Prezident Walsh se ráno probudil a ihned si uvědomil, že Paul má mít právě teď službu a že poprvé za celý poslední rok ho ráno nepřišel vzbudit. Dělal to vždy, když byl v Bílém domě. Pak mu ale došlo, že to je kvůli jejich rozchodu. Larsen se rozhodl oddělit své povinnosti od jiných maličkostí, které pro Daniela dělal navíc, včetně budíčku. Bylo až neuvěřitelné, jak moc to Dannymu chybělo. Jak mu chyběl Paul.
Již teď postrádal jeho blízkost a jeho doteky. Nedokázal si představit, že by o něj přišel nadobro. Myšlenka, že Paul spí ještě s někým jiným, byla hrozná. Nevěděl, co by dělal, kdyby mu Larsen jeho domněnku potvrdil, ale prostě musel znát pravdu. Vědět, jestli ho agent opravdu miluje, nebo ne. Musí vědět, na čem je. Buď je ten Sean skutečně jen jeho bývalý, nebo se vážně v Paulovi zmýlil a v tom případě se s ním může rozejít a nikdy už ho nepotkat. Nevěru by nejspíš opravdu neunesl, ať už by ho rozchod bolel sebevíc. Ale pravdu lze zjistit jen jedním způsobem, musí si s ním promluvit. A to dřív, než zase ztratí odvahu a rozmyslí si to.
Vylezl z postele a v oblečení, ve kterém spal, v teplákách a triku, vykoukl na chodbu. K jeho překvapení tam ale Larsen nebyl, před jeho ložnicí stála ještě pořád agentka Thompsonová, která ho hlídala přes noc.
Všimla si, že otevřel dveře, a otočila se k němu. Walsh ji pozdravil a zeptal se, kde je agent Larsen.
„Dobré ráno, pane prezidente. Nevím, kde Larsen je. Měl mě vystřídat už před dvěma hodinami, ale ještě stále nedorazil do Bílého domu. A nezvedá telefon.“
Cože?!
Daniel se snažil zachovat klid a rychle přemýšlel, co by teď měl dělat. Kdo by mohl vědět, kde Paul je? Nejlepší by asi bylo zeptat se na to agenta Hala, je to Larsenův kamarád a zároveň jeho zástupce. Ze všech lidí v Bílém domě by měl mít nejvíc informací o Paulovi právě on. Proto se Thompsonové zeptal: „A už jste o tom mluvila s agentem Halem, jestli neví, co se s Larsenem stalo? Je jeho zástupce, měl by to vědět.“
Agentčina odpověď mu ale na klidu vůbec nepřidala: „Ne, pane. Agent Hale nemá službu, není tady.“
Co teď? Co když se Paulovi něco stalo? Měl o něj strach. Nesměl ale na sobě dát nic znát. Rychle proto zase zalezl zpět do ložnice a začal po ní rozčileně chodit sem a tam. Netušil, co by měl udělat. Za celých téměř dva a tři čtvrtě roku Larsen ještě nikdy nepřišel pozdě do práce. Určitě se muselo něco stát. Mohl si něco udělat kvůli jejich rozchodu a kvůli tomu, že ho Daniel požádal o výpověď. Proč jenom jsem ho donutil odejít? Vždyť vím, jak je pro něj jeho práce důležitá. Litoval té své včerejší žádosti. I kdyby mu byl bodyguard nevěrný a rozešli by se, časem by jistě zase dokázali být spolu v jedné místnosti bez jakékoli nevraživosti a opět by mezi nimi byl pouze profesionální vztah. Mohli by to vydržet, jenže on kvůli své sobeckosti teď všechno zničil. Protože je pro něj momentálně těžké být v Paulově společnosti, připravil ho o práci. A nikdy v životě už ho nejspíš neuvidí.
Co když si ale vážně něco udělal? Co když leží u sebe v bytě a potřebuje pomoc?
Ta nejistota ho ubíjela. Bylo to nesnesitelné, musel prostě vědět, jestli je Paul v pořádku. A když agent nezvedá telefon, nezjistí to jinak, než že zajede k němu domů. Potřebuje ho vidět.
Již teď postrádal jeho blízkost a jeho doteky. Nedokázal si představit, že by o něj přišel nadobro. Myšlenka, že Paul spí ještě s někým jiným, byla hrozná. Nevěděl, co by dělal, kdyby mu Larsen jeho domněnku potvrdil, ale prostě musel znát pravdu. Vědět, jestli ho agent opravdu miluje, nebo ne. Musí vědět, na čem je. Buď je ten Sean skutečně jen jeho bývalý, nebo se vážně v Paulovi zmýlil a v tom případě se s ním může rozejít a nikdy už ho nepotkat. Nevěru by nejspíš opravdu neunesl, ať už by ho rozchod bolel sebevíc. Ale pravdu lze zjistit jen jedním způsobem, musí si s ním promluvit. A to dřív, než zase ztratí odvahu a rozmyslí si to.
Vylezl z postele a v oblečení, ve kterém spal, v teplákách a triku, vykoukl na chodbu. K jeho překvapení tam ale Larsen nebyl, před jeho ložnicí stála ještě pořád agentka Thompsonová, která ho hlídala přes noc.
Všimla si, že otevřel dveře, a otočila se k němu. Walsh ji pozdravil a zeptal se, kde je agent Larsen.
„Dobré ráno, pane prezidente. Nevím, kde Larsen je. Měl mě vystřídat už před dvěma hodinami, ale ještě stále nedorazil do Bílého domu. A nezvedá telefon.“
Cože?!
Daniel se snažil zachovat klid a rychle přemýšlel, co by teď měl dělat. Kdo by mohl vědět, kde Paul je? Nejlepší by asi bylo zeptat se na to agenta Hala, je to Larsenův kamarád a zároveň jeho zástupce. Ze všech lidí v Bílém domě by měl mít nejvíc informací o Paulovi právě on. Proto se Thompsonové zeptal: „A už jste o tom mluvila s agentem Halem, jestli neví, co se s Larsenem stalo? Je jeho zástupce, měl by to vědět.“
Agentčina odpověď mu ale na klidu vůbec nepřidala: „Ne, pane. Agent Hale nemá službu, není tady.“
Co teď? Co když se Paulovi něco stalo? Měl o něj strach. Nesměl ale na sobě dát nic znát. Rychle proto zase zalezl zpět do ložnice a začal po ní rozčileně chodit sem a tam. Netušil, co by měl udělat. Za celých téměř dva a tři čtvrtě roku Larsen ještě nikdy nepřišel pozdě do práce. Určitě se muselo něco stát. Mohl si něco udělat kvůli jejich rozchodu a kvůli tomu, že ho Daniel požádal o výpověď. Proč jenom jsem ho donutil odejít? Vždyť vím, jak je pro něj jeho práce důležitá. Litoval té své včerejší žádosti. I kdyby mu byl bodyguard nevěrný a rozešli by se, časem by jistě zase dokázali být spolu v jedné místnosti bez jakékoli nevraživosti a opět by mezi nimi byl pouze profesionální vztah. Mohli by to vydržet, jenže on kvůli své sobeckosti teď všechno zničil. Protože je pro něj momentálně těžké být v Paulově společnosti, připravil ho o práci. A nikdy v životě už ho nejspíš neuvidí.
Co když si ale vážně něco udělal? Co když leží u sebe v bytě a potřebuje pomoc?
Ta nejistota ho ubíjela. Bylo to nesnesitelné, musel prostě vědět, jestli je Paul v pořádku. A když agent nezvedá telefon, nezjistí to jinak, než že zajede k němu domů. Potřebuje ho vidět.
Rychle se rozhodl. Vzal si na sebe své civilní oblečení, konečně si nandal brýle, popadl peněženku a proběhl spojovacími dveřmi do pracovny. Na nějaké čištění zubů nebo rozčesání rozcuchaných vlasů nebyl čas.
V pracovně otevřel dveře na chodbu a tak, aby na něj zvenku agentka neviděla a nevšimla si, že je oblečený v civilu, na ni zavolal: „Agentko Thompsonová, já teď mám nějakou práci, nemohla byste mi sem prosím donést čaj?“
Chvíli počkal, dokud neuslyšel, jak se za ní zavřely dveře jeho soukromé jídelny o kus dál, pak vyšel na chodbu a rozhlédl se. Na jedné straně chodby se spolu dva agenti hádali o tom, kdo letos vyhraje baseballovou ligu, takže si ho ani nevšimli, a když opatrně nakoukl za výklenek, který ho skrýval před očima agenta z druhé strany chodby, ke své úlevě zjistil, že dotyčný právě míří na toaletu. Přeběhl k protější stěně chodby k hlavním schodům dolů a zmizel na nich právě včas, aby ho vracející se agentka Thompsonová nezahlédla. Ještě slyšel, jak klepe na dveře pracovny a když se nikdo neozývá, jde dovnitř. Zřejmě ji napadlo, že když není v pracovně, vrátil se ještě pro něco do ložnice nebo do svého obývacího pokoje. Proč mám najednou pocit, že o moji bezpečnost zrovna moc dobře postaráno není?
Opatrně po schodech sestupoval dolů. Jestli ho teď někdo uvidí, je po všem. Jak by jim asi vysvětlil, že má o Paula hrozný strach a že ho prostě musí okamžitě vidět a ujistit se, že je v pořádku? Věděl, že na schodech má být ještě několik agentů, a neměl absolutně žádné ponětí, jak kolem nich projde, ale musel to zkusit. Naštěstí, když dorazil k místu, kde agenti stáli, zjistil, že mají právě spoustu práce s uklidňováním menší skupiny lidí, kteří se hlasitě dožadovali schůzky s prezidentem. Neslyšel, kvůli čemu tak moc touží zrovna po setkání s ním, ale v tenhle moment ho to vůbec nezajímalo. Myslel jen na to, že muž, kterého miluje, může teď klidně být mrtvý. Snažil se takovou myšlenku vypudit z hlavy, ale nešlo to, pořád se mu tam vracela a nedala mu ani na chvíli možnost myslet na cokoli jiného. Nenápadně se mu podařilo vmísit se mezi tu skupinu návštěvníků Bílého domu a nepozorován se potom vydal dál. Tohle byl také důvod, proč si na sebe vzal civilní oblečení. Počítal s tím, že jakmile se ztratí v davu, ven se již nějak dostane. Proplétal se mezi skupinami turistů, seběhl ještě jedno patro, dostal se do východního křídla Bílého domu a nenápadně se přibližoval k východu z Bílého domu, který používají turisté. Teď ještě vrátnice. Tu také zvládl a už byl venku na ulici. Fajn, jsem venku, ale co dál?
Bylo jasné, že musí sehnat taxi, ale jak se dostat k telefonu? Mobil si zapomněl v tom spěchu vzít. Budka. Kde tady může být telefonní budka? Prošel celý blok, ale nikde ji nenašel, teprve v sousední ulici měl štěstí a budka tam skutečně byla. Když k ní dorazil, zjistil, že u ní dokonce někdo vyvěsil i číslo na taxislužbu.
V duchu poděkoval svému neznámému prozíravému zachránci, sám by si totiž na číslo nevzpomněl, a vytáhl z peněženky pár drobných. Zavolal si taxík a potom na něj nekonečně dlouhé minuty čekal.
Nakonec se však taxík přeci jen objevil a on do něj s úlevou nasedl. Ani si nevšiml, že na něj taxikář užasle zírá a že ho určitě poznal, myslel jen na Paula. Když se ho ale zeptal na adresu, kam chce odvézt, prezident si uvědomil, že právě stojí před dalším problémem. Larsenova adresa. Pamatoval si, že mu ji agent kdysi řekl, ale nyní si ji ve stresu nedokázal vybavit. Naštěstí si však po chvíli přemýšlení vzpomněl a mohli vyrazit.
Po dlouhé době zastavili před obyčejným obytným domem a taxikář prezidentovi sdělil, že jsou na místě.
Daniel mu poděkoval, dal mu peníze a požádal ho, aby na něj ještě počkal, ať to trvá jakkoli dlouho. Když agent nepřišel do práce, mohl se nacházet v jakémkoli stavu. Bože, prosím, ať má jen obyčejnou chřipku.
Vešel do domu a na schránkách začal hledat Paulovo jméno. Po chvilce tam našel nápis Larsen a poznámku, že dotyčný bydlí ve třetím patře. Okamžitě se po schodech rozeběhl nahoru, s výtahem se nemínil zdržovat. Nutno přiznat, že tak utíkal, že ve třetím patře byl skutečně dříve, než by tam dorazil výtahem. Moc se o agenta bál.
Rozhlédl se po jmenovkách na dveřích a agentův byt našel téměř okamžitě. Chvíli počkal, aby se vydýchal, a potom s obavami zazvonil. Strašně se bál, že mu nikdo neotevře a že se Paulovi skutečně něco stalo. Nebo mu otevře Sean Carter a on ze sebe udělá totálního pitomce.
