Ráno Paul Freda odvezl domů a znovu se pod nějakou výmluvou zastavil v práci. Chtěl se vidět s Dannym. Přál by si zlepšit i tento vztah. Doufal, že čím víc se spolu uvidí, tím dříve se ho Daniel přestane bát. Za týden mu už skončí pracovní neschopnost a znovu nastoupí do práce, do ruky se mu hybnost téměř plně vrátila a už opět cvičil skoro to samé, co dřív. Nemohl se dočkat. Byl doma již přes dva týdny plus dny, které strávil v nemocnici, což bylo pro někoho, kdo je zvyklý být téměř pořád v práci, neskutečně deprimující. Nudil se. A to raději ani nemyslel na to, jak moc mu chybí Walsh.
Jenže i když se za týden do práce vrátí, pořád to nebude mezi ním a Danielem stejné jako dřív. Ale nevěděl, co s tím může udělat. Prezident se s tím musí postupně sám vyrovnat. On Thompsonovou opravdu zabil a Danny to viděl. To byl fakt a prezident nyní musí přijít na to, že to skutečně byla jen sebeobrana a že jemu by Paul nikdy neublížil.
Ale z Danielova chování během Larsenovy návštěvy mu bylo jasné, že to bude trvat ještě dlouho. Sice už se k němu Walsh trochu sám přiblížil, netrval již na tak velikém odstupu mezi nimi a dokonce mu jednou řekl miláčku, avšak bylo jasně poznat, že úplné sblížení jim zabere spoustu času.
Když se později vracel domů, našel ve schránce papír s oznámením, že má od pátku doporučené psaní na poště. Co za dopis to asi je, mu nedělalo problém uhodnout. Byl si jistý, že se jedná o pozvání k výslechu kvůli atentátům na Daniela a tomu, že zabil svou kolegyni. Od Bobbyho věděl, že on i Daniel to prakticky s vyšetřovateli již vyřešili a svědčili v jeho prospěch, ale i tak měl strach. Při výslechu se může tvrdit a objevit cokoli.
Chtěl to ještě jednou všechno probrat s prezidentem večer přes Skype, ale potom si uvědomil, že by to nejspíš nebyl nejlepší nápad. Nechtěl Walshovi znovu vše připomínat. Jenže nezmínit se o tom, že má jít k výslechu, by také byla chyba, a navíc se chtěl svěřit. Proto mu o oznámení, že má ten dopis na poště, řekl. Viděl, že Danny z toho také znervózněl, ale věří tomu, že vše dopadne dobře. Důkaz, že si nemyslí, že by Paul jednal nějak nepřiměřeně.
V pondělí se tedy vypravil na poštu, aby dopis vyzvedl. Měl pravdu, bylo to předvolání k výslechu. Na zítřek, 13. prosince. Zřejmě předpokládali, že když je v pracovní neschopnosti, je doma, a proto si dopis převezme ihned v pátek.
Při výslechu mu na Ústředí kladli očekávané nepříjemné otázky, ale nakonec vše dopadlo dobře. Díky výpovědím Bobbyho a Dannyho. Za to jim byl moc vděčný. Jen ho mrzelo, že Daniel si tím při své výpovědi musel projít znovu. Jenže s tím se nedalo nic dělat.
Když jeho výslech skončil, dostal Paul nápad, jak vylepšit svůj dar k prezidentovým 43. narozeninám, které bude mít již pozítří. Před odchodem se tedy zeptal, jestli si teď po uzavření vyšetřování smí z důkazů vzít jeden předmět. Nadřízení k tomu svolili, tak jej vyzvedl a potom se už vydal zařídit zbývající věci, aby mohl dát Danymu dárek, ze kterého jistě bude mít radost.
15. prosince večer zajel taxíkem do Bílého domu i s darem. Byl zvědavý, co na něj Daniel řekne.
Věděl, že Walsh teď již nepracuje, proto zamířil do obývacího pokoje Lincolnovy ložnice a skutečně tam prezidenta našel sedícího na pohovce začteného do nějakého časopisu. Když si všiml, kdo do pokoje vešel, časopis odložil a překvapeně se zeptal: „Ahoj, Paule, co tady děláš?“
Pane bože, on fakt netušil, že přijdu, abych mu popřál, když má dneska narozeniny? „Máš narozeniny, Danny, jdu ti popřát.“
„Ty jo, to jsi kvůli tomu přijel? Já myslel, že to počká ty tři dny, než se zas vrátíš do práce.“ Z prezidentova hlasu ale šlo jasně poznat, že má radost.
„Jasně, že ti přece popřeju v den, kdy narozeniny opravu máš, když mám možnost to tak zařídit.“
„Dobře. To jsem moc rád. Díky.“
„Ještě neděkuj, ještě nevíš, cos dostal,“ usmál se Paul, podal prezidentovi ruku a popřál mu. Byl rád, že taková blízkost a podání ruky jeho partnerovi zjevně nevadily. Když mu však měl dát při završení přání pusu, zaváhal. Nechtěl ho vystrašit. Nahnul se k němu tedy pomalu, aby mu dal čas couvnout, ale k jeho velké radosti Daniel neucukl. Umístil mu proto na rty lehký polibek a rychle se stáhl. I přesto, že se Walsh snažil nedat najevo, že je mu to nepříjemné, ucítil, že je napjatý. Asi se mu ještě nepodařilo strach odbourat úplně, ale už je to lepší.
Walsh už byl z celé situace frustrovaný. Obvykle, když se s Paulem líbali, byl to jejich způsob, jak vyjádřit své pocity a dát si navzájem najevo, jak moc jim na sobě záleží. Vždy to byl velice silný erotický a především příjemný zážitek. Jenže nyní líbání na jednu stranu moc chtěl a tento letmý polibek se mu líbil, ale druhá jeho část v něm bila na poplach a velela mu utéct. Rozumově věděl, že se Paula nemusí bát. Vždyť je to člověk, který mu již tolikrát zachránil život a byl by ochotný zemřít, aby Daniela ubránil. Ze všech lidí vždy nejvíce důvěřoval právě jemu. Jenže od té doby, co Larsen zabil agentku Thompsonovou, něco uvnitř prezidenta mu již nedokázalo tolik věřit. Ano, věděl, že to byla sebeobrana, Paul neměl jinou možnost, ale on měl stále pocit, že jeho přítel může udělat něco takového i jemu. I když chápal, že to je nesmysl, nedokázal se takových úvah zbavit. Při polibku se tedy zapřel, aby Paul nic nepoznal, ale věděl, že kdyby to mělo přejít v opravdové líbání, tak by to nesnesl.
Když se od něj Paul odtáhl, Daniel se trochu uklidnil a mohl se konečně soustředit na malý pečlivě zabalený balíček ve svých rukách. Byl skutečně zvědavý, co jeho přítel vymyslel. Ze zkušenosti věděl, že bodyguard umí vždy darovat takovou věc, která ho velmi potěší. Nedočkavě tedy roztrhal balicí papír a koukal na krásnou krabičku. Snažil se uhodnout, co se v ní asi skrývá, ale zatím neměl žádné vodítko, jež by mu napovědělo.
