3. kapitola – Zpět v Bílém domě

Když se vrátili do Bílého domu, prezident šel ihned do své pracovny, kterou si zřídil ze Žlutého oválného pokoje vedle svých soukromých pokojů. Podle tradice měl sice většinu svého času trávit v Oválné pracovně v západním křídle Bílého domu, ale Daniel se rozhodl, že bude praktičtější si zřídit pracovnu i zde. V urgentních případech nemusel jít přes celý Bílý dům, a navíc byl takto během dne blíže svým dětem, které většinu času trávily na tomto patře.
 

Velitel ostrahy za ním za chvíli přišel a sedl si na židli z druhé strany stolu. Nějakou dobu ani jeden z nich nic neřekl, Paul pouze pozoroval Daniela při práci, potom ale agent promluvil: „Můžeš mi říct, proč jsi jí musel chytat za ruku?“

„Co?“ Daniel vzhlédl od papírů a nechápavě na něj zíral. „Koho jsem chytal za ruku?“

Zelenomodrá barva Paulových očí byla najednou tmavá a prozrazovala, že agent překypuje vztekem, i když jeho tvář zůstávala kamenná. Daniel ale vůbec nechápal, o čem to jeho přítel mluví.

„Svojí ženu jsi držel za ruku!“ Bodyguard teď už vybuchl. „Nebyl přece žádný důvod, aby ses jí dotýkal!“

„Paule, prosím tě, uklidni se. Nezapomínej, že oficiálně jsme s Jennifer pořád manželé a navenek to tak musí vypadat.“ Daniel mluvil tiše a rozvážně.

„No jasně! A když tady v noci nejsem, tak s ní taky rovnou můžeš i spát, aby ta vaše hra na manžele byla opravdu věrohodná, ne?!“

„Cože? Paule, zbláznil ses?“ Prezident nemohl uvěřit tomu, že Larsen něco takového řekl. Že by skutečně věřil tomu, že by mu Daniel byl nevěrný.

Vstal ze své židle a obešel stůl na Paulovu stranu. Měl těchhle ustavičných hádek již dost. Jennifer s bodyguardem na sebe navzájem tak moc žárlili, že to někdy bylo až nesnesitelné. Skoro každý den se hádal buď se svou ženou, nebo se svým partnerem. Proto měl v úmyslu si s Paulem v klidu promluvit a uklidnit ho. Ujistit ho, že miluje jen jeho a nikdy by mu neublížil.

„Nezkoušej na mě ty svoje politický fígly, jak se vyhnout otázce! SPÍŠ S NÍ, NEBO NE?“

Jenže tohle už na něj bylo moc. Teď ho Paul opravdu naštval. Nejen, že tu na něj bezdůvodně křičí a obviňuje ho z něčeho, co neudělal. To, co ho skutečně zabolelo, bylo to, že Larsen mu opravdu nevěří, že by ho nikdy nepodvedl. „Sakra, tak už konečně přemejšlej o tom, co tady říkáš!!! Moc dobře víš, že od té doby, co jsme spolu, jsem s Jennifer nikdy nespal!“

„Vážně? Já si tím totiž teď už tak jistej nejsem, když jsem vás dneska viděl! Všichni čtyři jste vypadali jak perfektní šťastná rodinka, úplně jako z nějakého časopisu!“

To prezidenta zarazilo. Možná je jádro problému jinde, než si myslel. „Počkej, tak o co ti jde? O Jennifer, nebo o děti?“

Paul se také zatvářil zaskočeně, všechen jeho vztek byl rázem pryč. Sám si teprve teď uvědomil význam toho, co právě řekl. Ano, pořád žárlil na Jennifer, hodně, a vždy mu vadilo, když se na ni Daniel usmál nebo ji takhle chytil za ruku. Nesnášel veškeré doteky, které si ti dva spolu vyměnili, i přesto, že dobře věděl, že mezi nimi dávno nic není a veškerá podobná gesta jsou pouze hraná. Samozřejmě ale nikdy ve skutečnosti nevěřil tomu, že ti dva spolu nadále spí.

A když se teď zamyslel nad tím, co právě v afektu řekl, možná mu na Danielově předstíraném manželství víc než Jennifer samotná vadilo spíše to, že on je v ten moment od jejich dětí dost odstrčený. Samozřejmě vždy věděl, že ony ho nikdy nebudou brát jako člena rodiny, alespoň dokud jim neprozradí, jaký mají mezi sebou skutečně vztah oni dva, ale on sám rodinu moc chtěl, s Danielem. A tohle byly Danielovy děti. Od samého počátku je měl rád, ale teprve teď si uvědomil, že jeho vazba k nim je až tak silná. Proto nyní prezidentovi již klidným hlasem odpověděl: „Víš, samozřejmě mi dost vadí, když se jí dotýkáš, ale věřím ti, že s ní nespíš. To, co mě dneska tak naštvalo, asi vážně bylo to, že jste působili jako spokojená rodina. Najednou mi Jack a Lily připadali strašně vzdálení.“

Prezident Walsh na něj chvíli jen koukal a zjevně nevěděl, co říct. Nakonec jen nevěřícně vydechl: „Bože, Paule, vždyť víš, že oba dva tě úplně zbožňují.“

„Jo, hrají si se mnou a tak, ale já bych chtěl, aby oba byli trochu víc... moji.“

„No, ale vždyť to není neřešitelný problém. Jasně, asi tě nebudou nikdy brát jako druhého tátu, alespoň tedy do doby než vyrostou a pochopí, co mezi námi je, ale to přece nebrání tomu, abys s nimi mohl trávit víc času. Vždyť spolu všichni čtyři klidně můžeme zítra odpoledne něco podniknout. Dopoledne budu mít schůzku s předsedou vlády, ale po obědě můžeme někam vyrazit.“

„To myslíš vážně? Takhle sami ve čtyřech jsme spolu ještě nikdy nebyli.“

„Právě, proto bychom to měli napravit.“

„A kam chceš jít? A jak to před ostatními odůvodníme?“

„Nevím, zkusíme o tom všem oba dneska popřemýšlet a zítra ráno se domluvíme, jo?“ Daniel Paulovi zajel prsty do jeho krátkých hnědých vlasů, sklonil se k němu a políbil ho.