Rychle zaplašil obě dvě hrozné myšlenky a čekal, jestli uslyší kroky, jak někdo jde ke dveřím. V bytě ale bylo hrobové ticho. Hrobové, to sedí. Co když tam leží mrtvý? Nebo je mu tak zle, že se nemůže ani dostat ke dveřím? Začal panikařit. Nevěděl, co by měl dělat. Zavolat policii? Jistě: „Haló, tady prezident Spojených států, stojím před dveřmi bytu šéfa mojí ochranky a on mi neotvírá. Mám strach, že si něco udělal, protože jsem se s ním rozešel. Přijeďte a vyražte mu dveře.“ To by znělo perfektně.
Cítil se bezmocně. Byl to snad nejhorší pocit, jaký zatím zažil. Zkusil znovu zazvonit, dlouze, pak opět poslouchal, jestli se v bytě něco nepohne. Nic. V zoufalství zabouchal na dveře. Stále nic. Zabušil silněji. Pak ještě jednou, až do nich nakonec nepřetržitě mlátil. Nezajímalo ho, jak moc ho z toho bolely ruce. Po asi pěti minutách Danielova nepříčetného bouchání se však zničehonic dveře otevřely a na prezidenta užasle zíraly Paulovy rozespalé oči.
Jestli Walshovo srdce tlouklo nadměrně rychle už předtím, teď bilo jako splašené. Je v pořádku, nic mu není! V příštím okamžiku se ale pocit úlevy změnil v obrovskou zlost. Pozorněji se totiž podíval do Paulovy tváře a z rozespalých očí a rozcuchaných vlasů poznal, proč velitel jeho ostrahy nepřišel do práce. Zaspal. To snad ne! Chápu, že jsme se rozešli, ale to přece není důvod, aby kašlal na práci. Strašně jsem se o něj bál!
Proto na Larsena místo pozdravu rozzlobeně zařval: „Můžeš mi říct, co si vlastně myslíš, že děláš? Já umíral strachy, když jsi nepřišel. Bál jsem se, že se ti něco stalo, a tys ve skutečnosti prostě jen spal?!“
Paul na prezidenta šokovaně zíral. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Pomalu mu všechno začínalo docházet, včetně toho, že stojí na chodbě a Daniel křičí, mohl by si jich někdo všimnout. Proto bleskově popadl Dannyho za ruku a vtáhl ho dovnitř do bytu. Uvědomil si, že tohle byl od prezidenta vážně ukvapený krok. Zavřel za ním a také na něj zaječel: „Jak jsi se sem dostal?!“
Pak mu ale došlo, že rozhodně nesmí mluvit tak nahlas, pokud nechce, aby mu explodovala lebka, takže již o poznání tišším tónem dodal: „Chceš mi tvrdit, že tě sem ochotně odvezla ochranka, abyste zjistili, proč ještě nejsem v práci?“
Daniel ale jeho otázku ignoroval. V momentě, kdy ho agent chytal za paži a táhl ho dovnitř do bytu, totiž poznal, proč Larsen vlastně zaspal. Cítil to z něj velmi silně. Pivo. A muselo ho být opravdu hodně. To ho naštvalo ještě víc. Nechápal, jak Paul mohl být tak nezodpovědný a takhle se opít, když má mít službu. Myslel si, že on pro bodyguarda něco znamená, že šéf ochranky jen tak nevzdá snahu se s ním zas usmířit. Ale asi se spletl. Paul se radši opije a vůbec nepřijde do práce. Měl na něj takovou zlost, že se napřáhl a podruhé za posledních pár dní dal agentovi facku.
Viděl, jak se Larsen zarazil, a konečně začal vnímat, co mu Paul říká: „Danny, co s tebou je? Já se tě zeptal, jak ses sem dostal, a ty mi místo odpovědi vrazíš facku?“
Úplně ztuhnul. Za celý rok, co jsou spolu, nikdy nic takového neudělal a teď ho mlátí už podruhé, něco se s ním musí dít. Měl na Paula vztek, to ano, ale přeci ho kvůli tomu nemusí hned fackovat. Pozorně se na svého bývalého podíval a z výrazu jeho tváře poznal, že to asi přehnal, agenta to zjevně bolelo. Nebo, což je pravděpodobnější, má kocovinu a dost ho bolí hlava. Ránou se to ještě zhoršilo. Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit, aby zas neudělal v afektu něco, čeho by později litoval. Potom se Larsenovi tu facku pokusil vysvětlit: „Promiň, že jsem tě praštil, ale štveš mě, Paule. Vůbec si nedovedeš představit, jak strašně moc jsem se o tebe bál. Měl jsem strach, že se ti něco stalo, dokonce jsem utekl svojí ochrance, chovám se jak blázen a když se sem konečně dostanu, tak zjistím, že ses prostě jen vožral?!“
„Počkej, Danny, zpomal. V noci jsem si zabil asi polovinu mozkových buněk, myslí mi to pomalu. A prosím tě, nemluv tak nahlas nebo se mi rozskočí hlava… Cos chtěl říct tím, žes utekl ochrance?“
„No, já…“ Daniel najednou nevěděl, co odpovědět. Připadal si teď jako naprostý idiot. Udělat takovou blbost… Jak bude všem vysvětlovat, proč utekl z Bílého domu a rozjel se taxíkem k Paulovi domů?
Nakonec mu ve zkratce svoji cestu popsal a přesně jak čekal, Larsena to pořádně naštvalo. I přesto, že mu zjevně bylo zle, na něj znovu začal křičet: „Zbláznil ses?! Nejen, že z toho všichni agenti budou kvůli tobě mít šílený průšvih, jestli se na to přijde, ještě ke všemu si jedeš sám takový kus cesty taxíkem! Co kdyby ti někdo něco udělal? A to ani nemluvím o tom, žes jel ke mně, takže jsi nás mohl prozradit a ohrozit svojí kariéru!“
Pak se bodyguard odmlčel a začal si masírovat spánky, očividně to s tím křikem přehnal. Když ho Daniel pozoroval a zamyslel se nad tím, co jeho bývalý přítel právě řekl, znovu si uvědomil, jak skvělý člověk Paul vlastně je. Nemyslel na to, jak by prozrazením jejich vztahu utrpěla jeho vlastní pověst, ale myslel za všech okolností především na prezidenta. To však nezmírnilo jeho vztek nad tím, že o něj měl úplně zbytečně tak hrozný strach.
Teď se ale oba dva musí co nejdříve dostat do Bílého domu, než někdo zjistí, že tam Daniel není. Jenže Paul nebyl ve stavu, aby nastoupil do služby, i slepý by na něm poznal, že je mu špatně a že má všechny příznaky kocoviny. Jenomže on bez něj prostě dnes do Mexika neodjede. Larsenovi v otázkách bezpečnosti důvěřuje jako nikomu jinému a tahle cesta nebude bez rizika. Potřebuje tam mít někoho, na koho se může spolehnout, i když už teď spolu nejsou.
Proto agentovi řekl: „Jak vidíš, po cestě sem se mi nic nestalo, takže to víc řešit nemusíš a mojí kariéru taky neřeš, pak něco vymyslíme. Teď se ale rychle dej do kupy, ať můžeme jet zpátky.“
„Danny, ty ses vážně musel pomást na rozumu. Mně je fakt zle, takhle do služby nemůžu, a už vůbec s tebou nemůžu letět do Mexika. Nebyl bych schopný tě uhlídat. Nikam nejedu, jdu se vyspat. Stejně jsem ve výpovědní lhůtě, tak co. Zavolám, ať pro tebe pošlou agenty a vyzvednou tě tady.“
„A prozradíš nás?“
„Danny, i když už spolu nejsme, tvoje bezpečnost je pro mě mnohem důležitější než to, jestli na nás někdo přijde.“
„Ale já chci, abys jel do Mexika se mnou, Paule.“
Bodyguard se na něj překvapeně podíval: „Proč?“ Vážně se v jeho očích na okamžik objevila… naděje?
„Protože to tam bude nebezpečné a nikdo z mé ochranky není tak dobrý jako ty.“
Naděje z Paulova výrazu opět zmizela. „Už jsem ti řekl, že v tomhle stavu do služby nemůžu.“
Skutečně se otočil a chystal se nejspíš dojít pro mobil. Danielovi ale už došla trpělivost. Tohle na něj tedy zkoušet nebude. Fajn, když mu na jejich vztahu již nezáleží a zjevně ho považuje za skončený, dobře, ale jednou je velitel prezidentovy ostrahy a má za povinnost ho chránit. Hlavně na takových cestách, jako je čekala dneska.
Popadl Paula za paži a i přes jeho protesty ho odvlekl do koupelny. Byla to místnost s pootevřenými dveřmi hned u místa, kde spolu stáli, takže neměl problém ji poznat. Larsen se sice bránil, ale nijak zvlášť. Walsh si to odůvodňoval tím, že mu musí být hodně špatně. V koupelně ho oblečeného tak, jak byl, v saku a kalhotách, strčil do sprchového koutu a pustil na něj studenou vodu. Agent vykřikl šokem ze studené vody a snažil se zpod proudu utéct, ale Daniel ho tam zadržel. Tónem, který používal, když nechtěl slyšet žádné námitky, bodyguardovi přikázal, aby se teď vysprchoval, vyčistil si zuby a oholil se.
Vyšel z koupelny a doufal, že ho Larsen poslechne. Nemohl ho tady tak nechat. Celou dobu by v Mexiku umíral strachy, jestli je Paul v pořádku. Chtěl ho tam mít s sebou hlavně kvůli bezpečnosti, to ano, ale také si musel přiznat, že by mu Paulova společnost prostě chyběla. I když to bohužel opravdu podle toho, co agent dnes předvádí, na žádný návrat nevypadá a asi skutečně v ochrance skončí, chtěl alespoň být s ním. Využít těch posledních pár dnů, co mají, než jeho přítel definitivně odejde a on ho už nikdy neuvidí. Tak rád by mu řekl, ať s ním zůstane, že neví, jak bez něj dokáže žít, že mu bude chybět, ale nedokázal to. Nemohl mu nic takového říct, když se teď Paul takhle chová a zjevně už za jejich vztahem udělal tlustou čáru. Jinak by se přeci takhle neopil, do práce by přišel včas a znovu by se s ním pokusil mluvit o tom, jak to s tím Seanem ve skutečnosti je.
S velkou lítostí se rozhlédl. Tak tady celou tu dobu bydlel. Tak moc bych si přál, abychom mohli někdy žít spolu. Kdekoli, ale spolu. Prohlédl si chodbu, ve které právě stál, plnou rozházených věcí všeho druhu. Netušil, že Paul žije v takovém nepořádku. Nějak mu to k němu nesedělo.
Rozhlížel se kolem dokola a čekal, až bodyguard vyjde z koupelny. Pak ho ale napadlo, že by se mohl zkusit podívat, jestli v ledničce není nějaké ovoce, vitaminy by teď Paulovi prospěly. Všiml si, že otevřené dveře vpravo asi vedou do kuchyně, nahlédl tam tedy a zjistil, že má pravdu. Vešel do špinavé a dlouho neuklízené místnosti se zašedlou kuchyňskou linkou a zjevně dlouho nepoužívaným jídelním stolem, na kterém se válely pohozené klíče. Našel ledničku a podíval se do ní. Byla naprosto prázdná, tedy, až na pár plechovek piva. Co vůbec jí? Hlavně, že mě pořád napomíná ohledně zdravé stravy. Takhle to tedy nepůjde. Bude muset vymyslet něco jiného, jak Larsena zbavit kocoviny. Ale co? Sedl si ke stolu na židli a snažil se vzpomínat na všechny možné triky, o kterých kdy slyšel. Moc mu to však nešlo, rušila ho totiž televize z vedlejší místnosti, kterou agent zjevně nechal zapnutou. Normálně mu televize nevadila, ale teď tam běžely zprávy a pořád v nich mluvili o jeho dnešní cestě do Mexika. Dokonce mu připadalo, že ti novináři snad vědí o jeho cestě víc než on sám. Lezlo mu to na nervy. Po chvíli to už nevydržel, vstal a rozhodl se televizi vypnout.
Vešel do obýváku a chystal se ze stolku vzít dálkové ovládání, jenže ho zarazilo, v jakém stavu se nachází i tento pokoj. Byl snad ještě horší než to, co zatím z Paulova bytu viděl. Vedle ovládání na stole se všude povalovaly prázdné plechovky od piva a dokonce si tam všiml i prázdné krabičky od nějakého čínského jídla. Vše zjevně ze včerejšího večera. Vzal ovladač a televizi konečně vypnul.
Když už chtěl odejít zpět do kuchyně, padl mu pohled na gauč, na kterém Paul asi strávil dnešní noc. Byla na něm pohozená deka, jak ji agent ze sebe shodil, když ho před chvílí vzbudil. Rozhodl se alespoň tu deku složit, i přesto, že mu bylo jasné, že pokoji to stejně moc nepomůže. Zdvihl ji a objevil pod ní na gauči položený nějaký rámeček. Vzal ho do ruky a zvědavě se podíval, jakou fotku si Larsen prohlížel. Něco takového by od něj nečekal, že mu bude záležet na nějakých fotografiích. V celém bytu si zatím nevšiml ani jedné, ani žádného obrazu na zdi, proto ho to zajímalo. Když ale uviděl obrázek, jež zachycovala, byl znovu v šoku. Tu fotografii velmi dobře znal, sám ji měl u sebe v ložnici také schovanou.