V momentě, kdy krabičku otevřel, se mu úplně zatajil dech. Nedokázal nic říct a Paul si zjevně nedostatek jeho reakce vyložil jako nepochopení, co dar znamená, protože pronesl: „Danny, ten klíč je od mého bytu a ten přívěšek na tom je kulka, kterou mi vyndali z ramene, jak mě postřelili.“
Prezident samozřejmě tohle všechno ihned poznal, ale prostě nevěděl, co na to říct. Pochopil, že agent ničím nemohl víc dát najevo, jak moc mu na něm záleží. Klíč od bytu, i když oba věděli, že ho Daniel sotva využije, alespoň dokud je ve funkci, dával jasně znát Paulovu snahu naznačit, že jeho partner je u něj kdykoli vítaný a že by si moc přál s ním žít. Navíc se tak Walsh může vyhnout strachu, jež ho před pár měsíci tolik trápil, když na Larsena zvonil a on neotvíral. Je to jasné gesto, že ho Paul zve do svého života.
A klíčenka z kulky, jež zasáhla bodyguarda místo něj, ukazovala, že si šéf ochranky více cení Walshova života, než toho svého. Toto byl slib, že Paul pro něj bude bez váhání riskovat znovu, pokud bude potřeba. Klíčenka měla být připomínka prožité události.
Byly to skutečně ty nejlepší dary, jež mu jeho přítel mohl dát. Nic jiného by tak dobře nevyjádřilo city, které k němu agent zjevně choval. Byl to důkaz, že jejich vztah je opravdu vážný, navzdory všem okolnostem, jež jim bránily dát své city najevo před ostatními.
„Danny, je něco špatně? Proč nic neříkáš?“
Daniel stále ještě nedokázal najít slova, která by vyjádřila, jak moc pro něj tyto dárky znamenají a jak velkou z nich má radost. Proto Paula prudce objal kolem krku a krátce ho políbil. Stihl mu ještě zašeptat do ucha: „Děkuju, Paule, moc děkuju,“ než si uvědomil, co v zápalu radosti udělal.
Když zjistil, že Larsena objímá a dokonce ho políbil, rychle od něj zas ucukl, ale všiml si, že mu polibek ani objetí najednou moc nevadily. Necítil se při tom ještě úplně příjemně, ale už ani nějak nepříjemně. Rozhodl se tedy zkusit, jestli to tak skutečně je a jeho hranice možného vzájemného kontaktu s Paulem se posunuly. Znovu se k němu přiblížil, tentokrát pomalu a opatrně, chytil ho kolem krku a nejistě přiblížil své rty k agentovým ústům. Všiml si, že Larsenovi nejspíš došlo, co se děje, protože Danielovým dotekům nijak neuhnul, avšak ani neprojevil snahu něco uspěchat nebo ho například také obejmout. Očividně mu dával čas a prostor, aby vše probíhalo tak, aniž by to bylo prezidentovi nepříjemné. Ale na jeho tváři byla vidět radost, s jakou tento pokrok zaznamenal.
„Danny, znamená to, že... ?“
„Jo, vypadá to, že obejmout tě a jemně políbit mi už nevadí.“
„To je skvělý! Aspoň nějaký pokrok!“
„Jo, aspoň to.“
„Mám z toho fakt velkou radost, miláčku.“
„Já taky, Paule,“ další nesmělé políbení. „Ještě jednou ti moc děkuju za dárek, udělalo mi to obrovskou radost.“
„Tak to máme dva důvody k radosti,“ usmál se Larsen. „Nedáme si trochu šampaňského na oslavu? Sice není vychlazené, ale…“
Než stačil Walsh odpovědět, bodyguard již vyndal z tašky, kterou přinesl, lahev vína, jež měli oba rádi.
„Paule, vydrž, dojdu pro skleničky.“
Tu chvíli, na kterou jeho přítel odešel, využil agent k tomu, aby z tašky vyndal ještě tři čajové svíčky, které se chystal umístit na konferenční stolek a zapálit je, pro dokreslení romantické atmosféry.
Když je však chtěl umístit na stolek, všiml si časopisu, který Daniel četl, když za ním přišel, a který si právě sem odložil. Le Bulletin de l'Institut Français d'Archéologie Orientale. Francouzsky sice neuměl, ale díky mezinárodním slovům v názvu pochopil, že se jedná o žurnál Francouzského institutu východní archeologie. Věděl, že Walsh toho měl poslední dobou v práci hodně a neměl moc času na čtení, tak byl rád, že se situace zřejmě zlepšila a Danny se zas mohl věnovat svým koníčkům. Odložil časopis stranou, aby jim nepřekážel, rychle na stolek naaranžoval svíčky, zapálil je a zhasl světlo.
Téměř v ten samý okamžik se již prezident vrátil a ve dveřích zůstal překvapeně stát. Potom se však i se skleničkami vydal k Paulovi, posadil se k němu na pohovku, i když stále tak, aby mezi nimi byla mezera, a nalil jim oběma šampaňské.
Larsen to pochopil. Vzal svou sklenku, přiťukl si s Dannym a pečlivě kontroloval, aby se k Walshovi nepřiblížil na menší vzdálenost, než jakou prezident na začátku určil. Nechtěl ho vystrašit. Ne v den, kdy se Danielův blok konečně trochu zmírnil a některé doteky mu přestaly vadit.
Po chvíli stočil řeč na onen žurnál, co Walsh četl.
„Je to vědecký žurnál s odbornými články o egyptologii,“ vysvětlil mu ochotně Daniel. „Posílá mi ho jeden známý, profesor z Francouzského institutu. Vychází to ale jenom jednou ročně, což je škoda, protože teď tam třeba psali, že v Tutanchamonově hrobce objevili tajnou místnost a budou to zkoumat. Jenže když další číslo vyjde až za rok, bude to dlouho. Abych měl aktuální informace, budu to muset sledovat ve vědeckých online databázích.“
Chvíli si ještě příjemně povídali, ale potom už agent musel raději jít, aby nebylo podezřelé, že je u Walshe dlouho. Dal mu opatrně lehký polibek na rozloučenou a v dobré náladě se vydal zpátky domů.
Druhý den byl pátek a Paul se již od rána nemohl dočkat, až k němu znovu dorazí Fred. Pro zkrácení čekání na odpolední návštěvu se po tom, co se vrátil z běhání s Bobbym, rozhodl, že znovu uklidí byt a uvaří. Dal si totiž předsevzetí začít uklízet tak jako dříve. Byl to pro něj symbol toho, že se už zcela vzpamatoval z rozchodu se Seanem. Navíc doufal, že by mohl s Robertovou pomocí zařídit návštěvu Dannyho u sebe doma na Vánoce, aby ho seznámil s Fredem. Bude to ale ještě muset nějak vymyslet a se všemi třemi to probrat. Walshovi by při té příležitosti mimo jiné mohl dokázat, že skutečně uklízet umí a není takový bordelář, jak si prezident po minulé návštěvě u něj doma asi myslí. Vzhledem k tomu, že po skončení Danielova funkčního období plánují společné bydlení, neměl by si o něm jeho přítel myslet, že nedokáže udržet pořádek.