Paul si během polibku přitáhl prezidenta na klín, jednu ruku nechal položenou kolem jeho pasu, druhou si ještě více přiblížil hlavu svého milence a polibek prohloubil. Jazykem přejel po prezidentových rtech, potom s ním vklouzl do jeho úst. Daniel mu svým vlastním jazykem perfektně vycházel vstříc a polibek se stával vášnivější a vášnivější. Po chvíli se Walsh přesunul k Paulovu uchu, začal ho lízat, pak vzal mezi zuby ušní lalůček a jemně skousl. I když se Larsen ovládal, byl si jistý, že prezident na něm po roce plném milování už dokázal neomylně poznat, že se mu to líbí. Jeho domněnku mu potvrdil, když Daniel jemně na vlhké ucho foukl a agent se celý zachvěl vzrušením. Walsh pokračoval níže a bodyguard už se chystal navrhnout přesun do ložnice, jenže v okamžiku, kdy jeho milenec jazykem přejížděl po Paulově krční tepně, se najednou ozvalo zaklepání.

Walsh rychle z Larsena slezl a usadil se zpět za stůl. Bodyguard mezitím vstal ze židle, na které před chvilkou oba dva seděli, a postavil se ke vstupním dveřím. Daniel na něj kývl a Paul otevřel.

Na chodbě stál Jack se školním sešitem. „Strejdo Paule, ty jsi ještě tady!“ Odhodil sešit bez zájmu na zem a vrhnul se k veliteli ostrahy tak prudce, že ho málem povalil.

„Počkej, šampióne, uklidni se,“ smál se Paul. Neubránil se vzpomínce na rozhovor, který před chvilkou vedl s chlapcovým otcem. Ano, skutečně měl Jacka i Lily rád mnohem víc, než si byl ochoten ještě před pár hodinami přiznat. Trochu si přidřepl, aby Jackovi viděl přímo do očí, a řekl: „Já a táta máme pro tebe a tvojí ségru na zítřek naplánované překvapení, ale musíš mi slíbit, že budeš hodný, platí?“

„A jaké je to překvapení?“

„To je právě překvapení. Dozvíš se to zítra, ale jen když nebudeš zlobit, co ty na to?“

„Jo, jo, budu hodný, slibuju!“

To nadšení v chlapcových bystrých modrých očích, které zdědil po Danielovi, Paula donutilo se zase usmát. Jack byl bezvadný kluk.

„Tak, teď si vem ten sešit a pojď dovnitř.“

Jack poslechl, sebral sešit ze země a vběhl do Danielovy pracovny. „Tatí, tatí, strejda Paul říkal, že pro mě a pro Lily máte na zítra překvapení!“

Prezident místo odpovědi zvládl jen heknout, když mu jeho desetiletý syn s rozběhem skočil na klín, čímž donutil Paula vyprsknout smíchy. Pohled na Daniela, jak se tváří, jako kdyby dostal zásah medicimbalem do břicha, byl k nezaplacení.

„Proč se směješ? Ty jako můj bodyguard bys mě měl spíš chránit, nebo alespoň se mě starostlivě zeptat, jestli jsem v pořádku, ne se mi ještě smát!“ Prezident se snažil znít dotčeně, ale sám měl evidentně spoustu práce s tím, aby zadržel smích.

Nakonec se na svého syna obrátil a zeptal se ho: „A proč jsi vlastně přišel?“

„Mám na zítřek úkol z matiky a potřeboval bych s ním pomoct.“

„Proč ti s ním nepomůže maminka? Já mám ještě práci.“

„Za maminkou teď přišel strejda Tony a ona říkala, že máme jít pryč.“

Daniel s Paulem si vyměnili pohledy, které jasně říkaly, co si oba o těchhle aférách první dámy myslí. Potom se Daniel zeptal: „A kde je Lily?“

„Šla se dvěma agentama, co nás hlídají, do altánku na zahradě.“

„No dobře. Ale já se s tebou na to budu moct kouknout nejdřív tak za půl hodiny, Jacku, teď nemám čas.“

V tom se do toho vložil Paul: „Víš, co, Jackie? Já s tebou ten úkol udělám. Zajdeme si třeba do Červeného salónku, ať tátu nerušíme, a tam se na to podíváme, co ty na to?“

„No jasně!“ Jack se zase celý rozzářil.

Daniel věnoval svému příteli vděčný pohled a znovu se začal věnovat svým povinnostem, zatímco chlapec chytil bodyguarda za ruku a společně zamířili do salónku o patro níž.