Byl na ní on s Paulem. Jednou po milování dostal bodyguard šílený nápad a tak jak vedle sebe leželi v posteli a objímali se, je mobilem vyfotil. Druhý den mu potom přinesl vyvolanou fotografii a Daniel si ji nechal, ale netušil, že Paul si udělal ještě jednu kopii pro sebe. To mu neřekl.
Uvědomil si, co tenhle objev znamená. Agentovi na jejich vztahu stále záleží, jen si asi myslí, že jemu už ne. A upřímně, není se čemu divit. Walsh se celou dobu choval jako blbec. Nic si od něj nenechal vysvětlit a hned se s ním rozešel. Dokonce ho přinutil, aby opustil práci, kterou tak miloval.
Díval se na fotografii a zaměřil se na obrázek svého přítele, na to, jak se tam podařilo krásně zachytit úžasné zabarvení tváře, které Larsen vždy po milování míval, a ten šťastný výraz. Po sexu byl vždy tak usměvavý a uvolněný...
Bylo jasné, co teď prezident musí udělat. Musí si s Paulem okamžitě promluvit. Hned, jak vyjde z koupelny, si spolu v klidu sednou a všechno proberou. Nemůže o něj přijít.
Položil zarámovanou fotografii na stůl, sebral všechny plechovky a krabičku od jídla a odnesl je do kuchyně. Měl v úmyslu se potom Larsena zeptat, kde má koš, aby je vyhodil.
Posadil se znovu zpátky na židli a čekal, až agent vyjde z koupelny. Chce se s ním dát znovu dohromady, ať už to s tím Seanem bylo jakkoli. On prostě Paula miluje, nedokáže být bez něj.
Za chvíli uslyšel otevírání koupelnových dveří a Larsen ho volal. Odpověděl, že je v kuchyni.
Když se jeho bodyguard za okamžik objevil, Walsh měl spoustu práce s tím, aby na něj nezíral jako nějaká puberťačka na svou oblíbenou rockovou hvězdu. Paul měl kolem pasu omotaný ručník. Což ale zároveň byla jediná věc, kterou měl na sobě. Umyl si hlavu, takže pramínky vody stékaly po vlasech a po krku na ramena, a dál dolů, kde kopírovaly křivky jeho svalů a stékaly po Paulově nádherné hrudi na vypracované břicho. Zastavily se až o ručník. Jak rád by z něj všechny ty kapky slízal a pak strhl i ten ručník! Panebože, vždyť spolu naposledy spali před třemi dny! Navíc vypadal tak sexy... Jediné, co by na jeho těle změnil, byly chlupy. Larsen měl chlupatou hruď a břicho, ale to by nebyl problém. Stačilo by vzít žiletku a pěkně by svého milence oholil…
Chtěl se na něj vrhnout, dotlačit ho k té pohovce v obýváku a mít s ním divoký sex. A byl by to i udělal, kdyby mu při pohledu do Larsenovy tváře nedošlo, že agent rozhodně na nic takového náladu nemá.
„Můžeš mi sdělit jeden jedinej důvod, proč jsi mě odtáhl do tý sprchy?“
Aha, tak proto se takhle tváří. No, asi jsem to vážně trochu přehnal, ale co jiného jsem měl dělat?
„Protože jsem potřeboval, aby ses trochu vzpamatoval, když ses v noci vožral jak prase!“
Dobře, tohle jsem taky přehnal.
Daniel prostě nechápal Paulovo chování. Jestli se opil kvůli jejich rozchodu a pokud mu na jejich vztahu stále záleží, proč se k němu chová takhle? Vždyť on ho chce zpátky! Strašně moc. Jenže mu to nemůže teď říct, když na něj Larsen křičí kvůli jedné studené sprše.
Agent ale vypadal ještě víc naštvaně: „A kvůli tomu jsi mi musel zničit oblek?“
Cože? Paul přece na tyhle věci nikdy nedbal.
„Takže tobě víc záleží na blbým obleku než na tom, co se mezi námi poslední dobou děje?!“
„Co má společnýho oblek s našim rozchodem?“
„Všechno! Kdyby ses neopil a přišel normálně do práce, nemusel jsem pro tebe jezdit a nutit tě, aby ses vysprchoval!“
Prezident vstal, došel ke dřezu, kde měl Paul bůhvíjak dlouho položenou sklenici od bůhvíčeho, vzal ji a důkladně ji opláchl. Potom do ní napustil studenou vodu a zeptal se agenta, kde má sůl.
Larsen ho užasle sledoval a snažil se přijít na to, co Daniel dělá. Beze slova tedy ukázal na jednu skříňku, ve které Walsh skutečně sůl našel. Trochu jí nabral mezi prsty, opravdu jen trošku, a vhodil ji do sklenice naplněné vodou. Pak agentovi přikázal, aby to všechno okamžitě vypil.
Bodyguard na vodu nejdříve jen koukal. Přemýšlel, jestli to má vypít. Věděl, že slaná voda určitě bude dost odporná, ale na druhou stranu měl po tom všem alkoholu, co v noci vypil, obrovskou žízeň. A také Dannymu důvěřoval, že mu to jistě pomůže.
Zhluboka se nadechl, připravil se na nejhorší a celou sklenici naráz vyprázdnil. Přesně, jak očekával, žaludek, který se díky sprše konečně trochu uklidnil, se najednou opět začal povážlivě ozývat. Udělalo se mu dost špatně. Naklonil se nad dřez, zapřel se oběma rukama o okraje linky, zhluboka dýchal a snažil se nepozvracet. Po chvíli se mu už ale udělalo lépe a dokonce i příznaky kocoviny se poněkud zmírnily. Začínal opět normálně myslet.
Tohle mu bude po odchodu od Tajné služby chybět, to, jak si prezident vždy se vším ví rady a každému dokáže pomoct. Nedokázal si představit, co bude po zbytek života bez Daniela dělat, ale když si to tak přál, musí ho poslechnout a jejich vztah ukončit.
Pak si vzpomněl, že se teď s Danielem musejí v první řadě co nejdříve dostat do Bílého domu. Ve sprše si uvědomil, že Walsh měl pravdu, nestojí to za to, aby prozradili svůj vztah. A nemýlil se ani ohledně Mexika, bude to nebezpečné a měl by tam být s ním. Musí teď zapomenout na svou sebelítost a na to, že má kocovinu, a musí být hlavně Danielovi ochráncem, to je pořád ještě jeho práce. Když hned vyrazí spolu do Bílého domu, Daniel s ním bude v bezpečí a zároveň se o nich nikdo nemusí dozvědět. Bylo mu jasné, že je velká pravděpodobnost, že prezidentovu nepřítomnost již někdo odhalil, ale i tak, šance tu ještě byla a museli ji využít.
Prezident Paula pozoroval s velkými obavami. Měl strach, jestli to s tou solí nepřehnal, ale snažil se dát vážně jen minimální množství. Naštěstí to agent zvládl a nevolnost překonal. Potom se bez jediného slova otočil, vrátil se do koupelny a vzápětí vyšel ven s mokrým oblekem v ruce. Viděl ještě, jak Larsen vchází do své ložnice a zavírá za sebou dveře, jasný náznak toho, že pro něj jejich vztah obnovit nelze. Proč ale potom ta fotka na gauči?
Znovu se posadil na židli a přemítal nad Paulovým podivným chováním. Skutečně nerozuměl tomu, co se s agentem děje, přitom dříve míval pocit, že vždy přesně ví, co se mu honí hlavou a na co myslí. Věřil tomu, ale zřejmě se mýlil.
Tohle mu Larsen přece nemůže udělat! Nemůže od něj nadobro odejít, to by Daniel nepřežil! Paul je jeho všechno, takhle to nesmí skončit!
Za moment bodyguard vyšel ven, v čistém obleku a perfektně upravený. Na očích měl i své služební sluneční brýle. Nejspíš si je nandal kvůli světlu, aby ho tolik nebolela hlava. Tak moc rád by se mu Walsh schoulil do náruče a neskutečně dlouhou dobu by se od něj nechal objímat, chtěl teď prostě jen cítit jeho blízkost, dát Paulovi najevo, že on ho pořád chce. Ale v tenhle moment to nemohl udělat, ne, dokud opravdu nevěděl, jestli Larsen chce jeho. Z jeho dnešního chování skutečně netušil, jestli ano, nebo ne. Musel tedy ještě počkat. Až bude bodyguard v lepší náladě, tak si snad spolu konečně promluví a on se dozví pravdu. Uvědomoval si, jak skvělá příležitost by na to teď byla, u Paula doma, nikdo by je tu nerušil, mohli by si všechno v klidu vyříkat a potom si užít pořádný divoký usmiřovací sex, bez toho, aby se báli, že může kdokoli přijít. Bylo by to dokonalé. Jenže Larsen náladu na povídání očividně neměl a navíc byla pravda, že pokud se ihned nevrátí do Bílého domu, budou mít velký problém. Ostatně, možná už ho mají. Stačilo by, aby jeden jediný člověk nakoukl do jeho pracovny a zjistil, že prezident tam není. Malé vítězství alespoň bylo, že Paul se očividně rozhodl jet s ním do Bílého domu.
Nasedli společně do taxíku, protože agent kvůli své kocovině raději ještě řídit nechtěl, a již při nastupování si Paul nemohl nevšimnout tázavě pozvednutého obočí řidiče, který se zjevně neubránil údivu nad tím, že si ho ráno stopne prezident, v civilu, a jede vyzvednout šéfa své ochranky. Když už je řeč o Danielově oblečení, teprve nyní, když se mu už konečně udělalo trochu lépe, si mohl Dannyho pořádně prohlédnout. Poněkud rozcuchané vlasy, asi se ráno při tom svém útěku ani nestihl učesat, khaki zelené tričko s pár knoflíčky u krku a slabá černá plátěná bunda se spoustou kapes. Rozepnutá. A samozřejmě rifle, zjevně nepatří k milovníkům plátěných kalhot. V tomhle oblečení vypadal tak jinak, tak…skvěle. Byl sexy a on se na něj nemohl koutkem oka přestat dívat. Pořád ho pozoroval a přemýšlel o tom, jestli si Walsh vůbec uvědomuje, jak moc přitažlivý muž je.
Ani trochu Danielovi posledních pár dní nerozumí. Nejdřív se s ním rozešel, potom ho dokonce požádal, aby dal výpověď, a pak se o něj tak bojí, že riskuje život a kariéru, jen aby zjistil, proč nepřišel do práce. To přeci není normální. A to, jak na něj Danny dneska koukal, když vyšel z té sprchy... Vypadalo to, jako by se na něj nejradši vrhnul a políbil ho. Ale to není možné. To se mu muselo jen zdát, vždyť to byl právě prezident, kdo trval na rozchodu.
Netušil, co se to s jeho přítelem děje, věděl jen to, že sám by ho nejradši ihned vášnivě políbil a už by s tím nikdy nechtěl přestat. Beze všeho i tady před tím taxikářem, ať se to klidně všichni dovědí, ale chtěl, aby byl Danny zase jeho. Moc postrádal jeho blízkost. Možná tehdy, když vyšel z té sprchy a zdálo se mu, že prezident ho chce políbit, měl převzít iniciativu a udělat to sám. Naklonit se k Danielovi a vtisknout mu polibek. Co mu za to mohl udělat? Maximálně by mu dal facku. Další. To by přežil. Ale aspoň by jistě věděl, jak to Walsh cítí. Takhle neví nic, musí se jen domýšlet. Asi to měl tehdy udělat, jenže byl tak strašně naštvaný kvůli tomu, jak ho strčil do té studené vody. Připadal si v tu chvíli jak nějaké neposlušné dítě, které je potřeba zklidnit. A také na něj byl naštvaný kvůli tomu, jak jel úplně sám přes celé město. Mohl ho kdokoli přepadnout, bylo to strašně nebezpečné. Ale žádný z těch důvodů prezidentovi nemohl říct, udělal by ze sebe vystrašeného pitomce. Daniel by se mu vysmál. Proto na něj úplně nesmyslně začal křičet kvůli tomu zničenému obleku. Přitom je to jen oblečení, není problém sehnat nový, důležitější je Walshův život. Ten má větší cenu než cokoli jiného.
Najednou zničehonic prezident taxikáři přikázal, ať zastaví a chvilku počká. Chtěl jít do malého krámku se zeleninou, ale Paul nemohl v žádném případě dovolit, aby tam šel sám. Proto také vystoupil a společně vešli dovnitř. Daniel koupil tři banány a tašku s nimi mu podal. Potom se vrátili do auta a když se s nimi taxík znovu rozjel, prezident mu rozkázal, ať ještě před tím, než dorazí do Bílého domu, minimálně dva banány sní.
Paul sice banány zrovna nemiloval, ale poslechl ho. Vše, co mu Daniel dnes poručil udělat, na jeho kocovinu opravdu zabíralo. Než zastavili asi dva bloky od Bílého domu, měl už dva banány snězené.