Odpoledne se ozvalo zaklepání na dveře a on šel nadšeně svému synovi otevřít. Bohužel, za dveřmi s ním stál opět Sam. Larsen si okamžitě vybavil všechny ty věci, které mu minulý týden Fred řekl. Jak ho Sam trápí kvůli jeho orientaci a vyhrožuje mu, že ho Hilary vyhodí z domova. Sám si tím kdysi prošel, proto přesně věděl, jak tahle hrozba na chlapce musí působit a jak byl vystrašený. Představa, že se rodiče ke svému dítěti zachovají tímhle způsobem, je ta nejhorší na světě a Fred musel být úplně zoufalý. Jen kvůli tomuto muži. Proto se opět nemohl ovládnout.
Vyběhl z bytu na chodbu, přirazil předloktím Hilaryina přítele za krk ke zdi, až mu z hrdla vyrazilo bolestné heknutí, a výhružně mu zasyčel do obličeje: „Zkus ještě jednou Fredovi vyhrožovat nebo se na něj jenom křivě podívat a podám si tě, jasný?“
Vzhledem k rychlosti tohoto výpadu a Paulově síle, kterou Smith nečekal, na bodyguarda jen překvapeně zíral a nevzmohl se ani na slovo.
Larsen mu tedy předloktím na krk zatlačil ještě víc a zopakoval otázku: „Je ti to jasný?“
Sam ze sebe vydal zvuk, který asi měl znamenat souhlas, ale kvůli Paulově předloktí na jeho ohryzku mu to lépe nešlo. Agentovi to však stačilo a černovlasého muže pustil. Při tom si uvědomil, že Sam musel být z toho útoku skutečně hodně vykolejený. Byli sice stejně vysocí, ale Smith byl mnohem mohutnější a měl více svalů, proto zřejmě neočekával, že ho Larsen dokáže díky svému výcviku bez problémů přemoci. Pobaveně sledoval, jak na něj Fredův otčím zírá s otevřenou pusou, kvůli jejich těsnému kontaktu a blízkému pohledu do Samovy tváře si však také všiml, že tmavooký muž je skutečně po fyzické stránce velmi přitažlivý. Vlnité havraní vlasy sestříhané do velmi slušivého tvaru, černé vousy upravené tak, aby příhodně lemovaly jeho ústa a bradu, onyxové oči... Pokud by měl hodnotit jen vzhled, tak kdyby již nechodil s někým tak přitažlivým jako je Danny, jistě by se mu Sam líbil. Jenže má skvělého sexy Daniela a Smith se neustále chová jako úplný blbec, takže není nad čím přemýšlet. Již nikdy v životě nechtěl znovu dopadnout jako se Seanem.
„Skvělý, tati!“
„Ty parchante, takže sotva jsi poznal svýho tátu, tak jsi mu hned začal žalovat a schováváš se za ním, jo? Počkej doma!“
Paul Sama znovu bolestivě přitiskl ke zdi: „Zkus to a jsi mrtvej!“
„Tohle je vyhrožování.“
„Jo, ale první jsi ty vyhrožoval mýmu synovi. Několikrát. A dokonce jsi ho mlátil. Takže vypadni, než tě udám já.“
Když potom Larsen s Fredem vešli do bytu, vyrazil bodyguardovi teenager dech ještě jednou: „Tati, poslyš, nevadilo by ti, kdybych tu zůstal na víkend? Až do neděle?“
„To myslíš vážně?“
„Tobě se to nehodí, viď? Chápu. Promiň.“
„Ne, ne, to vůbec ne. Jen mě to překvapilo. Ještě před pár týdny jsi mě nesnášel a teď mě prosíš, abys tu mohl zůstat místo jednoho dne rovnou tři.“
„Jo, já vim. Promiň, jak sem se dřív choval. Nevěděl sem, že seš vlastně fajn chlápek. To až teď. Rozhodně uvítám každou možnost bejt rači s tebou než se Samem. Hlavně po tom, cos mu před chvílí udělal. Bude jistější počkat, až se trochu uklidní, než ho zas uvidim.“
„Dobře, v tom případě navrhuju vymyslet na víkend nějaký zábavný program. Co ty na to?“
„Bezva. Jakej?“
„No... a co takhle si na víkend zajet do Baltimoru?“
„Senza!“
Po příjezdu do Baltimoru našli hotel a ubytovali se. Vzhledem k platu Fredova otce si mohli dovolit hotel s opravdu krásnými pokoji a sotva Fred jejich apartmá uviděl, myslel, že se ocitl ve snu. Každý z nich měl svou vlastní ložnici s manželskou postelí a také měli k dispozici veliký obývací pokoj s televizí a přepychovou pohodlnou pohovkou. Vše v bohatém barokním stylu. Včetně zrcadel, která se nacházela v každé místnosti. Uvědomil si, že jeho otec na něm opravdu nemíní šetřit a rád mu opatří cokoli, pokud to bude možné. Na něco takového nebyl zvyklý. S matkou na tom finančně nikdy nebyli úplně nejlépe a byl tedy zvyklý žít skromně a nechtít nic, co by nebylo úplně nutné.
Po tom, co zatím s Paulem zažil, a podle toho, co již do něj investoval a jak se k němu choval, začínal konečně věřit tomu, že o něm Larsen skutečně doposud nevěděl. Jinak by trval na společných setkáních a jistě by matce platil bez váhání značně vysoké alimenty. Asi sem mu opravdu křivdil. Chová se ke mně celou dobu fakt moc dobře a čas, kterej s nim trávim, je vždycky bezvadnej.
„Ty jo, tati. To muselo bejt pěkně drahý.“
„Prosím tě, i jen za to, že už mi říkáš tati, tohle stojí. Neboj, můžu si to bez problémů dovolit. Teď jen jestli mě na chvíli omluvíš, jdu zavolat Dannymu, abych mu řekl, že jsme v Baltimoru.“
„Jasně. A vyřiď mu, že bych ho rád poznal.“
„Vyřídím,“ odpověděl Paul ještě ve dveřích do své ložnice.
Za několik minut vyšel ven, očividně v dobré náladě: „Tak jo, Frede, co bys chtěl dělat?“
„No, mohli bysme se někde najíst a pak jít třeba do loděnic.“
„Fajn. Tak jo. Jde se na to.“
„A taky bysme si měli nakoupit ňáký oblečení a tak, jesli tu budem celej víkend. Nic s sebou nemáme.“
„A jo, vidíš. Na to jsem zapomněl.“
Večer se vrátili na pokoj s náručemi plnými tašek se značkovým oblečením a k smrti unavení. Po pozdním obědu, nebo spíše brzké večeři, se totiž vydali na průzkum přístavu i s fregatou USS Constellation z roku 1854 a potom ještě strávili několik hodin nakupováním. Nakonec, když si na pokoj odložili své nové věci, šli si dát dolů do restaurace vydatnou večeři.
