Další den ráno hned od té doby, co se Daniel probudil, čekal na nějakou zprávu od Paula, ale na mobilu se nic neobjevilo. Dokonce mu sám před obědem napsal, ale stále bez odezvy. Začínalo mu to být divné, navíc ho dost bolelo to zlomené zápěstí a chtěl u sebe mít svého partnera, který by ho psychicky podpořil. Velmi se mu stýskalo, ale od Larsena žádná zpráva nepřicházela.
Když byly téměř tři hodiny odpoledne, dostával už strach. Tohle nebylo bodyguardovi podobné, aby se neozval vůbec za celý den. Ano, mohl mít spoustu práce hned od rána, ale do téhle doby by si jistě již našel těch pár minut, aby mu napsal jednu zprávu. Nebo ho chce vytrestat a vrátit mu to, že se včera neozval on? Ne, takový Paul není. Určitě se muselo něco stát.
Během další hodiny už na něm nervozitu určitě každý poznal, dokonce za tu dobu stihl v pracovně shodit ze stolu svou oblíbenou skleničku s pitím a rozbít ji. Přímo při jednání se svými poradci, ze kterého stejně neví vůbec nic, protože je nedokázal vnímat a jen myslel na to, jestli je Paul v pořádku.
O Larsenovi však stále neměl žádné zprávy. Až teprve k večeru se u něj objevili agenti z Ústředí, v čele s McCoyem. Sotva je Daniel uviděl, došlo mu, že je opravdu zle.
A hned první slova, která agent pronesl, mu zlou předtuchu potvrdila: „Pane prezidente, musíme s vámi mluvit o agentu Larsenovi.“
Walsh se marně snažil zastřít obrovský strach ve svém hlasu, když se zeptal: „Co se stalo? Je mu něco?“
„Před půl hodinou jsme obdrželi zprávu, že ho unesli místní teroristé.“
„Pane bože! A je v pořádku?“
„Dali nám ho k telefonu, takže víme, že žije. Požadují za něj výkupné, takže ho určitě ani nezabijí, dokud mají naději, že ty peníze dostanou.“
„Bože! Ale jestli mu nějak neublížili, to nevíme.“
Agenti si mezi sebou vyměnili udivené pohledy. Určitě jim přišlo divné, že Walsh má tak velký zájem o svého bodyguarda, ale to bylo momentálně Danielovi úplně jedno.
Nakonec McCoy odpověděl: „Ne, to nevíme, ale kdyby se mu skutečně něco závažného dělo, tak by nám to v telefonu naznačil. Na tohle má výcvik. Zatím opravdu není důvod k obavám.“
„Není důvod k obavám?! Cože?!“ Daniel málem vyskočil ze židle a toho nechutně egoistického a arogantního agenta na místě uškrtil. Jak to, že není důvod k obavám, když Paula unesl bůhví kdo a navíc ještě právě kvůli tomuhle hnusnému chlapovi, který ho tam vlastně poslal?
„Podívejte se, agente McCoyi, agent Larsen je můj velice blízký kolega a skutečně ve vašem vlastním zájmu doufám, že děláte vše pro to, abyste ho odtamtud co nejdříve dostali a aby se mu nic nestalo.“
Všiml si, že McCoy se zalekl pohledu, který mu prezident věnoval. Snad mu bylo konečně jasné, že Daniel svá slova myslí smrtelně vážně.
„Mimochodem, jak vysoké to požadované výkupné je?“
„10 miliónů dolarů.“
„Kdy je budete mít?“
„Cože?“
„Předpokládám, že za něj výkupné zaplatíme.“
„Pane prezidente, ale tohle neodpovídá naší politice a protokolům. Měli bychom se především snažit tu skupinu vypátrat a zajmout.“
„Ale při takové akci je velké nebezpečí, že se mu něco stane.“
„Ano, to je, ale agent Larsen je na takové situace cvičený...“
„Ovšem, ale to neznamená, že ho únosci při známce nebezpečí nezabijí. A také nevíme, jestli ho nějak nemučí nebo ho nezranili.“
„Ano, v tom máte pravdu, pane.“
„Výborně, takže se shodneme na tom, že bude lepší výkupné zaplatit a starat se především o to, aby ho v pořádku propustili.“
„Pane, to ale...“
„Už jsem řekl. Běžte a zařiďte, ať se tak stane co nejrychleji. A nezapomeňte mě pravidelně informovat.“
„Dobře. Hned ráno vám zavolám.“
„Ne až ráno. Chci od vás pravidelná hlášení i celou noc. Chci vědět, co děláte pro co nejrychlejší převod těch peněz a jak jste pokročili.“
„Pane, ale teď všichni, co k tomu musí vydat povolení, už jsou doma.“
„Fajn, tak mi řekněte, kdo to má na starosti. Řekněte mi přesně, co kdo má zařídit nebo schválit, a já těm lidem zavolám domů.“
Agent na něj zíral s otevřenou pusou. Zřejmě nechápal, proč se prezident v tomto únosu tolik angažuje.
„Ta jména, agente McCoyi.“
„Jistě, pane. Především je nutné získat schválení k tomu, aby se tolik peněz mohlo vydat. To vydává předseda vlády po schválení a navržení tohoto převodu od předsedy kongresu. Potom, co to podepíše předseda vlády, požadavek se předává guvernérovi Federálního Rezervního Systému. Ten následně vydá Výnos o mimořádném převodu vysokého finančního obnosu a jeho zástupce zadá pokyn k platbě.“
„Dobrá, jdu začít obvolávat ty lidi, vy zatím jeďte zpátky na Ústředí a zkontaktujte se s únosci. Řekněte jim, že do rána budou peníze převedené. A nechte si znovu potvrdit, že je Larsen v pořádku. Potom se mi ozvěte a zkoordinujeme další postup podle toho, jak na tom budu s obvoláváním.“
„Ale pane, já tu dnes nemůžu zůstat přes noc. Já musím-“
„Prosím? Říkal jste něco, agente McCoyi?“ Danielův pohled jasně dával najevo, jaká je jediná správná odpověď.
„Ne, pane. Hned se do toho dám.“
„Tak proč tu ještě stojíte?“
McCoy se raději okamžitě se zbytkem agentů vydal zpět na Ústředí, aby co nejrychleji splnil rozkaz.
Hned jak odešli, Daniel došel za svou sekretářkou, dal jí seznam lidí a požádal ji, aby co nejrychleji zjistila telefonní čísla k nim i jejich podřízeným a dalším jejich kolegům domů. Bylo mu jasné, že bude potřeba spolupráce více lidí, než jen těch, které McCoy vyjmenoval.
Potom se vrátil do pracovny a začal s jejich obvoláváním alespoň na čísla do práce, která měl k dispozici. I když už začínalo být pozdě, někdo z nich mohl být v práci přesčas.
První byl předseda kongresu. Toho sice nezastihl, ale sekretářka mu ochotně dala číslo na mobil, tak vytočil to a měl štěstí. Po pár zazvoněních mu předseda skutečně odpověděl.
„Dobrý den, tady Daniel Walsh. Omlouvám se, že vás ruším takhle po pracovní době, ale potřeboval bych od vás laskavost. Jednoho z mých bodyguardů, šéfa mé ochranky, unesli v Mexiku a chtějí za něj výkupné. 10 milionů dolarů. Mohl byste mi prosím pomoci se schválením převodu těch peněz?“
„Pane bože! To je hrozné! Samozřejmě, ale nebude to tak jednoduché. Potřebuji k tomu souhlas alespoň tří členů kongresu. Víte, co? Na několik z nich mám soukromá čísla, zkusím jim hned zavolat a domluvit se s nimi. Budu vás informovat hned, jak budu vědět něco nového.“
„Výborně, děkuji.“
V takovém duchu se nesly i další telefonáty. Bohužel byl vázaný tím, až se mu znovu ozve předseda kongresu, aby mohl pokročit dále, a ten zatím stále nevolal.
Walsh tedy mezitím alespoň obvolával ostatní s prosbou, aby byli na příjmu a čekali, až budou moci ve schvalovacím procesu zas o něco postoupit.
Už začínal být zoufalý, Paulovi tam ubíhá čas, bůhví, co mu všechno dělají, jestli ho třeba nemučí, nebo jestli se právě nechystají ho zabít, a on tady jen sedí u telefonu a nezmůže vůbec nic! Celý se třásl, nebyl téměř schopný ani mluvit, natož s někým o něčem jednat, ale musel to zvládnout. Jinak Paulovi nikdo nepomůže. Je to nyní jen na něm. Musí odtamtud Paula dostat co nejdříve a když se tu teď zhroutí, ničemu to neprospěje.
Zrovna zvedal sluchátko a chtěl vytočit další číslo ze seznamu, ale na první pokus mu sluchátko vypadlo z roztřesených prstů. Pane bože, já jsem prostě k ničemu! Navíc ta pitomá dlaha! Jenom mi překáží! Na druhý pokus se mu ale podařilo již sluchátko pevně uchopit a vytočit další telefonní číslo.
Právě se na druhém konci ozval předseda vlády, když Daniel uslyšel zaklepání na dveře své pracovny. Pozval dotyčného dále a doufal, že je to někdo s dobrými zprávami. Ukázalo se, že je to Tim O’Neill.
Walsh mu naznačil, aby se posadil, a mezitím začal hovořit s osobou na druhém konci telefonního spojení.
Tim zatím tiše seděl a trpělivě čekal, až prezident hovor ukončí. Sotva však položil sluchátko, O’Neill promluvil: „Ahoj, Danieli, dorazil jsem hned, jak jsem se to doslechl. Můžu ti nějak pomoct?“
„A-ahoj. Myslím, že teď mi asi pomoct nemůžeš, já-já musím obvolat co nejdřív všechny ty lidi. Otravuju je doma a prosím je, aby zůstali celou noc na příjmu, až budu mít schválený všechny papíry, já-“
O’Neill se nahnul přes stůl a položil svou ruku na Walshovu: „Danieli, uklidni se. Neboj se, to bude dobrý. Larsen bude v pořádku, oni ho pustí. Slibuju.“
„A jak to můžeš vědět,“ poprvé se na něj Walsh skutečně podíval. Byl si jistý, že na něm musí být vidět, že z posledních sil zadržuje slzy. „Vždyť už ho klidně mohli zabít, můžou ho mučit…“
„Potřebují ho kvůli penězům, nezabijí ho. Teď je potřeba jen co nejdřív ty peníze sehnat.“
„A to je právě ono! Už tady volám asi dvě hodiny všem lidem, od kterých je potřeba to mít schválené, i jejich podřízeným a kolegům, a nemám zatím vůbec nic! Neschválil mi to ještě ani ten první, a já tu musím jen sedět a čekat! Time, jestli mu něco udělají, já to prostě nepřežiju,“ Walshovi se zlomil hlas, složil obličej do dlaní a usedavě se rozbrečel. „Mám o něj šílenej strach, takhle jsem se v životě nebál! Jsem úplně zoufalý a vůbec netuším, co mám dělat. Nemůžu se nikomu svěřit, s nikým se poradit. A nejhorší je, že nesmím ani dát najevo žádné emoce. Bylo by to podezřelé. Jediný, s kým můžu mluvit, jsi ty.“
Tim ho znovu jemně uchopil za ruku. „Danieli, podívej se na mě.“
Když se mu vzlykající Walsh po chvíli uslzenýma očima konečně pořádně podíval do obličeje, viceprezident řekl přesvědčivým a pevným hlasem: „Slibuju, že se ti vrátí. Brzy ho pustí a všechno bude v pořádku. Určitě.“
„Vážně si to myslíš?“ Daniel se již začínal trochu uklidňovat.