Larsen věděl, že právě dělá chybu, když opouští své stanoviště u Daniela, stejně jako dělal chybu, když s chráněnou osobou během své služby míval sex nebo když v noci, místo aby hlídal, ležel s Walshem v jeho posteli. Sice nikdy nespal, ale i tak. Uvědomoval si, že to jsou neodpustitelná pochybení a že by se kvůli tomu Dannymu klidně mohlo i něco stát. Jenže nebyl jiný způsob, jak by mohli být spolu. Kdyby zůstával v Bílém domě mimo dobu, kdy má službu, na jejich poměr by se přišlo, a tím by oba přišli o kariéru. Na začátku vztahu to spolu hodně řešili, jenže nakonec došli k závěru, že jim nezbývá nic jiného, než si během dne vždy najít alespoň chvíli pro sebe i za cenu toho, že tím trochu ohrozí Danielovu bezpečnost. Vybírali ale jen chvíle, kdy byli v Bílém domě a všude po chodbách byli rozestavění i další agenti, takže nebezpečí bylo relativně malé.

Býval z těchto situací velice nervózní, ale věděl, že o vztah s Walshem musí pečovat, pokud jim to spolu má vyjít, a to znamenalo spolu trávit co možná nejvíce času nebo se i občas postarat o jeho děti, jako například teď.

V salónku se s Jackem pohodlně usadili a velitel ostrahy se dal do vysvětlování zlomků. Naštěstí byl Jack dost chytrý, úkol měli hotový brzy a školák dokonce zvládl bez problémů spočítat i několik příkladů navíc, které mu Paul zadal, aby se přesvědčil, že učivu opravdu rozumí. Za půl hodiny měli vše hotovo.

Larsen Jackovi za odměnu přinesl ještě zmrzlinový pohár, chvilku si povídali a nakonec chlapce odvedl do altánku na zahradě, aby se přidal k sestře a dvěma agentům, kteří na ni dohlíželi. Během rozhovoru nad zmrzlinou si ale od Jacka ještě vymohl slib, že o chystaném překvapení zatím matce ani sestře neřekne. Věděl, že Jennifer by udělala vše, co je v jejích silách, aby jim to překazila.

Potom se vrátil k Danielovi do pracovny. Vešel dovnitř, ale Walsh již za stolem neseděl. Sotva za sebou Paul zavřel dveře, prezident byl několika rychlými kroky u něj, chytil ho kolem krku a začal ho divoce líbat. Agenta to nejdřív zaskočilo, ale pak Daniela objal kolem pasu, přitáhl si ho těsněji k sobě a polibek opětoval, dokonce s ještě větší vášnivostí než jeho přítel.

Prezidentovi však jen polibek nestačil, jeho ruce se z bodyguardova krku přesunuly dopředu, kde mu již nacvičeným pohybem rozepnuly sako, shodily ho z něj na zem a potom začaly rychle rozepínat i agentovu košili.

Paul polibek na chvíli přerušil a zeptal se: „Ne, že bych si na tohle stěžoval, ale co to do tebe vjelo?“

Daniel vzrušeným hlasem odpověděl: „Ber to jako odměnu za ten Jackův úkol.“

„Počkej, a to chceš mít sex přímo tady? Nikdy dřív jsi to nedovolil, kdyby sem náhodou někdo přišel.“

„Sakra, Paule, kašli na to, o to to bude napínavější, ne?“

To agentovi úplně stačilo. Sice rychle alespoň zamknul dveře, ale víc se již věnoval pouze svému partnerovi. Shodil sako i z Daniela a hodil ho na zem, na svou košili a kravatu, co tam Walsh upustil před malým okamžikem. Za chvíli tam skončila i Danielova košile spolu s kravatou. Potom prezident Paula postrčil ke svému stolu, ze kterého jedním pohybem všechno smetl na zem, a začal se věnovat agentově hrudi. Prsty přejížděl po několika jizvách, jež Larsen získal během svého výcviku, a rty se mezitím věnoval Paulově klíční kosti. Agent Danielovi raději sundal brýle a položil je na stůl za sebou, aby se nerozbily, potom se o stůl opřel a zcela se poddal prezidentovým dotykům. Přesně tohle na Walshovi miloval. Jeho vášnivost a spontánnost. Nikdy předtím nikoho takového nepotkal. Jeho bývalý byl sice v posteli moc dobrý, ale byl pořád sobecký, chladný a odměřený, úplný Danielův opak. Je pravda, že nebylo moudré mít sex v prezidentově pracovně, i přes to, že se zamkli, a Paul z toho byl nesvůj. Přeci jen, kdokoli mohl každou chvíli zaklepat na dveře. Jenže Larsen prostě nedokázal Dannymu říct ne. Na to byl sám velice vzrušený z téhle Walshovy spontánní reakce a chtěl si ji užít na maximum a nemyslet na následky, které by z toho mohly vzniknout. Kdyby se stalo, že někdo zrovna teď zaklepe na dveře, určitě si zvládnou vymyslet nějakou výmluvu.

Z myšlenek ho vytrhly prezidentovy rty, které se z Paulovy klíční kosti přesunuly zpět na jeho ústa a zatímco agenta líbal, sklouzl rukama níž a rozepnul mu pásek u kalhot, na což bodyguard zareagoval překvapeným zalapáním po dechu a povzbudil Daniela, aby pokračoval. Ten neváhal, chytil Paulovy kalhoty i s boxerkami a jedním pohybem je shodil dolů. Agent to samé udělal i s jeho kalhotami a spodním prádlem. Oba dva již byli vzrušeni na nejvyšší únosnou míru, Daniel proto rychle vzal z prvního šuplíku ve stole lubrikant a ohnul Paula přes stůl.

„Ty tady míváš lubrikant?“ Bodyguarda tato skutečnost velmi překvapila. Ještě nikdy u Walshe v pracovně lubrikant neviděl.

