděli ho dovnitř. Oddychl si, protože věděl, že prezident je nyní v bezpečí a že jeho navíc nikdo nezpozoroval.

Počkal ještě pár minut nepovšimnut na ulici, dokonce snědl i ten třetí banán, ale pak touha po tom, vidět, co se teď uvnitř děje, převládla. Bylo mu jasné, že přijeli jeho nadřízení z Ústředí a že se nestane nic dobrého, tak se chtěl alespoň ujistit, že Danielovi nikdo nic neudělá. Věděl, že oni prezidenta nijak potrestat nemohou, nemají na to pravomoci, ale stejně. Nemohl tušit, jestli ho třeba nebudou nějak slovně napadat a nechtěl tomu Walshe zbytečně vystavovat. Zvláště, když Danny vlastně utekl jen kvůli němu.

Sám tedy vešel do Bílého domu a byl plně odhodlaný snést ten trest sám, ať už bude jakýkoli. Byl si jistý, že Daniel jim za žádnou cenu neprozradí, že byl s ním, ale on jako šéf ochranky nese odpovědnost za to, že se něco takového, aby zmizel prezident, nikdy nestane. Navíc, a to byl ten největší průšvih, dnes nepřišel do práce. Nepochyboval, že to pořádně schytá.

Hned v přízemí si všiml spousty agentů, kteří Walshe obklopovali, a jeden, Derren McCoy, s ním dokonce zrovna mluvil. Paul ho znal, byl to jeho nadřízený. Ani je nemusel slyšet, aby uhodl, že se agent prezidenta vyptává, kde byl, a že Danny mu odpověděl něco v tom smyslu, že mu do toho nic není. Bylo to úplně jasné z toho, jak zlostně na sebe ti dva nahlíželi.

Rozhodl se tedy na sebe nějak upozornit, aby si ho McCoy všiml a dal Danielovi pokoj. Schválně došel vyzývavě skoro až k nim, sundal si brýle a čekal, až zaregistrují jeho přítomnost. Naštěstí se to skutečně povedlo, zpozoroval, jak se agentova tvář změnila do ještě vzteklejší grimasy a Walshova se naopak rozzářila úlevou.

Přistoupil k McCoyovi ještě blíže a v duchu se připravil na cokoli. Za chvíli to opravdu přišlo. Agent na šéfa ochranky zakřičel tak, že to muselo být slyšet až ven: „LARSENE, KDE JSTE SAKRA BYL?!“

Ne tak nahlas! Larsen myslel, že mu hlava už opravdu praskne, přesto ze sebe zvládl vypravit: „Dneska jsem zaspal.“

„A TO MI ŘÍKÁTE JEN TAK?!“

Au!

„Podívejte se, stalo se to úplně poprvé. Ano, uznávám, byla to chyba a omlouvám se.“

„TAKŽE VY SE OMLOUVÁTE? TO SI ZE MĚ UŽ VÁŽNĚ DĚLÁTE BLÁZNY, NE?“

„A co jiného vám na to mám asi říct?“

„Nooo…. Co byste měl říct na to, že jste jako velitel ostrahy nepřišel do práce a ještě ke všemu právě v době vaší nepřítomnosti zmizel prezident… Já nevím. CO TAKHLE TŘEBA OKAMŽITĚ ODCHÁZÍM A UŽ SE TU NIKDY NEUKÁŽU?!!!!“

Tak tohle bylo zlé. To by znamenalo, že veškeré šance na získání Daniela zpátky by byly pryč. Spolkl břitkou odpověď, která se mu drala na jazyk, a chtěl se pokusit získat povolení ještě alespoň na tu cestu do Mexika. Když ho pak Danny stále nebude chtít, bez jakéhokoli protestu odejde, ale musí to alespoň zkusit. Třeba jim jiné prostředí pomůže a budou si spolu moci konečně klidně promluvit.

Než však stačil cokoli říct, do hádky se vložil Walsh: „Promiňte, agent Larsen sice už výpověď podal a je výpovědní lhůtě, ale než lhůta vyprší, má povinnost dál chodit do služby.“

„NE, POKUD TAKHLE HRUBĚ PORUŠÍ KÁZEŇ!“

Paul na svého nadřízeného překvapeně zíral. Ještě nikdy nikoho neslyšel na Dannyho takhle zařvat. Dokonce ani Jennifer, když se o nich dozvěděla. Byl si jistý, že jeho přítel si nic takového nenechá líbit.

A měl pravdu. Walshovy rysy se zostřily, jeho oči, jindy tak krásně světle modré, nyní výrazně ztmavly, a výhružně k McCoyovi přistoupil o dva kroky blíže: „Doporučuji vám, abyste si dával pro příště pozor, jak se mnou jednáte, pane. Nikdo na mě křičet nebude, jasné?“

Agentovi z Ústředí jen sklapla čelist naprázdno a začal koktat: „O-omlouvám se, pane prezidente, já -“

„To stačí, nechte toho. A pokud jde o agenta Larsena, dnes se mnou do Mexika samozřejmě poletí.“

„Pane prezidente, ale to nejde, já ho musím nějak potre -“

„Dost, řekl jsem, že se mnou poletí. Je to šéf mojí ochranky a bude to tam nebezpečné. Chci ho tam mít. Výpovědní lhůta mu končí až ode dneška za pět dní.“

McCoy zjevně přemýšlel, co má teď dělat. Nemůže se přeci hádat s prezidentem. A musel jistě uznat, že je pravda, že Larsen je velitel jeho ostrahy a má tedy nejvíc zkušeností, aby ho ochránil. Zvláště v Mexiku.

Nakonec řekl: „Dobrá, pane prezidente, jestli na tom trváte…“

„Ano, trvám.“

„V tom případě s vámi Larsen dnes poletí, ale očekávám od něj naprosto perfektní výkon bez jediné chybičky. Jestli se dozvím o jakékoli, sebenepatrné a nedůležité chybě, vyvodím z toho důsledky. Po návratu už ho tady ale nechci vidět, končí. A samozřejmě mu z odstupného strhneme veškeré prémie za poslední rok. Včetně všech přesčasů.“

Daniel si vyměnil rychlý pohled s Paulem, který na něj sotva znatelně kývnul, a potom s McCoyovými podmínkami souhlasil. Mrzelo ho, že nemohl pro svého přítele vybojovat víc, aniž by to bylo nápadné, ale Larsenovi to zjevně nevadilo.


Potom se Walsh vydal do své pracovny, aby připravil nějaké věci na dnešní cestu a znovu si přečetl proslov, který včera s Mikem Greenem sepsali. Paul musel zůstat zde, vyposlechnout si, co ještě čeká další agenty za to, že jim Danny utekl.

Bylo jim ale jen suše oznámeno, že mají všichni podmínečnou výpověď a pokud se v Mexiku něco přihodí, nastane největší výměna agentů, jakou kdy Tajná služba zažila. Navíc samozřejmě také rok bez prémií. Nic pozitivního, když za tři měsíce budou Vánoce.