„Jsem si jistý. Nic se mu nestane, neboj.“
„Víš, já bych nejradši jel taky do Mexika a řídil tam pátrání po něm, ale myslel jsem si, že mu tady pomůžu víc, když zařídím ty peníze. Jenže zatím jsem vlastně nezařídil vůbec nic.“ Vzlyky, které se již zmírnily, nyní začínaly hrozit, že se opět vrátí.
„Danieli, tímhle mu pomůžeš mnohem víc. Opravdu. Sice zatím nemáš konkrétní výsledky, ale tímhle telefonováním a domluvou s lidmi, kteří mají ten převod na starosti, jsi to urychlil o spoustu hodin už teď. Věř mi.“
„Vážně?“
„Určitě, jinak by se to celé začalo řešit teprve zítra ráno, takhle už jsou ti dotyční na situaci upozornění a můžou si zatím alespoň připravit své podklady, zatímco čekají na to, až převod schválí ti před nimi. Co to zdržuje?“
„Předseda kongresu musí sehnat souhlasy od kongresmanů. Slíbil, že je hned obvolá a zařídí to, ale už je to skoro dvě hodiny.“
„Zkus mu zavolat znova. I kdyby ti řekl, že to ještě nemá, řekne ti, co zatím má a od koho ještě souhlas musí sehnat. Uklidní tě, že uslyšíš, že nějaký pokrok udělal, a dozvíš se, jak dlouho to asi ještě bude trvat.“
„To je dobrý nápad, udělám to.“
Walsh okamžitě zvedl sluchátko a začal vytáčet předsedovo telefonní číslo domů. Byl sice stále hodně nervózní, ale už byl o dost klidnější, než před chvílí. Byl Timovi moc vděčný, že přišel a snažil se ho povzbudit, moc mu to pomohlo. Už jen samotná přítomnost jeho nejlepšího kamaráda a klid, který z něj vyzařoval, na Daniela hodně působily.
Předseda odpověděl hned po prvním zazvonění. „Dobrý den, pane prezidente. Mám pro vás dobré zprávy,“ oznámil veselým hlasem.
Víc toho ale říct nestihl, protože se jim přerušilo spojení. Daniel začal rychle vytáčet číslo znovu. Potřeboval zjistit, jaké dobré zprávy má na mysli.
Opět se spojení navázalo již po prvním zazvonění.
„Dobrý den, tady opět Walsh. Omlouvám se, nějak jste mi vypadl.“
Předseda kongresu se zasmál: „Tak ještě, že se mi nic nestalo.“
„Pane předsedo, nezlobte se, ale také byste zrovna neměl náladu na vtipy, kdyby vám unesli vašeho… bodyguarda.“ Daniel se málem prořekl. To se mu ještě nikdy nestalo. Vždy si dával pozor, když s někým mluvil o Paulovi, ale teď, nebýt Timova varovného pohledu, by nechtěně jejich vztah prozradil. Ještě, že se zarazil. Navíc byl na toho muže zbytečně nepříjemný. Vždyť se mu snaží pomoct, chce mu říct dobrou zprávu a Daniel se na něj jen kvůli malému vtípku takhle utrhl. Předseda netuší, jak moc důležitý pro Walshe Paul je. Další důkaz o tom, jak hodně je Daniel nervózní. Vyslal k Timovi vděčný pohled a opět se začal plně soustředit na svůj telefonní hovor.
„Omlouvám se, pane prezidente, chápu, že teď nemáte na žerty náladu.“
„Ne, to já se omlouvám, jsem vám vděčný, že se snažíte pomoct. Jsem z celé situace příliš nesvůj. Můžu se zeptat, jak jste na tom se schválením požadavku na převod těch peněz?“
„Neomlouvejte se, to je pochopitelné. Ano, já jsem vám právě chtěl volat. Zrovna byl u mě doma kongresman Smith a podepsal, že souhlasí s převedením těch peněz. Mám tedy všechno a chystám se to jít osobně předat předsedovi vlády.“
„Výborně, to je skvělá zpráva! Moc vám děkuji.“ Walsh položil sluchátko a ihned začal radostně volat: „Sláva! Time, on to má, teď to musí jen předat Cooperovi a můžeme se posunout zase dál!“
„Vidíš, já ti říkal, že to všechno dobře dopadne. To jsem moc rád.“
V tom se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešel agent Vladimir Damaschin s tácem, na kterém měl dva talíře plné jídla.
„Omlouvám se, že vás ruším, pánové, ale zmeškali jste večeři, tak jsem si říkal, že vám možná časem něco k jídlu přijde vhod.“
„Děkuji, agente Damaschine, jste moc hodný.“
„Není zač, pane. A…“ Na chvíli se zarazil a potom se zkoumavě podíval na Daniela: „Můžu se zeptat, jak se to vyvíjí se sehnáním peněz na výkupné?“
„Ano, jistě.“ Walsh byl nyní o poznání klidnější, když už zvládli alespoň první krok, a zběžně mu situaci shrnul.
„To je dobrá zpráva, pane.“ Opět zaváhal, potom se pevně podíval Danielovi do očí a řekl: „Agent Larsen se o sebe umí postarat. Určitě bude v pořádku. Vy se najezte, nepomůžete mu, když zkolabujete, pane.“
Daniel nechápal, proč mu tohle Damaschin říká, vždyť o jejich vztahu nic netuší, i tak mu však poděkoval: „Mulțumesc, agent Damaschin.“
Až podle Vladova úsměvu a Timova zmateného výrazu si uvědomil, že mu právě poděkoval rumunsky. Ví, že Damaschin je Rumun, tak ve stresu automaticky přepnul do jeho jazyka.
„Omlouvám se.“
„To nic, pane. Je milé v Americe slyšet někoho mluvit mým rodným jazykem.“
Když Vladimir odešel, Daniel se obrátil na Tima: „Jestli mi chceš opravdu pomoct, můžeš se mnou začít obvolávat ty lidi, že bychom si to rozdělili, ať to jde rychleji?“
„To víš, že ano, Danieli. Ale vážně se nechceš alespoň během toho volání najíst? Ten agent měl pravdu, měl bys něco sníst.“
„Ne, díky. Nemám na to vůbec chuť, ale jestli ty chceš, klidně si dej.“
Po další půlhodině plné volání se oba přátelé dostali na konec seznamu.
„Danieli, dovolal jsem se všem kromě guvernéra Federálního Rezervního Systému. Ostatní slíbili, že budou na příjmu čekat, až se jim ozveme.“
„Skvělý, moc děkuju, Time. Snad to brzy zvládneme. Tomu guvernérovi zkusím za chvíli zavolat znovu, snad už to pak vezme. Celkově jsi mi dneska opravdu moc pomohl, díky.“
„To je přece samozřejmost, Danieli. Zůstanu tady s tebou, dokud se to nevyřeší, kdybys ještě něco potřeboval.“
„Ale to může trvat až do rána.“
„Já vím, ale potřebuješ, aby tady s tebou někdo byl.“
„Myslíš, abych nezabil McCoye za to, že mi zase nedal hlášení, jak vypadá situace? Musím mu zase zavolat sám,“ odpověděl Daniel při pohledu na hodinky. Zvedl telefon a vytočil číslo do McCoyovy kanceláře. „Dobrý den, agente McCoyi, připomínám, že jste opět vynechal pravidelné půlhodinové hlášení. Chci vědět, co dalšího jste zatím pro záchranu Larsena udělali.“
„Pane prezidente, chápu, že chcete pro jeho vysvobození udělat maximum, ale těmito hovory mě skutečně zdržujete od práce. Slibuji, že se tu všichni snažíme, jak nejlépe umíme. Zkoušíme vymyslet různé varianty toho, co by se nyní dalo podniknout, tak mi prosím dejte čas.“
Daniel zbystřil. Takhle slušný, ochotný a navíc pracovitý McCoy nebývá, alespoň podle toho, jak ho zatím Walsh poznal. „Jaké varianty?“
„Pane prezidente, je to složité, skutečně bych se spíš teď měl věnovat…“
„Chci vědět, co se děje, agente McCoyi,“ řekl Daniel již výhružně.
„Pane prezidente, při vší úctě, taková starost o kolegu není normální. Můžete mi říct, proč se o Larsena tolik zajímáte?“
V ten moment to v Danielovi opět bouchlo. Co je tomuhle agentovi, který tam navíc Paula poslal, do toho, proč chce Larsena zachránit? To je přeci normální, i kdyby byli jen kolegové, ne? Navíc evidentně nedělá zas svou práci tak, jak má, a neposlouchá ani rozkazy přímo od prezidenta. Není schopný ani zvednout telefon a informovat ho o průběhu vyšetřování. Proto hodně nepříjemným tónem odpověděl: „Protože ho miluju!“
„Víte co, to je vaše věc, pane prezidente, když mi to nechcete říct, tak prosím. Ale nechte nás dělat naši práci, ano?“
Daniel zůstal koukat s otevřenou pusou na sluchátko ve své ruce. Takhle s ním nikdo mluvit nebude. Zlostně telefon zavěsil a rozhodl se, že raději okamžitě zajede na Ústředí.
„Time, prosím tě, jestli tu tedy ještě zůstaneš, mohl bys zvedat telefon, kdyby někdo volal kvůli tomu schválení, a mezitím ještě zkoušet volat guvernérovi? Já musím zajet na Ústředí zkontrolovat McCoye, mám pocit, že nic nedělá.“
„Rád, Danieli. Ale prosím tě, chápu, že máš nervy na pochodu, ale zkus se víc ovládat. Nikdo z nich nechápe, proč se o tu záchranu až tak zajímáš, a jestli budeš s lidmi jednat takhle zbrkle, můžeš vás prozradit.“
„Jo, asi máš pravdu. Já… Prostě to bez Paula nezvládám.“
„To bude dobrý, Danieli, uvidíš. A řeknu ti, že jestli tě on chrání a miluje aspoň z poloviny tak jako ty jeho, myslím, že jsi skutečně našel toho pravého.“
„Já vím, že našel, Time, ale děkuju. Za všechno.“
Když spolu se svými bodyguardy Walsh dorazil na Ústředí, našel tam agenty, kteří skutečně pracovali na plánu, jak dostat Paula co nejrychleji ze zajetí. Byl tomu rád, bál se, že na Larsenově záchraně pracuje jen on sám. K jeho překvapení tam ale jeden agent nebyl.