Danny potom poděkoval řidiči a zaplatil mu. Dal mu ale o dost peněz víc a požádal ho, aby mlčel o tom, co dnes viděl. Taxikář po zhlédnutí toho množství peněz bez váhání souhlasil. Nezbývalo jim tedy nic jiného než doufat, že slib dodrží.
Počkali, až auto odjede, a pak se Walsh svého přítele zeptal, jestli nemá nějaký nápad, jak by to teď měli udělat, aby nikoho nenapadlo, že byli spolu.
Šéf ochranky se zamyslel. Tedy, alespoň v mezích, které mu dovolovala stále velmi silná bolest hlavy. Bylo jasné, že ať udělají cokoli, nápadné to určitě bude. Jediné řešení, na které přišel, bylo, že se teď první pokusí do Bílého domu nenápadně dostat Danny a asi za čtvrt hodiny po něm přijde i Paul. Sice se mu nelíbilo, že prezidenta nechá jít přes dva bloky samotného, nejraději by šel celou cestu s ním, ale pokud z toho nechtěli udělat ještě větší průšvih, jiná možnost nebyla. Navíc Walsh tuhle cestu již ráno šel úplně sám a nic se mu nestalo. Mohl by na něj ale z dálky pro jistotu dohlížet, kdyby ho náhodou někdo chtěl přepadnout. Pokud bude opatrný a nikdo si nevšimne, že Daniela sleduje, vše bude v pořádku. Jenže to nesmí vědět ani sám Danny. Nedovolil by to.
Prezident se tedy vydal směrem k Bílému domu a doufal, že si ještě nikdo nevšiml, že v pracovně není. Ale věděl, že za takovou dlouhou dobu, co byl pryč, na to určitě museli přijít. S obavami kráčel po ulici a přemýšlel, jakou výmluvu si pro svou nepřítomnost vymyslí. Stále nemohl na nic přijít. To, co ráno udělal, se skutečně nedalo nijak omluvit. A navíc to všechno podnikl zbytečně. Nejen, že se o Paula vůbec bát nemusel, protože jediné, co mu bylo, byla kocovina, navíc se znovu pohádali a opět si ani nezvládli spolu konečně promluvit. Byl vážně bezradný. V jednu chvíli si dnes ráno myslel, že ho Larsen chce zpátky stejně jako chce on jeho, to bylo v ten okamžik, kdy na gauči objevil zarámovanou jejich společnou fotografii. O pár minut později mu ale agent dal jasně najevo, že to je pro něj již uzavřená kapitola.
Kráčel k Bílému domu a neměl nejmenší tušení, že ho jeho přítel nenápadně sleduje. Celou dobu jen přemýšlel o jejich vztahu a o tom, co bude dělat, až Larsen odejde. Byl si jistý, že svého chování za poslední tři dny bude celý život velmi litovat. Paula miloval a takhle hloupě ho od sebe odehnal. Musí se mu omluvit stůj co stůj. Jen doufal, že mu Paul skutečně nebyl nevěrný, ale podle toho, co dnes viděl, mu asi může věřit.
Byl tak zabraný do svých úvah, že si vůbec nevšiml, jaký chaos před domem panuje. Až teprve těsně před cílem zaregistroval velké množství aut zaparkovaných před Bílým domem a také spoustu agentů u vchodu.
Vnitřnosti se mu sevřely strachem. Tohle bude kolosální průšvih. Neměl ponětí, jak svůj útěk vysvětlí.
Nakonec sebral veškerou odvahu, kterou v sobě dokázal najít, a pokračoval v cestě. Jakmile ho jeden z agentů spatřil, ihned se k němu rozběhl, ostatní ho následovali a vytvořili kolem prezidenta neproniknutelnou zeď ze svých těl. Takhle ho doprovodili až do přízemí Bílého domu.
Když vešli dovnitř, poodstoupili od něj a on se mohl konečně rozhlédnout. Zjistil, že všude je spousta agentů, dokonce i šéfové z Ústředí, a nikde není ani jeden turista. Došlo mu, že o jeho zmizení museli už nějakou dobu vědět, když už podnikli taková opatření, a že všechny návštěvníky domu dnes vyhnali ven a Bílý dům je nyní uzavřen pro veřejnost. Tohle tedy bylo ještě horší, než čekal. Co jim teď má říct? Moc by chtěl, aby právě v tenhle okamžik stál Paul po jeho boku. Už samotná jeho blízkost mu vždy dodávala sílu a jistotu. S ním se nikdy nebál a již na to byl za ty dva roky jejich spolupráce tak zvyklý, že si to ani neuvědomoval. Plně mu to došlo až nyní, kdy s ním poprvé Larsen být nemohl. Měl bych si ale začít zvykat, za pár dní to už tak bude napořád, pomyslel si smutně a děkoval Bohu za to, že se v politice pohybuje již dost dlouho na to, aby dokázal zakrýt své emoce, když je potřeba, a chovat se navenek rozvážně.
Proto, když k němu dosti zlostně přistoupil nějaký agent, zjevně někdo vysoce postavený na Ústředí, a zeptal se: „Pane prezidente, mohl byste nám laskavě sdělit, kde jste byl?“ zvládl si zachovat chladnou hlavu.
Přemýšlel nad nějakou odpovědí, která by nebyla moc podezřelá a kterou by agenti ihned nezačali důkladně prověřovat, ale vůbec nic ho nenapadlo. Myslel jen na to, že nesmí za žádnou cenu prozradit, kde skutečně byl. Nešlo mu ani tak o jeho kariéru, kdyby se svět dozvěděl, že miluje muže, měl by sice ze života peklo, ale za ten posední rok s Paulem by to stálo, takže to by vydržel. Nesměl to však říct kvůli Larsenovi. Kvůli jeho kariéře. Stačilo, že ho přinutil odejít z téhle práce, nesmí ke všemu ještě zapříčinit, že ho nepřijmou nikde jinde, protože měl poměr s mužem, kterého měl chránit.
Podíval se tedy onomu agentovi zpříma do očí a řekl: „Ne, nemohl bych vám to sdělit. To, kde jsem byl, je zcela moje soukromá záležitost.“
Agenta zjevně tato odpověď vyvedla z míry, protože na něj chvilku jen němě zíral, potom ale, zrovna v okamžiku, kdy se chystal konečně nějak na prezidentova slova zareagovat, zabloudily jeho oči ke vchodu a zdál se najednou ještě více naštvaný, i když si Daniel ještě před pár vteřinami myslel, že něco takového ani není možné. Otočil se a sledoval agentův pohled. Najednou to také uviděl. Larsen už přišel také. Nebylo to oněch domluvených 15 minut, ale Walsh za to byl rád. Znamenalo to, že má Paula na chvíli zas nablízku a zvládne teď cokoli. Navíc si zrovna v okamžiku, kdy se prezident otočil, sundával sluneční brýle. Ten pohyb, jakým tak vždy činil, pokaždé dostával Daniela do varu. Zbožňoval, jak palcem a dalšími dvěma prsty chytne pravou nožičku brýlí a jedním plynulým pohybem je sundá. Mohl by ho pozorovat celé dny, jak tohle dělá. Proč jen mu to nikdy neřekl? Teď už se to Paul nedozví.
Larsen před pár minutami pozoroval, jak Dannyho před Bílým domem obklopili agenti a odváděli ho dovnitř. Oddychl si, protože věděl, že prezident je nyní v bezpečí a že jeho navíc nikdo nezpozoroval.
Počkal ještě pár minut nepovšimnut na ulici, dokonce snědl i ten třetí banán, ale pak touha po tom, vidět, co se teď uvnitř děje, převládla. Bylo mu jasné, že přijeli jeho nadřízení z Ústředí a že se nestane nic dobrého, tak se chtěl alespoň ujistit, že Danielovi nikdo nic neudělá. Věděl, že oni prezidenta nijak potrestat nemohou, nemají na to pravomoci, ale stejně. Nemohl tušit, jestli ho třeba nebudou nějak slovně napadat a nechtěl tomu Walshe zbytečně vystavovat. Zvláště, když Danny vlastně utekl jen kvůli němu.
Sám tedy vešel do Bílého domu a byl plně odhodlaný snést ten trest sám, ať už bude jakýkoli. Byl si jistý, že Daniel jim za žádnou cenu neprozradí, že byl s ním, ale on jako šéf ochranky nese odpovědnost za to, že se něco takového, aby zmizel prezident, nikdy nestane. Navíc, a to byl ten největší průšvih, dnes nepřišel do práce. Nepochyboval, že to pořádně schytá.
Hned v přízemí si všiml spousty agentů, kteří Walshe obklopovali, a jeden, Derren McCoy, s ním dokonce zrovna mluvil. Paul ho znal, byl to jeho nadřízený. Ani je nemusel slyšet, aby uhodl, že se agent prezidenta vyptává, kde byl, a že Danny mu odpověděl něco v tom smyslu, že mu do toho nic není. Bylo to úplně jasné z toho, jak zlostně na sebe ti dva nahlíželi.
Rozhodl se tedy na sebe nějak upozornit, aby si ho McCoy všiml a dal Danielovi pokoj. Schválně došel vyzývavě skoro až k nim, sundal si brýle a čekal, až zaregistrují jeho přítomnost. Naštěstí se to skutečně povedlo, zpozoroval, jak se agentova tvář změnila do ještě vzteklejší grimasy a Walshova se naopak rozzářila úlevou.
Přistoupil k McCoyovi ještě blíže a v duchu se připravil na cokoli. Za chvíli to opravdu přišlo. Agent na šéfa ochranky zakřičel tak, že to muselo být slyšet až ven: „LARSENE, KDE JSTE SAKRA BYL?!“
Ne tak nahlas! Larsen myslel, že mu hlava už opravdu praskne, přesto ze sebe zvládl vypravit: „Dneska jsem zaspal.“
„A TO MI ŘÍKÁTE JEN TAK?!“
Au!
„Podívejte se, stalo se to úplně poprvé. Ano, uznávám, byla to chyba a omlouvám se.“
„TAKŽE VY SE OMLOUVÁTE? TO SI ZE MĚ UŽ VÁŽNĚ DĚLÁTE BLÁZNY, NE?“
„A co jiného vám na to mám asi říct?“
„Nooo…. Co byste měl říct na to, že jste jako velitel ostrahy nepřišel do práce a ještě ke všemu právě v době vaší nepřítomnosti zmizel prezident… Já nevím. CO TAKHLE TŘEBA OKAMŽITĚ ODCHÁZÍM A UŽ SE TU NIKDY NEUKÁŽU?!!!!“
Tak tohle bylo zlé. To by znamenalo, že veškeré šance na získání Daniela zpátky by byly pryč. Spolkl břitkou odpověď, která se mu drala na jazyk, a chtěl se pokusit získat povolení ještě alespoň na tu cestu do Mexika. Když ho pak Danny stále nebude chtít, bez jakéhokoli protestu odejde, ale musí to alespoň zkusit. Třeba jim jiné prostředí pomůže a budou si spolu moci konečně klidně promluvit.
Než však stačil cokoli říct, do hádky se vložil Walsh: „Promiňte, agent Larsen sice už výpověď podal a je výpovědní lhůtě, ale než lhůta vyprší, má povinnost dál chodit do služby.“
„NE, POKUD TAKHLE HRUBĚ PORUŠÍ KÁZEŇ!“
Paul na svého nadřízeného překvapeně zíral. Ještě nikdy nikoho neslyšel na Dannyho takhle zařvat. Dokonce ani Jennifer, když se o nich dozvěděla. Byl si jistý, že jeho přítel si nic takového nenechá líbit.
A měl pravdu. Walshovy rysy se zostřily, jeho oči, jindy tak krásně světle modré, nyní výrazně ztmavly, a výhružně k McCoyovi přistoupil o dva kroky blíže: „Doporučuji vám, abyste si dával pro příště pozor, jak se mnou jednáte, pane. Nikdo na mě křičet nebude, jasné?“
Agentovi z Ústředí jen sklapla čelist naprázdno a začal koktat: „O-omlouvám se, pane prezidente, já -“
„To stačí, nechte toho. A pokud jde o agenta Larsena, dnes se mnou do Mexika samozřejmě poletí.“
„Pane prezidente, ale to nejde, já ho musím nějak potre -“
„Dost, řekl jsem, že se mnou poletí. Je to šéf mojí ochranky a bude to tam nebezpečné. Chci ho tam mít. Výpovědní lhůta mu končí až ode dneška za pět dní.“
V pracovně otevřel dveře na chodbu a tak, aby na něj zvenku agentka neviděla a nevšimla si, že je oblečený v civilu, na ni zavolal: „Agentko Thompsonová, já teď mám nějakou práci, nemohla byste mi sem prosím donést čaj?“
Chvíli počkal, dokud neuslyšel, jak se za ní zavřely dveře jeho soukromé jídelny o kus dál, pak vyšel na chodbu a rozhlédl se. Na jedné straně chodby se spolu dva agenti hádali o tom, kdo letos vyhraje baseballovou ligu, takže si ho ani nevšimli, a když opatrně nakoukl za výklenek, který ho skrýval před očima agenta z druhé strany chodby, ke své úlevě zjistil, že dotyčný právě míří na toaletu. Přeběhl k protější stěně chodby k hlavním schodům dolů a zmizel na nich právě včas, aby ho vracející se agentka Thompsonová nezahlédla. Ještě slyšel, jak klepe na dveře pracovny a když se nikdo neozývá, jde dovnitř. Zřejmě ji napadlo, že když není v pracovně, vrátil se ještě pro něco do ložnice nebo do svého obývacího pokoje. Proč mám najednou pocit, že o moji bezpečnost zrovna moc dobře postaráno není?