Pak McCoy konečně i se svými agenty odjel a vše se zas začalo vracet do normálních kolejí. Paul se chystal jít nahoru zkontrolovat Daniela, ale přišel k němu Bobby. Ani si nevšiml, že byl Hale tady, asi mu zavolali, když zjistili, že Larsen v Bílém domě není.

„Ahoj, Paule. Prosím tě, co se stalo? Ještě nikdy jsi nezaspal.“

„Bobby. No, víš, není mi dneska nějak dobře, hrozně mě bolí hlava.“

„Počkej, a to chceš jet do Mexika? Zvládneš to? Jestli chceš, já to ukočíruju i bez tebe…“

„Ne, to je dobrý, Bobby. Budu v pohodě.“

„Dobře, ale kdyby něco, stačí jen říct, jo? Přípravu teda udělám sám, ty si zatím odpočiň.“

„Děkuju.“

Nyní se konečně mohl vydat do Danielovy pracovny. Chtěl jen zjistit, jestli je Danny v pořádku a zase jít hlídat na chodbu, ale když po zaklepání vešel dovnitř, Walsh ho překvapil. Na stole už měl pro Paula připravenou sklenici s rozpuštěným vitaminem C a jednu tabletku aspirinu.

Larsen mu za to byl neskutečně vděčný, tohle potřeboval. Spolkl prášek a zapil ho vitaminovým nápojem, který všechen vypil na ex.

Pak se prezidenta zeptal: „Řekni mi, kde ses dověděl o tolika věcech proti kocovině? Mně je teď už vážně několikanásobně líp, než mi bylo ráno.“

Daniel se usmál a odpověděl: „To by ses divil, jaké věci se děly u mě na škole.“

Měl chuť tu s ním zůstat a zkusit mu vysvětlit, jak to bylo mezi ním a Seanem, ale byl na to příliš zbabělý. Bál se, že by ho Danny zas nechtěl vyslechnout, tak se jen otočil a odešel zpátky na chodbu, kde bylo jeho místo. V Mexiku se snad příležitost najde.

Chvíli jen tak postával za dveřmi a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře toho, jak by mohl vypadat jeho rozhovor s Walshem o Seanovi, ale ne moc dlouho. Na chodbu totiž přišla Kate Newtonová.

Opět se na něj usmála tím svým zářivým úsměvem a přistoupila až těsně k němu: „Víš, Paule, právě jsem slyšela, že až se vrátíte z toho Mexika, ty už nepřijdeš.“

„Jo, to jsi slyšela správně.“

„No,“ celá zčervenala a zjevně najednou nevěděla, co říct. Nakonec Larsena popadla za klopy u jeho saka, přitáhla si ho k sobě a vtiskla mu na rty polibek.

Paul něco takového nečekal, proto mu krátký okamžik trvalo, než zareagoval. Když se mu ji povedlo odstrčit, řekl: „Kate, nezlob se, já nemůžu… Prostě miluju někoho jiného.“

Kate se zatvářila zaskočeně. Ještě se mu s nadějí podívala do očí, ale když viděla, že svá slova myslel vážně, jen smutně přikývla a odešla pryč.


Ani jeden z nich si bohužel nevšiml, že dveře Oválné pracovny se během onoho krátkého polibku otevřely a ihned zas zavřely. Prezident se pevně rozhodl, že pozve Larsena dál a že si od něj konečně poslechne, jak to skutečně je se Seanem Carterem. Věděl, že už moc příležitostí na to, aby si v klidu promluvili, mít nebudou a ani netušil, jestli se Paulovi bude teď chtít s ním mluvit, po tom, jak se oba dnes ráno chovali divně, ale musel se o to alespoň pokusit.

Otevřel dveře na chodbu, s úmyslem agenta zavolat dovnitř. Když ale vyhlédl ven, zůstal na chvíli stát jako opařený. Larsen se tam právě líbal s jeho mluvčí! To snad ne! Jsou od sebe třetí den a on už si našel někoho jiného! Rychle dveře zas potichu zavřel, proběhl pracovnou a obývacím pokojem do ložnice, tam padl na postel a začal brečet. Nedokázal přestat, prostě to nešlo. Jak mu tohle mohl udělat? Sotva se odhodlal snést jakoukoli pravdu o Carterovi, najde svého přítele, jak se líbá se svou kolegyní! Tohle prostě nemůže být pravda, to musí být jen zlý sen.

8. kapitola - Sen

V pozdním odpoledni jel Paul domů a cestou se opět zastavil pro čínské jídlo k večeři a nějaké pivo. Dnes ho bude potřeba.

Štvalo ho, že musel dát výpověď, ale když ho o to Danny žádal, vypadal pevně rozhodnutý, že to bude to nejlepší, co můžou udělat. Jít od sebe jak v soukromí, tak i profesionálně. On sám s tím nesouhlasil a rád by zůstal alespoň jako jeho ochranka, když už ne jako partner. Chtěl by ho i nadále hlídat a mít jistotu, že Walsh je v bezpečí. Navíc by tak nadále mohl být v jeho blízkosti, když nic jiného, ale Daniel si to zjevně nepřál. Vypadá to, že s tím rozchodem to myslí skutečně vážně a bude hodně těžké ho přesvědčit, že by spolu měli zůstat. Tedy, vlastně, pokud s ním Danny bude i po zbytek týdne odmítat o čemkoli mluvit a bude se mu vyhýbat jako dnes, nebude mít asi vůbec žádnou šanci ho přesvědčit.

Dorazil domů, hodil klíče na jídelní stůl, sedl si k televizi, snědl večeři a otevřel si pivo. Potom další, a další... Zanedlouho byl pořádně opilý. Bolest z rozchodu to ale nezmírnilo. Myslel, že to bude lepší a on nebude nic cítit, po rozchodu se Seanem to tak fungovalo, teď ale ne. Naopak mu bylo ještě hůř. Pořád si v hlavě přehrával jejich rozhovor z dnešního rána a to, že Daniel považuje rozchod za definitivní. Strašně chtěl svého přítele zpátky, ale neměl nejmenší ponětí, jak to udělat.

Pil jedno pivo za druhým v naději, že mu alespoň na chvíli bude lépe, ale dnes to prostě nezabíralo. Nakonec asi ve dvě hodiny ráno na gauči usnul.

Leží v obývacím pokoji polonahý na gauči a Sean se nad ním sklání. Sváže Paulovi ruce za hlavou a sundá mu kalhoty, ale boxerky mu zatím nechá. Potom si Carter sám svlékne košili a pečlivě ji přeloží přes křeslo. Agent se nemůže vynadívat na jeho štíhlou nádhernou hruď. Je prostě dokonalá.

Nikdy v životě snad neviděl přitažlivějšího muže než je Sean. Když ho před pár měsíci poprvé potkal, na první pohled věděl, že Carter je přesně ten muž, se kterým chce být. Je nepředstavitelně sexy.