„Kde je agent McCoy?“
„Víte, pane prezidente, on říkal, že dneska tu být nemůže, tak v deset hodin odjel, ale je tu jeho zástupce, ten to má na starost.“
„Takže on si před půl hodinou jen tak odjel?! Měl ode mě jasný rozkaz a on se prostě jen tak sbalí a odejde si domů, a navíc se ani neobtěžuje mi to alespoň říct? To tedy ne!“
Daniel si nechal zavolat McCoyova zástupce, agenta Williamse, aby mu shrnul postup v Larsenově případu, a potom se nechal od svých bodyguardů odvézt k McCoyovi domů. Tohle mu nedaruje. Nejen, že neposlechl prezidentův přímý rozkaz, ale ohrozil tím Paulův život.
Ta půlhodinová jízda mu připadala nekonečná, ale potom konečně zastavili u agenta před domem. Daniel vyskočil z auta ještě dříve, než úplně zastavili, a ihned běžel ke dveřím.
Všiml si, že v domě je zhasnuto, i přesto však zkusil zazvonit. Chvíli čekal, jenže se nic nedělo, dokonce ani nikdo nikde nerozsvítil. Zkusil tedy zazvonit ještě jednou. Stále nic. Plný vzteku na McCoye, který nejen, že mohl za Paulovo uvěznění, ale odmítl i cokoli udělat pro jeho záchranu, zabouchal pěstí na dveře.
A to zjevně pomohlo, protože se nejdříve v jednom pokoji rozsvítilo a potom byly konečně slyšet kroky blížící se ke dveřím.
Zprvu se dveře pootevřely jen zčásti a nakonec, asi když dotyčný poznal, kdo venku stojí, se otevřely úplně. Za nimi byl rozespalý v županu agent McCoy a zmateně se na Daniela díval.
Než ale stačil cokoli říct, Daniel na něj začal křičet: „To snad nemyslíte vážně, agente McCoyi?! Polovina kongresu a různých mnohem výše postavených lidí, než jste vy, je vzhůru, aby agentu Larsenovi pomohla, a vy si dovolíte neuposlechnout rozkaz a jedete domů?!“
„Pane prezidente, vzbudíte celou ulici…“
„To mě teď ale vůbec nezajímá! Jak mi chcete vysvětlit, že jste neuposlechl můj rozkaz a bez toho, abyste mi cokoli řekl, jste jel domů?“
„Vždyť jsem to nechal na starosti agentu Williamsovi…“
„Já ale dal ten rozkaz vám!“
„Pane, omlouvám se, nevěděl jsem, že to je rozdíl, když to přenechám jemu. Samozřejmě se ihned vrátím…“
„To si sakra pište, že jo! A být vámi, tak se teď zatraceně snažím Larsena odtamtud za každou cenu dostat. Máte to pořádně nahnuté, agente McCoyi. Ještě jedna jediná malá chybička a máte okamžitě padáka, rozumíte mi?“
„Ano, pane.“
„Fajn. Teď máte dvě minuty na to, abyste byl na cestě zpátky na Ústředí, jinak už se tam vracet ani nemusíte.“
„Ano, pane.“
To Daniela konečně trochu uklidnilo. Doufal, že teď už bude McCoy dělat všechno pro to, aby Paula dostali co nejdříve domů. Za doprovodu nevěřícně zírajících bodyguardů, kteří ho nikdy neviděli na nikoho zvýšit hlas, se vrátil zpátky do auta a zavolal mobilem do své kanceláře Timovi, aby se zeptal, jak vypadá situace.
„Ahoj, Danieli. Předseda Cooper už to také podepsal, můžeš být v klidu. Jenom jsem se pořád nedovolal tomu guvernérovi. Vypadá to, jako by měl vypnutý mobil. Je poslední, kdo nám zbývá, aby to schválil.“
„Tak já tam rovnou zajedu, když už jsem venku. Zeptej se, prosím tě, sekretářky na jeho adresu.“
Za pár minut již byl Walsh opět na cestě. Věděl, že samozřejmě nemůže být naštvaný, že guvernér Federálního Rezervního Systému nemá v noci zapnutý telefon, ale stejně s ním cloumal vztek. Připadalo mu, jako by se všichni spikli a odmítali Paulovi jakkoli pomoct.
Krátce před půlnocí konečně zastavili před malým, ale velmi pěkným domkem, a prezident znovu vystoupil z auta.
Viděl, že v celém domě je zhasnuto, stejně jako bylo u McCoye, ale doufal, že zde nebude muset bouchat na dveře a celý rozhovor dopadne lépe.
Zazvonil, jenže opět se nic nedělo, nikde se nerozsvítilo, ani nebyl v domě znát žádný pohyb. Zkusil zazvonit znovu a doufal, že dnes není den, kdy se všichni domluvili, že mu budou znepříjemňovat život, jak to jen půjde.
Stále nebylo vidět, že by se v domě něco hýbalo, ale z domu naproti vyšla starší paní v županu a s natáčkami na hlavě a zjevně se na něco ptala agentů. Daniel okamžitě zamířil k ní a když ho poznala, musel ji zachytit, aby šokem nespadla. Odvedl ji, aby se posadila k němu do limuzíny, a dal jí napít vody. Po chvíli viděl, že se z šoku nejspíš konečně vzpamatovala, tak jí vysvětlil, že hledá guvernéra Federálního Rezervního Systému, ale že mu nikdo neotvírá.
Sousedka ihned viditelně ožila: „Víte, pane prezidente, oni nejsou doma! On Larry dneska rovnou z práce jel i s Laurou a dětma na oslavu k příbuzným, mají tam zůstat až do konce týdne, mají dovolenou.“
Aha, takže ten typ sousedky, co ví všechno. Díky bohu za ně.
„A nevíte náhodou, kde u příbuzných jsou? Dost by mi to pomohlo. Jestli mi dáte přesnou adresu, zvu vás na prohlídku Bílého domu. Osobně vás provedu,“ snažil se Daniel na stařenku zapůsobit, aby z ní vymámil kýženou informaci.
„Ale jistě, pane prezidente. To je maličkost.“
Ukázalo se, že tito příbuzní bydlí na druhé straně Washingtonu, tedy alespoň ne tak daleko, jak se Daniel obával. Poděkoval sousedce za její pomoc a pozval ji i její rodinu na příští týden na prohlídku Bílého domu. Bez ní by nemusel „Larryho“ vůbec najít.
Nasedl do auta a znovu vyrazili na cestu. U guvernérova švagra se naštěstí i v jednu hodinu ráno stále svítilo a podle hudby, která byla slyšet až ven, zde ještě vládla bujará zábava.
Když Walsh zazvonil, dveře se otevřely téměř ihned. V nich stál mladý, na první pohled dosti opilý, muž: „A vy ste jako kdo?“
„Dobrý den, jsem Daniel Walsh, prezident, hledám Lawrence Pattersona.“
„Jo, moment,“ opilý muž se otočil za sebe do domu a zakřičel: „Hej, Larry, shání tě tu prezd…předseda…ne… Nevim, prostě tu někoho máš.“
„To sem teda zvědavej, kdo se po mně shání uprostřed noci-“ Zjevně také opilý, i když ne do takové míry, guvernér se uprostřed věty zarazil, sotva Daniela uviděl. V šoku na něj chvíli zíral s pusou dokořán, ale brzy se vzpamatoval: „Dobrý večer, pane prezidente, čemu vděčím za vaši návštěvu?“
„Spíše skoro dobré ráno. Omlouvám se, že vás takhle vyrušuji, ale potřeboval bych od vás dnes v noci takovou laskavost… Tedy,“ skepticky se na opilého Pattersona podíval, „jestli to zvládnete.“
„Nebojte se, tolik jsem toho nevypil, uvažovat zvládnu normálně,“ usmál se guvernér. „Ale jestli chcete, můžeme ven, čerstvý vzduch nám oběma udělá dobře. A rovnou mi tam v klidu můžete vysvětlit, o co jde.“
Před domem Daniel ke své úlevě zjistil, že Patterson skutečně mluví a chodí normálně, takže snad tolik alkoholu v krvi nemá a Walsh se na něj bude moci spolehnout. Vysvětlil mu situaci a že by potřeboval schválit převod vysoké částky peněz. Guvernér ihned souhlasil, že odjede na zbytek noci do své kanceláře a prezidentovi pomůže. Slíbil dokonce, že sám okamžitě kontaktuje své podřízené, jejichž asistence u převodu bude nutná, a že vše zařídí. Walsh ho ale uklidnil, že všechny tyto podřízené s předstihem již kontaktoval sám a nyní čekají jen na zprávu, kdy mají přijet do práce. Pak Pattersonovi poděkoval a v doprovodu bodyguardů se unaveně vrátil do auta, aby se mohli vydat zpět do Bílého domu. Doufal, že Paula už brzy pustí.
V pracovně na něj O‘Neill již čekal. Walsh si zhluboka oddechl a vyčerpaně se zhroutil na svou židli.
„Danieli, jestli chceš, já to tu do rána pohlídám, klidně si můžeš jít lehnout.“
„Děkuju, ale jsem tak strašně vynervovanej, že bych neusnul. Ale jestli chceš, můžeš klidně jít spát ty. Opravdu jsi mi hodně pomohl, teď už to zvládnu.“
Viceprezident se na něj pochybovačně podíval, jako by se bál, že sotva by z pracovny odešel, Daniel by se zhroutil. „Ne, děkuju, zůstanu tu s tebou, dokud převod neproběhne.“
V 5 hodin ráno konečně zavolal guvernér, že právě zadali příkaz k převodu peněz a za několik hodin by je již měli mít únosci k dispozici na uvedeném účtu. Problém byl nyní jen s časovým posunem, v Mexiku jsou momentálně 4 hodiny ráno, banky ještě nefungují a nemohou tak přijmout provedenou platbu. A i po otevření nejspíš bude trvat ještě několik hodin, než bude transakce řádně ukončena a částka se připíše na účet. Nezbývá tedy, než opět čekat.
Celý McCoyův tým stále nepřišel s žádným rychlejším řešením situace, při kterém by zbytečně neohrožovali Paulův život, a Walsh jen neustále nedočkavě přecházel po pracovně tam a zpátky a očima hypnotizoval telefon, aby zazvonil a někdo mu konečně oznámil, že Paula propustili. Připadal si jako lev v kleci.
„Danieli, prosím tě, sedni si, nebo se z tebe zblázním,“ nevydržel to po několika hodinách již Tim.
„Promiň, ale jsem strašně nervózní, nedokážu teď v klidu sedět, nemůžu se na nic soustředit.“
„Tak se jdi nasnídat, od včerejšího oběda jsi nejedl, nebo si jdi hrát s dětmi, už vstaly,“ zkonstatoval O’Neill při pohledu na hodinky.