Po jídle si pak na pokoji ještě dlouho do noci povídali. Fred měl spoustu otázek ohledně toho, jak dát najevo nějakému muži, že se mu líbí, ale Paul mu odpověděl, že zde skutečně není rozdíl mezi homosexuálními a heterosexuálními vztahy. Prostě je potřeba vnímat signály a popřípadě sám něco naznačit. Fredovi to ale připadalo jako nemožný úkol. „Neboj, Frede, časem se to naučíš. Až poznáš kluka, který se ti moc bude líbit, tak to půjde samo.“
„Snad jo. Pořád nechápu, jak je možný, že tobě se podařilo chodit s několika chlapama. A teď si dokonce s prezidentem.“
„Na tom není nic těžkého. Pokud se ty někomu budeš líbit, určitě ti to dá najevo. Nebo když se on bude líbit tobě, dáš mu to najevo ty a uvidíš, jak na to zareaguje. Přinejhorším ti řekne ne.“
„Jo, ale jak předtim zjistim, jesli je taky gay?“
„No, to vždycky předem zjistit nemůžeš.“
„A jak pak můžu vědět, jesli ho mam zkusit sbalit, když nevim, jesli je na kluky?“
„Nemůžeš. Občas je situace taková, že to musíš risknout.“
„Jen tak? To si se zbláznil, ne?“
„Proč ne? Jde to. U Daniela jsem si dokonce pořád myslel, že je heterosexuál.“
„Vážně?“
„Jo. Je ale pravda, že on věděl, že jsem předtím chodil s chlapem. A shodou okolností on oslovil mě.“
„Vidíš, takže on tě oslovil a on o tvojí orientaci věděl.“
„Jo, v tomhle případě to tak bylo, ale fakt to tak být nemusí. S mým prvním klukem, co jsem s ním chodil před tvojí mámou, jsme předem ani jeden netušili, jakou má ten druhý orientaci.“
„Ty jo, to je složitý.“
„Jo. Ale neboj, když ta situace nastane, nějak se to pak vždycky vyvine všechno samo. A když už jsem se zmínil o tvé matce, ví, že se mnou budeš celý víkend?“
„Poslal sem jí v autě zprávu.“
„Tak jo. Co říkáš, nepůjdeme spát? Ráno toho máme na programu hodně, Baltimore je plný turistických míst.“
„Hm, tak jo. Máš pravdu, sem unavenej.“
V posteli si Paul znovu uvědomil, jak moc mu chybí sex. Vždyť se s Danielem nemilovali skoro měsíc. Ani přes Skype. Od té doby, co se ho Walsh začal bát. Za celou dobu vůbec ani nemasturboval, protože měl hlavu plnou starostí s Fredem i prezidentem. Neměl náladu. Vztah s jeho synem však už byl v pořádku a Danny se ho také pomalu přestával bát. Proto na něj všechna ta touha nyní najednou dolehla a on se rozhodl ji nadále nepotlačovat.
Zamířil rukou do svých boxerek a uchopil již tvrdý penis. Přejel palcem po nalitém žaludu a musel se ovládnout, aby nezasténal nahlas. Nebylo by moc dobré, kdyby ho Fred zaslechl. Na druhou stranu neměl sex již tak dlouho, že se jen stěží kontroloval. Zajel prsty níže a chvíli se zlehka věnoval svým varlatům. Přitom vzpomínal, jaké to je, když mu tohle dělá Daniel. Ten pohled s rozšířenými zorničkami, kterým ho během sexu prezident vždy bedlivě pozoruje a vychutnává si každou jeho reakci. Dannyho vůně, to, jak sexy vypadá, když ho Paul během sexu rozcuchá… Jen tyhle samotné vzpomínky téměř stačily, aby dosáhl vrcholu. Podráždil si prsty šourek a palcem přejel po vystouplé žíle až nahoru k žaludu. Nakonec objal celý penis dlaní a pohyby nahoru a dolů se rychle přiváděl k orgasmu. Už jen pohladil vlhký žalud a prudce vyvrcholil. Musel si ale druhou rukou přikrýt ústa, aby výkřikem svého syna nevzbudil. Tak moc silný orgasmus právě zažil. Konečně, nebylo se čemu divit, po měsíci abstinence.
Ráno jim pokojová služba doručila vydatnou snídani a potom se znovu vydali na průzkum města. Nejdříve navštívili Národní akvárium a pak si dali k obědu tacos u stánku, i když Paul plánoval něco luxusnějšího, ale Fred měl chuť se najíst takhle, přestože venku sněžilo. To bylo agentovi sympatické. I když si jeho syn již musel všimnout, že bodyguard nemá problém za něj utrácet peníze, zjevně toho nemínil nijak zneužívat a zůstane i nadále tím obyčejným klukem zvyklým na skromné poměry.
Odpoledne strávili v pevnosti Fort McHenry a večer Larsen věnoval zas několik minut telefonickému hovoru s Danielem. Oba se moc těšili na pondělí, kdy se Paul konečně vrátí do práce. Walsh se mu ale svěřil, že se té noci přesto i trochu obává, protože to bude první noc v jeho ložnici od té nešťastné události. Bál se, že vůbec neusne. Proto si přál první noc v ložnici strávit se svým přítelem jako podporou. Paul sice nechápal, proč ho tam Danny chce jako podporu, když má strach i z něho, ale věděl, že toto jsou věci, které se racionálně vysvětlit nedají. Byl především rád, že Walsh ho i přes to všechno stále považuje za někoho, komu věří.
V neděli se dopoledne ještě podívali do Přírodovědeckého muzea a po pizze v útulné italské restauraci se vydali na cestu domů, čímž jejich výlet skončil a bohužel se s Fredem musel rozloučit. Jedna věc na konci výletu ale bodyguarda potěšila. Na svém synovi viděl, že i on se s ním nerad loučí. Již teď se Paul těšil, až se s ním zas uvidí.
Druhý den se k večeru agent vypravil do práce. Nemohl se dočkat, až opět stráví čas s Danielem. Byl šťastný, že to vyšlo tak, že může být s Walshem přes noc, tedy možná bude i sex, jestli prezident svůj strach již překonal. Také si potřeboval dát první službu po své dlouhé nepřítomnosti zároveň s Bobbym, aby spolu probrali nějaké pracovní změny, které se tam za poslední měsíc udály, a Bobby měl zrovna noční, takže to vyšlo přímo skvěle. Když se spolu scházeli ve volném čase, práci obvykle příliš detailně neřešili, proto se dohodli probrat podrobnosti až při Paulově první směně. Navíc věděl, že pokud má službu zároveň s Halem, Bobby je bude krýt a on bude moci trávit celou noc s prezidentem v klidu bez obav z toho, že by někomu přišlo podezřelé, že je Paul příliš dlouho u Daniela.
Po přivítání s Walshem se tedy vydal za svým kolegou. Projednáváním proběhlých změn strávili asi hodinu a pak se konečně mohl k Dannymu vrátit.
Vešel do pracovny a našel ho, jak ještě pracuje. „Prosím tě, Danny, nech už toho. Je dost pozdě, pracoval jsi celý den, konečně se spolu zas vidíme, tak se mi můžeš věnovat, ne?“
„Promiň, já tohle musím dodělat, zítra po obědě mám jednání.“
„To si myslíš, že dopoledne nebudeš mít po noci se mnou energii to dodělat? Nech už toho. Konečně můžeme být spolu, Danny,“ zkusil svého partnera opatrně obejmout.
Prezident okamžitě ucukl a Larsenovy poslední naděje ohledně sexu se zcela rozplynuly.