Sean se k němu nakloní, zuby mu přejede po straně krku a potom ho tam kousne, a ne zrovna jemně, ale to vůbec nevadí. Ochutná Paulovu krev a pak svou pozornost přenese níž, na jeho hruď, kde prsty okopíruje všechny jizvy, které v průběhu života a hlavně během výcviku získal. Už jen to agentovi úplně stačí k tomu, aby byl tvrdý jako skála. Nic víc nepotřebuje, pouze to, že se ho Sean dotýká, že se na něj dívá těma svýma nádhernýma černýma ledovýma očima, a už je bez sebe vzrušením. Je šťastný, že Carter si vybral zrovna jeho a že dokonce souhlasil i s Paulovým návrhem, aby se k němu nastěhoval.

Při předehře mu tedy stačí od Cartera jen pár letmých dotyků a můžou hned přejít k věci. Sean to moc dobře ví, protože se ani o žádnou předehru nezajímá. Nikdy.

Teď také už jen Paulovi svlékne spodní prádlo, hodí je nedbale na zem, potom si rozepne luxusní kalhoty, sundá je i se svými značkovými boxerkami a opatrně je složí na křeslo, přes které před chvílí položil svou košili. Vůbec mu nevadí, že Paulův oblek se jen tak válí po zemi, jeho vlastní oblečení se ale v žádném případě zmuchlat nesmí. Tohle pravidlo se bodyguard naučil velmi brzy.

Carter si potře prsty lubrikantem a konečně začne svého milence připravovat. Ledabyle v něm na okamžik pohybuje jedním prstem, potom přidá druhý. Ten ještě na kratší chvíli. Na přípravu tohle může těžko stačit, ale oběma jim to je jedno. Nakonec do něj Sean jediným prudkým přírazem vstoupí. Hodně to bolí a Paul by potřeboval nějaký čas, aby si zvyknul a bolest trochu povolila, ale Carter ihned začne tvrdě přirážet. Za pocit, že je tenhle dokonalý muž v něm, to však stojí a Paulova erekce je téměř okamžitě opět tvrdá.

Sean přiráží stále rychleji a tvrději, dokud nevykřikne a vyčerpaně se na Paula nezhroutí. Po chvíli se z něj zvedne a rozváže ho. Jenže agentova stále tvrdého penisu si nevšímá a ihned se začne oblékat. Larsen ani nic jiného nečekal. Zbožňuje sex se Seanem, to, že je mu jeho přítel nablízku, ale mrzí ho, že Carter se o jeho orgasmus a o nějaké intimní spojení mezi nimi vůbec nezajímá. Vždy musí odejít do koupelny a dokončit to sám. Tu cenu však velmi rád platí za sex s někým tak strašně atraktivním jako je Sean. Promne si zápěstí, které doktor Carter svázal až moc pevně, a zamíří do koupelny.

V ten moment ale někdo zabouchá na dveře.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně děje. Ještě napůl ve spánku a napůl vzhůru docházel postupně k závěru, že to naléhavé a silné bouchání na dveře nepatří do snu, ale je skutečné. Pomalu rozespale otevřel oči a hned je zase zavřel. Denní světlo pro něj bylo jako rána pěstí do obličeje. Moment, denní světlo? Kolik je? A proč se mi zdálo zrovna o Seanovi?

Musel tady v noci usnout a nejspíš zaspal. Také si vzpomněl, že ta šílená bolest hlavy a nevolnost, kterou začíná cítit, je následkem jeho včerejší konzumace piva. Pak mu došlo, že bušení na dveře neustává, naopak je čím dál tím víc intenzivnější. Rozhodl se tedy zjistit, kdo to může být a co chce.

Nějakým způsobem se mu podařilo vstát z gauče, ale kdyby se včas nezachytil křesla, skončil by na zemi. Motal se, a hodně. Navíc se mu strašně houpal žaludek a bylo mu na zvracení. Díky tomu ale už alespoň nebyl vzrušený jako ve snu. Vlastně ho to okamžitě po probuzení přešlo.

Pomalým tempem se nakonec ke dveřím dostal a otevřel.

7. kapitola - Výpověď

Ráno Paul dorazil do Bílého domu s úmyslem si za každou cenu s Dannym promluvit. I kdyby se prezidentovi nechtělo, agent mu přeci musí říct, jak to se Seanem opravdu bylo. Nejspíš udělal chybu, když mu o něm nic pořádného neřekl už dřív, ale tehdy to nepokládal za důležité, navíc Cartera skutečně už dva roky neviděl.

Došel před Danielovu ložnici a uviděl tam na stráži agenta, který měl dnes noční službu. Řekl mu, že ho vystřídá, a poslal ho pryč. Když agent s poděkováním své stanoviště opustil, Paul si stoupl před dveře a přemýšlel, co má udělat. Měl obrovské nutkání jít dovnitř a znovu si vlézt k prezidentovi do postele. Jenže to nešlo, ne po té včerejší hádce. Tak co teď? Jít si s ním promluvit? Touhle dobou určitě ještě spí, na žádnou diskuzi nebude mít náladu, když ho Paul vzbudí. Nemohl tedy nic dělat, než Daniel sám vyjde ven, nebo dokud alespoň nevstane.

Hlavou mu znovu bleskla myšlenka, že prezident se také mohl vrátit ke své ženě a že ona teď může v ložnici spát s ním. Věděl ale, že to je nesmysl, Danny ani Jennifer by nic takového neudělali, tak na to rychle myslet přestal. Nezbývalo mu nic jiného, než prostě čekat.

Po nějaké době se na chodbě objevil Bobby. Larsen mu byl vděčný, popovídá si s ním a alespoň bude chvíli myslet na něco jiného.

Robert došel až k němu, pozdravil ho a zeptal se. „Prezident ještě spí?“ 

Paul přikývl a najednou si uvědomil, že toho může využít. Nenuceně, jakoby mimochodem, položil i on otázku: „A nevíš, co teď dělá první dáma?“

„Jo, ta taky ještě spí, cestou sem jsem před její ložnicí viděl stát šéfa její ochranky.“

Larsenovi se nepředstavitelně ulevilo. Přeci jen se mu ty obavy z podvědomí zcela zaplašit nepodařilo. Byl tedy rád, že ho Bobby nevědomky uklidnil.

Jenže potom se ho Hale nevyhnutelně zeptal: „Paule, nestalo se včera mezi tebou a prezidentem něco? Od té doby, co jste se vrátili z toho výletu, nejsi ve své kůži, je to na tobě vidět. Navíc jsem četl v novinách, že ti dokonce dal facku.“

Velitel ostrahy usilovně přemýšlel, jak svému podřízenému a zároveň nejlepšímu kamarádovi odpoví. Bobby o něm a o prezidentovi nevěděl, ale zjevně si všimnul, že v zoo se něco stalo. Nejraději by mu teď všechno řekl, Hale je jeho nejlepší kamarád už od studií na vojenské akademii, ví o Paulově bisexualitě a nikdy s tím problém neměl. Byl si jistý, že Robert by vztahu mezi Larsenem a prezidentem přál, že by to nikomu neprozradil a Paula by teď uklidnil, ale kdysi si s Dannym slíbili, že o tom neřeknou vůbec nikomu, bez výjimky, a on to chtěl dodržet.