„Nemůžu, nejsem teď schopný nic dělat, na nic se soustředit. Ach jo, Time, proč ten čas tak strašně pomalu ubíhá?“
V tom do pracovny bez klepání vběhla Lily ještě v pyžamu a celá rozcuchaná. „Tati! Půjdeš si s námi hrát na zahradu?“
„Beruško, jak to, že nejsi na vyučování?“
„Vždyť dneska máme volno! A tys slíbil, že budeš celý den s námi!“
Ano, vlastně to dceři i synovi skutečně slíbil, ale po včerejšku na to úplně zapomněl. „Zlatíčko, promiň, moc se vám oběma omlouvám, ale já dneska nemůžu. Vynahradím vám to jindy, ano?“
Dívenka ihned začala natahovat a bylo vidět, že vší silou přemáhá pláč: „Ale tys nám to slíbil!“
„Lily, něco se stalo, já za to nemůžu…“
„Ty lžeš!“
„Poslouchej mě. Vážně ti nelžu,“ přidřepl si k ní Daniel, aby se jí mohl podívat do očí. „Víš… Paul má teď nějaké problémy a já mu musím pomoct.“
„Strejda Paul?“
Walshovi neušlo Timovo zdvižené obočí v reakci na Lilyinu otázku. „Jo, beruško. Strejda Paul. Víš, že je pryč, viď?“
Počkal, až dcera přikývne, a potom pokračoval ve vysvětlování situace: „Je v Mexiku. No a někdo ho chytil a unesl. Já mu musím pomoct, musím s nima domluvit, aby ho zas pustili, rozumíš mi?“
„A ublíží mu, tati?“
„Doufám, že ne, Lily,“ povzdechl si Daniel a těsně přivinul holčičku k sobě. Její blízkost a objetí ho dokázaly alespoň trochu uklidnit. Po chvíli ji opět pustil a řekl: „Teď jdi za Jackem a hrajte si spolu, jo? Slibuju, že až bude Paul zase doma, oba dva si s vámi budeme hodně hrát, abychom vám to vynahradili. Platí?“
„JO!“ Lily nadšeně zavýskla a utíkala zas pryč.
„Danieli, oni o tobě a Larsenovi vědí?“ Tim se ho zeptal hned, jak za Lily zapadly dveře.
„Samozřejmě, že ne, Time! Víš o nás jen ty a Jennifer. Ale děti mají Paula moc rády, vždycky si s ním hodně hrály. A samozřejmě si za ten rok všimly, že s ním trávím hodně času. A Paul je oba zbožňuje.“
Další hodiny čekání strávili mlčky, kromě okamžiku, kdy za Walshem přišla sekretářka, aby mu připomněla, že má za půl hodiny naplánovanou schůzku. Úplně zapomněl, že má na dnešek nabitý program. Ale v téhle situaci nebyl dnes schopný vést žádné jednání ani se soustředit na jakoukoli jinou práci, proto ji požádal, aby mu celý dnešní program zrušila a přesunula vše na jindy. Potom už zas jen čekali. Daniel si však občas všiml, jak si ho Tim s obavami prohlíží, vždy když si myslí, že prezident se nedívá. Asi se bojí, abych se už vážně nezhroutil. To vypadám tak špatně?
Teprve v době oběda konečně dostali z banky potvrzení, že platba byla připsána na účet únosců. V ten moment si Walsh konečně oddychl. Peníze již mají, takže Paula brzy pustí a všechno zas bude v pořádku. Není důvod dál Tima zdržovat.
„Dobrá, když myslíš, já půjdu. Ale aspoň si zajdi na oběd, ať se konečně najíš.“
„Ne, Time, na jídlo nemám vůbec pomyšlení. Ale za všechno ti hrozně moc děkuju, strašně jsi mi pomohl. Doufám, že máš teď čas se jít vyspat?“
„Nemáš vůbec zač. Tak ať to dobře dopadne a doufám, že nás s agentem Larsenem příště trochu víc seznámíš, ať ho konečně poznám i jinak, než že jen tiše stojí vedle tebe.“
„Jasně, rád vás seznámím,“ přešel Daniel to, že O’Neill neodpověděl na jeho otázku. „Ahoj.“
Když se nyní ocitl v pracovně zase sám a záchrana Paula byla o něco blíže, řekl si, že by mohl zkusit se chvíli soustředit na práci. Ale nešlo to, pořád jen koukal na obrazovku počítače, jenže ve skutečnosti nevnímal, co tam je. Po chvíli to vzdal, počítač vypnul, začal opět přecházet tam a zpět po pracovně a silou vůle nutil telefon, aby zazvonil.
Stále se ale nic nedělo a když sám na Ústředí zavolal, řekli mu, že také žádné nové informace nemají. Zatím se jim prý nepodařilo se s únosci spojit.
Až teprve po dvou hodinách se u něj v pracovně objevil agent McCoy. Přišel mu říct, že se konečně spojili s únosci a že slíbili, že si ověří stav účtu a zavolají zpět. Chtěl, aby Daniel mohl sám slyšet, jak budou reagovat na převedené peníze, a jestli skutečně Larsena pustí.
Po chvíli čekání konečně McCoyův telefon zazvonil.
„Prosím, McCoy... Aha... Výborně, pusťte to tam na celou místnost, ať to všichni slyší, a dejte mobil tak, abych to slyšel i já.“
Potom se obrátil k Walshovi: „Pane prezidente, to jsou oni.“
„Dobře, dejte to na hlasitý odposlech, ať to slyším také.“
„Ano, pane.“
Agent poslechl rozkaz a Daniel poprvé uslyšel hlas jednoho z únosců svého partnera: „Peníze přišly, ale rozhodli jsme se trochu změnit naši dohodu. Chceme k tomu ještě 5 kilogramů C4.“
Na to McCoy zaregoval dříve, než agent na Ústředí, který měl celý rozhovor vést. Zakřičel: „Cože,“ tak nahlas, až to museli v přenosu slyšet i únosci, a prezidentovi bylo jasné, že je zle. Tohle prosadit nedokáže a navíc by opravdu bylo špatné těm lidem něco takového dát. Ale co teď? Pokud jim nedají, co chtějí, Larsen skončí mrtvý. Musí rychle něco vymyslet.
Než však stačil něco udělat, agent na Ústředí řekl: „Nejdříve chceme slyšet, že je náš kolega v pořádku. Dejte nám ho k telefonu.“
Chvíli byl slyšet jen nějaký neurčitý hluk, ale potom se ozval hlas, na který Daniel celou dobu tak zoufale čekal: „Jsem v pořádku. Žádné zbraně jim nedávejte!“
Hned po těch slovech uslyšeli, jak zřejmě únosci něčím Paula praštili. Pak z telefonu zazněla otázka: „Kolik času potřebujete na sehnání těch výbušnin?“
Do hovoru se nyní opět vmísil McCoy: „Řekněte mu, že C4 v žádném případě nedostane.“
Walsh najednou vůbec netušil, co má dělat. Věděl, že zbraně a výbušniny jim opravdu dát nesmějí, ale přece musí být i nějaká jiná cesta k Paulově záchraně. Zeptal se tedy McCoye, jestli by s tím nešlo něco udělat.
„Nešlo, pane prezidente, bohužel. Tyhle zásady porušit nesmíme.“
„Agente McCoyi, jemu ale jde o život!“
„Je mi líto. Tohle prostě nepůjde.“
Na to už Daniel nestihl nic říct. Uslyšel totiž agenty z Ústředí tlumočit McCoyovu odpověď a bohužel se vzápětí dostavila i odpověď únosců: „Dobrá, v tom případě je nám ale k ničemu.“
Ve zlé předtuše prezident vykřikl: „Ne!“
Bylo však již pozdě. Z telefonu se ozval zvuk výstřelu a potom se přenos přerušil.
První emocí, kterou Walsh pocítil, byla nevýslovná hrůza. Hrůza z toho, že člověk, kterého tak silně miloval, je mrtvý. Potom si však uvědomil, že za to všechno vlastně může McCoy a že je to jeho vina. To on zcela nesmyslně nařídil Paulovi, aby odjel do Mexika, a on odmítl dát těm lidem to, co požadovali výměnou za Larsenův život, místo toho, aby s nimi zkusil nějak vyjednávat. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se v tomto přesvědčení utvrzoval a začínal mít stále větší vztek. Nakonec se v něm všechno vzbouřilo, neovládnul se, došel k McCoyovi, napřáhnul se a dříve než agent stačil nějak zareagovat, ho udeřil vší silou pěstí do nosu.
Na nic víc již nečekal, zlostně se otočil a odešel do svého obýváku. Tam popadnul první věc, která mu padla pod ruku, a mrštil jí proti zdi. Bylo mu úplně jedno, že to byla velmi drahá stará váza. Ihned po ní takhle rozbil ještě několik jiných předmětů a během chvilky prakticky obrátil pokoj vzhůru nohama. Stále se ale neuklidnil. Byl plný vzteku a zoufalství.
Zrovna se chystal zas rozbít nějakou věc, co mu padla pod ruku, když se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešel Bobby Hale. Tvářil se velmi zkroušeně a zoufale, když se zeptal: „Pane prezidente... můžu na chvíli?“
Samozřejmě chtěl nejdříve říci ne, ale potom si uvědomil, jak se Bobby tváří a došlo mu, že to vlastně je, tedy byl, Paulův nejlepší přítel a má proto právo dozvědět se, co se stalo. Z toho důvodu agenta pozval dál.
Když se usadili ke stolu, Hale po chvilce váhání začal: „Slyšel jsem, co se stalo Paulovi a že prý jste byl také u toho hovoru, je to pravda?“
„Ano, je to pravda.“
„A mohl byste mi říci, jak se to seběhlo? Nikdo mi to popsat nechce.“
Samozřejmě nebyl Walsh ani zdaleka v náladě, kdy by se mu o tom chtělo mluvit, ale na druhou stranu věděl, že by to Bobbymu říct měl. Navíc se chtěl vypovídat ze svého vzteku na McCoye. Ve stručnosti mu tedy převyprávěl, jak McCoy nejdříve odmítl dát únoscům výbušniny, Larsenovu smrt a svůj názor, že za ni může právě McCoy. S jistým zadostiučiněním dokonce zmínil i svou pěst, která agentovi přistála na obličeji.
Poté, co se odmlčel, Hale jen poděkoval, řekl, že je mu to líto, a odešel.
Daniel zůstal sedět za stolem a koukal bezcílně do prázdna. Myslel na to, co se v posledních dvou dnech událo. Stále nemohl z hlavy dostat ten zvuk výstřelu, který mu zabil partnera. Nemohl uvěřit tomu, že je Paul mrtvý, ale s postupem času si to začínal uvědomovat víc a víc.