„Obvykle ne, ale chvíli před tím, než jsi přišel, jsem si ho sem připravil. Je to ten z ložnice.“

Na to už nic dalšího neřekl, protože přesně v ten moment mu Daniel zajel jedním prstem do otvoru. Chvíli ho roztahoval, potom přidal ještě jeden prst, ale vzápětí zřejmě usoudil, že už to musí stačit, protože bez nějakého protahování do něj prudce vnikl svým penisem. Na moment přestal, aby se oba mohli vydýchat, a potom začal rychle přirážet. Oba dva nahlas vzdychali, tak, že kdyby někdo zrovna stál před pracovnou, jistě by je musel slyšet, ale v tenhle okamžik už to Larsenovi bylo jedno. Brzy Daniel obtočil své prsty kolem Paulovy erekce a začal ji třít, z čehož bodyguard poznal, že prezident se již blíží vrcholu. Skutečně, netrvalo dlouho, Walsh vykřikl a naplnil bodyguarda svým horkým semenem. Přitom však stále nepřestával zpracovávat jeho penis a Paul sám již nemohl dále zadržovat své vlastní vyvrcholení.  Zoufale přirážel do milencovy ruky a oběma rukama se vší silou držel desky stolu, protože měl pocit, že každou chvíli musí omdlít a spadnout na zem. Naštěstí stačilo již jen pár rychlých Walshových pohybů a konečně dosáhl tak silného orgasmu, že se mu zatmělo před očima.

Daniel se zhroutil na jeho zpocená záda a Larsen slyšel, že dýchá, jako kdyby právě uběhl maratón. On sám ale tom nebyl o moc lépe, vysíleně ležel na stole pod prezidentem a čekal, až se jeho tep zase vrátí do normálu.

Když se již trochu vydýchali, Paul, stále pod Danielem, se ozval: „Hmmm… jestli tohle byla vážně odměna za ten Jackův úkol, asi je s ním začnu dělat častěji.“

Walsh se usmál, políbil Paula do vlasů, pomalu z něj slezl a zeptal se: „A jak mu to vlastně šlo?“

„Bez problémů, Jack je strašně chytrý, hned tu látku pochopil.“

„To jsem rád. Vážně ti moc děkuju, Paule.“

„Prosím tě, vůbec nemáš zač. A náhodou mě to bavilo.“

„No, a kam jsi ho pak vlastně odvedl, když Jennifer byla... zaneprázdněná?“

„Odvedl jsem ho na zahradu, k Lily a dvěma agentům, co ji hlídali.“

„Hmmm… o tomhle si s ní vážně budu už muset promluvit. Dělá ze sebe couru a ještě vyhazuje děti pryč.“

„Nech to být, Danny, akorát se zase pohádáte.“

„Jo, asi máš pravdu, koneckonců, děti byly v bezpečí… Ale nelíbí se mi to.“

„Nedělej zbytečně zle.  Zítra si s nimi užijeme pěkné odpoledne a na mámu si ani nevzpomenou.“ Paul se na zítřejší výlet vážně moc těšil.

„A už jsi přemýšlel, co zítra podnikneme?“

„Zatím jsem nic nevymyslel, a co ty?“

„Taky zatím nic,“ přiznal prezident. „Ale do rána jeden z nás určitě s nějakým dobrým nápadem přijde.“

„Taky myslím. Jo, řekl jsem mu, ať to zatím před Jennifer a Lily neříká, ona by nám to schválně překazila.“

„V tom máš asi pravdu. Fajn, proberu to s ní já, zítra, až budeme mít vymyšleno, kam půjdeme.“

„Dobře, víš, že já se jí snažím vyhýbat jak jen to jde.“

„Jo, já vím. A ani se ti nedivím.“

Najednou zazvonil telefon, který sice po pádu ze stolu skončil na zemi, ale naštěstí se mu nic nestalo. Daniel k němu došel a zvedl ho. Za minutu sluchátko položil a oznámil Paulovi: „Je připravený oběd, budu tam muset jít.“

Velitel ostrahy z toho nebyl zrovna nadšený, ale prezident k němu došel, objal ho a věnoval mu hluboký a něžný polibek. „No tak, zítra si spolu užijeme pěkný den.“

„Máš pravdu, Danny. Jen je škoda, že od oběda mě dneska vystřídají a já musím domů.“

„Jo, ale uvědom si, že oficiálně už jsi ve službě 24 hodin, bylo by podezřelé, kdybys tady teď ještě zůstal.“

Oba se začali rychle oblékat, než však vyšli z pracovny ven, Paul naposledy chytil Daniela do náruče, zajel mu prsty do vlasů a znovu přitiskl své rty na jeho. Nechtělo se mu ho opustit, i když jen do zítřejšího rána, kdy mu zase začíná služba. Stáli tam a líbali by se snad celou věčnost, ale nakonec prezident polibek přerušil, otevřel dveře a vyšel na chodbu. Bylo by už opravdu nápadné, kdyby v pracovně zůstali ještě déle.

Vydal se do jídelny, zatímco jeho přítel mířil ven, ke svému autu a potom domů, do prázdného staromládeneckého bytu, kde ho nikdo kromě televize nečeká. Ale zítra budou zase spolu.

2. kapitola – Sirotčinec

Když dorazili na místo, z prezidentského auta nejdříve vystoupil jen Paul a bedlivě se rozhlédl po davu, který je obklopoval. Snažil se prohlédnout si každého člověka, aby zjistil, jestli tam u sebe někdo nemá zbraň. Agenti z ostatních aut se mezitím už rozestoupili a také pátravými pohledy prohledávali dav. Vše se ale naštěstí zdálo v pořádku.