Proto odpověděl jen: „No, trošku jsme se včera chytli, to je fakt. Doufám, že dneska už bude mít lepší náladu.“

Bobby se naštěstí víc nevyptával, jen soucitně potřásl hlavou a odešel plnit své povinnosti. Paul na chodbě opět zůstal sám.

Vydržel čekat ještě asi 20 minut a pak odhodlaně zaklepal na Dannyho dveře. Tohle je mučení, musí si s ním promluvit. Hned. Za chvilku zevnitř zaslechl prezidentův rozespalý hlas: „Dále.“

Vešel dovnitř a uviděl svého, teď již bývalého, přítele, jak se zrovna posadil na posteli a jak rozespale šmátrá po brýlích na nočním stolku. Bože, s těmi rozcuchanými vlasy vypadá tak roztomile! Další věc, ve které byl Daniel úplný opak Seana. Ten nikdy nedopustil, aby jeho vlasy vypadaly takhle. Larsen měl znovu obrovskou chuť vlézt si k prezidentovi do postele, líbat ho do těch úžasných hebkých vlasů a vášnivě se s ním pomilovat.

Jenže z výrazu, který Walsh nasadil, když uviděl, že vešel právě on, mu bylo jasné, že sex asi hodně dlouhou dobu nebude. Pokud ještě někdy nějaký vůbec bude.

Vzal si židli a sedl si naproti Danielovi: „Danny, vážně bychom si měli promluvit o tom, co se včera stalo. Víš, Sean…“

„Já ale nechci nic slyšet, Paule,“ prezident neměl náladu se s ním teď bavit. Neměl náladu na nic, v noci skoro vůbec nespal, jen ležel v posteli, zíral do stropu a přemýšlel. Měl vztek, na všechny. Na Jennifer, že se k němu pořád takhle chová a že uráží i Paula, na něj byl zase naštvaný za to, jak na svého „bývalého“ zíral, jako kdyby to byl svatý obrázek, a také měl pořádnou zlost na sebe. Protože dovolil, aby se jeho dva nejbližší lidé takhle chovali. Měl se s Jenny hned rozvést, nezůstávat s ní v manželství kvůli veřejnému mínění a strachu, že ho připraví o děti. Vyhnuli by se tak spoustě hádek. A neměl Paulovi tolik věřit. Ještě včera při jejich společném obědě si byl úplně jistý, že je pro svého bodyguarda jediný muž na světě a že ho agent miluje stejně, jako miluje on jeho. Ale zjevně se mýlil. Za celý rok ho ani jednou nenapadlo, že by Larsen mohl mít ještě někoho. Nedokázal pochopit, jak mu to Paul mohl udělat. Takovou zradu vážně nečekal. Ale úplně nejvíc ho štvala jeho vlastní reakce. Ještě nikdy se mu nestalo, že by se na nějaký konflikt nedokázal podívat s nadhledem a nesnažil se vše urovnat. Takové chování mu neodpovídalo a mrzelo ho, jak se nyní k Paulovi chová, v životě na nikoho nebyl tak nepříjemný. Bylo to proti všem jeho zásadám. Ale prostě mu teď nešlo reagovat tak jako v jiných případech. Larsena moc miloval a tohle ho sebralo víc, než by čekal. Ta bolest byla příliš velká.

„No tak, Danny, poslouchej mě. Nech si to přece vysvětlit.“

„Ne, Paule. Mezi námi je definitivní konec. Copak nechápeš, jak jsi mi tímhle ublížil? Já ti celou dobu tak věřil a tys mě přitom jen využíval! Spal jsi se mnou jenom, aby ti tady rychlejš utíkaly směny, nebo co?“

„Danny, jak si můžeš něco takového myslet?“

„Já ho viděl! To, jak strašně sexy ten chlap je. Nešlo si toho nevšimnout a je mi úplně jasné, že já se s ním rovnat nemůžu.“

„Danny,“ vydechl nevěřícně bodyguard.

„Ne, už žádné Danny. Už nechci nic slyšet, ani slovo. Chci, aby sis našel jinou práci.“

„Cože? Sakra, nebuď tak paličatej, já tě přece miluju!“

„Já už ti to ale nevěřím, Paule. Prosím tě, dej výpověď a odejdi. Já... nedokážu teď být celé dny s tebou v jedné místnosti. Myslím, že pro oba to tak bude lepší.“ Walshovi se zlomil hlas a byl si jistý, že i Paul musel slyšet tu bolest, co právě prožívá, protože to prostě nedokázal ve svém hlase zastřít. 

Agent byl v šoku, něco takového tedy nečekal. Jak je možné, že to Daniel nechal zajít až takhle daleko? Jak mohl jen tak hodit za hlavu celý poslední rok a čtvrt? Chtěl mu říct, aby si to ještě rozmyslel, požádat ho, aby ho vyslechl, jenže prezident na jeho prosby nereagoval. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než se s těžkým srdcem přítelově prosbě podvolit. Doufal ale, že se mu ještě během výpovědní lhůty podaří Walshe přesvědčit, aby si všechno nechal vysvětlit.

„Dobrá, Danny. Když na tom trváš, já to tedy kvůli tobě udělám.“

„Díky, Paule. A jestli tě můžu ještě o něco poprosit, neříkej nikomu o tom, co mezi námi bylo, jo? Vím, že ti to zakázat nemůžu, ale…“

„Víš moc dobře, že já o tom nikomu neřeknu, nikdy. Vím, že by ti to zničilo kariéru.“

„Děkuju.“

Agent opustil Danielovu ložnici a s hořkostí si uvědomil, že ji opustil nejspíš navždy. Jestli se mu nepodaří prezidenta během výpovědní lhůty přesvědčit, že je pro něj jediný muž na světě, s největší pravděpodobností už ho nikdy neuvidí. Jenže teď ho s tou výpovědí musí poslechnout. Musí respektovat Dannyho přání, pokud chce mít ještě nějakou šanci, aby ho vyslechl.

Zašel tedy na sekretariát a dal výpověď bez udání důvodu. V případě, že si to Daniel během týdenní výpovědní lhůty nerozmyslí, na Paulovo místo nastoupí Bobby. Larsen Robertovi zcela důvěřoval, věděl, že pokud se tak stane, prezident alespoň bude v bezpečí.

Při společném obědě první rodiny a šéfů ostrahy obou manželů je Jennifer zkoumavě pozorovala. Všimla si, že mezi jejím manželem a jeho milencem panuje velké dusno. Jindy z nich obvykle na dálku sálala pohoda a cítila, jak by nejraději byli spolu sami, i když se snažili svůj poměr skrývat, ale dnes ne.

Daniel se jí zdál být z nějakého důvodu na Larsena hodně naštvaný a agent vypadal, že ho něco velmi trápí, ale nedokázala říct, co. Jediné, co ze včerejšího rozhovoru s bodyguardem a z toho, jak se ti dva k sobě dnes chovali, věděla jistě, bylo to, že se rozešli. A musela připustit, že tomu je ráda. Její manžel ji zradil a zcela ji odvrhl, jako by pro něj všechny ty roky manželství nic neznamenaly. Tak ať si nyní vychutná, co si zvolil. Třeba ho to konečně donutí prohlédnout.