Došlo mu, že už ho nikdy neuvidí, nikdy ho nebude moci obejmout, políbit, mít s ním sex a nebude se moci na nikoho takhle spoléhat ohledně své bezpečnosti. Ano, Larsenovo místo zřejmě zaujme agent Hale, ten je také spolehlivý a schopný, ale nebude mezi nimi až taková důvěra jako měl s Paulem. Celý jeho život se ve zlomku vteřiny otřásl v základech. Najednou nechápal, proč po Paulovi chtěl, aby zatím svůj vztah drželi v tajnosti. Vlastně vždy agenta obdivoval, že tohle všechno trpěl. Musel se pokaždé na veřejnosti tiše dívat, jak se Daniel s Jennifer drží za ruce a hrají si na šťastné manžele a několikrát strpět různé nevhodné poznámky o Danielově manželství s Jennifer od lidí, kteří netušili, jak to mezi nimi třemi ve skutečnosti je. Larsen ale trpělivě vždy stál v pozadí a všechny tyhle věci snášel jen pro pár hodin denně, kdy se jim snad podaří být konečně spolu sami. Vždyť Paul byl svobodný a atraktivní muž, mohl mít kohokoli, s kým by mohl trávit čas dle libosti, ale on téměř rok a čtvrt vždy trpělivě čekal jen na to, až bude moct být chvíli sám s Danielem.
A on sám byl tak sobecký, že to téměř považoval za samozřejmost. Že když se jednou tak domluvili, tak je samozřejmé, že Paul to prostě těch dva a půl roku do konce (teď už jen rok a čtvrt) bez řečí vydrží a bude na něj s otevřenou náručí čekat, až mu skončí funkční období. Tohle nebyl žádný partnerský život. Vždyť u něj Paul nesměl mít ani své náhradní oblečení, když u něj v noci spal, a ani kartáček na zuby, protože by si toho všimly uklízečky!
Až nyní si uvědomil, že vlastně nemá ani na památku žádnou pořádnou Larsenovu fotografii. Měl jen jednu, kterou tehdy vyfotili po sexu a kterou nedávno našel i u Paula doma, a tu měl velice pečlivě schovanou mezi prádlem ve skříni. Neměl jeho fotografie ani v mobilu, protože se bál, že by se mu někdo mohl do telefonu dostat a dozvědět se tak o jejich vztahu.
Byl prostě sobec a zbabělec a Paul to všechno odevzdaně trpěl, jen aby mohl být alespoň chvíli s ním.
Čím víc mu to docházelo, tím hůř se cítil. Proč jen nevyšli se svým vztahem ven? Sice by pravděpodobně oba přišli o práci, ale tu dobu, co byli spolu, by se alespoň nemuseli pořád jen bát, jestli se něčím náhodou neprozradí, a mohli by si plně užívat jeden druhého. A Paula by nejspíš potom neposlali do Mexika, protože by u Tajné služby už nedělal, a mohl tak ještě žít. Po chvíli si položil hlavu do dlaní a hlasitě se rozbrečel. Co si teď počnu? Co mám dělat? Nedokážu bez něj žít, můj život teď už nemá žádný smysl! Zůstal jsem úplně sám.
Aniž by si to uvědomoval, došel do ložnice, oblečený si lehnul do postele a začal vzpomínat na to, jak se vlastně dali spolu dohromady.
Poprvé se setkali v den Walshovy inaugurace 20. ledna. Už si ani nevzpomíná, kdo je tehdy představil, pamatuje si jen to, že mu Paulova přítomnost již od samého začátku byla příjemná. Ne tak jako u jiných lidí, se kterými byl ve styku a jež byli rovněž chráněni agenty Tajné služby. Ti si na své bodyguardy obvykle stěžovali, ale Daniel k tomu nikdy neměl důvod. Ano, docházelo u nich k jisté výměně názorů ohledně bezpečnosti, ale bez toho by ani jeden z nich svou práci vykonávat nemohl. A navíc, nakonec stejně vždycky našli nějakou shodu.
Po necelém roce a půl prezidentova funkčního období se v jejich do té doby čistě profesionálním vztahu však něco změnilo. Jennifer i s dětmi odjela na dovolenou a když potom jeden den nastal čas večeře, prezident nechtěl jíst sám, tak řekl Paulovi, ať se k němu přidá. Tehdy se spolu vlastně poprvé opravdu bavili. Ne jen profesionálně. Zjistil, že je mu Larsen sympatický, má s ním spoustu společných názorů, včetně těch politických, a že se jim spolu dobře povídá. Večeře se jim nakonec protáhla až do noci, ani jeden z nich nechtěl rozhovor ukončit.
Druhý den potom řešil se svým poradcem Mikem, jak se má jako prezident postavit k zákonu, který by povolil sňatky homosexuálů. Paul byl samozřejmě u toho.
„Pane prezidente, měl byste se postavit proti tomu zákonu. Podle mě to bude nejlepší kvůli veřejnému mínění.“
„Tak to tedy ne, Miku, tenhle zákon budu vždycky podporovat. Homosexuálové mají mít stejná práva jako ostatní. Vůbec nechápu důvod, proč by měli být diskriminováni.“
„Ale víte, že většině lidí tohle připadá nepřirozené a nechutné?“
„Homosexuálové si zas můžou to samé myslet o heterosexuálech. Nevidím důvod, proč by prostě měla být prosazovaná jen jedna skupina lidí. Je to stejné, jako bychom zakázali černochům, aby se brali. Navíc mi homosexuálové jsou moc sympatičtí.“
Tehdy nejspíš, aniž by to tušil, udělal krok správným směrem, aby mezi nimi mohl vzniknout partnerský vztah. S Paulem si totiž začali povídat stále častěji a častěji a jednou se ho Larsen zeptal na jeho manželství s Jennifer. Dozvěděl se, že jsou spolu již od střední školy a prezident tedy s nikým jiným vážný vztah neměl. Potom se však Walsh zeptal agenta na jeho vztahy. Nejspíš právě díky tomu, že Daniel před pár dny přiznal své sympatie ke gayům, bodyguard bez zaváhání odpověděl, že téměř před rokem ukončil jeden vztah s mužem a teprve před několika měsíci se s rozchodem konečně vyrovnal.
„To je mi moc líto, agente Larsene.“
„Děkuju, ale už je to dobré.“
„Nezlobte se, ale mohu se ze zvědavosti ještě zeptat... Vy jste tedy gay?“
„Ne, pane prezidente, jsem bisexuál. Měl jsem vztahy s muži i se ženami.“
Teprve teď zpětně si Daniel uvědomil, že to tehdy jeho přítel mluvil určitě o Seanovi. Musel ten vztah hodně prožívat. Nechápal, jak někoho, kdo se k němu choval takhle odporně a jen ho využíval, mohl Paul tak moc milovat. I když říkal, že Seana ve skutečnosti nikdy nemiloval, minimálně ne tolik jako Daniela, něco velice silného k němu cítit musel. Jinak by netrpěl od Cartera takové chování a nevzpamatovával se z rozchodu ještě půl roku.
O tom ale tehdy Daniel neměl nejmenší tušení. Důležité pro něj bylo, že se dozvěděl, jakou má Larsen orientaci. Samozřejmě si vždy říkal, že je šéf jeho ochranky atraktivní muž, a jak ho v posledních dnech poznával, byl mu i stále více sympatický, ale tak nějak předpokládal, že je heterosexuál jako většina lidí. Nyní se jeho pohled na Larsena trochu změnil. Najednou ho napadlo, že by teoreticky mohlo být možné, aby spolu něco měli. Přirozeně však tuto myšlenku ihned zavrhnul a nijak vážně o tom neuvažoval. Jednak Paul nedal v nejmenším najevo, že by o něco takového měl zájem, ale především byl Daniel ženatý. Šťastně ženatý. A z tohoto manželství měl i dvě krásné děti. Z každého setkání s Larsenem byl ale stále více přesvědčený, že si s ním rozumí mnohem více, než se svou ženou, která v porovnání s Paulem byla dosti chladná a odměřená. A nejen, že s Walshem téměř nespala (spali spolu sotva jednou měsíčně a nechtěla mu říct, proč častější sex nechce), ale odmítala s ním i komunikovat. Téměř vůbec se spolu nebavili, chybělo mu například i takové to běžné sezení partnerů společně schoulených na pohovce, kdy se navzájem objímají a u toho sledují televizi. Jenže vždy, když se snažil s ní o něčem z toho mluvit, řekla mu, že je směšný, a odmítla se s ním o tom dále bavit. Stále je to ale jeho manželka, i s určitými chybami, které má, a on to všechno nemůže zahodit jen proto, že si s někým začal rozumět více a že k tomu dotyčnému začal být přitahován i fyzicky. Musí se přes to prostě přenést. S Larsenem se bude i nadále bavit v přátelském duchu, tím si vynahradí chybějící komunikaci s Jenny, ale nic víc z toho vzniknout nesmí. Veškeré myšlenky na sex s ním, které ho napadaly stále častěji, prostě musí vypustit z hlavy.
Jenže okolnosti se proti němu tehdy spikly. Při cestě z jednoho jeho vystoupení musel Paul běžet vedle auta a hodně zmoknul. Když dorazili do Bílého domu, byli kvůli počasí, které zpozdilo začátek Danielova výstupu, ve velkém časovém skluzu a prezident již šel pozdě na slavnostní večeři s delegací z Ruska. Na tuto akci se ale musel převléct a mokrý Larsen rovněž. Rychle se převlékli spolu u Walshe, čímž se nezdržovali srazem někde na chodbě a mohli potom rovnou vyrazit návštěvu uvítat.
Pamatoval si jako dnes, jak si Paul sundal košili a ručníkem, který mu prezident zapůjčil, si trochu vysušil vlasy. Stále v paměti dokázal vyvolat obraz svého partnera, jak před ním stál do půl těla nahý s rýsujícími se svaly na hrudi, rozcuchanými mokrými vlasy a tetováním ve tvaru ostnantého drátu na levé paži. Vybavoval si, že ten den si poprvé zcela uvědomil, jak moc sexy Larsen je. Stálo ho skutečně velké úsilí, aby si agent nevšiml jeho zírání. Ještě těžší však pro něj byl okamžik, kdy si jeho bodyguard sundal i kalhoty. Musel se rychle otočit a myslet na něco jiného, jinak by na něm vzrušení jistě šlo zcela neomylně poznat.
Brzy na to se stalo, že spolu byli sami v pracovně a jelikož neměl zrovna ten den moc práce, trávili již asi hodinu tím, že se jen tak bavili o všemožných nezávazných tématech. Potom se, už ani neví jak, dostali k tématu tance. Paul se mu přiznal, že tancovat moc neumí, a Daniel mu nabídl lekci. Odebrali se do jeho obývacího pokoje, kde pustil hudbu, a za okamžik skončili v těsném objetí a pohybovali se v rytmu. Cítil Larsenovu vůni a když se k němu při určitých pohybech přivinul blíže, i svaly rýsující se pod jeho sakem. Byl to asi ten nejerotičtější zážitek v jeho životě. Po celém těle měl husí kůži a i když se snažil své vzrušení zakrýt, byl si jistý, že Larsen ho cítí.