 

Larsen tedy otevřel dveře od prezidentské limuzíny a nechal celou rodinu vystoupit. Nejdříve Jennifer, potom Daniel a nakonec děti. Zatímco oni mávali lidem, Paul stál kus od nich a nespouštěl oči z davu. Po chvíli celá prezidentská rodina i s ochrankou vešla do budovy, před kterou se nacházeli. Sirotčinec.

V Danielově volebním programu byla i část, kde slíbil, že zajistí lepší péči pro osiřelé děti a vyčlení pro ně více peněz ze státního rozpočtu. A Daniel svůj slib skutečně plnil. Paul s ním o tom sice nikdy nemluvil, ale vždy si myslel, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč byl Walsh zvolen.

Když vešli dovnitř, bez zastávky mířili rovnou do haly, kde již byly místní děti shromážděné a čekaly na ně. Paul i zbytek ochranky byli po celou dobu ve střehu, nikdo sice na chodbách nebyl, ale to přeci nedávalo stoprocentní jistotu, že se nemůže nic stát. Rodina proto šla ve středu skupiny agentů, kteří ji obklopovali tak těsně, že pro případného atentátníka by téměř nebylo možné Daniela ani zahlédnout, natož na něj zaútočit.

Po chvíli konečně došli do haly. Agenti se okamžitě rozmístili podél stěn, bedlivě pozorovali dav dětí a vychovatelek a pátrali po čemkoli neobvyklém, zatímco prezident se svou rodinou přešel na vyvýšené pódium, které již pro ně bylo připraveno a zkontrolováno, a lidé začali tleskat. Paul si stoupl pod pódium, kousek od Daniela.

Prezident Walsh se chopil mikrofonu a krátce k dětem promluvil. Potom mu hlavní vychovatelka podala knihu, kterou zdejší sirotci měli nejraději, Daniel si vzal židli a sedl si mezi děti. Jennifer i s Jackem a Lily se k němu připojili.

Zatímco jeho přítel četl, šéf ochranky se nenápadně přesunul tak, aby od něj byl opět na vzdálenost přibližně jednoho metru. Sice šlo jen o děti a spousta agentů byla rozmístěna všude kolem, ale jemu se prostě nelíbilo nechat Daniela samotného mezi cizími lidmi. Prezident mu vždy říkal, že tohle je jeho práce, že musí chodit mezi občany a občas i trochu riskovat, jak jinak by s lidmi, kteří ho volili, mohl udržovat kontakt a snažit se jim pomáhat. Paulovi se to ale nelíbilo. Diskutovali spolu na tohle téma již nesčetněkrát, už od té doby, kdy Daniel nastoupil do funkce, i když tehdy byl jejich vztah pouze profesionální.

V některých situacích se dost těžko hledal kompromis mezi názory obou mužů. Dokonce ještě i teď, kdy je prezident v úřadu již dva a půl roku. Bodyguard si navíc myslel, že to, že se z nich před více než rokem stali i milenci, tohle rozhodování ještě zkomplikovalo. Začal mít o Daniela ještě větší strach a chtěl ho stále více chránit. Jenže jeho přítel prostě neměl rád, když s ním všude chodili muži v oblecích a veškerý jeho pohyb byl přísně hlídaný.

Larsen přerušil tok svých myšlenek a začal se opět plně věnovat prezidentově okolí. Přejel pohledem po dětech, které všechny visely očima na jeho partnerovi, a potom se zaposlouchal do pohádky, co Daniel četl. Moc rád poslouchal jeho melodický a příjemný hlas. Walsh byl vždy skvělý řečník a diplomat a to, jak skvěle ovládal svůj hlas, mu k tomu určitě hodně pomáhalo.

Když prezident dočetl, všechny děti nadšeně tleskaly a prosily o další pohádku. Daniel však předal knihu své ženě s tím, že on si ještě musí promluvit s paní ředitelkou. Jennifer si od něj knihu vzala a začala číst. Děti, včetně jejích vlastních, byly sice zprvu zklamané, ale netrvalo to dlouho a brzy jí věnovaly také tolik pozornosti jako před chvilkou jejímu muži, vše tedy bylo v pořádku.

Prezident se vydal i s ředitelkou do její kanceláře a Paul s Bobbym se k nim připojili. Hale potom zůstal stát před kanceláří a Paul šel dovnitř.

„Paní Jacksonová, já a moje žena bychom rádi založili nadaci pro děti, které nemají rodiče. Váš sirotčinec je velmi známý a důvěryhodný. Chtěl bych vědět, jestli byste měli zájem s námi spolupracovat.“

„Jistě, že máme zájem, pane prezidente. Každý dolar se nám hodí.“

„Výborně, to rád slyším,“ usmál se na ni Walsh. „Samozřejmě je k tomu zapotřebí vyřídit i některé formality. Například musíme projít vaše účetní záznamy, vyhodnotit jak jste na tom s financemi, a podobně.“

„Samozřejmě, účetní knihy udržuje naše účetní v naprostém pořádku. Mám zde například k dispozici uzavřené záznamy z minulého čtvrtletí,“ ukázala ředitelka na jednu z polic.

„A mohl bych se podívat?“ Larsen se musel hodně ovládat, aby se mu na rtech neobjevil úsměv místo obvyklého neutrálního výrazu, který musel v takovýchto situacích bezpodmínečně udržovat. Nemohl totiž v tónu, jakým jeho partner položil onu otázku, přeslechnout Danielovu přirozenou zvědavost a touhu všechno pečlivě prozkoumat a zjistit o každém problému co nejvíce informací. Momentálně se asi ozvala ta jeho stránka, která před lety rozhodla, že vystudoval právě ekonomickou vysokou školu.