Její úvahy přerušilo zaklepání na dveře. Oba dva agenti zbystřili a přesunuli se trochu blíže ke svým chráněncům, aby je v případě nutnosti mohli bránit. Přesto zaregistrovala, že Larsen si od jejího muže drží oproti dřívějšku jistý odstup.

Dovnitř ale vešel jen další agent a oznámil prezidentovi, že na něj před pracovnou čeká viceprezident. Prý s ním potřebuje mluvit o nějaké urgentní záležitosti. Daniel okamžitě vstal od nedojedeného jídla a zamířil ke své pracovně, jeho milenec automaticky za ním.

Viceprezident už na ně u pracovny skutečně již čekal. Daniel se s ním srdečně přivítal, byli velice dobří přátelé, a potom společně vešli dovnitř. Jen ještě koutkem oka zaregistroval, že Paul dnes výjimečně zůstal stát spolu s viceprezidentovou ochrankou venku přede dveřmi. Walsh byl rád, že Paul respektuje, že chce, aby se nyní k sobě chovali jen profesionálně a ne jako dříve. Bude to tak všechno snazší.

Když usedli k prezidentovu stolu, Timothy O’Neill šel hned k věci. Takhle ho Walsh neznal, Tim si vždycky rád nejdříve povídal o všem možném, a teprve potom o práci. Zjevně nyní šlo o skutečně naléhavou záležitost.

„Danieli, vyskytl se problém v Mexiku. Propukly tam demonstrace kvůli americké politice přistěhovalectví uplatňované vůči Mexičanům. Měl bys tam co nejdříve zaletět a pronést k nim nějaký proslov, aby se uklidnili. Neboj, bude to zabezpečené.“

„Dobře, Time. Na zítra odpoledne nechám připravit letadlo.“

„Fajn. Zkus se domluvit se svým poradcem na nějakém proslovu o tom, že migrace do Států už nebude tak nebezpečná a podobně. Vždyť to znáš.“

„Jasně, neboj. Já to zvládnu. Navíc jsem si vždycky chtěl prohlédnout Palacio Nacional. Sídlo mexického prezidenta má moc zajímavou historii a mně se konečně naskytne příležitost se tam podívat.“

Viceprezident se chápavě pousmál. „Vím, že to zvládneš, jinak bych tě o to nežádal. Teď mi ale dovol odbočit od tématu. Všiml jsem si, že velitel tvé ochranky, agent Larsen se jmenuje? Dobrá. No, zkrátka, že celou dobu od tvého zvolení býval pořád u tebe, i při našich jednáních. Jenže dnes poprvé za celých dva a tři čtvrtě roku zůstal stát venku. Jak to?“

„Víš, Time,“ prezident se podíval do jasně modrých očí šedivého muže před sebou a přemýšlel, jestli si má něco vymyslet, nebo mu říct pravdu. Tim je jeho nejlepší přítel, nechtěl mu lhát. Také se potřeboval konečně někomu se svým trápením svěřit. Už to nechtěl všechno pořád jen dusit v sobě a před každým své emoce skrývat. Jenže s Paulem si slíbili, že o tom nikomu neřeknou, a také neměl nejmenší představu, jak by viceprezident reagoval na to, že měl poměr s mužem.

Nakonec se ale rozhodl jít s pravdou ven a řekl mu vše. O tom, jak se s Larsenem dali dohromady, jak svůj vztah celý rok a čtvrt pečlivě skrývali, o Jennifer a jejím rozhodnutí nepodat žádost o rozvod, až se dostal ke včerejší návštěvě zoologické zahrady, k setkání se Seanem Carterem a Paulově neočekávané reakci na něj. Skončil jejich rozchodem a tím, že ráno svého přítele požádal, aby dal výpověď. Když domluvil, čekal na O’Neillovu reakci.

Viceprezident na něj nejdříve jen chvíli němě zíral. Bylo jasné, že něco takového rozhodně nečekal. Potom konečně ohromeně promluvil: „Danieli, já vůbec netušil, že jsi svou ženu podváděl. A navíc... Ty tedy jsi... gay?“

„Nejsem gay, jsem bisexuál. Co se týká prožitků, není pro mě mezi sexem se ženou a sexem s mužem žádný rozdíl. A to, žes o tom, co se mezi námi třemi děje, nevěděl, mě vůbec nepřekvapuje. Dávali jsme si pozor, aby se o tom nikdo nedověděl. Teď mi ale řekni, když už víš, jak je to s tou mojí orientací, co si o mně myslíš?“

„Co bych si měl myslet?“

„No... nejsem ti odpornej?“

„Odpornej? Kvůli tomu, že ses zamiloval do muže? To je přeci jen tvoje a jeho věc. Mně do toho nic není a nemám sebemenší právo tě kvůli tomu odsuzovat. Jediné, kvůli čemu bych tě odsuzovat mohl, je to, že jsi své ženě zahýbal.“

„Díky, Time, bál jsem se, jak tu věc vezmeš. Hodně lidí se na páry se stejným pohlavím dívá špatně. A ohledně té nevěry, vím, že jsem udělal hroznou věc a Jennifer má hodně dobrý důvod být na mě naštvaná. Mě to taky moc mrzí, měl jsem se vůči ní zachovat líp. Chyba byla, že jsem nenašel odvahu to Jennifer říct. Paula ale opravdu miluju, chci být s ním. Jen nevím, jak to teď bude mezi námi dvěma dál. Výpověď už podal.“

„A zkusil sis s ním promluvit?“

„Ne, já na to nemám nervy. Vždycky, když si představím, že s ním spal, tak začnu strašně žárlit a jsem hrozně naštvaný. Nedokážu s ním o tom klidně mluvit, ať se snažím sebevíc. On se už hodněkrát snažil mi to vysvětlit, ale já prostě radši nechci nic slyšet. Bojím se, že mi řekne, že vážně miluje jeho nebo dokonce, že není bývalý, že jsou spolu pořád a mě jen využíval. To bych neunesl. Až teď jsem si uvědomil, že ho vlastně neznám. Paul tu se mnou tráví celé dny, vídá mě během práce i při trávení mého volného času. Ví o mně všechno. Jenže já ho znám jen během doby, kdy je v práci, nikdy jsem nebyl u něj doma, neviděl jsem, jak a s kým tráví volný čas. Musím vždy jen důvěřovat tomu, co řekne, že dělá, když si voláme. Co když s tím Seanem i bydlí a mně celou dobu jen lhal?“

„Páni, takového tě vůbec neznám, ty jsi vždycky dokázal jednat s lidmi tak dobře jako málokdo. Jediné, co ti v téhle situaci můžu poradit, Danieli, je, abys to teď nechal pár dní uležet, aby z tebe vztek vyprchal, a potom si s ním promluv. Dřív, než bude pozdě a on odsud skutečně odejde. Přijde mi, že ho musíš opravdu hodně milovat, tak si to nenech zbytečně proklouznout mezi prsty.“

„Jo, máš úplnou pravdu. Jestli mi nelhal a ten Sean je opravdu jen bývalý, byla by hrozná škoda se jenom kvůli tomu rozejít.“

Po Timově odchodu prezident ještě chvíli zůstal ve své pracovně a přemýšlel o jejich rozhovoru a o tom, že by si měl s Paulem skutečně promluvit. Nechtěl ho ztratit, ale vážně by to teď nezvládl. Ne bez toho, aby se zase pohádali, a to si nepřál. Po zbytek dne se tedy Paulovi raději vyhýbal. 