Tehdy si uvědomil, že Paula prostě chce. Nikdy ho nikdo takhle nepřitahoval. Jenže nevěděl, co dělat. Musel především myslet na své manželství s Jennifer. Byla atraktivní, skvělá matka a měl ji opravdu rád. Povedlo se jim vytvořit skutečně fungující a do té doby, než poznal, jaká komunikace může být i s člověkem, kterého příliš nezná, si i myslel, že šťastné, manželství. Nikdy od ní ale necítil skutečnou lásku a pochopení. U Paula však viděl, že v komunikaci je na stejné vlně jako on, dokázal z jeho chování vypozorovat, že ve vztazích bude vášnivý a pozorný a určitě dbá hodně i na to, jak se cítí jeho partner, což Jennifer nikdy příliš nezajímalo.
Jenže stále nechtěl zničit svazek, ve kterém byl docela spokojený a který dosud fungoval, a své ženě zbytečně ublížit jen kvůli nějakému úletu. Navíc ani netušil, jestli by měl jeho bodyguard zájem. Také si uvědomoval, že jeho kariéra by byla v ohrožení. Proto si to musel všechno velice pečlivě promyslet.
Několik dalších dní pro něj bylo těžkých. V Larsenově přítomnosti se cítil nesvůj. Býval velmi nervózní a nesoustředěný a proto se mu snažil vyhýbat jak jen to při jejich práci bylo možné. Až jednou, když zrovna pracoval ve své pracovně, někdo zaťukal na dveře.
„Dále!“
„Pane prezidente, neruším?“
„To víte, že ne, agente Larsene. Děje se něco?“
„No... já nevím, jak začít... zkrátka – jde o to, že se chci zeptat, jestli se něco stalo, jestli jsem udělal něco špatně.“
„Proč?“
„Protože mi připadá, že se mi poslední dny snažíte vyhýbat a zjevně nechcete být v mé přítomnosti.“
„Aha... Ne, vaše chyba to nebyla.“
„Dobře, to jsem rád. Ale co se tedy stalo?“
Teď už mu to musel říct. Tou dobou již věděl, že to, co k Paulovi cítí, není jen chvilkové pomatení smyslů a že i když Larsena vlastně ještě tolik nezná, je ochoten ten vztah podstoupit i se všemi riziky. Čím více ho poznával, tím více cítil, že si spolu opravdu rozumějí a že mají mezi sebou takový zvláštní soulad. Začínal být zamilovaný a chtěl s ním být. Ne jen jako s milencem, ale jako s partnerem. Jen kvůli sexu by své ženě nikdy nevěrný nebyl. Nikdy by jenom kvůli tomu svou rodinu nerozbil. Jestli do toho skutečně půjde, tak pouze, jestli to bude vážný vztah. Proto, i když netušil, co na to agent odpoví, rozhodl se vyjádřit mu své city. Ale musí začít pomalu. Vždyť absolutně netuší, jestli se mu agent nevysměje do obličeje.
„Dobrá... jak bych to řekl... jde o to, že… že mě velice silně přitahujete,“ vypravil ze sebe s obtížemi a se strachem na Larsena vůbec pohlédnout.
Stále ještě pečlivě zkoumal vzor na koberci, když najednou ucítil, jak ho Paul pomalu objal, prsty mu nadzdvihl bradu, aby Daniela donutil se na něj podívat, usmál se a opatrně ho políbil.
V ten moment se s ním málem zatočil celý svět. Polibek byl naprosto úžasný. Chemie, která mu u toho proběhla celým tělem, ho úplně odzbrojila. Podlomila se mu kolena a musel se Larsena zachytit, jinak by spadnul.
Jako ve snu vnímal, jak ho agent k sobě pevně přivinul a řekl: „Vždyť ty mě taky dávno přitahuješ, Danieli. Miluju tě už půl roku, jen jsem ti nechtěl rozbít manželství, proto jsem nic neřekl.“
Bylo to tehdy mezi nimi krásné. Kéž by to tak mohlo být napořád. Paul mu moc chyběl. Opravdu si nedokázal představit, že by měl strávit zbytek života bez něj. Něco takového zkrátka nezvládne.
Opět se mu do paměti vrátil zvuk toho výstřelu, co ho připravil o partnera, a znovu se rozbrečel. Přehrával si v duchu pořád dokola celý rozhovor s únosci, až ho najednou napadlo, že vlastně neviděl Larsena zemřít. Stalo se jen to, že slyšel výstřel. Není jisté, zda ho ten výstřel vůbec zasáhnul, natož jestli je mrtvý!
Nechápal, proč mu to nedošlo dřív. Kvůli jeho neschopnosti je teď Paul celou noc zbytečně v zajetí, když už mohl být venku! Já jsem tak blbej! Jestli ho teď mučili nebo ho zabili až teď, bude to jenom moje vina! Mohl už být dávno v bezpečí! Rozhodl se tedy ihned jednat. Pokud Paul žije, je třeba mu okamžitě pomoct. Podíval se na hodinky a překvapeně zjistil, že je již ráno a že byl vzhůru celou další noc. Na spánek ale neměl vůbec myšlenky. Teď bylo hlavní zachránit Larsena. Tedy, pokud je vážně naživu, jak se domnívá. Jen doufal, že jestli Paul skutečně žije, bude mu schopný odpustit, že takhle jako partner selhal. Mělo mu hned dojít, že ho možná nezabili. Nedá se na něj vůbec spolehnout. Paul by se tak snadno nedal odradit, pokud by šlo o záchranu Daniela. Co je to za člověka, který takhle zradí svého partnera?
Ihned došel k telefonu a zkontaktoval se s Ústředím. Chtěl hovořit s agentem McCoyem, ale ten s ním odmítl mluvit. Zřejmě kvůli té ráně, co mu Daniel včera dal. Prezident ale neměl vůbec v úmyslu se za tento svůj čin omlouvat, stále trval na tom, že tohle všechno je McCoyova chyba a že by za ni měl zaplatit. Navíc ho agentovo jednání ještě více rozčililo, protože ten muž byl ochotný jen kvůli své ješitnosti nechat Paula klidně umřít a ještě ke všemu s klidným svědomím odmítl poslechnout prezidenta. Zase. Navíc Daniel nechápal, jak je možné, že ani jemu ani žádnému jinému z agentů, kteří vedli vyjednávání s únosci, nedošlo, že Larsen může být naživu. Vždyť bůh ví, co mu během té noci, kterou tam teď zbytečně strávil, mohli udělat. Rozhodl se, že to takhle nenechá a vyjednávání s únosci již vezme do rukou sám.
Vyšel na chodbu a zavolal na Bobbyho Hala. Díky tomu, že teď zaskakoval za Larsena, míval delší služby, takže tam ještě byl. Danielovi ale bylo jasné, že je tam i proto, aby nemusel sedět doma a pořád myslet na Paula.
Agent za ním do pracovny přišel okamžitě a když se ti dva vedle sebe postavili, vážně by šlo velmi těžko posoudit, kdo z nich vypadá hůř. Prezident měl na sobě zmuchlané kalhoty a košili, které měl na sobě už třetí den a ve kterých navíc celou noc ležel v posteli, měl kruhy pod očima z nevyspání a pláče, byl neoholený a na hlavě měl úplné vrabčí hnízdo. Hale sice neměl tak zmuchlané oblečení, ale jeho obličej také prozrazoval stopy pláče a známky probdělé noci, měl strniště na bradě a celkově se tvářil tak nešťastně a zkroušeně, že každého, koho by potkal, by okamžitě rozbrečel.
„Děje se něco, pane prezidente?“
„Ano. Potřebuji odjet na Ústředí Tajné služby. Mohl byste to prosím zařídit? Ale jim nehlaste, že jedu, ano?“
„Jistě. Ale smím se zeptat proč? Nezlobte se, jenže tohle je velmi neobvyklé.“
„Došla mi totiž jedna věc ohledně agenta Larsena. Během toho hovoru s únosci jsme jen slyšeli, jak ten člověk řekl, že ho zabije, potom zazněl výstřel a okamžitě se spojení přerušilo. Žádný výkřik, nic. Může být stále naživu.“
„Pane bože! Na tohle musíte hned upozornit McCoye.“
„Snažil jsem se. Volal jsem, ale vzhledem k tomu, jak jsem mu dal včera ránu do nosu, se mnou mluvit nechce. Proto jsem se rozhodl, že už s tím jeho egem nadobro skoncuji a že si vyjednávání vezmu osobně na starosti, jinak by se s takovým přístupem mohlo stát, že pokud je Larsen naživu, stejně ho zabijí.“
„Samozřejmě, pane prezidente. Jdu to ihned zařídit.“
„Děkuji.“
Povzbuzen tím, že je jeho partner možná stále naživu, Daniel dostal chuť na jídlo. S dobrou náladou se tedy vydal rychle konečně něco sníst, aby mohl vyrazit hned, jak agenti připraví auta.
Jennifer i s dětmi tam již byli. Jack i Lily se k němu ihned vrhli a s radostí ho objali, ale stěžovali si, že s nimi táta poslední dobou tráví velmi málo času. Také se ptali, jak je na tom Paul. Odpověděl, že na záchraně Paula pracuje a vše snad bude v pořádku, a slíbil, že jim to oba brzy vynahradí. Potom se rychle a s chutí pustil do jídla. Mezi sousty si však všiml, že jeho žena na něj nevěřícně zírá. Stále přemýšlel proč, až po chvíli mu došlo, že je nejspíš na vině jeho zanedbaný vzhled, protože ze svého pokoje vyběhl po noci jen tak, jak byl, ani si nepřevlékl zmuchlané a špinavé oblečení, a k tomu se Jennifer asi musí divit, proč je najednou tak šťastný, když je Paul nejspíš mrtvý. Určitě si myslela, že dokonce lže dětem o Larsenově stavu. Ale neměl čas ani náladu se jít převléci nebo upravit a ani jí vysvětlovat, na co přišel. Tak dojedl, jak nejrychleji se mu to povedlo, a potom už mířil s Halem do auta.