„Danny, udělal jsem zase něco?“
„Ne, to ne. Víš, já prostě…“ Walshovi se zlomil hlas a zoufalstvím se rozbrečel. „Promiň… Mě to tak mrzí…,“ vypravil ze sebe mezi vzlyky. „Vím, že ti tím ubližuju, ale já prostě nevím, co s tím…“
Paul nevěděl, co má dělat. První instinkt byl Daniela obejmout, ale vzhledem k předchozí situaci se ho bál dotknout. Bezradně jen stál a koukal na něj. Po chvíli už to ale nevydržel a pomalu se k Dannymu přiblížil. Zkusil mu položit zlehka ruku na rameno a sledoval jeho reakci. Žádná se nedostavila. Dál si obličej zakrýval dlaněmi a usedavě plakal. Larsen se tedy rozhodl zariskovat a znovu se ho pokusil obejmout.
Tentokrát k jeho úlevě Walsh neucukl a dokonce objetí opětoval. Zřejmě u něj potřeba psychické podpory od partnera byla v tuto chvíli silnější než strach.
Agent ho hladil po zádech a šeptal mu do ucha: „To bude dobrý, Danny, neboj se. Nějak to spolu zvládneme.“
„A… co když ne,“ zavzlykal prezident. „Co když už se to nikdy nesrovná? Co když se tě budu pořád bát? Vždyť já vím, žes to udělal jenom v sebeobraně, ale i tak…“ Rozbrečel se ještě více a jeho slzy stékaly Paulovi na sako.
Tak přece to bylo kvůli tomu.
„Danny, já hlavně bránil tebe. Kdokoli tě kdykoli mohl zabít. Najala si na to už dost lidí a bylo vážně štěstí, že se nám vždycky podařilo tě uchránit. Měl jsem o tebe hrozný strach.“
„Já vím, ale prostě se s tím nějak nedokážu vyrovnat.“
„Neboj, miláčku. Spolu to překonáme. Víš, že tě miluju.“
„A já miluju tebe. Na jednu stranu mám pocit, že nedokážu být v tvé přítomnosti, ale na druhou stranu zas vím, že tě strašně miluju a že nedokážu být bez tebe.“ Teď už Daniel přestal vzlykat a začal si rukou utírat obličej.
„Už na to nemysli,“ podal mu bodyguard kapesník. „Musíme si dneska užít, že jsme zas konečně spolu. A k tomu se nemusíme dotýkat, jestli nechceš. Můžeme spolu prostě jen trávit čas. Co bys chtěl dělat?“
„Tak jo,“ jemně se odtáhl z Larsenovy náruče. „Nepůjdeme se podívat na Star Trek?“
NE! „A je to nutný, Danny?“
„Prosím! Víš, že u toho se nejvíc uklidním!“
„Ach jo. Měl jsem lepší představu o dnešním večeru, Danny. Ale tak dobře, no. Ale jenom jeden díl.“
„Jo! Díky, díky!“
„Jak se ti to může tolik líbit?“
„Počkej, koukni se na pár dílů a uvidíš, jak je to návykový.“
„No to teda fakt ne.“
Během koukání na seriál si Paul uvědomil, že by měl už začít řešit s Bobbym a Dannym přípravu na Vánoce. Je 19. prosince a již je nejvyšší čas, pokud chce být na Vánoce s Danielem, aby to nějak vymysleli.
Když tedy konečně skončil extrémně nudný díl, který vůbec nepochopil, a jen jednou se zasmál zvláštnímu odlesku na holé lebce kapitána Picarda, řekl o svém plánu Danielovi.
Ten ihned nadšeně souhlasil, tak do obývacího pokoje zavolali i Bobbyho, aby s ním plánovanou akci probrali.
Nakonec se domluvili, že Daniel nahlásí, že na 25. prosince je pozvaný i s dětmi ke starému kamarádovi z vysoké školy a že se již od školy neviděli, proto by k němu chtěl na Vánoce po obědě jet. Jako ochranku s sebou bude mít Paula s Bobbym. Oni předem spolužáka prověří, takže to nebude problém. A večer se všichni vrátí do Bílého domu. Tolik oficiální verze.
Ve skutečnosti to proběhne tak, že Hale s Larsenem odvezou prezidenta s dětmi k agentovi domů. Odtamtud se Bobby vydá k sobě domů na svátky se svou rodinou a večer pro ně zas přijede, aby se vrátili do Bílého domu podle nahlášeného plánu. Bude potřeba jen přesvědčit děti, aby si dávaly pozor a neprořekly se, že ve skutečnosti všichni byli u Paula. A Daniel musí vybrat některého svého kamaráda z vysoké, o kterém s Jennifer často mluvil, ale nesetkali se, a dlouho ho neviděl. Aby byla historka hodnověrná. A samozřejmě je potřeba ještě dotyčného kamaráda kontaktovat a domluvit se s ním, aby prezidenta kryl, kdyby se Tajná služba skutečně rozhodla pátrat po okolnostech Walshova výletu.
Slavení svátků bude konečně i příležitostí pro seznámení Daniela s Fredem a Larsen se na to těšil. Naplánovali bezvadnou rodinnou oslavu. Už jen zbývá domluvit se s Fredem.
Potom je Bobby nechal o samotě a Walsh s Larsenem se ještě podívali na nějaký film. Pak už se vydali do prezidentské ložnice. Danny se začal viditelně třást a bylo na něm vidět, že má chuť utéct.
„Danny, prosím tě, jestli tam spát dneska nechceš, tak přece ještě nemusíš. Nikdo tě nenutí.“
„Ale všichni si říkají, že jsem strašný srab.“
„Miláčku, to si nemyslí nikdo.“
„Ne? Myslí si to určitě všichni.“
„Nemyslí, Danny. Chceš tady teda dneska spát?“
„Jo, musím to už přece překonat.“
„Dobře, ale kdybys chtěl, tak klidně i uprostřed noci půjdeme do Lincolnovy ložnice, jo?“
„Dobře, díky.“
Svlékli se a chystali se vlézt do postele. V tomto Danielově rozpoložení bylo Paulovi více než jasné, že žádný sex nebude, s tím se smířil již dávno, ale nyní nevěděl, jak se chovat dál. Vždy když s Dannym byli spolu v této posteli, byli zvyklí se téměř celou noc objímat. Většinou Walsh spal v Larsenově náručí, jenže teď si agent nebyl jistý, jestli má svého přítele obejmout, nebo ne. Nebo jestli od něj raději nemá ležet co nejdále. Věděl, že Danielovi někdy jeho dotek nevadí a že ho dokonce kvůli potřebě psychické opory objal dnes i sám. A věděl, že Danny teď bude potřebovat hodně podpory, protože v noci bude vystrašený. Jenže většinou mu jeho blízkost vadila. Netušil, jak se tedy má zachovat. Hodně dlouho možnosti zvažoval, až se nakonec rozhodl, že nejlepší bude si lehnout kousek od něj, aby mu dal potřebný osobní prostor, ale zároveň nebyl příliš daleko, a případné vzájemné objetí dnes nechat na Walshovi.
Daniel si lehl blíže k němu, ale nedotkl se ho. I tak to však byl úspěch. Alespoň si to myslel, než si všiml, jak je prezident očividně celý napjatý. Dotkl se ho na ruce, ale Walsh okamžitě ucukl. Stáhl se tedy zpátky a již se o nic nepokoušel. Jen ležel a tiše pozoroval prezidenta, dokud za hodně dlouhou dobu Daniel konečně neusnul.