Odpoledne potom bodyguard odešel domů, opět bez rozloučení, a on stále přemítal o sobě a o Larsenovi, jestli se k sobě ještě někdy vrátí, nebo jestli to požádáním Paula o podání výpovědi úplně zkazil. Tak moc by si přál, aby vážně byla pravda, že Paul se Seanem nespí!

V noci zas nemohl usnout. Znovu ležel v posteli, zíral do stropu a vzpomínal. Na celý poslední rok s Paulem, na všechno, co spolu prožili a na jejich první společný sex.

Dopoledne se spolu sejdou v Lincolnově ložnici. Je to místo jejich tajných schůzek, nikdo by je tu nehledal. Sotva za nimi zapadnou dveře, nedočkavě se na sebe vrhnou a začnou se líbat. Chodí spolu už měsíc, ale tohle jsou jediné chvíle, které si pro sebe dokážou ukradnout, ta jedna hodina denně v Lincolnově ložnici je vlastně vše, co mají. Zde se k sobě mohou chovat tak, jak to cítí, otevřeně spolu mluvit, líbat se, hladit se a objímat. Pouze tady plně cítí přítomnost toho druhého. Mimo zdi této místnosti se k sobě musí opět chovat profesionálně a nikdo se o nich nesmí dozvědět.

Teď se k sobě tisknou a líbají se vášnivěji a vášnivěji. Navzájem ze sebe shodí saka a pak se k sobě znovu přitisknou. Paul jednou rukou pohladí Dannyho po tváři, druhou rukou ho chytí kolem pasu a přitáhne si ho ještě blíž. Daniel se jeho dotykům zcela poddá a jen agenta hladí po zádech. Líbají se dlouho, potom bodyguard prezidentovi zajede rukou pod košili a začne zkoumat jeho břicho a hruď. Prezident spokojeně vzdychne a přitiskne se k němu víc, vlastníma rukama také bloudí pod košilí svého přítele. Pak Paulovi sundá kravatu a za chvíli i košili. Není to poprvé, co agenta vidí do půl těla nahého, ale stejně se na něj nemůže vynadívat, slastně přivřené zářivé zelenomodré oči, dokonale vypracované svaly, na hrudi i na břiše, perfektní paže, se zajímavým tetováním ve tvaru ostnatého drátu kolem levého bicepsu... Prostě nádhera. Daniel hlavně oceňuje, že Paul má sice po celém těle svaly, ale nejsou moc velké. Přehnaně vypracovaná těla se mu nikdy nelíbila. Agent je má ale úplně akorát. Prezident stále nemůže uvěřit tomu, že právě on má to štěstí, že Paula získal.

Bodyguard potom zbaví košile i prezidenta a dovede ho k posteli. Společně si do ní vlezou a vzájemně se hladí. Za chvíli si Daniel na svého strážce lehne a zkusí něco nového – jazykem obkrouží jednu jeho bradavku, zatímco po té druhé přejíždí palcem. Podívá se agentovi do očí a podle rozšířených zorniček zjistí, že to, co právě dělá, se mu líbí. Začne se tedy jazykem věnovat Paulově druhé bradavce a při tom dlaní pomalu sjíždí přes to nádherné břicho dolů až k pásku na bodyguardových kalhotách.

Tam se na chvíli zarazí. Takhle daleko se zatím nikdy nedostali. Ještě s žádným mužem nespal, navíc chtěl Paula lépe poznat a být si skutečně jistý, než učiní ten definitivní krok a opravdu podvede svou ženu. Paul to ví, proto na Dannyho za celou dobu vůbec netlačil a meze jejich fyzického kontaktu nechával vždy pouze na něm.

Prezident se teď podívá na bodyguarda a vidí, že agent vyčkává, co bude dělat dál. Chvilku zaváhá, pak Paulovi ale rozepne pásek a začne se věnovat i zipu u jeho kalhot.

V tom se Larsen nadzdvihne na loktech: „Danny, jestli nechceš, tak to nemusíš dělat. Já klidně počkám.“

Daniel se mu znovu podívá hluboko do očí a je mu jasné, že pokud nechce, skutečně pokračovat nemusí. Paul svá slova myslí vážně, počká, jak dlouho bude potřeba. Jenže on sám neví, jestli to chce, nebo ne. Podle zkušeností s Jennifer ví, že sex je... příjemný. A on ho má docela rád. Ale stojí to za to, aby svou ženu podvedl a zklamal její důvěru? Zas tak úžasný sex nikdy nebyl. Jenže sexuální zkušenosti má jen s Jennifer, s nikým jiným, a Paul je tak sexy...

Nakonec se rozhodne. Rozepne Paulovi kalhoty a chvíli jeho penis hladí ještě přes ně. Potom se bodyguard v bocích trochu zdvihne a Daniel mu kalhoty stáhne. Přes látku boxerek jemně přejede rukou a všimne si, že bodyguard začíná být vzrušený. Uvědomí si, že on sám také, ale zatím nemá odvahu ze svého ochránce ten poslední kousek oděvu sundat.

Paul to zjevně pozná, protože se posadí, pohladí ho po tváři a něžně ho políbí. Potom Walshe pomalu položí a lehne si vedle něj. Znovu ho políbí a pak Dannyho začne sám hladit. Oba dva se položí na bok, aby byli čelem k sobě, a agent Danielovi rukou bloudí po celé paži až k rameni a z něj potom dolů na hruď. Nevynechá ani jeden centimetr čtvereční, zvláště se věnuje bradavkám a pokračuje na břicho. Při tom ani na okamžik nepřeruší jejich oční kontakt, stále se na Walshe dívá a z jeho pohledu čte, co se Danielovi líbí a co ne.

Když se Paul dostane až k okraji prezidentových kalhot, je už Danny vzrušený tak, že si je absolutně jistý, že pokračování chce. Proto nepatrně přikývne a agent zbaví kalhot také jeho. Potom Danielovi stáhne i boxerky a bříšky prstů se pomalu blíží ke kořenu jeho penisu. Prezident vzrušením vykřikne. Jennifer mu samozřejmě tohle dělávala také, ale bylo to úplně jiné. Zřejmě byla pravda, když četl, že pro muže je sex s mužem lepší než se ženou. Chlap chlapovi prostě líp rozumí a ví, co se mu líbí, protože ví, co má sám rád.