Na Ústředí šli rovnou do McCoyovy kanceláře. Zrovna tam měl nějakou poradu se svými podřízenými, ale to bylo Walshovi úplně jedno. Bez vyzvání vstoupil dovnitř a místo pozdravu řekl: „Agente McCoyi, tímto vám s okamžitou platností uděluji výpověď z důvodu nekompetence a opakovaného neuposlechnutí rozkazů svého nadřízeného.“
„Ale pane prezidente...“
„To stačí. A od tohoto okamžiku si beru na starosti případ únosců agenta Larsena já osobně.“
„Pane prezidente...“
„Agente McCoyi, vy jste ještě pořád tady? Před chvílí jsem vám snad něco řekl. Byl jsem ochoten vás poslouchat, když jsem vám volal, ale vy jste se mnou odmítl mluvit, tím vaše příležitost skončila. Chtěl jsem s vámi totiž řešit, že je možné, že Paul Larsen žije. Jenže zjevně nikoho z vás všech tady, kteří jste školení ve vedení výslechů a řešení podobných situací, něco takového nenapadlo, muselo to napadnout mě. Takže to teď přebírám já. Zkontaktujte mě prosím někdo s únosci Paula Larsena.“
Za okamžik již držel mobilní telefon, vytáčející mexické číslo. Asi po dvou zazvoněních se na druhém konci někdo ozval a Daniel přepnul přístroj na hlasitý odposlech, aby slyšeli všichni.
„Tady prezident Spojených států. Stále máte zájem o ty výbušniny?“
„Samozřejmě.“
„Pracujeme na tom,“ blafoval Walsh, „ale k tomu, abychom vám ty věci dali, potřebuji důkaz, že je můj bodyguard naživu. V minulém hovoru jste chtěli, abychom uvěřili, že jste ho zabili.“
„Ne, není mrtvý. Je v pořádku, chtěli jsme vás jen vystrašit, abyste pochopili, že s vámi smlouvat nebudeme."
Díky bohu! Danielovi spadla z hrudi obrovská tíha. „Dobrá, tak to dokažte.“
„A jak?“
„Můžeme oba dva své telefony přepnout na videohovor a vy mi Larsena ukážete a necháte ho, aby mi něco řekl.“
„Dobrá.“
Než únosce došel pro Paula a nastavil na svém mobilním telefonu režim videohovoru, povedlo se několika přítomným agentům propojit telefon s počítačem s webkamerou, takže až druhá strana videohovor zapne, každý člověk v mísnosti bude moci všechno vidět a slyšet.
Povedlo se jim to přesně v okamžiku, kdy únosce dorazil k Paulovi. Slyšeli, jak mu dává nějaké instrukce a chvíli poté se na obrazovce objevil obraz. Obraz Paulova obličeje.
Daniela zaplavila vlna nevýslovného štěstí, že jeho partner žije. Radostně zvolal: „Paule!“ a instinktivně se naklonil blíže k obrazovce, aby mu byl blíž.
Larsen se zachoval zcela stejně. Vykřikl: „Danny!“ a rovněž se pokusil zmenšit vzdálenost mezi nimi.
Když Walsh uslyšel jeho hlas, po tváři se mu začaly kutálet slzy radosti. Cítil obrovskou úlevu, že Larsena vidí a slyší. Měl pocit, jako by dostali novou šanci znovu a lépe rozvíjet svůj vztah. Už se chystal vyřknout ujištění, jak moc mu bodyguard chyběl a jak ho miluje, ale včas se zarazil a uvědomil si, že je celou dobu poslouchá spousta lidí. Proto ta slova spolkl a rozhodl se raději soustředit na to, jak odtamtud Paula dostat a zařídit, aby mu to mohl říct co nejdříve osobně a o samotě.
Doufal, že si nikdo nevšiml jeho slz a toho, že si s Larsenem tykají, ale nakonec usoudil, že to je teď vedlejší. Spousta kolegů si tyká a ty slzy... snad mu zrovna nikdo nekoukal do tváře. A i kdyby ano, už je mu to jedno. Klidně jim řekne, co k Paulovi cítí, i kdyby to mělo znamenat, že bude muset odstoupit z funkce. Kvůli tomu, že svůj vztah tajili, teď o Paula málem přišel a to už nikdy nedopustí. Hned, jak se agent vrátí, s ním probere možnost, že by ho prohlásil za svého oficiálního partnera.
Teď ale bylo hlavní zjistit, v jakém stavu bodyguard je, a vymyslet, jak ho odtamtud dostat. Proto se nyní zaměřil na zkoumání agentova vzhledu a snažil se z toho usoudit, co v zajetí asi prožívá. Viděl, že se mu začíná tvořit veliká podlitina přes pravou tvář, zřejmě ho včera skutečně praštili. A dokonce zaznamenal zaschlou krev v koutku úst. Bastardi! Já jim dám!
„Takže vidíte, že je naživu. Ale koukám, že si vy dva spolu nějak dobře rozumíte. Zjevně je mezi vámi dobrý vztah, takže cenu malinko zvýšíme, pane prezidente.“
Sakra! Já jsem blbej! „Dobrá. Kolik?“
„Teď to místo těch původních 10 miliónů bude 20.“
„Dobře. Hned to zařídím. Ale nedostanete tu C4.“
„Dohodnuto. Máte na to 12 hodin.“
Okamžitě po ukončení hovoru se opět ozval McCoy: „Pane prezidente, tohle ale nejde. Přece nemůžete dát těm únoscům tolik peněz.“
„Co tu sakra ještě děláte? Ven! A někdo okamžitě sežeňte ty peníze.“
Potom se s Bobbym usadili do McCoyovy kanceláře a čekali na zprávu, že agenti již mají potřebný finanční obnos pohromadě. Neměl by to být problém, protože Daniel již během včerejšího dopoledne poprosil všechny, kdo schvalovali první převod, aby byli ještě připraveni schválit další, kdyby únosci začali dělat problémy a chtěli více peněz.
Po několika hodinách konečně do místnosti někdo vešel a oznámil jim, že peníze již mohou zaslat únoscům. Walsh samozřejmě vydal rozkaz peníze ihned převést a vrátil se do Bílého domu.
Z auta odešel rovnou do pracovny, tam se usadil za svůj stůl a jen nepřítomně zíral na obrazovku počítače, zatímco čekal na zprávy o Paulově propuštění. Nehnul se odtamtud celý den, bál se, že by mu na pevnou linku do pracovny mohl zavolat někdo z Ústředí a on by tak hovor propásl.
Až teprve v noci mu začal zvonit mobil. Nejdříve se lekl, ale potom hovor rychle přijal. Na displeji se mu zobrazovalo číslo, které neznal. Z toho vyvodil, že mu pravděpodobně volá nějaký agent se zprávami o Larsenovi a že usoudil, že prezident touto dobou již v pracovně není, a proto raději vytočil číslo na Walshův mobil.
O to větší tedy bylo jeho překvapení, když v telefonu uslyšel: „Danny!“
V tom okamžiku se pod ním málem podlomila kolena. „Pane bože, Paule, jsi to ty?“
„Jo, miláčku. Volám ti hned z ulice z budky. Vysadili mě skoro na tom samým místě, kde mě unesli. Ale nechali si můj mobil a doklady.“
Slyšet konečně Paulův hlas a vědět, že je už v pořádku, bylo naprosto úžasné a když mu ještě ke všemu řekl miláčku, poprvé v životě... Bylo to to nejhezčí, co se mu dosud stalo. Byl dokonale šťastný. Tak šťastný, že se mu zadrhl hlas a ani Paulovi nedokázal odpovědět.
„Danny, prosím tě, uklidni se, už je to za náma. Jsem v pořádku. Podívej, tak do deseti minut budu v hotelu, tam jen zavolám na Ústředí, že mě už pustili, a pak hned přijdu na Skype, ať si popovídáme, jo?“
„D-dobře.“
„Tak jo, Danny, tak zatím ahoj. Miluju tě.“
Walsh po skončení hovoru ještě chvíli seděl a nevěřícně zíral na přístroj ve své ruce, neschopen vstřebat, co se právě stalo. Nedokázal uvěřit tomu, že je konečně po všem. Pak se ale vzpamatoval a přihlásil se na Skype.
Jeho bodyguard se přihlásil asi za 15 minut. „Promiň, miláčku, hovor s Ústředím se protáhnul. Musel jsem jim ve zkratce všechno popsat.“
„Jasně. A jsi teda opravdu v pořádku?“
„Jo, neboj, nic mi není, vážně jim šlo jen o prachy.“
„Tak to jsem moc rád. Mimochodem, je moc krásné, že mi říkáš miláčku. A řekneš i mně, jak to teda bylo? Pořád mi hlava nebere, jak mohli vědět, kdo jsi a tak. Předpokládám, že tos jim neřekl.“
„Tak já ti budu teda miláčku říkat častěji. Celé ty dny jsem tam myslel jenom na tebe. Uvědomil jsem si víc než kdy jindy, jak strašně moc tě miluju, víš?“
„Já jsem na tom byl úplně stejně, miláčku. Strašně jsem se bál, že už tě nikdy neuvidím. Teď mi ale řekni, jak se jim povedlo tě chytit a jak věděli, kdo jsi?“
„Přepadli mě na ulici, cestou do práce. Bylo jich hodně a nemohl jsem se jim ubránit. S tím souvisí i to, jak zjistili, kdo jsem. Nejdřív si mysleli, že jsem obyčejný Američan, ale když mě pak prohledali, našli u mě doklady a mezi nimi i odznak Tajné služby. Měl jsem ho zrovna u sebe, jak jsem byl na cestě do práce.“
„Ty bláho, takový blbý náhody.“
„To jo.“
„Paule, mám tam poslat nějaké komando, ať je pozatýká?“
„Miláčku, nech to být. Opravdu. Víš, že s Mexikem má Amerika ne zrovna ideální vztahy a zasahování do jejich jurisdikce by nebyl krok správným směrem. Vždyť se vlastně nic nestalo. Šlo jim jen o peníze a pak mě pustili.“
„Myslíš?“
„Tak si to vem logicky. Přišli jste vůbec na to, kde jsou?“
„Ne. Zkoušeli jsme hovory vystopovat, ale byli chytří, věděli, jak nás vodit za nos. Myslel jsem, jestli třeba něco nevíš ty.“
„To nevím, Danny. Vím jen, že jsme autem jeli asi 20 minut, tam i potom dneska zpátky. Ale postarali se o to, abych netušil, kudy se jelo. Takže taky nemám ani nejmenší ponětí. Vidíš, ani nemáme, čeho se chytit. Nech to být.“
„Dobře, jak myslíš, miláčku.“ To slovo se mu líbilo stále víc a víc.
Najednou mu v pracovně zazvonil telefon.
„Prosím, Walsh.“
„Pane prezidente, tady agent Williams. Zastupuji agenta McCoye, již jsme spolu hovořili. Chtěl bych vám oznámit, že agenta Larsena propustili, před chvílí nám volal z hotelu.“
Měl skutečně problém hrát nyní překvapeného, ale přesto se o to pokusil. „Vážně? Tak to je skvělá zpráva! Předpokládám, že tedy zítra pojede domů.“
„Je mi líto, pane prezidente, ale únosci mu vzali veškeré doklady, bude tedy nějakou dobu trvat, než mu opatříme nové, a také jsem vyrozuměl, že za dobu jeho nepřítomnosti došlo k jistému posunu ve vyšetřování toho pokusu o atentát na vás. Vidím to ještě na několik dní.“
„Cože? Vždyť ten člověk potřebuje lékaře a odpočinek.“
„Pane prezidente, Larsen osobně nám řekl, že nijak zraněný není, takže krátký pobyt v Mexiku ještě zvládne. A k lékaři si může dojít tam, je-li potřeba.“
V Danielovi úplně vřela krev. Moc chtěl mít Paula zpátky a věděl, že by jim to klidně mohl nařídit, ale na druhou stranu mu bylo jasné, že by to bylo příliš nápadné, tohle už normální starost o kolegu není. A on je zatím nechtěl prozradit, dokud to s bodyguardem neprobere. Navíc Paul opravdu nevypadal, že by byl nějak vážně raněný a nutně by potřeboval ošetřit, a jestli se s nimi na tom sám domluvil… Musí se ho ihned zeptat.