Opatrně po schodech sestupoval dolů. Jestli ho teď někdo uvidí, je po všem. Jak by jim asi vysvětlil, že má o Paula hrozný strach a že ho prostě musí okamžitě vidět a ujistit se, že je v pořádku? Věděl, že na schodech má být ještě několik agentů, a neměl absolutně žádné ponětí, jak kolem nich projde, ale musel to zkusit. Naštěstí, když dorazil k místu, kde agenti stáli, zjistil, že mají právě spoustu práce s uklidňováním menší skupiny lidí, kteří se hlasitě dožadovali schůzky s prezidentem. Neslyšel, kvůli čemu tak moc touží zrovna po setkání s ním, ale v tenhle moment ho to vůbec nezajímalo. Myslel jen na to, že muž, kterého miluje, může teď klidně být mrtvý. Snažil se takovou myšlenku vypudit z hlavy, ale nešlo to, pořád se mu tam vracela a nedala mu ani na chvíli možnost myslet na cokoli jiného. Nenápadně se mu podařilo vmísit se mezi tu skupinu návštěvníků Bílého domu a nepozorován se potom vydal dál. Tohle byl také důvod, proč si na sebe vzal civilní oblečení. Počítal s tím, že jakmile se ztratí v davu, ven se již nějak dostane. Proplétal se mezi skupinami turistů, seběhl ještě jedno patro, dostal se do východního křídla Bílého domu a nenápadně se přibližoval k východu z Bílého domu, který používají turisté. Teď ještě vrátnice. Tu také zvládl a už byl venku na ulici. Fajn, jsem venku, ale co dál?
Bylo jasné, že musí sehnat taxi, ale jak se dostat k telefonu? Mobil si zapomněl v tom spěchu vzít. Budka. Kde tady může být telefonní budka? Prošel celý blok, ale nikde ji nenašel, teprve v sousední ulici měl štěstí a budka tam skutečně byla. Když k ní dorazil, zjistil, že u ní dokonce někdo vyvěsil i číslo na taxislužbu.
V duchu poděkoval svému neznámému prozíravému zachránci, sám by si totiž na číslo nevzpomněl, a vytáhl z peněženky pár drobných. Zavolal si taxík a potom na něj nekonečně dlouhé minuty čekal.
Nakonec se však taxík přeci jen objevil a on do něj s úlevou nasedl. Ani si nevšiml, že na něj taxikář užasle zírá a že ho určitě poznal, myslel jen na Paula. Když se ho ale zeptal na adresu, kam chce odvézt, prezident si uvědomil, že právě stojí před dalším problémem. Larsenova adresa. Pamatoval si, že mu ji agent kdysi řekl, ale nyní si ji ve stresu nedokázal vybavit. Naštěstí si však po chvíli přemýšlení vzpomněl a mohli vyrazit.
Po dlouhé době zastavili před obyčejným obytným domem a taxikář prezidentovi sdělil, že jsou na místě.
Daniel mu poděkoval, dal mu peníze a požádal ho, aby na něj ještě počkal, ať to trvá jakkoli dlouho. Když agent nepřišel do práce, mohl se nacházet v jakémkoli stavu. Bože, prosím, ať má jen obyčejnou chřipku.
Vešel do domu a na schránkách začal hledat Paulovo jméno. Po chvilce tam našel nápis Larsen a poznámku, že dotyčný bydlí ve třetím patře. Okamžitě se po schodech rozeběhl nahoru, s výtahem se nemínil zdržovat. Nutno přiznat, že tak utíkal, že ve třetím patře byl skutečně dříve, než by tam dorazil výtahem. Moc se o agenta bál.
Rozhlédl se po jmenovkách na dveřích a agentův byt našel téměř okamžitě. Chvíli počkal, aby se vydýchal, a potom s obavami zazvonil. Strašně se bál, že mu nikdo neotevře a že se Paulovi skutečně něco stalo. Nebo mu otevře Sean Carter a on ze sebe udělá totálního pitomce.
Rychle zaplašil obě dvě hrozné myšlenky a čekal, jestli uslyší kroky, jak někdo jde ke dveřím. V bytě ale bylo hrobové ticho. Hrobové, to sedí. Co když tam leží mrtvý? Nebo je mu tak zle, že se nemůže ani dostat ke dveřím? Začal panikařit. Nevěděl, co by měl dělat. Zavolat policii? Jistě: „Haló, tady prezident Spojených států, stojím před dveřmi bytu šéfa mojí ochranky a on mi neotvírá. Mám strach, že si něco udělal, protože jsem se s ním rozešel. Přijeďte a vyražte mu dveře.“ To by znělo perfektně.
Cítil se bezmocně. Byl to snad nejhorší pocit, jaký zatím zažil. Zkusil znovu zazvonit, dlouze, pak opět poslouchal, jestli se v bytě něco nepohne. Nic. V zoufalství zabouchal na dveře. Stále nic. Zabušil silněji. Pak ještě jednou, až do nich nakonec nepřetržitě mlátil. Nezajímalo ho, jak moc ho z toho bolely ruce. Po asi pěti minutách Danielova nepříčetného bouchání se však zničehonic dveře otevřely a na prezidenta užasle zíraly Paulovy rozespalé oči.
Jestli Walshovo srdce tlouklo nadměrně rychle už předtím, teď bilo jako splašené. Je v pořádku, nic mu není! V příštím okamžiku se ale pocit úlevy změnil v obrovskou zlost. Pozorněji se totiž podíval do Paulovy tváře a z rozespalých očí a rozcuchaných vlasů poznal, proč velitel jeho ostrahy nepřišel do práce. Zaspal. To snad ne! Chápu, že jsme se rozešli, ale to přece není důvod, aby kašlal na práci. Strašně jsem se o něj bál!
Proto na Larsena místo pozdravu rozzlobeně zařval: „Můžeš mi říct, co si vlastně myslíš, že děláš? Já umíral strachy, když jsi nepřišel. Bál jsem se, že se ti něco stalo, a tys ve skutečnosti prostě jen spal?!“
Paul na prezidenta šokovaně zíral. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Pomalu mu všechno začínalo docházet, včetně toho, že stojí na chodbě a Daniel křičí, mohl by si jich někdo všimnout. Proto bleskově popadl Dannyho za ruku a vtáhl ho dovnitř do bytu. Uvědomil si, že tohle byl od prezidenta vážně ukvapený krok. Zavřel za ním a také na něj zaječel: „Jak jsi se sem dostal?!“
Pak mu ale došlo, že rozhodně nesmí mluvit tak nahlas, pokud nechce, aby mu explodovala lebka, takže již o poznání tišším tónem dodal: „Chceš mi tvrdit, že tě sem ochotně odvezla ochranka, abyste zjistili, proč ještě nejsem v práci?“
Daniel ale jeho otázku ignoroval. V momentě, kdy ho agent chytal za paži a táhl ho dovnitř do bytu, totiž poznal, proč Larsen vlastně zaspal. Cítil to z něj velmi silně. Pivo. A muselo ho být opravdu hodně. To ho naštvalo ještě víc. Nechápal, jak Paul mohl být tak nezodpovědný a takhle se opít, když má mít službu. Myslel si, že on pro bodyguarda něco znamená, že šéf ochranky jen tak nevzdá snahu se s ním zas usmířit. Ale asi se spletl. Paul se radši opije a vůbec nepřijde do práce. Měl na něj takovou zlost, že se napřáhl a podruhé za posledních pár dní dal agentovi facku.
Viděl, jak se Larsen zarazil, a konečně začal vnímat, co mu Paul říká: „Danny, co s tebou je? Já se tě zeptal, jak ses sem dostal, a ty mi místo odpovědi vrazíš facku?“
Úplně ztuhnul. Za celý rok, co jsou spolu, nikdy nic takového neudělal a teď ho mlátí už podruhé, něco se s ním musí dít. Měl na Paula vztek, to ano, ale přeci ho kvůli tomu nemusí hned fackovat. Pozorně se na svého bývalého podíval a z výrazu jeho tváře poznal, že to asi přehnal, agenta to zjevně bolelo. Nebo, což je pravděpodobnější, má kocovinu a dost ho bolí hlava. Ránou se to ještě zhoršilo. Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit, aby zas neudělal v afektu něco, čeho by později litoval. Potom se Larsenovi tu facku pokusil vysvětlit: „Promiň, že jsem tě praštil, ale štveš mě, Paule. Vůbec si nedovedeš představit, jak strašně moc jsem se o tebe bál. Měl jsem strach, že se ti něco stalo, dokonce jsem utekl svojí ochrance, chovám se jak blázen a když se sem konečně dostanu, tak zjistím, že ses prostě jen vožral?!“
„Počkej, Danny, zpomal. V noci jsem si zabil asi polovinu mozkových buněk, myslí mi to pomalu. A prosím tě, nemluv tak nahlas nebo se mi rozskočí hlava… Cos chtěl říct tím, žes utekl ochrance?“
„No, já…“ Daniel najednou nevěděl, co odpovědět. Připadal si teď jako naprostý idiot. Udělat takovou blbost… Jak bude všem vysvětlovat, proč utekl z Bílého domu a rozjel se taxíkem k Paulovi domů?
Nakonec mu ve zkratce svoji cestu popsal a přesně jak čekal, Larsena to pořádně naštvalo. I přesto, že mu zjevně bylo zle, na něj znovu začal křičet: „Zbláznil ses?! Nejen, že z toho všichni agenti budou kvůli tobě mít šílený průšvih, jestli se na to přijde, ještě ke všemu si jedeš sám takový kus cesty taxíkem! Co kdyby ti někdo něco udělal? A to ani nemluvím o tom, žes jel ke mně, takže jsi nás mohl prozradit a ohrozit svojí kariéru!“
Pak se bodyguard odmlčel a začal si masírovat spánky, očividně to s tím křikem přehnal. Když ho Daniel pozoroval a zamyslel se nad tím, co jeho bývalý přítel právě řekl, znovu si uvědomil, jak skvělý člověk Paul vlastně je. Nemyslel na to, jak by prozrazením jejich vztahu utrpěla jeho vlastní pověst, ale myslel za všech okolností především na prezidenta. To však nezmírnilo jeho vztek nad tím, že o něj měl úplně zbytečně tak hrozný strach.
Teď se ale oba dva musí co nejdříve dostat do Bílého domu, než někdo zjistí, že tam Daniel není. Jenže Paul nebyl ve stavu, aby nastoupil do služby, i slepý by na něm poznal, že je mu špatně a že má všechny příznaky kocoviny. Jenomže on bez něj prostě dnes do Mexika neodjede. Larsenovi v otázkách bezpečnosti důvěřuje jako nikomu jinému a tahle cesta nebude bez rizika. Potřebuje tam mít někoho, na koho se může spolehnout, i když už teď spolu nejsou.
Proto agentovi řekl: „Jak vidíš, po cestě sem se mi nic nestalo, takže to víc řešit nemusíš a mojí kariéru taky neřeš, pak něco vymyslíme. Teď se ale rychle dej do kupy, ať můžeme jet zpátky.“
„Danny, ty ses vážně musel pomást na rozumu. Mně je fakt zle, takhle do služby nemůžu, a už vůbec s tebou nemůžu letět do Mexika. Nebyl bych schopný tě uhlídat. Nikam nejedu, jdu se vyspat. Stejně jsem ve výpovědní lhůtě, tak co. Zavolám, ať pro tebe pošlou agenty a vyzvednou tě tady.“
„A prozradíš nás?“
„Danny, i když už spolu nejsme, tvoje bezpečnost je pro mě mnohem důležitější než to, jestli na nás někdo přijde.“
„Ale já chci, abys jel do Mexika se mnou, Paule.“
Bodyguard se na něj překvapeně podíval: „Proč?“ Vážně se v jeho očích na okamžik objevila… naděje?
„Protože to tam bude nebezpečné a nikdo z mé ochranky není tak dobrý jako ty.“
Naděje z Paulova výrazu opět zmizela. „Už jsem ti řekl, že v tomhle stavu do služby nemůžu.“
Skutečně se otočil a chystal se nejspíš dojít pro mobil. Danielovi ale už došla trpělivost. Tohle na něj tedy zkoušet nebude. Fajn, když mu na jejich vztahu již nezáleží a zjevně ho považuje za skončený, dobře, ale jednou je velitel prezidentovy ostrahy a má za povinnost ho chránit. Hlavně na takových cestách, jako je čekala dneska.