Uprostřed noci však sebou Daniel ve spaní začal házet a dokonce i křičet. Přisunul se k němu blíže a pokusil se ho vzbudit tak, že do něj jemně strčil. Walsh ale nijak nereagoval. Dokonce křičel stále víc, až měl Larsen obavy, že je to slyšet na chodbu. Musel ho vzbudit co nejdříve, aby nějakého agenta nenapadlo vběhnout dovnitř.
Začal s ním proto třást již pořádně: „Danny, Danny, slyšíš? Sakra, tak se probuď!“
Prezident otevřel oči… A začal hystericky ječet ještě víc: „Pomoc! Pomoc! Pomozte mi někdo!“
Agent se v první chvíli zmateně stáhl zpátky, pak si ale uvědomil, že Daniela prostě musí nějak umlčet. Nejdříve to zkusil slovy: „Miláčku, no tak, uklidni se. Něco se ti muselo zdát. Co se stalo?“
Jenže Walsh vřískal stále víc: „Pomoc! Pomoc!“
Paulovi nezbylo nic jiného, než přítele popadnout a rukou mu zacpat pusu. Věděl, že v rámci jejich vztahu a teprve začínající obnovující se důvěry mezi nimi udělal velikou chybu. Jenže prostě nemohl Daniela nechat vzbudit celý Bílý dům. Proto nedbal na to, jak se mu Walsh vzpírá a vší silou se snaží vykroutit mu ze sevření, a poprvé v životě využil své fyzické převahy nad ním. Násilím ho držel a chtěl čekat, až se prezident trochu uklidní.
V ten moment se však prudce otevřely dveře a někdo vběhl dovnitř. Larsen se nejprve lekl a netušil, co bude dělat. Přesně věděl, jak by pro někoho, kdo by teď vběhl do ložnice, situace vypadala.
Nejen, že by Paula okamžitě vyhodili za to, že ve službě je téměř nahý, jen v boxerkách, v posteli někoho, koho má hlídat. Navíc by to teď vypadalo, že Daniela chtěl zabít nebo znásilnit. Že proto Walsh volal o pomoc.
Naštěstí, když příchozí člověk rozsvítil světlo, ukázalo se, že je to Bobby. Larsen si oddechl. Bobby je neudá, naopak by mu teď mohl pomoci situaci vyřešit.
Světlovlasý bodyguard schoval připravenou zbraň a zlostně zasyčel: „Co tu vy dva proboha provádíte?! To chcete, aby sem vtrhli všichni agenti, co tu jsou? Já na tebe ten atentát snad spáchám sám, Danieli! A na tebe taky, Paule!“
Paul, stále ještě svírající Daniela, se mu snažil odpovědět: „Já nevím, Bobby, něco se mu zdálo a celou dobu takhle řve a není k utišení. Už nevím, co mám dělat.“
Připadalo mu, že prezident se již začíná trochu uklidňovat, tak ho pustil. Jenže to neměl dělat. Walsh se okamžitě přemístil na druhou stranu postele, kde se začal krčit a volal na Bobbyho: „Pomoc, pomoc, ať jde pryč! Odveď ho pryč!“
Larsen si již chtěl vzít oblečení a odejít alespoň do obývacího pokoje, aby se prezident uklidnil, ale nechtěl opouštět svého partnera v takovém stavu. Byl evidentně k smrti vyděšený.
„Já vás dva fakt zabiju! Danieli, prosím tě, přestaň, než sem někdo vběhne,“ snažil se Hale zklidnit situaci.
„Až ho odvedeš pryč!“
„Paule, cos mu sakra udělal?!“
„Nic, fakt! Já nevím, co se děje!“
„Dobře, jdi se vedle do obýváku obléct. Třeba ho to uklidní, když tě neuvidí. Já se to tady pokusím nějak vyřešit.“
V tom se ozvalo ťukání na dveře. Bobby šel k nim a pootevřel je tak, aby nebylo vidět na Paula ani Daniela.
„Děje se něco, agente Hale?“
„Ne, v pořádku. Prezidentovi se něco zdálo, není v nebezpečí. Mám to pod kontrolou.“
„Agente Hale, pusťte nás dovnitř! Musíme prezidenta zkontrolovat. Volal o pomoc.“
Daniel už naštěstí přestal křičet a když se Robert otočil, zjistil, že Paul již skutečně odešel spojovacími dveřmi do sousedního pokoje.
„Fajn, tak pojďte. Jak říkám, něco se mu zdálo.“
Agenti vešli dovnitř a zjistili, že v pokoji vážně nikdo není. Jen prezident na své posteli, těžce dýchající a očividně se vzpamatovávající z velkého šoku. Hale jen doufal, že podle polštářů a způsobu rozestlání postele si nikdo z nich nevšimne, že v posteli leželi dva lidé místo jednoho.
„Pane prezidente, co se stalo?“
„A-ale nic, jen jsem měl špatný sen. Nebojte se, všechno je v pořádku.“
Larsen mezitím opustil obývací pokoj, vyšel na chodbu a z chodby nyní vstoupil za nimi do ložnice. „Co se stalo? Byl jsem si odskočit a najednou slyším hluk.“
„Nic. Prezident měl noční můru, pane. Agent Hale u něj byl první.“ Zjevně si nikdo kromě Larsena nevšiml, jak sebou Daniel trhl, když Paula uviděl.
„Jistě. Hale zde hlídal místo mě, když jsem byl na toaletě.“
„Samozřejmě, pane. Omlouváme se za vyrušení, pane prezidente.“
„T-to nic.“
V místnosti zůstal opět jen Daniel, Bobby a Paul.
„Já vás dva vážně zaškrtím. Můžete mi už konečně laskavě vysvětlit, co se tady stalo?“ Bobbymu zjevně docházela trpělivost.
Paul se obrátil na Walshe: „To bych taky rád věděl, Danny.“
„Já... omlouvám se. Oběma. Vím, že jsem reagoval nepřiměřeně a přehnal jsem to. Opravdu. Moc mě to mrzí. A tobě moc děkuju, Bobby, nebýt tebe, byl by to hrozný průšvih.“
„Jo, to by byl. Mám to u vás. Co se teda stalo?“
„Já... prosím tě, můžeš odsud odejít, Paule? Promiň, ale já teď prostě nemůžu být s tebou v jedné místnosti.“
„Dobře, Danny, já jdu. Ale proboha řekni prosím tě aspoň Bobbymu, co jsem ti vlastně udělal. Chtěl bych to vědět.“
„Neudělal jsi nic... ale vysvětlím mu to.“
Larsen nervózně přešlapoval na chodbě. Už asi 15 minut chodil sem a tam kolem prezidentské ložnice a čekal, až Bobby vyjde ven a konečně mu vysvětlí, co se stalo. Ta Danielova reakce dnes v noci ho vyděsila. Muselo se mu určitě zdát něco strašného. A zřejmě o Paulovi. To z něj měl Walsh vážně tak veliký strach? To přeci není možné. Nikdy by mu za nic na světě neublížil a Daniel to věděl.