„Dobrá, jak myslíte. Děkuji za zprávu.“
Ukončil hovor a hned se svého přítele zeptal: „Víš, že chtějí, abys tam ještě několik dní zůstal?“
„Jo, Danny, tohle bylo úplně jasné. Navíc mi to řekli, když jsem jim volal.“
„A kdys mi to jako chtěl říct?“
„Hned, jak bychom se k tomu dneska dostali.“
„A tobě to nevadí?“
„Jasně, že mi to vadí a že chci být s tebou, ale do telefonu mi řekli, že možná přišli na něco kvůli tomu atentátu, a to bych prošetřit měl. Nezapomeň, že ti jde o život. Já se o tebe taky bojím, víš?“
„Prosím tě, jsem tak strašně hlídaný, že se mi absolutně nic stát nemůže. Teda, pokud si něco neudělám sám,“ zasmál se při pohledu na dlahu na své levé ruce.
„Danny, ale tohle je vážné. Radši teď obětuju pár dní, než aby tě opravdu někdo zabil a já musel strávit celý zbytek života bez tebe. Když jsem si tam tu poslední noc myslel, že jste uvěřili tomu, že mě zabili a že už jim nezavoláte a už tě nikdy neuvidím, byl to tak hrozný pocit, že už bych si ho nepřál zažít znova. Nechci o tebe přijít. “
„Za to se ti moc omlouvám, mělo mi dojít dřív, že tě nezabili. Doufám, že mi to někdy odpustíš, že jsem tě tak zradil. Jako partner jsem úplně selhal.“
„Odpustím? Zradil? Miláčku, nedošlo to nikomu, tak se tím netrap. Nemůžeš si to klást za vinu. Jsem naživu, to je to hlavní. Navíc díky tobě, tys byl ten, komu to došlo. Na Ústředí mi to před chvílí řekli.“
„Vážně?“
„To víš, že jo. Znám tě. Vím, že mě miluješ a že jsi dělal všechno, co bylo ve tvých silách, Danny. Vím, žes i to vyjednávání převzal, protože jsi se mnou přes telefon mluvil ty a na Ústředí mi to taky potvrdili. Ale bylo by opravdu hodně nápadné, kdybys teď trval na tom, že se musím hned vrátit. Prostě to radši nech být, jo?“
V ten moment mu chtěl Walsh přednést svůj návrh o tom, že řeknou pravdu o svém vztahu, ale nechtěl něco takového řešit s Paulem v okamžiku, kdy ho propustili únosci a kdy si jen volají přes Skype. Proto to pro teď nechal být, ale až se Larsen vrátí, probere to s ním. „Tak jo. Ale budeš mi to pak muset vynahradit, až přijedeš.“
„Neboj, slibuju, že pak budeme spolu, jak to jen půjde.“
„Tak jo.“
„Danny, já se chci umýt a oholit a dát se trochu do pořádku, nevadí? Tři dny jsem se nemyl, vypadám hrozně. To prádlo je dokonce na vyhození. Pak si můžeme ještě povídat, ale jsem z toho smradu, co se ze mě line, nervózní, jo?“
„Dobře, já se taky potřebuju umýt a oholit, taky jsem na mytí kašlal.“
„Tak jdeme.“
Walsh si začal sundavat košili, jenže viděl, že jeho partner se k ničemu podobnému nemá. To ho docela zklamalo. Čekal, že po tolika dnech bez sexu se na něj bude moci alespoň podívat. Doufal, že by na něj ale mohlo zabrat, kdyby se svléknul víc.
Sundal ze sebe košili a dokonce si rozepnul kalhoty, avšak Paul stále nijak nereagoval. To už mu připadalo vážně divné, i když ho zrovna unesli. Na tohle Larsen náladu vždycky měl. Proto se zeptal: „Miláčku, ty se nesvlékneš?“
„Ne, Danny, já se jen podívám na tebe, když mi tu děláš takové hezké divadlo, ale svléknu se až v koupelně.“
„A proč?“
„Nemám náladu, Danny.“
„Ty abys neměl náladu na trochu erotiky? Co se stalo?“
„Nic, jen prostě nemám náladu, svléknu se až tam.“
„Paule? Co se děje?“
„Fakt, Danny, nic.“
„Nic? Tak si sundej tu košili.“
„Proč bych si jí ale měl sundávat?“
„Paule, dávám ti rozkaz. Sundej si tu košili!“
„Jo? A to mě jako poženeš před soud za neuposlechnutí rozkazu, abych se před tebou svlékl?“
„Klidně. Dělej.“
„Danny...“
„Hned!“
Larsen velmi neochotně uposlechl a vstal. V ten moment prezident málem vyletěl z kůže. Na boku agentovy košile byla obrovská zaschlá krvavá skvrna, kterou doteď neviděl, protože dosud viděl jen vrchní část hrudi a při hovoru s únosci zas spatřil pouze Paulův obličej.
„TO SI DĚLÁŠ SRANDU, NE?! A TO MI JAKO TVRDÍŠ, ŽE TI VŮBEC NIC NENÍ?!“
„Proboha, Danny, klid. O nic přece nejde...“
„NEJDE? CHCEŠ, ABYCH TĚ ZABIL SÁM?!“
„Danieli, laskavě se uklidni, jo? Když říkám, že jsem v pořádku, tak jsem v pořádku. A právě z tohohle důvodu jsem se ti to snažil neříct.“
„JÁ TĚ VÁŽNĚ ZABIJU! MÁŠ TAKOVÉ ŠTĚSTÍ, ŽE JSI V MEXIKU, ŽE SI TO ANI NEDOKÁŽEŠ PŘEDSTAVIT!“
„Sakra, uklidníš se už? Ta rána fakt není nijak hrozná.“
„JO?! MYSLÍŠ?! Tak si sundej tu košili a uvidíme.“
Velice pomalu si tedy bodyguard košili sundal a odhalil tak dlouhou čerstvou jizvu. K Walshově úlevě naštěstí nebyla rána zjevně nějak moc hluboká, jen z ní asi teklo dost krve, podle té skvrny na košili. A pokud mohl soudit z přenášeného ne příliš kvalitního obrazu, již se celkem zacelila a nevypadala, že by hnisala, tedy v ní s největší pravděpodobností ani není infekce, ale i tak by to chtělo prohlédnout od doktora. Bůhví, v jakých podmínkách tam ty tři dny Paula drželi.
„Fajn, ale chci, abys hned zítra zašel k doktorovi.“
„Proč? To je zbytečné, nic mi není.“
„Tohle není nic, Paule, je to nebezpečné, mohlo se ti do toho něco dostat, tak si to radši nech zkontrolovat.“
„Dobře, dobře, když mi slíbíš, že už s tím dáš pokoj, tak tam zítra zajdu.“
„Fajn. Ale hned jak se umyjeme, řekneš mi, co se ti tam všechno dělo a jak jsi k té ráně přišel.“
„Dobrá.“
Když se umyli a oholili, sešli se znovu u počítačů, aby mohli pokračovat v načatém rozhovoru. Daniel si nyní lépe prohlédl teď již oholenou a čistou tvář svého přítele. Bez vousů a na umytém obličeji více vynikla velká modřina přes celou pravou tvář. Naopak zaschlá krev již byla pryč, zůstala jen malá jizvička v koutku úst, zřejmě z natrhlého rtu.
„Takže opravdu kromě toho obličeje a jizvy na boku nic nemáš?"
„Ne, miláčku, neboj. Vážně mi vůbec nic není. Jsem v pořádku."
„Tak dobře. Sakra, uvědomuješ si vůbec, jak šíleně tě miluju a co jsem tady celou tu dobu prožíval?"
„Je mi to jasné, Danny. Já prožíval to samé. Asi i proto nám uniklo to zatykání. Myslíš, že bychom si teda měli normálně začít před ostatními agenty tykat?"
„Myslíš?"
Daniel už čekal, že Paul třeba sám navrhne, aby se svým vztahem vyšli na veřejnost, ale Larsenova odpověď nebyla taková, v jakou doufal.
„No, tak dost jich tohle vidělo a myslím, že nějaké hraní si před nimi na vykání by bylo možná ještě víc podezřelé, než to, že si dva kolegové prostě začali tykat. Uvědom si, že všichni ti agenti okolo nás si tohle mezi sebou řeknou."
Rozhodl se tedy zatím reagovat, jako by to zvažoval: „Hmm... asi máš pravdu, tak asi jo. Nejspíš to tak bude lepší." Ihned po Larsenově návratu mu ale udělá lepší nabídku. Už teď byl zvědavý, co na to Paul řekne.
„Jo, zvlášť před McCoyem. Ten už nás slyšel si tyknout dvakrát, tak už by to bylo divné."
„O McCoye se nestarej. Já ho dneska vyhodil."
„Co? Proč?"
A tak mu Walsh popsal všechno, co se tu za dobu Paulova únosu stalo. Jak se agent McCoy k němu choval, zmínil dokonce i ránu do nosu, kterou mu zasadil, to, že přece byla McCoyova práce přijít na to, že Paul mrtvý není, ne Danielova, a skončil tím, jak agent odmítl s Walshem vůbec mluvit a výpovědí, kterou kvůli tomu dostal.
Když dovyprávěl, konečně poprvé za dnešní den uviděl na Larsenově tváři úsměv. Bodyguard se smál, až se za břicho popadal: „Teda Danny, koukám, že se o tebe bojím zbytečně. Ty bys snad byl schopný toho svého atentátníka chytit sám."
„Nepřeháněj a radši mi teď řekni, co se dělo tobě."
Nyní zas byla řada na vylíčení událostí na Paulovi. Vyprávěl, že k té jizvě na boku přišel při tom, jak ho na ulici přepadli a snažili se ho dostat do auta, že ho sice drželi v hrozných podmínkách, ale nijak mu neubližovali, a že rána, kterou prezident v telefonu slyšel, a od které má modřinu na tváři a rozseknutý ret, byla od dřevěné tyče. A výstřel, který byl slyšet, byl jen do vzduchu, aby je únosci vystrašili.
Potom ale zjistili, že je téměř ráno a měli by si jít alespoň na chvíli lehnout, ať si po tom stresu, co oba dva v posledních dnech prožili, trochu odpočinou.