Popadl Paula za paži a i přes jeho protesty ho odvlekl do koupelny. Byla to místnost s pootevřenými dveřmi hned u místa, kde spolu stáli, takže neměl problém ji poznat. Larsen se sice bránil, ale nijak zvlášť. Walsh si to odůvodňoval tím, že mu musí být hodně špatně. V koupelně ho oblečeného tak, jak byl, v saku a kalhotách, strčil do sprchového koutu a pustil na něj studenou vodu. Agent vykřikl šokem ze studené vody a snažil se zpod proudu utéct, ale Daniel ho tam zadržel. Tónem, který používal, když nechtěl slyšet žádné námitky, bodyguardovi přikázal, aby se teď vysprchoval, vyčistil si zuby a oholil se.
Vyšel z koupelny a doufal, že ho Larsen poslechne. Nemohl ho tady tak nechat. Celou dobu by v Mexiku umíral strachy, jestli je Paul v pořádku. Chtěl ho tam mít s sebou hlavně kvůli bezpečnosti, to ano, ale také si musel přiznat, že by mu Paulova společnost prostě chyběla. I když to bohužel opravdu podle toho, co agent dnes předvádí, na žádný návrat nevypadá a asi skutečně v ochrance skončí, chtěl alespoň být s ním. Využít těch posledních pár dnů, co mají, než jeho přítel definitivně odejde a on ho už nikdy neuvidí. Tak rád by mu řekl, ať s ním zůstane, že neví, jak bez něj dokáže žít, že mu bude chybět, ale nedokázal to. Nemohl mu nic takového říct, když se teď Paul takhle chová a zjevně už za jejich vztahem udělal tlustou čáru. Jinak by se přeci takhle neopil, do práce by přišel včas a znovu by se s ním pokusil mluvit o tom, jak to s tím Seanem ve skutečnosti je.
S velkou lítostí se rozhlédl. Tak tady celou tu dobu bydlel. Tak moc bych si přál, abychom mohli někdy žít spolu. Kdekoli, ale spolu. Prohlédl si chodbu, ve které právě stál, plnou rozházených věcí všeho druhu. Netušil, že Paul žije v takovém nepořádku. Nějak mu to k němu nesedělo.
Rozhlížel se kolem dokola a čekal, až bodyguard vyjde z koupelny. Pak ho ale napadlo, že by se mohl zkusit podívat, jestli v ledničce není nějaké ovoce, vitaminy by teď Paulovi prospěly. Všiml si, že otevřené dveře vpravo asi vedou do kuchyně, nahlédl tam tedy a zjistil, že má pravdu. Vešel do špinavé a dlouho neuklízené místnosti se zašedlou kuchyňskou linkou a zjevně dlouho nepoužívaným jídelním stolem, na kterém se válely pohozené klíče. Našel ledničku a podíval se do ní. Byla naprosto prázdná, tedy, až na pár plechovek piva. Co vůbec jí? Hlavně, že mě pořád napomíná ohledně zdravé stravy. Takhle to tedy nepůjde. Bude muset vymyslet něco jiného, jak Larsena zbavit kocoviny. Ale co? Sedl si ke stolu na židli a snažil se vzpomínat na všechny možné triky, o kterých kdy slyšel. Moc mu to však nešlo, rušila ho totiž televize z vedlejší místnosti, kterou agent zjevně nechal zapnutou. Normálně mu televize nevadila, ale teď tam běžely zprávy a pořád v nich mluvili o jeho dnešní cestě do Mexika. Dokonce mu připadalo, že ti novináři snad vědí o jeho cestě víc než on sám. Lezlo mu to na nervy. Po chvíli to už nevydržel, vstal a rozhodl se televizi vypnout.
Vešel do obýváku a chystal se ze stolku vzít dálkové ovládání, jenže ho zarazilo, v jakém stavu se nachází i tento pokoj. Byl snad ještě horší než to, co zatím z Paulova bytu viděl. Vedle ovládání na stole se všude povalovaly prázdné plechovky od piva a dokonce si tam všiml i prázdné krabičky od nějakého čínského jídla. Vše zjevně ze včerejšího večera. Vzal ovladač a televizi konečně vypnul.
Když už chtěl odejít zpět do kuchyně, padl mu pohled na gauč, na kterém Paul asi strávil dnešní noc. Byla na něm pohozená deka, jak ji agent ze sebe shodil, když ho před chvílí vzbudil. Rozhodl se alespoň tu deku složit, i přesto, že mu bylo jasné, že pokoji to stejně moc nepomůže. Zdvihl ji a objevil pod ní na gauči položený nějaký rámeček. Vzal ho do ruky a zvědavě se podíval, jakou fotku si Larsen prohlížel. Něco takového by od něj nečekal, že mu bude záležet na nějakých fotografiích. V celém bytu si zatím nevšiml ani jedné, ani žádného obrazu na zdi, proto ho to zajímalo. Když ale uviděl obrázek, jež zachycovala, byl znovu v šoku. Tu fotografii velmi dobře znal, sám ji měl u sebe v ložnici také schovanou.
Byl na ní on s Paulem. Jednou po milování dostal bodyguard šílený nápad a tak jak vedle sebe leželi v posteli a objímali se, je mobilem vyfotil. Druhý den mu potom přinesl vyvolanou fotografii a Daniel si ji nechal, ale netušil, že Paul si udělal ještě jednu kopii pro sebe. To mu neřekl.
Uvědomil si, co tenhle objev znamená. Agentovi na jejich vztahu stále záleží, jen si asi myslí, že jemu už ne. A upřímně, není se čemu divit. Walsh se celou dobu choval jako blbec. Nic si od něj nenechal vysvětlit a hned se s ním rozešel. Dokonce ho přinutil, aby opustil práci, kterou tak miloval.
Díval se na fotografii a zaměřil se na obrázek svého přítele, na to, jak se tam podařilo krásně zachytit úžasné zabarvení tváře, které Larsen vždy po milování míval, a ten šťastný výraz. Po sexu byl vždy tak usměvavý a uvolněný...
Bylo jasné, co teď prezident musí udělat. Musí si s Paulem okamžitě promluvit. Hned, jak vyjde z koupelny, si spolu v klidu sednou a všechno proberou. Nemůže o něj přijít.
Položil zarámovanou fotografii na stůl, sebral všechny plechovky a krabičku od jídla a odnesl je do kuchyně. Měl v úmyslu se potom Larsena zeptat, kde má koš, aby je vyhodil.
Posadil se znovu zpátky na židli a čekal, až agent vyjde z koupelny. Chce se s ním dát znovu dohromady, ať už to s tím Seanem bylo jakkoli. On prostě Paula miluje, nedokáže být bez něj.
Za chvíli uslyšel otevírání koupelnových dveří a Larsen ho volal. Odpověděl, že je v kuchyni.
Když se jeho bodyguard za okamžik objevil, Walsh měl spoustu práce s tím, aby na něj nezíral jako nějaká puberťačka na svou oblíbenou rockovou hvězdu. Paul měl kolem pasu omotaný ručník. Což ale zároveň byla jediná věc, kterou měl na sobě. Umyl si hlavu, takže pramínky vody stékaly po vlasech a po krku na ramena, a dál dolů, kde kopírovaly křivky jeho svalů a stékaly po Paulově nádherné hrudi na vypracované břicho. Zastavily se až o ručník. Jak rád by z něj všechny ty kapky slízal a pak strhl i ten ručník! Panebože, vždyť spolu naposledy spali před třemi dny! Navíc vypadal tak sexy... Jediné, co by na jeho těle změnil, byly chlupy. Larsen měl chlupatou hruď a břicho, ale to by nebyl problém. Stačilo by vzít žiletku a pěkně by svého milence oholil…
Chtěl se na něj vrhnout, dotlačit ho k té pohovce v obýváku a mít s ním divoký sex. A byl by to i udělal, kdyby mu při pohledu do Larsenovy tváře nedošlo, že agent rozhodně na nic takového náladu nemá.
„Můžeš mi sdělit jeden jedinej důvod, proč jsi mě odtáhl do tý sprchy?“
Aha, tak proto se takhle tváří. No, asi jsem to vážně trochu přehnal, ale co jiného jsem měl dělat?
„Protože jsem potřeboval, aby ses trochu vzpamatoval, když ses v noci vožral jak prase!“
Dobře, tohle jsem taky přehnal.
Daniel prostě nechápal Paulovo chování. Jestli se opil kvůli jejich rozchodu a pokud mu na jejich vztahu stále záleží, proč se k němu chová takhle? Vždyť on ho chce zpátky! Strašně moc. Jenže mu to nemůže teď říct, když na něj Larsen křičí kvůli jedné studené sprše.
Agent ale vypadal ještě víc naštvaně: „A kvůli tomu jsi mi musel zničit oblek?“
Cože? Paul přece na tyhle věci nikdy nedbal.
„Takže tobě víc záleží na blbým obleku než na tom, co se mezi námi poslední dobou děje?!“
„Co má společnýho oblek s našim rozchodem?“
„Všechno! Kdyby ses neopil a přišel normálně do práce, nemusel jsem pro tebe jezdit a nutit tě, aby ses vysprchoval!“
Prezident vstal, došel ke dřezu, kde měl Paul bůhvíjak dlouho položenou sklenici od bůhvíčeho, vzal ji a důkladně ji opláchl. Potom do ní napustil studenou vodu a zeptal se agenta, kde má sůl.
Larsen ho užasle sledoval a snažil se přijít na to, co Daniel dělá. Beze slova tedy ukázal na jednu skříňku, ve které Walsh skutečně sůl našel. Trochu jí nabral mezi prsty, opravdu jen trošku, a vhodil ji do sklenice naplněné vodou. Pak agentovi přikázal, aby to všechno okamžitě vypil.
Bodyguard na vodu nejdříve jen koukal. Přemýšlel, jestli to má vypít. Věděl, že slaná voda určitě bude dost odporná, ale na druhou stranu měl po tom všem alkoholu, co v noci vypil, obrovskou žízeň. A také Dannymu důvěřoval, že mu to jistě pomůže.
Zhluboka se nadechl, připravil se na nejhorší a celou sklenici naráz vyprázdnil. Přesně, jak očekával, žaludek, který se díky sprše konečně trochu uklidnil, se najednou opět začal povážlivě ozývat. Udělalo se mu dost špatně. Naklonil se nad dřez, zapřel se oběma rukama o okraje linky, zhluboka dýchal a snažil se nepozvracet. Po chvíli se mu už ale udělalo lépe a dokonce i příznaky kocoviny se poněkud zmírnily. Začínal opět normálně myslet.
Tohle mu bude po odchodu od Tajné služby chybět, to, jak si prezident vždy se vším ví rady a každému dokáže pomoct. Nedokázal si představit, co bude po zbytek života bez Daniela dělat, ale když si to tak přál, musí ho poslechnout a jejich vztah ukončit.
Pak si vzpomněl, že se teď s Danielem musejí v první řadě co nejdříve dostat do Bílého domu. Ve sprše si uvědomil, že Walsh měl pravdu, nestojí to za to, aby prozradili svůj vztah. A nemýlil se ani ohledně Mexika, bude to nebezpečné a měl by tam být s ním. Musí teď zapomenout na svou sebelítost a na to, že má kocovinu, a musí být hlavně Danielovi ochráncem, to je pořád ještě jeho práce. Když hned vyrazí spolu do Bílého domu, Daniel s ním bude v bezpečí a zároveň se o nich nikdo nemusí dozvědět. Bylo mu jasné, že je velká pravděpodobnost, že prezidentovu nepřítomnost již někdo odhalil, ale i tak, šance tu ještě byla a museli ji využít.
Prezident Paula pozoroval s velkými obavami. Měl strach, jestli to s tou solí nepřehnal, ale snažil se dát vážně jen minimální množství. Naštěstí to agent zvládl a nevolnost překonal. Potom se bez jediného slova otočil, vrátil se do koupelny a vzápětí vyšel ven s mokrým oblekem v ruce. Viděl ještě, jak Larsen vchází do své ložnice a zavírá za sebou dveře, jasný náznak toho, že pro něj jejich vztah obnovit nelze. Proč ale potom ta fotka na gauči?
Znovu se posadil na židli a přemítal nad Paulovým podivným chováním. Skutečně nerozuměl tomu, co se s agentem děje, přitom dříve míval pocit, že vždy přesně ví, co se mu honí hlavou a na co myslí. Věřil tomu, ale zřejmě se mýlil.
Tohle mu Larsen přece nemůže udělat! Nemůže od něj nadobro odejít, to by Daniel nepřežil! Paul je jeho všechno, takhle to nesmí skončit!
Za moment bodyguard vyšel ven, v čistém obleku a perfektně upravený. Na očích měl i své služební sluneční brýle. Nejspíš si je nandal kvůli světlu, aby ho tolik nebolela hlava. Tak moc rád by se mu Walsh schoulil do náruče a neskutečně dlouhou dobu by se od něj nechal objímat, chtěl teď prostě jen cítit jeho blízkost, dát Paulovi najevo, že on ho pořád chce. Ale v tenhle moment to nemohl udělat, ne, dokud opravdu nevěděl, jestli Larsen chce jeho. Z jeho dnešního chování skutečně netušil, jestli ano, nebo ne. Musel tedy ještě počkat. Až bude bodyguard v lepší náladě, tak si snad spolu konečně promluví a on se dozví pravdu. Uvědomoval si, jak skvělá příležitost by na to teď byla, u Paula doma, nikdo by je tu nerušil, mohli by si všechno v klidu vyříkat a potom si užít pořádný divoký usmiřovací sex, bez toho, aby se báli, že může kdokoli přijít. Bylo by to dokonalé. Jenže Larsen náladu na povídání očividně neměl a navíc byla pravda, že pokud se ihned nevrátí do Bílého domu, budou mít velký problém. Ostatně, možná už ho mají. Stačilo by, aby jeden jediný člověk nakoukl do jeho pracovny a zjistil, že prezident tam není. Malé vítězství alespoň bylo, že Paul se očividně rozhodl jet s ním do Bílého domu.