„Ovšem, tady.“

„Děkuji.“

Walsh se na pár minut zahleděl do záznamů, chvíli v nich listoval, a agent podle jeho zachmuřeného čela poznal, že se mu tam něco nezdá.

Pozoroval, jak se jeho přítel ještě jednou vrátil na začátek záznamů, nejspíš, aby si něco ověřil, a potom zas listoval na místo, kde skončil číst před chvílí. Pak desky zavřel, obrátil se na ředitelku a prohlásil: „Vyhoďte účetní.“

„Prosím, pane prezidente?“

„Jednak si účtuje vyšší plat, než jaký máte vy, i když účetnictví podle mě moc nerozumí, a za další vám zpronevěřuje peníze.“

„Prosím?!“

„Jen za minulý měsíc zpronevěřila asi 3 000 dolarů, vidíte tyhle položky?“ Walsh šokované ženě ukázal některé nesrovnalosti v záznamech a vysvětlil jí, co je na nich špatně. „Bohužel, kdyby v tom váš sirotčinec pokračoval, nemohli bychom navázat spolupráci. To asi chápete?“

„A-ano, pane prezidente.“

„Výborně, takže prosím poslechněte mou radu a najměte si jinou účetní, která bude spolehlivější. Potom s vámi samozřejmě rádi budeme spolupracovat.“

„Ano, pane. Moc vám děkuji.“

Daniel si s ředitelkou potřásl rukou, povzbudivě se na ni usmál a s Paulem v patách opustil kancelář. To už se ale Larsen neubránil úsměvu, který celou dobu tak pečlivě skrýval. Byl na Dannyho moc pyšný. Vždyť on se jen ze zvědavosti na chvilku podíval do účetnictví neziskové organizace a okamžitě tam našel několik chyb. Odhalit zpronevěru peněz dost často nezvládnou ani auditoři a Walshovi to bylo jasné po krátkém pohledu! Samozřejmě již dávno věděl, že Daniel je velmi chytrý, vzdělaný a všímavý, ale nikdy ho nepřestávalo překvapovat, jak velké vědomosti on vlastně má. Nejen, že měl pocit, že prezident umí snad každý jazyk, kterým se na světě kdy mluvilo, od staré egyptštiny přes slovanské jazyky po například němčinu, on měl hodně znalostí i z ekonomie, archeologie a dějepisu.

Larsen sám samozřejmě také nebyl žádný nevzdělanec, vystudoval vojenskou akademii a docela dobře uměl španělsky a německy, ale s Danielem se rozhodně nemohl rovnat. Vliv určitě mělo i to, že on sám buď byl v práci, nebo cvičil, kdežto Walshe ve chvílích volna, když nebyl s ním nebo s dětmi, nešlo prakticky vidět bez knihy v ruce. Snad na každé téma jich několik měl, od různých autorů, aby mohl porovnávat rozdílné pohledy na stejnou problematiku.

Když i s Bobbym dorazili zpět do haly, Jennifer právě dočítala další pohádku. Pak vzala pytel s hračkami, které dětem přivezli, a začala je rozdávat. Jack a Lily jí pomáhali, za chvíli se přidal i Daniel. Když každý sirotek dostal svou hračku, prezident chytil svou ženu za ruku a vystoupali spolu zpět na pódium, aby mohli všem přítomným říct pár slov na rozloučenou.

Potom první rodina v dobré náladě zamířila k autům, následována ochrankou. V limuzíně si Paul konečně oddychl. Nečekal sice, že by se tu vyskytl nějaký problém, ale stejně byl moc rád, že už to mají za sebou.

1. kapitola - Ráno

Celou noc Paul nehybně ležel v posteli a objímal Daniela. Dříve pro něj bylo těžké ležet takhle několik hodin bez hnutí, aby Walshe neprobudil, ale po několika společně strávených nocích si zvykl. Vždy tiše ležel vedle něj, poslouchal zvuky z chodby a dával pozor, aby se Dannymu nic nestalo.

Brzy ráno se patrně, aby svého přítele nevzbudil, nadzdvihl na loktech a na moment ho tiše pozoroval. Kochal se pohledem na jeho milou tvář, která vlivem spánku byla nyní ještě něžnější než obvykle. Byla rámována krátkými jemnými hnědými vlasy, teď roztomile rozcuchanými. Mohl by na něj takhle koukat celou věčnost, ale tolik času bohužel nemají. Potichu vylezl z postele a začal se oblékat.

 

„To už je tolik hodin?“ Daniel se probudil zrovna, když si nandal kalhoty a začal si zapínat košili.

Paul si sedl k němu na postel a políbil ho na čelo: „Zas tolik hodin ještě není, Danny. Ale bude lepší, když odtud zmizím dřív, než by sem náhodou někdo vrazil. Vždyť to znáš.“

„Jo, to máš pravdu. Ale už mě to vážně nebaví. Pokaždé, když spolu strávíme noc, ty se musíš vyplížit ven jako duch, aby si tě nikdo nevšiml. Už toho mám dost.“

„No tak, víš, že jinak to nejde.“

„Jo, vím, a to mě právě štve, Paule. Chtěl bych s tebou trávit víc času.“

„Vždyť spolu býváme celé dny.“

„Víš, jak to myslím.“

„Vím, Danny, a je to pro mě stejně těžké jako pro tebe. Ale nemůžeme s tím nic dělat.“

„Jo. Za pár let už to ale bude všechno jinak. Teda, jestli mě ještě budeš chtít.“

„To víš, že tě budu chtít. Miluju tě, Danny, a vždycky budu.“

„Já tebe taky, Paule.“ Přitáhl si Larsena k sobě a věnoval mu hluboký polibek.