Ta slova se teď potvrdila, protože Larsen pomalu obemkne prsty kolem jeho penisu a pomalu ho tře, čímž ho již nyní dovádí téměř k šílenství. Pak ale na chvíli přestane. Znovu se podívá Danielovi hluboko do očí a zeptá se: „Danny, mám pokračovat?“

Prezident vzrušením dýchá tak prudce, že mu odpovědět nezvládne, zmůže se jen na další přikývnutí. Teď přeci přestat nesmí!

Bodyguard tedy znovu začne zkušenými pohyby zpracovávat jeho erekci a Walsh se celý chvěje. Něco takového ještě nikdy nezažil, musí se opravdu hodně ovládat, aby nezačal křičet nahlas a aby je neprozradil. Ještě horším se to pro něj stane v okamžiku, kdy se agent s potutelným úsměvem skloní, uvězní Danielův penis ve svých ústech a celý ho pohltí až ke kořenu.

„BOŽE!!!“

Paul musí pustit jeho penis, aby mu neublížil, jak se neubrání smíchu nad Danielovou reakcí. „Uklidni se, Danny, ať na nás někdo nepřijde. Copak tys s Jennifer nikdy neprováděl orální sex?“

Z Larsenova výrazu prezident pozná, že svou otázku myslí vážně a že teď nebude žárlit, ať už mu řekne cokoli. Když se tedy trochu zklidní a konečně popadne dech, rozhodne se jít s pravdou o jejich milostném životě ven: „Víš, ona nemá ráda orál. Teda, nerada ho dělala ona. A když už jsem ji k tomu někdy přemluvil, tak se to teda tomuhle nemohlo ani v nejmenším rovnat.“

Bodyguard jen přikývne, aby dal najevo, že rozuměl, a jako by dnes chtěl Danielovi ukázat, jak moc dobré to může být, znovu vezme do úst jeho penis. Ze rtů utvoří kroužek a jezdí s nimi po celé délce erekce nahoru a dolů, potom ale přestane a tentokrát ho dráždí pouze jazykem. Je to naprosto dokonalý pocit, a když po chvíli Paul ještě jemně nehtem přejede po jeho vlhkém žaludu, z hrdla se mu proti jeho vůli vydere další hlasitý výkřik.

Agentovi je zřejmě jasné, že nyní Danielovi k dosažení vrcholu stačí již velice málo. Opět svými ústy těsně obemkne jeho erekci a rychlým tempem ho nechává vklouzávat dovnitř a téměř až ven. Opakuje to stále rychleji a rychleji a přitom si pomáhá jazykem, dokud prezident již nedokáže dále vzdorovat, nezakřičí jeho jméno a nenaplní mu ústa svým teplým semenem.

Po dlouhé době, když se prezidentův tep vrátí do normálu, začne zas vnímat své okolí a všimne si, že Paul vše spolykal, spokojeně leží na posteli vedle něj, jemně Daniela hladí po paži, usmívá se a nechává ho, aby se v klidu vydýchal a odpočinul si. Nejraději by se teď agentovi schoulil do náruče a usnul, ale při pohledu na velkou bouli pod látkou Larsenových boxerek si uvědomí, že by mu měl laskavost oplatit.

Znovu Paula pohladí po břiše a konečně mu sundá spodní prádlo. Po krátký okamžik se pouze kochá pohledem na agentovu impozantní erekci, potom se rozhodne zkusit to, co před chvílí dělal jeho ochránce jemu.

Přejede jazykem přes špičku Paulova penisu a pokračuje dolů až ke kořenu. Pak vezme do úst tak velkou část, jakou je jen schopen, a ucítí, že se pod ním Paul zachvěje vzrušením. To ho ubezpečí, že postupuje správně, a rozhodne se pokračovat. Musí přeci zjistit, co se Larsenovi líbí, a co ne.

Nikdy si nedokázal představit, jaké to je, mít v ústech něčí penis, od své ženy vždy slýchával, že to je velice nepříjemné, ale jemu se ten pocit líbí. A hodně. Ten pocit, že někomu, koho miluje, může tímhle způsobit takové potěšení, jako před chvílí způsobil Paul jemu, je prostě báječný. Navíc ho to samotného znovu vzrušilo. Se zápalem tedy zkouší na Larsenově erekci různé techniky využití jazyka i zubů a bedlivě sleduje, na co bude jeho milenec nejvíc reagovat.

Agent mu ale za chvíli jemně zvedne hlavu ze svého klína a přiměje ho tak přestat. Daniel se mu tázavě podívá do očí a čeká, co bodyguard řekne.

Larsenovi okamžik trvá, než se mu podaří popadnout dech, potom se prezidenta zeptá: „Danny, chceš to všechno? Jestli ne, nevadí. Nechci tě do ničeho nutit, ale jestli to chceš, musíš teď přestat. Okamžitě.“

Walsh zaváhá. Neví, jestli chce dnes zajít až tak daleko. Na druhou stranu, jestli tohle bylo s Paulem tak skvělé, jaký asi musí být i ten zbytek? Dnešní sex se nemůže ani náhodou rovnat s ničím, co doposud zažil. A ta představa, že Paul je již nyní jen krůček od orgasmu...

Nakonec tedy přikývne a čeká, co bude agent dělat dál.

Bodyguard ho položí, lehne si na něj, políbí ho a pomalu se po jeho těle sune dolů. Při tom polibky zasypává Danielovu hruď a břicho. Trochu mu pokrčí nohy a prsty zlehka přejede po Dannyho otvoru. Pak se od něj ale odtáhne a evidentně o něčem usilovně přemýšlí. Najednou se zvedne a začne otvírat všechny skříňky v místnosti.

„Co děláš?“

„Hledám, jestli tady náhodou není něco jako lubrikant. A kondomy.“

No jo, lubrikant! To mi vůbec nedošlo!

Pozoruje Paula, jak se dívá do skříně na druhé straně místnosti a sám zatím zkusí otevřít noční stolek na nejbližší straně postele. K jeho překvapení tam skutečně lubrikant je. Ukáže ho svému příteli a ten se podiví: „Kde jsi to vzal?“

„Tady ve stolku.“

„A jak jsi věděl, kde máš hledat? Neříkal jsi náhodou, že jsi nikdy s nikým jiným než se svojí ženou nespal?“ V agentově hlase je patrná velká stopa žárlivosti.

„Proboha, Paule, to není moje! Musí to tu být ještě po minulým prezidentovi.“ Zjevně nejsem jediný prezident, který své manželce zahýbá.

„A jak to, že jsi věděl, kde přesně to je?“

„No tak, nevyšiluj hned přece. Prostě tahle skříňka byla ke mně nejblíž.“

Paul na to už nic neřekne a vrátí se k němu do postele, ale Danielovi neujde, že když si od něj lubrikant bere, zkontroluje datum výroby.