Nasedli společně do taxíku, protože agent kvůli své kocovině raději ještě řídit nechtěl, a již při nastupování si Paul nemohl nevšimnout tázavě pozvednutého obočí řidiče, který se zjevně neubránil údivu nad tím, že si ho ráno stopne prezident, v civilu, a jede vyzvednout šéfa své ochranky. Když už je řeč o Danielově oblečení, teprve nyní, když se mu už konečně udělalo trochu lépe, si mohl Dannyho pořádně prohlédnout. Poněkud rozcuchané vlasy, asi se ráno při tom svém útěku ani nestihl učesat, khaki zelené tričko s pár knoflíčky u krku a slabá černá plátěná bunda se spoustou kapes. Rozepnutá. A samozřejmě rifle, zjevně nepatří k milovníkům plátěných kalhot. V tomhle oblečení vypadal tak jinak, tak…skvěle. Byl sexy a on se na něj nemohl koutkem oka přestat dívat. Pořád ho pozoroval a přemýšlel o tom, jestli si Walsh vůbec uvědomuje, jak moc přitažlivý muž je.
Ani trochu Danielovi posledních pár dní nerozumí. Nejdřív se s ním rozešel, potom ho dokonce požádal, aby dal výpověď, a pak se o něj tak bojí, že riskuje život a kariéru, jen aby zjistil, proč nepřišel do práce. To přeci není normální. A to, jak na něj Danny dneska koukal, když vyšel z té sprchy... Vypadalo to, jako by se na něj nejradši vrhnul a políbil ho. Ale to není možné. To se mu muselo jen zdát, vždyť to byl právě prezident, kdo trval na rozchodu.
Netušil, co se to s jeho přítelem děje, věděl jen to, že sám by ho nejradši ihned vášnivě políbil a už by s tím nikdy nechtěl přestat. Beze všeho i tady před tím taxikářem, ať se to klidně všichni dovědí, ale chtěl, aby byl Danny zase jeho. Moc postrádal jeho blízkost. Možná tehdy, když vyšel z té sprchy a zdálo se mu, že prezident ho chce políbit, měl převzít iniciativu a udělat to sám. Naklonit se k Danielovi a vtisknout mu polibek. Co mu za to mohl udělat? Maximálně by mu dal facku. Další. To by přežil. Ale aspoň by jistě věděl, jak to Walsh cítí. Takhle neví nic, musí se jen domýšlet. Asi to měl tehdy udělat, jenže byl tak strašně naštvaný kvůli tomu, jak ho strčil do té studené vody. Připadal si v tu chvíli jak nějaké neposlušné dítě, které je potřeba zklidnit. A také na něj byl naštvaný kvůli tomu, jak jel úplně sám přes celé město. Mohl ho kdokoli přepadnout, bylo to strašně nebezpečné. Ale žádný z těch důvodů prezidentovi nemohl říct, udělal by ze sebe vystrašeného pitomce. Daniel by se mu vysmál. Proto na něj úplně nesmyslně začal křičet kvůli tomu zničenému obleku. Přitom je to jen oblečení, není problém sehnat nový, důležitější je Walshův život. Ten má větší cenu než cokoli jiného.
Najednou zničehonic prezident taxikáři přikázal, ať zastaví a chvilku počká. Chtěl jít do malého krámku se zeleninou, ale Paul nemohl v žádném případě dovolit, aby tam šel sám. Proto také vystoupil a společně vešli dovnitř. Daniel koupil tři banány a tašku s nimi mu podal. Potom se vrátili do auta a když se s nimi taxík znovu rozjel, prezident mu rozkázal, ať ještě před tím, než dorazí do Bílého domu, minimálně dva banány sní.
Paul sice banány zrovna nemiloval, ale poslechl ho. Vše, co mu Daniel dnes poručil udělat, na jeho kocovinu opravdu zabíralo. Než zastavili asi dva bloky od Bílého domu, měl už dva banány snězené.
Danny potom poděkoval řidiči a zaplatil mu. Dal mu ale o dost peněz víc a požádal ho, aby mlčel o tom, co dnes viděl. Taxikář po zhlédnutí toho množství peněz bez váhání souhlasil. Nezbývalo jim tedy nic jiného než doufat, že slib dodrží.
Počkali, až auto odjede, a pak se Walsh svého přítele zeptal, jestli nemá nějaký nápad, jak by to teď měli udělat, aby nikoho nenapadlo, že byli spolu.
Šéf ochranky se zamyslel. Tedy, alespoň v mezích, které mu dovolovala stále velmi silná bolest hlavy. Bylo jasné, že ať udělají cokoli, nápadné to určitě bude. Jediné řešení, na které přišel, bylo, že se teď první pokusí do Bílého domu nenápadně dostat Danny a asi za čtvrt hodiny po něm přijde i Paul. Sice se mu nelíbilo, že prezidenta nechá jít přes dva bloky samotného, nejraději by šel celou cestu s ním, ale pokud z toho nechtěli udělat ještě větší průšvih, jiná možnost nebyla. Navíc Walsh tuhle cestu již ráno šel úplně sám a nic se mu nestalo. Mohl by na něj ale z dálky pro jistotu dohlížet, kdyby ho náhodou někdo chtěl přepadnout. Pokud bude opatrný a nikdo si nevšimne, že Daniela sleduje, vše bude v pořádku. Jenže to nesmí vědět ani sám Danny. Nedovolil by to.
Prezident se tedy vydal směrem k Bílému domu a doufal, že si ještě nikdo nevšiml, že v pracovně není. Ale věděl, že za takovou dlouhou dobu, co byl pryč, na to určitě museli přijít. S obavami kráčel po ulici a přemýšlel, jakou výmluvu si pro svou nepřítomnost vymyslí. Stále nemohl na nic přijít. To, co ráno udělal, se skutečně nedalo nijak omluvit. A navíc to všechno podnikl zbytečně. Nejen, že se o Paula vůbec bát nemusel, protože jediné, co mu bylo, byla kocovina, navíc se znovu pohádali a opět si ani nezvládli spolu konečně promluvit. Byl vážně bezradný. V jednu chvíli si dnes ráno myslel, že ho Larsen chce zpátky stejně jako chce on jeho, to bylo v ten okamžik, kdy na gauči objevil zarámovanou jejich společnou fotografii. O pár minut později mu ale agent dal jasně najevo, že to je pro něj již uzavřená kapitola.
Kráčel k Bílému domu a neměl nejmenší tušení, že ho jeho přítel nenápadně sleduje. Celou dobu jen přemýšlel o jejich vztahu a o tom, co bude dělat, až Larsen odejde. Byl si jistý, že svého chování za poslední tři dny bude celý život velmi litovat. Paula miloval a takhle hloupě ho od sebe odehnal. Musí se mu omluvit stůj co stůj. Jen doufal, že mu Paul skutečně nebyl nevěrný, ale podle toho, co dnes viděl, mu asi může věřit.
Byl tak zabraný do svých úvah, že si vůbec nevšiml, jaký chaos před domem panuje. Až teprve těsně před cílem zaregistroval velké množství aut zaparkovaných před Bílým domem a také spoustu agentů u vchodu.
Vnitřnosti se mu sevřely strachem. Tohle bude kolosální průšvih. Neměl ponětí, jak svůj útěk vysvětlí.
Nakonec sebral veškerou odvahu, kterou v sobě dokázal najít, a pokračoval v cestě. Jakmile ho jeden z agentů spatřil, ihned se k němu rozběhl, ostatní ho následovali a vytvořili kolem prezidenta neproniknutelnou zeď ze svých těl. Takhle ho doprovodili až do přízemí Bílého domu.
Když vešli dovnitř, poodstoupili od něj a on se mohl konečně rozhlédnout. Zjistil, že všude je spousta agentů, dokonce i šéfové z Ústředí, a nikde není ani jeden turista. Došlo mu, že o jeho zmizení museli už nějakou dobu vědět, když už podnikli taková opatření, a že všechny návštěvníky domu dnes vyhnali ven a Bílý dům je nyní uzavřen pro veřejnost. Tohle tedy bylo ještě horší, než čekal. Co jim teď má říct? Moc by chtěl, aby právě v tenhle okamžik stál Paul po jeho boku. Už samotná jeho blízkost mu vždy dodávala sílu a jistotu. S ním se nikdy nebál a již na to byl za ty dva roky jejich spolupráce tak zvyklý, že si to ani neuvědomoval. Plně mu to došlo až nyní, kdy s ním poprvé Larsen být nemohl. Měl bych si ale začít zvykat, za pár dní to už tak bude napořád, pomyslel si smutně a děkoval Bohu za to, že se v politice pohybuje již dost dlouho na to, aby dokázal zakrýt své emoce, když je potřeba, a chovat se navenek rozvážně.
Proto, když k němu dosti zlostně přistoupil nějaký agent, zjevně někdo vysoce postavený na Ústředí, a zeptal se: „Pane prezidente, mohl byste nám laskavě sdělit, kde jste byl?“ zvládl si zachovat chladnou hlavu.
Přemýšlel nad nějakou odpovědí, která by nebyla moc podezřelá a kterou by agenti ihned nezačali důkladně prověřovat, ale vůbec nic ho nenapadlo. Myslel jen na to, že nesmí za žádnou cenu prozradit, kde skutečně byl. Nešlo mu ani tak o jeho kariéru, kdyby se svět dozvěděl, že miluje muže, měl by sice ze života peklo, ale za ten posední rok s Paulem by to stálo, takže to by vydržel. Nesměl to však říct kvůli Larsenovi. Kvůli jeho kariéře. Stačilo, že ho přinutil odejít z téhle práce, nesmí ke všemu ještě zapříčinit, že ho nepřijmou nikde jinde, protože měl poměr s mužem, kterého měl chránit.
Podíval se tedy onomu agentovi zpříma do očí a řekl: „Ne, nemohl bych vám to sdělit. To, kde jsem byl, je zcela moje soukromá záležitost.“
Agenta zjevně tato odpověď vyvedla z míry, protože na něj chvilku jen němě zíral, potom ale, zrovna v okamžiku, kdy se chystal konečně nějak na prezidentova slova zareagovat, zabloudily jeho oči ke vchodu a zdál se najednou ještě více naštvaný, i když si Daniel ještě před pár vteřinami myslel, že něco takového ani není možné. Otočil se a sledoval agentův pohled. Najednou to také uviděl. Larsen už přišel také. Nebylo to oněch domluvených 15 minut, ale Walsh za to byl rád. Znamenalo to, že má Paula na chvíli zas nablízku a zvládne teď cokoli. Navíc si zrovna v okamžiku, kdy se prezident otočil, sundával sluneční brýle. Ten pohyb, jakým tak vždy činil, pokaždé dostával Daniela do varu. Zbožňoval, jak palcem a dalšími dvěma prsty chytne pravou nožičku brýlí a jedním plynulým pohybem je sundá. Mohl by ho pozorovat celé dny, jak tohle dělá. Proč jen mu to nikdy neřekl? Teď už se to Paul nedozví.
Larsen před pár minutami pozoroval, jak Dannyho před Bílým domem obklopili agenti a odváděli ho dovnitř. Oddychl si, protože věděl, že prezident je nyní v bezpečí a že jeho navíc nikdo nezpozoroval.
Počkal ještě pár minut nepovšimnut na ulici, dokonce snědl i ten třetí banán, ale pak touha po tom, vidět, co se teď uvnitř děje, převládla. Bylo mu jasné, že přijeli jeho nadřízení z Ústředí a že se nestane nic dobrého, tak se chtěl alespoň ujistit, že Danielovi nikdo nic neudělá. Věděl, že oni prezidenta nijak potrestat nemohou, nemají na to pravomoci, ale stejně. Nemohl tušit, jestli ho třeba nebudou nějak slovně napadat a nechtěl tomu Walshe zbytečně vystavovat. Zvláště, když Danny vlastně utekl jen kvůli němu.
Sám tedy vešel do Bílého domu a byl plně odhodlaný snést ten trest sám, ať už bude jakýkoli. Byl si jistý, že Daniel jim za žádnou cenu neprozradí, že byl s ním, ale on jako šéf ochranky nese odpovědnost za to, že se něco takového, aby zmizel prezident, nikdy nestane. Navíc, a to byl ten největší průšvih, dnes nepřišel do práce. Nepochyboval, že to pořádně schytá.
Hned v přízemí si všiml spousty agentů, kteří Walshe obklopovali, a jeden, Derren McCoy, s ním dokonce zrovna mluvil. Paul ho znal, byl to jeho nadřízený. Ani je nemusel slyšet, aby uhodl, že se agent prezidenta vyptává, kde byl, a že Danny mu odpověděl něco v tom smyslu, že mu do toho nic není. Bylo to úplně jasné z toho, jak zlostně na sebe ti dva nahlíželi.