Potom Paul vstal, oblékl si sako, kývl na Daniela, který ještě ležel v posteli, a odešel ven před ložnici. Tam se musel tvářit, že byl na svém stanovišti celou noc.

Daniel ještě chvíli po jeho odchodu zůstal v posteli, potom už ale raději také vstal a oblékl se. Za okamžik se ozvalo hlasité zaklepání na dveře jeho ložnice a vešel, spíše se vřítil, Michael Green.

„Pane prezidente, za 20 minut musíte už sedět v autě. Měl byste se jít urychleně nasnídat. Vaše žena s dětmi na vás v jídelně čekají.“

Daniela vždy udivovalo, jak tenhle kluk dokáže člověku předat tolik informací najednou. Byl to asi také důvod, proč si jako svého poradce vybral právě jeho. I když, možná to byl i jeho trochu netradiční vzhled, čím ho tak zaujal. Mike měl hezké jasné modré oči, na které se jistě chytila již spousta žen, a špinavě blond vlasy, zesvětlené melírem. Vždy je nosil vyčesané nahoru, čímž si na hlavě vytvářel účes ve stylu vrabčího hnízda. K tomu byl ještě dost malý v porovnání s průměrným americkým mužem, ale co mu chybělo ve výšce, doháněl bohatě svou prostořekostí a entusiasmem. Byl to ten typ člověka, kterého musíte buď milovat, nebo nesnášet. A Walsh si ho již od prvního okamžiku velice oblíbil.

Zaregistroval, že za Michaelem do ložnice pro jistotu vešel i Paul, přeci jen je náplní jeho práce být prezidentovi neustále nablízku a hlídat ho. Při zmínce o Danielově manželce se ale nezatvářil moc nadšeně. Walsh si toho hned všiml, teď však Larsena uklidňovat nemohl. Aby se tedy Michaela zbavil co nejdříve, řekl jen: „Díky, Miku, už jdu.“

Michael odešel a Daniel zůstal s Paulem opět chvíli sám. Využil toho k tomu, aby ho uklidnil. Chytil ho za ruku a řekl: „Prosím tě, vydrž to. Vím, že být v jedné místnosti s Jennifer je pro tebe dost těžké, ale musíme to nějak zvládnout.“

Paul si povzdechl: „Já vím, nemáme jinou možnost. Vlastně od ní bylo docela ohleduplné, že s tím, co se mezi námi děje, nevyšla na veřejnost a dál navenek hraje tu hru na manželství.“

„Jo, to jo. I když… proto, že to neudělala, je z ní pořád první dáma, se všemi výsadami. Bylo to pro ni výhodné. Občas si ale říkám, že to udělat měla. Byl by konec s naším skrýváním a mohli bychom být spolu.“

„Dovedeš si představit, jak bys vypadal v očích veřejnosti, kdyby se dostalo ven, že máš poměr s šéfem své ochranky?“

Daniel se nad tím zamyslel a po chvíli odpověděl: „Asi by mě chtěli odvolat z funkce, prezidentem by se stal viceprezident a moje žena by byla považovaná za chudinku, kterou její manžel opustil kvůli chlapovi.“

„A oba dva víme, že ona by roli chudinky hrála velice dobře.“

„Máš pravdu. Do konce funkčního období to nějak vydržíme, příště už kandidovat nebudu a začneme spolu konečně žít.“

Paul si Daniela přitáhl do náruče a políbil ho, jenomže byl nejvyšší čas, aby se Daniel vydal na rychlou snídani. Společně tedy vyšli z prezidentské ložnice a zamířili do jídelny. Přesně podle předpisů – Daniel vpředu a Paul dva kroky za ním.

Když ráno vyšel z Danielovy ložnice, Paul se vysílačkou spojil s Bobbym Halem, svým podřízeným, ale neméně schopným kolegou, aby ještě jednou zkontroloval auta, připravená pro dnešní Walshovu cestu. Paul sám je osobně kontroloval večer, chtěl ale mít naprostou jistotu, proto je nechal zkontrolovat ještě těsně před jízdou. Věděl, že Bobby je velice důkladný, nic nepřehlédne. Znali se již od studií a byli nejen kolegové, ale i nejlepší přátelé, takže věděl, že se na něj může spolehnout. Teď mu Hale vysílačkou nahlásil, že auta jsou zkontrolovaná a vše je v pořádku.

Paul mu poděkoval právě, když s Danielem došli před jídelnu. Uprostřed místnosti byl bohatě prostřený stůl, u kterého již seděla Danielova žena i s jejich dětmi, Lily a Jackem.

Daniel se pozdravil s manželkou, která mu jen chladně odpověděla, Paul jí nestál ani za pohled, a pak se přivítal s Jackem a Lily. Obě děti se ke svému otci vrhly, objaly ho, a potom se rozeběhly k Paulovi.

Ten si dovolil na chvilku upustit od předpisů a svých povinností, přidřepl si k nim a také je oba dva chytil do náruče. Měl je moc rád. Byli tak roztomilí! Navíc, byly to děti muže, kterého miloval, a Jack byl Danielovi až neskutečně podobný.