Bobby za chvíli konečně přišel: „Daniel chce, abych si s tebou promluvil.“
„Co se stalo? Je v pořádku?“
„Už se vzpamatovává. Neboj, dostane se z toho. Chtěl ale po mně, abych ti vyřídil, že tam teď za ním chodit nemáš.“
„A řekl ti, proč se mě tak bojí?“
„No... nechtěl, ale pochopil jsem, že je to asi kvůli tomu, jak jsi zabil Thompsonovou. Uvědom si, žes ji zabil přímo před jeho očima a je jasné, že člověk jako je Daniel to hodně špatně ponese. Nikdy nikoho neviděl někoho zabít. Bere tě jako svého ochránce, ne vojáka vycvičeného zabíjet. Je z toho zmatený a určitě se mu teď honí hlavou, co všechno jsi dělal v Iráku. Jak moc toho ví? Bavili jste se o tom, žes tam byl jako sniper?“
„O tom, že jsem tam byl jako sniper, obecně ví, ale neříkal jsem mu nic detailního o tom, co jsem tam dělal. Tohle všechno, co říkáš, chápu a to už jsem věděl. Proto jsem mu toho o Iráku moc neříkal. Já myslel, proč se mě zas bojí teď. Já vážně nic neudělal. A pár hodin před spaním už mě i sám od sebe objal. To přece znamená, že už se mě tolik nebál.“
„Paule, moc dobře víš, že u takových věcí to může být jeden den lepší a druhý den najednou zas horší. To, že se jednou chová už líp, neznamená, že už to je napořád lepší a už se to bude jen zlepšovat. Překonání téhle situace vám zabere ještě hodně času podle toho, co jsem dneska viděl.“
„Jo, máš pravdu. Ale proč teda teď začal zničehonic takhle vyvádět? Co to teď spustilo? Mám strašný strach, že jsem zas něco udělal.“
„Říkal, že se mu... něco zdálo,“ zaváhal Bobby.
„A co se mu zdálo?“
„Na to by ses měl zeptat jeho, jestli ti to bude chtít říct.“
„Bobby, víš, že teď se mnou nechce mluvit vůbec, natož aby mi řekl tohle. A já to potřebuju vědět, abych s tím mohl něco udělat. No tak, byls tam dlouho, vím, že ti to určitě řekl,“ chytil ho Larsen nervózně za paži.
„No dobře,“ povzdechl si Hale odevzdaně. „Zdálo se mu, že leží v posteli, spí a najednou se do pokoje tiše vplížíš ty se zbraní v ruce. Přesně jako to udělal ten atentátník před Thompsonovou. Potichu jdeš opatrně k jeho posteli, namíříš na něj a...“
„Dost, Bobby, proboha, to stačí!“ Paul nepotřeboval slyšet, co se dělo dál. Ani by to nesnesl. Ta představa, že by měl zabít svého partnera, byla naprosto odporná. Nikdy by mu nedokázal ublížit, a slyšet, že Dannyho něco takového vůbec napadlo, bylo něco hrozného. „Pane bože, vždyť víš, že něco takového bych nikdy neudělal!“
„Vím, a on to ví taky. Ale podvědomí je zrádné. Někdo ho chtěl přesně tímhle způsobem zabít, byl vyděšený, a chvíli po tom jsi před ním zabil člověka. Jasně, že to na jeho podvědomí má vliv a bojí se. To je normální. Navíc si uvědom, jak ho muselo vystrašit, že se mu zdál tenhle sen o tobě, a teď se vzbudí a nakláníš se nad ním právě ty. A ještě ke všemu jste spolu byli jen sami v tmavé místnosti. V té samé, kde k tomu došlo.“
„Jasný. Už chápu, proč tak strašně vyváděl. A tím, jak jsem ho násilím držel, aby přestal řvát, jsem to musel taky fakt hodně zkazit. Neměl jsem to dělat.“
„Paule, neměl jsi jinou možnost. Kdyby vás tam někdo spolu našel, měli byste oba obrovský průšvih.“
„Já vím. A moc ti děkuju za pomoc. Jsem ti hrozně vděčný.“
„To nic. Jen ať už se to proboha neopakuje.“
„Neboj. Promluvím si s ním a prostě už to musíme nějak vyřešit. Asi mu řeknu, že musí začít chodit na terapii.“
„Ne, Paule, to by byla chyba. On o tom teď nechce s nikým mluvit. Musíš ho nechat se uklidnit a počkat, až o tom sám začne mluvit s tebou. Pak teprve můžeš navrhnout, jestli nechce zvážit profesionální pomoc.“
„Ale to jsem dělal celý měsíc a vidíš, že to k ničemu nevedlo.“
„Dej mu čas. Jinak to můžeš zhoršit. Teď je k smrti vyděšený a zároveň se před tebou strašně stydí, že ti udělal takovou scénu, že vás málem prozradil, a že se tě tolik bojí.“
„Ale vždyť se nemusí stydět, já to chápu. Jen jsem byl předtím vystrašený, protože jsem nevěděl, co se děje.“
„To jsem mu taky říkal, ale nevěří mi. Dej mu aspoň do rána čas, než za ním půjdeš, jo?“
„Tak jo. Já prostě už nevím, co mám dělat.“
„Neboj, to se samo časem vyřeší. Jen to holt ještě bude trvat. Viděl jsem dost na to, abych věděl, že vy se oba dva skutečně milujete a že když budete chtít a budeš mu oporou, tak se z toho dostane. On ví, že bys mu nikdy neublížil, ale prostě má teď podrážděné nervy. Nech ho odpočnout, dávej mu najevo, že ti na něm záleží, a bude to dobrý. Uvidíš.“
„Dobře. Díky. Nechci o něj přijít, navíc jen kvůli tomu, že si představuje, že bych mu udělal něco, čeho bych nikdy nebyl schopný.“
„Já vím, Paule. A on to ví taky, neboj. Věř mi, miluje tě možná víc než si myslíš.“
Teprve k ránu Daniel otevřel dveře a opatrně vykoukl na chodbu. „Paule? Prosím tě, můžeš jít za mnou?“
Agent se nadšením téměř rozběhl. To, že za ním Danny přišel sám, je dobré znamení. „To víš, že jo, Danny.“
Posadil se raději do křesla místo postele, aby to Danielovi nepřipomínalo prožitou noc, a rozhodl se hovor začít sám: „Danny, přece moc dobře víš, že tě hrozně miluju a nikdy za nic na světě bych ti neublížil.“
„Vím, já vím, ale ten sen... Prostě jde o to, že ta první noc v ložnici na mě moc působila. Nezlob se. Moc mě to mrzí.“
„Já to přece chápu, miláčku. Vůbec se nezlobím. Jen mám strach, co tohle všechno s tebou dělá. V noci jsi mě hrozně vyděsil.“
„Já vím. Promiň. Ale slibuju, že se to fakt pokusím překonat.“
„Danny, neměl bys v tom být sám a prostě se jen nutit tuhle situaci ignorovat. Víš, že tu pro tebe jsem a můžeme si spolu kdykoli promluvit. Myslím, že by ti to pomohlo víc, než že to jen v sobě dusíš.“ Rozhodl se poslechnout Bobbyho radu a zatím Danielovi terapii nenavrhovat, jen mu znovu připomenout, že ho kdykoli rád vyslechne.