Potom se ho Larsen zeptá: „Danny, ale kondom nemáme. Nečekal jsem, že zrovna dneska k tomu dojde. Chceš počkat, nebo ti to nevadí?“

Walsh se nad tím zamyslí. On sám kondomy také nemá, s Jennifer je přestali používat po skončení střední školy a od té doby jeho žena bere antikoncepci. Těhotenství samozřejmě nyní v případě sexu bez kondomu není biologicky možné a on sám ví, že nemá žádnou nemoc, kterou by svého bodyguarda mohl nakazit. Otázka byla, jestli věří Paulovi. A ano, věří. Denně mu svěřuje do rukou svůj život, může mu tedy důvěřovat i v tom, že nemá žádnou pohlavní nemoc.

Když Walsh přikývne, bodyguard se na něj znovu položí a začne ho dlouze a vášnivě líbat. Při tom tře jejich klíny jemně o sebe, čímž Dannyho opět velmi vzrušuje. Nedělá ale nic víc, jen ho líbá.

Teprve po hodně dlouhé době mu rukou zabloudí zpět na podbřišek a dá mu ještě jednu šanci vše zastavit. Daniel svolí k dalšímu pokračování a Paul si na prst nabere notnou dávku lubrikantu. Párkrát jím zlehka přejede po Walshově otvoru a potom zatlačí.

Dannymu je to nejdříve nepříjemné a agent to asi pozná, protože z něj prst zase na chvilku vytáhne, pohladí ho po bocích a řekne: „Musíš se uvolnit, jinak tě to bude bolet.“

Znovu několikrát podráždí prezidentův otvor a pak do něj opět pomalu strčí prst. Teď už je to lepší, Daniela už to nebolí. Larsen proto pokračuje, jemně v něm prstem pohybuje a snaží se ho roztáhnout. Při tom zavadí o jeho prostatu a Danny opět překvapením vykřikne. Tak takové to tedy je!

Paul přidá druhý prst a znovu podráždí jeho prostatu, to Daniel už vzdychá nahlas a chce víc. Pak agent připojí ještě třetí prst a když si myslí, že je dostatečně připravený, vytáhne je a potře lubrikantem i svůj penis.

Potom s ním zlehka několikrát přejede po okolí Dannyho otvoru, až konečně mírně zatlačí a vnikne dovnitř.

Prezident celý ztuhne, trochu to bolí. Agent to pozná, na chvíli se přestane hýbat, začne mu hladit břicho a znovu ho vyzve, aby se uvolnil. Daniel se o to snaží, ale moc to nejde. Paul ho nepřestává hladit, skloní se k němu a znovu ho políbí. Jazykem zkoumá Walshova ústa a při tom mu neustále masíruje břicho.

Danny se brzy skutečně uvolní a Larsen do něj vnikne zas o něco hlouběji. Dá mu okamžik, aby si opět zvyknul, a potom už do něj konečně přirazí až nadoraz.

Daniel neví, co si o tom má myslet, je to takové... nic moc. Pak se v něm bodyguard začne pomalu pohybovat. Není to nepříjemné, jenže stále nic, z čeho by prezident šílel. Najednou ale Paul uvnitř něj najde prostatu a v ten moment se s ním všechno zatočí. Tohle je... prostě úžasné!

Agent začne přirážet o něco rychleji a oba dva už vzdychají nahlas. Prezident je rád, že jeho přítel vybral právě tuhle polohu, protože se mu při tom může dívat do těch jeho krásných zelenomodrých očí, které nyní jsou přivřené a mají v sobě zvláštní lesk. Pohled do nich ho přibližuje k vrcholu snad ještě rychleji než samotný sex. A ten pocit, když se na něj Paul položí svým tělem pokrytým kapkami potu!

Bodyguard přiráží stále víc a víc, jejich dech se zkracuje a výkřiky zintenzivňují. Oběma už je v tu chvíli jedno, jestli na ně někdo přijde. Je to příliš silný zážitek, aby zrovna mysleli na to, jestli je někdo neslyší. Pak se k němu Paul nahne a zaboří své prsty do Danielových vlasů. Prezident ho obejme a přitáhne si ho k sobě ještě blíž. To už to ale ani jeden z nich nevydrží a oba se poddají příjemné křeči, která je celé pohltí. V momentě, kdy oba současně vyvrcholí, se jejich rty opět setkají. Ani jeden z nich po celou tu dobu nepřeruší oční kontakt.

Paul se mu vyčerpaně zhroutí na prsa a čeká, až se jejich dech zase uklidní. Potom z něj opatrně vyklouzne, lehne si vedle něj, přitáhne si ho k sobě a znovu ho políbí.

Daniel se musí usmát. Dnes vážně nechápe, proč se toho sexu tehdy tak bál. Larsen byl vždy při milování něžný a pozorný, nikdy nedopustil, aby se při tom Danny cítil jakkoli nepříjemně. Pokaždé to bylo skvělé, ať už zkoušeli cokoli.

Po jejich prvním milování navíc cítil, že jeho emocionální pouto k Paulovi ještě zesílilo a věděl, že to, co cítí k němu, nikdy ke své ženě necítil. A k tomu ten sex byl... prostě dokonalý. Nikdy do té doby nezažil tak skvělý sex jako tehdy. S Jennifer se při tom cítil, jako by to pro ni byla spíš povinnost, než radost. Nikdy to mezi nimi nebylo skutečně o vzájemném potěšení. Tohle bylo něco úplně nového, něco, co vůbec nečekal a co mu úplně vyrazilo dech. Jenže ho zároveň sžíral obrovský pocit viny a výčitek vůči Jennifer, než aby si naplno vychutnal, jak skvěle se o něj Paul to dopoledne staral. Tíha toho, že nyní ji již definitivně podvedl, na něj padala čím dál víc, až nakonec ten úžasný pocit, který nejdříve měl ze svého sblížení s Paulem, téměř zcela vymizel. To, co udělal, se již nedá vzít zpět. Zradil manželský slib a její důvěru tím nejhorším způsobem. Byl to, čím vždy opovrhoval, lhář a podvodník, který právě ublížil někomu, s kým byl téměř 25 let.

Vzpomínal si, že se v něm mísily tyto protichůdné pocity a že mu trvalo velmi dlouho, než se mu podařilo je zpracovat a s pomocí Paula si uvědomit, že má právo na to vyměnit partnera, pokud ví, že s ním bude šťastnější, než s tím dosavadním. To ale stále nemění fakt, že svou ženu podváděl a že jí měl o Paulovi říct v momentě, kdy si začínal uvědomovat, že ho jeho bodyguard přitahuje.

Jak rád by teď měl velitele své ochranky vedle sebe, ta postel byla najednou taková prázdná... A kvůli tomu hloupému výletu do zoo už asi i napořád prázdná zůstane. Po tom, co Paulovi kvůli Seanovi řekl, a jak ho dokonce požádal o výpověď, už asi nemá šanci ho přesvědčit, aby se k němu vrátil. Nejradši by si za to nafackoval. Jenže, co když ho bodyguard vážně podváděl?

Smutně si povzdychl a s pevným rozhodnutím, že druhý den už si s ním o tom všem opravdu promluví, konečně usnul.