Jennifer se tentokrát na Paula podívala, a to tak výhružně, že kdyby pohledy mohly zabíjet, je Paul dávno mrtvý. Ona ho prostě nenáviděla, z celé své duše. Když se o něm a o Danielovi dozvěděla, začala jim oběma dělat ze života peklo. A poslední dobou to bylo ještě horší. Obě dvě děti totiž agenta přímo zbožňovaly. Samozřejmě nevěděly, co se děje mezi ním a jejich otcem, ale občas za Paulem chodily, aby si s nimi hrál. Také se mu svěřovaly, když je něco trápilo, a braly ho jako svého kamaráda.  To jí vadilo, jenomže s tím nemohla nic dělat. Už dětem několikrát zakázala, aby za ním chodily, ony však neposlouchaly.

Po tom, co se celá rodina rychle najedla, vydali se všichni společně k autům. Nasedli do prezidentské limuzíny, ostatní auta zaplnili další agenti a řidiči.

Paul jako šéf ochranky jel ve stejném autě s Danielem, Jennifer, Jackem a Lily a když byli uvnitř, prezident mu beze slova podal housku se salámem, kterou pro něj v jídelně nenápadně zabalil do ubrousku a schoval do kapsy u saka. Paul ji vděčně přijal, už začínal mít hlad. Jennifer na to neřekla nic, ale oba dva je propalovala pohledem. Došlo jí, že dnešní noc strávili spolu a proto se bodyguard nestihl nasnídat.

Úvod

„Bože, Paule, tak už dělej!“ Paul Larsen se zasmál netrpělivosti svého přítele vzdychajícího pod ním vzrušením a rozhodl se, že ho ještě chvíli potrápí. Pustil jeho ztvrdlý penis a začal se znovu věnovat pouze Danielově hrudi. Jednu bradavku mu obkroužil jazykem a potom ji jemně sál, druhou zatím hladil bříškem palce. Cítil, jak se muž pod ním celý chvěje nedočkavostí a vzrušením a to ho samotného vzrušovalo snad více než cokoli jiného, proto nechtěl s tímto „trápením“ tak brzy přestat.

Pustil ze rtů Danielovu bradavku a velmi pomalu jeho hruď zasypával malými polibky. Postupně se svými ústy dostával stále níž a níž, až se zastavil na podbřišku. To už ale jeho partner začal vydávat tak hlasité frustrované zvuky, že Paul již dostal opravdu strach, aby je někdo neuslyšel. Proto se nad ním konečně slitoval.

Vzal z nočního stolku lubrikant a potřel si jím prsty. Daniel Walsh pokrčil nohy a Paul do něj pomalu jeden prst zasunul. Když jeho přítel zavzdychal ještě hlasitěji než dosud, Larsen poznal, že našel jeho prostatu. Chvíli ji jemně dráždil, potom prst trochu povytáhl a přidal ještě jeden. Zasouval je oba pomalu dovnitř a při každém nárazu konečky prstů prostatu jemně pohladil.

Daniel si už myslel, že tímhle tempem přijde o rozum. Za tu dobu, co jsou s Paulem milenci, si již zvykl, že ho jeho partner dokáže během milování vydráždit až k nepříčetnosti, ale stejně ho za to vždy v duchu proklínal. Po předehře, která dnes trvala již téměř hodinu a půl, měl celé tělo jako v ohni a nebyl schopen myslet na cokoli jiného než to, jak moc ho chce mít v sobě. Vždyť tohle už by se skutečně dalo kvalifikovat jako mučení!

Když tedy chtěl Paul přidat ještě třetí prst, Walsh zakřičel: „Krucinál, už nezdržuj!“

    

„Počkej, nechci tě poranit. Zítra musíš chodit normálně.“

„Kašli na to!“

    

„Jak chceš.“

    

Larsen si položil Danielovy nohy na ramena, posunul se k němu blíž a zatlačil svou erekcí na jeho otvor. Pomalu vnikl dovnitř a dopřál jim oběma moment, aby se vydýchali a zvykli si na nový pocit. Potom konečně začal přirážet. Pohyboval se ve Walshovi stále rychleji a rychleji a Daniel věděl, že oba velmi brzy dosáhnou orgasmu.

Po několika dalších přírazech už cítil, že Larsen nadále nedokáže odolávat, a nakonec jeho horké sperma Daniela zaplnilo. Ten již svůj orgasmus také nemohl déle odkládat, zaryl nehty do Paulových zad, přitiskl ho k sobě a bouřlivě vyvrcholil.

    

Mladší muž z něj vytáhl svůj ochablý penis a pak se vyčerpaně zhroutil vedle svého milence na postel. Daniel se k němu otočil, přes oba přehodil deku, objal ho a potom se políbili.

    

Jak tohle miloval! Chvíle, kdy spolu unaveně leželi po sexu v posteli a mohli si užívat blízkost toho druhého, byly to nejlepší, co kdy zažil. Když polibek přerušili, přitiskl se k Paulovi ještě pevněji a po chvíli v jeho objetí usnul.

Zatímco Daniel spokojeně oddychoval, Paul ležel vedle něj v posteli a spánek byl to poslední, co ho v ten moment zajímalo. Na rozdíl od jeho milence, který si nejspíš ani neuvědomil, jak moc hlasitý dnes při sexu byl, on ten hluk vnímal. A moc dobře věděl, že pokud je skutečně někdo zaslechl, mohl by to pro ně oba být velký problém. Nezbývalo mu ale nic jiného, než jen doufat ve štěstí. Tahle pravidelná dávka nervozity byla cena za to, že spolu mohli být, a on byl více než ochotný ji zaplatit.