„Asi máš pravdu, ale prostě... nejde to.“
„Dobře. Nemůžeš se nutit. Do ničeho se nenuť, Danny. Mohl bys to tím zhoršit. Zkusíme to teda nechat volně plynout a uvidíme. Chce to čas.“
„Dobře, tak jo. Děkuju.“
„Nemáš zač. Zkus se teď trochu vyspat, vypadáš hrozně,“ zhodnotil agent Walshovy rozcuchané vlasy a kruhy pod nateklýma očima a zvedal se k odchodu. „Budu za dveřmi, kdybys něco chtěl.“
„Ne, Paule, počkej,“ chytil ho prezident za paži. „Zůstaneš tu se mnou, prosím tě?“
„Vážně, Danny?“
„Jo, prosím.“
„Dobře.“ Bodyguard se posadil zpátky do křesla a měl v úmyslu zde po zbytek noci sedět a pozorovat spícího Daniela.
„Ne, já myslel, že se mnou půjdeš do postele.“
„Do postele? Danny, to asi není dobrý...“
„Zkusíme to, pojď.“
Larsen si nejistě sundal kalhoty, sako i zbraň a opatrně vlezl pod peřinu. Alespoň košili si ale nechal, kdyby se opět musel rychle z postele dostat. K jeho překvapení, když se k němu Daniel připojil, si Walsh položil hlavu na jeho rameno a paží mu objal celou hruď. Takhle přitisknutý k němu se evidentně uklidnil a za pár minut dokonce usnul.
Paul hlídal Danielův spánek a dával pozor, jestli se mu zas něco špatného nezdá. Ráno váhal, jestli má Walshe vzbudit, nebo vzhledem k prožité noci raději ještě ne. Věděl, že na programu nemá nic, co by ještě pár hodin nepočkalo, takže ho ještě může nechat spát, ale na druhou stranu on už na chodbu jít musí. Bude mu brzy končit služba a také již na chodbě co nevidět bude dost lidí. Bylo by divné, kdyby tam nebyl.
Proto opatrně vstal, kupodivu se mu to skutečně podařilo bez probuzení Daniela, tiše se oblékl a rozhodl se Dannymu připravit překvapení. Napsal lísteček se vzkazem, nechal ho vedle Walshe na polštáři a vydal se na chvíli do kuchyně. Cestou potkal Bobbyho, poprosil ho tedy, aby na chvíli Daniela pohlídal on. V kuchyňce potom pro prezidenta objednal ke snídani smažená vajíčka se slaninou a čaj. Věděl, že to je jeho nejoblíbenější snídaně, i když Paul ji neschvaloval. Ale dnes chtěl udělat výjimku a po té náročné noci Walshovi dopřát alespoň jeho oblíbenou snídani.
Brzy kuchaři jídlo připravili a on ho na tácu donesl do prezidentova obývacího pokoje. Talíř byl přikrytý, aby vajíčka rychle nevychladla, tak doufal, že jídlo vydrží, než Daniel vstane.
Jenže když z pokoje odcházel zpět na chodbu, otevřely se z ložnice dveře a Daniel vešel dovnitř. „Dobré ráno, Paule. Našel jsem na polštáři tvůj vzkaz, že tady mám snídani, tak jsem sem rychle šel, abych ti ještě stihl poděkovat, jestli tu budeš. Proč jsi mě ráno nevzbudil?“
„Ahoj, Danny. Nemáš zač. Já tě nechtěl budit, když jsi skoro celou noc nespal.“
„Prosím tě, nemůžu přece prospat celý den.“
„Měl by sis odpočinout.“
„To vydržím. Musel jsem tě v noci hrozně vyděsit. Promiň.“
„Za to nemůžeš, Danny.“
„Ale můžu. Můžu se přece víc ovládat. Málem jsem nás prozradil a tebe kvůli tomu mohli vyhodit.“
„Ale nic z toho se nestalo. A je mi jasné, žes vyvinul tolik sebekontroly, kolik ti nejvíc šlo. Snažil ses a nedělal jsi to schválně. Podařilo se to vyřešit, nikdo nic netuší, tak už se tím nezabývej.“
„A ty se fakt nezlobíš?“
„Jasně, že ne. Spíš jsi mi nahnal strach.“
Doma si Paul uvědomil, že ještě nezavolal Fredovi kvůli tomu, jak naplánovali Vánoce. Musel zjistit, jestli má jeho syn vůbec o něco podobného zájem.
Proto ihned vytočil Fredovo číslo a po chvíli vyzvánění uslyšel známý hlas: „Tati? Děje se něco?“
„Ne, neboj, Frede. Volám ti kvůli tomu, že ti chci nabídnout strávit Vánoce u mě.“
„Fakt?“
„Jo. A 25. prosince u mě bude Daniel i s dětmi, uděláme si spolu takovou soukromou oslavu. Takže budeme moc rádi, když tam budeš s námi a budu vás moct představit. Co ty na to?“
„To by bylo skvělý, tati, ale máma asi bude chtít, abych byl s nima...“
„Myslíš? A nemohl by ses s ní zkusit domluvit, jestli by to nešlo aspoň na ten Boží hod odpoledne?“
„Můžu to zkusit, dárky si budem dávat už ráno, tak odpoledne už by to snad nemělo vadit. Mnohem rači budu s váma, než s tim jejím debilem.“
„Frede, oba víme, že je to hrozný chlap, ale takhle o něm nemluv. Je to snoubenec tvojí matky. A dokonce tě chtěl adoptovat.“
„Jo, na to sem se tě chtěl zeptat. Tys mámě předtim řek, že to nepodepíšeš, dokud mě nepoznáš, ale co teď?“
„Ty si myslíš, že bych mu dovolil, aby tě adoptoval, když jsem tak rád, že tě mám? A navíc, když vím, jak se k tobě Sam chová a jak ho nesnášíš? Neboj, pokud mi ty vysloveně neřekneš, že to chceš, tak mu adopci nedovolím.“
„Díky. Fakt bych mu nemoh říkat tati. Na toho 25. se teda zkusim s mámou domluvit. Bylo by to fajn.“
„Dobře, Frede, tak jsme domluvení a pak se mi ozvi, jak se s mámou dohodneš, jo?“
„Jasný, tak zatim ahoj.“
„Ahoj.“
Potom se vrhl na přípravy. Pokud měli jeho nejbližší strávit svátky v jeho bytě, je potřeba se zachovat jako hostitel a vše řádně uklidit a připravit.
Měl štěstí, že byt nedávno skutečně důkladně uklidil, takže nyní pouze umyl okna kvůli výzdobě a vyměnil záclony. Utřít prach, vyluxovat a vytřít se rozhodl až těsně před svátky, aby bylo opravdu uklizeno, až návštěva přijde.
Pak si vzpomněl, že již musí zařídit dárky. Zatím neměl nic a přitom by měl obdarovat Daniela, Freda, Jacka i Lily. Co jim má dát?
Sedl si k počítači a pokoušel se najít nějakou inspiraci, nakonec po několika hodinách pátrání pár věcí přes internet objednal a pro zbytek ještě dojel do města.