Rozhodl se tedy na sebe nějak upozornit, aby si ho McCoy všiml a dal Danielovi pokoj. Schválně došel vyzývavě skoro až k nim, sundal si brýle a čekal, až zaregistrují jeho přítomnost. Naštěstí se to skutečně povedlo, zpozoroval, jak se agentova tvář změnila do ještě vzteklejší grimasy a Walshova se naopak rozzářila úlevou.
Přistoupil k McCoyovi ještě blíže a v duchu se připravil na cokoli. Za chvíli to opravdu přišlo. Agent na šéfa ochranky zakřičel tak, že to muselo být slyšet až ven: „LARSENE, KDE JSTE SAKRA BYL?!“
Ne tak nahlas! Larsen myslel, že mu hlava už opravdu praskne, přesto ze sebe zvládl vypravit: „Dneska jsem zaspal.“
„A TO MI ŘÍKÁTE JEN TAK?!“
Au!
„Podívejte se, stalo se to úplně poprvé. Ano, uznávám, byla to chyba a omlouvám se.“
„TAKŽE VY SE OMLOUVÁTE? TO SI ZE MĚ UŽ VÁŽNĚ DĚLÁTE BLÁZNY, NE?“
„A co jiného vám na to mám asi říct?“
„Nooo…. Co byste měl říct na to, že jste jako velitel ostrahy nepřišel do práce a ještě ke všemu právě v době vaší nepřítomnosti zmizel prezident… Já nevím. CO TAKHLE TŘEBA OKAMŽITĚ ODCHÁZÍM A UŽ SE TU NIKDY NEUKÁŽU?!!!!“
Tak tohle bylo zlé. To by znamenalo, že veškeré šance na získání Daniela zpátky by byly pryč. Spolkl břitkou odpověď, která se mu drala na jazyk, a chtěl se pokusit získat povolení ještě alespoň na tu cestu do Mexika. Když ho pak Danny stále nebude chtít, bez jakéhokoli protestu odejde, ale musí to alespoň zkusit. Třeba jim jiné prostředí pomůže a budou si spolu moci konečně klidně promluvit.
Než však stačil cokoli říct, do hádky se vložil Walsh: „Promiňte, agent Larsen sice už výpověď podal a je výpovědní lhůtě, ale než lhůta vyprší, má povinnost dál chodit do služby.“
„NE, POKUD TAKHLE HRUBĚ PORUŠÍ KÁZEŇ!“
Paul na svého nadřízeného překvapeně zíral. Ještě nikdy nikoho neslyšel na Dannyho takhle zařvat. Dokonce ani Jennifer, když se o nich dozvěděla. Byl si jistý, že jeho přítel si nic takového nenechá líbit.
A měl pravdu. Walshovy rysy se zostřily, jeho oči, jindy tak krásně světle modré, nyní výrazně ztmavly, a výhružně k McCoyovi přistoupil o dva kroky blíže: „Doporučuji vám, abyste si dával pro příště pozor, jak se mnou jednáte, pane. Nikdo na mě křičet nebude, jasné?“
Agentovi z Ústředí jen sklapla čelist naprázdno a začal koktat: „O-omlouvám se, pane prezidente, já -“
„To stačí, nechte toho. A pokud jde o agenta Larsena, dnes se mnou do Mexika samozřejmě poletí.“
„Pane prezidente, ale to nejde, já ho musím nějak potre -“
„Dost, řekl jsem, že se mnou poletí. Je to šéf mojí ochranky a bude to tam nebezpečné. Chci ho tam mít. Výpovědní lhůta mu končí až ode dneška za pět dní.“
McCoy zjevně přemýšlel, co má teď dělat. Nemůže se přeci hádat s prezidentem. A musel jistě uznat, že je pravda, že Larsen je velitel jeho ostrahy a má tedy nejvíc zkušeností, aby ho ochránil. Zvláště v Mexiku.
Nakonec řekl: „Dobrá, pane prezidente, jestli na tom trváte…“
„Ano, trvám.“
„V tom případě s vámi Larsen dnes poletí, ale očekávám od něj naprosto perfektní výkon bez jediné chybičky. Jestli se dozvím o jakékoli, sebenepatrné a nedůležité chybě, vyvodím z toho důsledky. Po návratu už ho tady ale nechci vidět, končí. A samozřejmě mu z odstupného strhneme veškeré prémie za poslední rok. Včetně všech přesčasů.“
Daniel si vyměnil rychlý pohled s Paulem, který na něj sotva znatelně kývnul, a potom s McCoyovými podmínkami souhlasil. Mrzelo ho, že nemohl pro svého přítele vybojovat víc, aniž by to bylo nápadné, ale Larsenovi to zjevně nevadilo.
Potom se Walsh vydal do své pracovny, aby připravil nějaké věci na dnešní cestu a znovu si přečetl proslov, který včera s Mikem Greenem sepsali. Paul musel zůstat zde, vyposlechnout si, co ještě čeká další agenty za to, že jim Danny utekl.
Bylo jim ale jen suše oznámeno, že mají všichni podmínečnou výpověď a pokud se v Mexiku něco přihodí, nastane největší výměna agentů, jakou kdy Tajná služba zažila. Navíc samozřejmě také rok bez prémií. Nic pozitivního, když za tři měsíce budou Vánoce.
Pak McCoy konečně i se svými agenty odjel a vše se zas začalo vracet do normálních kolejí. Paul se chystal jít nahoru zkontrolovat Daniela, ale přišel k němu Bobby. Ani si nevšiml, že byl Hale tady, asi mu zavolali, když zjistili, že Larsen v Bílém domě není.
„Ahoj, Paule. Prosím tě, co se stalo? Ještě nikdy jsi nezaspal.“
„Bobby. No, víš, není mi dneska nějak dobře, hrozně mě bolí hlava.“
„Počkej, a to chceš jet do Mexika? Zvládneš to? Jestli chceš, já to ukočíruju i bez tebe…“
„Ne, to je dobrý, Bobby. Budu v pohodě.“
„Dobře, ale kdyby něco, stačí jen říct, jo? Přípravu teda udělám sám, ty si zatím odpočiň.“
„Děkuju.“
Nyní se konečně mohl vydat do Danielovy pracovny. Chtěl jen zjistit, jestli je Danny v pořádku a zase jít hlídat na chodbu, ale když po zaklepání vešel dovnitř, Walsh ho překvapil. Na stole už měl pro Paula připravenou sklenici s rozpuštěným vitaminem C a jednu tabletku aspirinu.
Larsen mu za to byl neskutečně vděčný, tohle potřeboval. Spolkl prášek a zapil ho vitaminovým nápojem, který všechen vypil na ex.
Pak se prezidenta zeptal: „Řekni mi, kde ses dověděl o tolika věcech proti kocovině? Mně je teď už vážně několikanásobně líp, než mi bylo ráno.“
Daniel se usmál a odpověděl: „To by ses divil, jaké věci se děly u mě na škole.“
Měl chuť tu s ním zůstat a zkusit mu vysvětlit, jak to bylo mezi ním a Seanem, ale byl na to příliš zbabělý. Bál se, že by ho Danny zas nechtěl vyslechnout, tak se jen otočil a odešel zpátky na chodbu, kde bylo jeho místo. V Mexiku se snad příležitost najde.
Chvíli jen tak postával za dveřmi a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře toho, jak by mohl vypadat jeho rozhovor s Walshem o Seanovi, ale ne moc dlouho. Na chodbu totiž přišla Kate Newtonová.
Opět se na něj usmála tím svým zářivým úsměvem a přistoupila až těsně k němu: „Víš, Paule, právě jsem slyšela, že až se vrátíte z toho Mexika, ty už nepřijdeš.“
„Jo, to jsi slyšela správně.“
„No,“ celá zčervenala a zjevně najednou nevěděla, co říct. Nakonec Larsena popadla za klopy u jeho saka, přitáhla si ho k sobě a vtiskla mu na rty polibek.
Paul něco takového nečekal, proto mu krátký okamžik trvalo, než zareagoval. Když se mu ji povedlo odstrčit, řekl: „Kate, nezlob se, já nemůžu… Prostě miluju někoho jiného.“
Kate se zatvářila zaskočeně. Ještě se mu s nadějí podívala do očí, ale když viděla, že svá slova myslel vážně, jen smutně přikývla a odešla pryč.
Ani jeden z nich si bohužel nevšiml, že dveře Oválné pracovny se během onoho krátkého polibku otevřely a ihned zas zavřely. Prezident se pevně rozhodl, že pozve Larsena dál a že si od něj konečně poslechne, jak to skutečně je se Seanem Carterem. Věděl, že už moc příležitostí na to, aby si v klidu promluvili, mít nebudou a ani netušil, jestli se Paulovi bude teď chtít s ním mluvit, po tom, jak se oba dnes ráno chovali divně, ale musel se o to alespoň pokusit.
Otevřel dveře na chodbu, s úmyslem agenta zavolat dovnitř. Když ale vyhlédl ven, zůstal na chvíli stát jako opařený. Larsen se tam právě líbal s jeho mluvčí! To snad ne! Jsou od sebe třetí den a on už si našel někoho jiného! Rychle dveře zas potichu zavřel, proběhl pracovnou a obývacím pokojem do ložnice, tam padl na postel a začal brečet. Nedokázal přestat, prostě to nešlo. Jak mu tohle mohl udělat? Sotva se odhodlal snést jakoukoli pravdu o Carterovi, najde svého přítele, jak se líbá se svou kolegyní! Tohle prostě nemůže být pravda, to musí být jen zlý sen.
Nakonec řekl: „Dobrá, pane prezidente, jestli na tom trváte…“
„Ano, trvám.“
„V tom případě s vámi Larsen dnes poletí, ale očekávám od něj naprosto perfektní výkon bez jediné chybičky. Jestli se dozvím o jakékoli, sebenepatrné a nedůležité chybě, vyvodím z toho důsledky. Po návratu už ho tady ale nechci vidět, končí. A samozřejmě mu z odstupného strhneme veškeré prémie za poslední rok. Včetně všech přesčasů.“
Daniel si vyměnil rychlý pohled s Paulem, který na něj sotva znatelně kývnul, a potom s McCoyovými podmínkami souhlasil. Mrzelo ho, že nemohl pro svého přítele vybojovat víc, aniž by to bylo nápadné, ale Larsenovi to zjevně nevadilo.
Potom se Walsh vydal do své pracovny, aby připravil nějaké věci na dnešní cestu a znovu si přečetl proslov, který včera s Mikem Greenem sepsali. Paul musel zůstat zde, vyposlechnout si, co ještě čeká další agenty za to, že jim Danny utekl.
Bylo jim ale jen suše oznámeno, že mají všichni podmínečnou výpověď a pokud se v Mexiku něco přihodí, nastane největší výměna agentů, jakou kdy Tajná služba zažila. Navíc samozřejmě také rok bez prémií. Nic pozitivního, když za tři měsíce budou Vánoce.
Pak McCoy konečně i se svými agenty odjel a vše se zas začalo vracet do normálních kolejí. Paul se chystal jít nahoru zkontrolovat Daniela, ale přišel k němu Bobby. Ani si nevšiml, že byl Hale tady, asi mu zavolali, když zjistili, že Larsen v Bílém domě není.
„Ahoj, Paule. Prosím tě, co se stalo? Ještě nikdy jsi nezaspal.“
„Bobby. No, víš, není mi dneska nějak dobře, hrozně mě bolí hlava.“
„Počkej, a to chceš jet do Mexika? Zvládneš to? Jestli chceš, já to ukočíruju i bez tebe…“
„Ne, to je dobrý, Bobby. Budu v pohodě.“
„Dobře, ale kdyby něco, stačí jen říct, jo? Přípravu teda udělám sám, ty si zatím odpočiň.“
„Děkuju.“
Nyní se konečně mohl vydat do Danielovy pracovny. Chtěl jen zjistit, jestli je Danny v pořádku a zase jít hlídat na chodbu, ale když po zaklepání vešel dovnitř, Walsh ho překvapil. Na stole už měl pro Paula připravenou sklenici s rozpuštěným vitaminem C a jednu tabletku aspirinu.
Larsen mu za to byl neskutečně vděčný, tohle potřeboval. Spolkl prášek a zapil ho vitaminovým nápojem, který všechen vypil na ex.
Pak se prezidenta zeptal: „Řekni mi, kde ses dověděl o tolika věcech proti kocovině? Mně je teď už vážně několikanásobně líp, než mi bylo ráno.“
Daniel se usmál a odpověděl: „To by ses divil, jaké věci se děly u mě na škole.“
Měl chuť tu s ním zůstat a zkusit mu vysvětlit, jak to bylo mezi ním a Seanem, ale byl na to příliš zbabělý. Bál se, že by ho Danny zas nechtěl vyslechnout, tak se jen otočil a odešel zpátky na chodbu, kde bylo jeho místo. V Mexiku se snad příležitost najde.
Chvíli jen tak postával za dveřmi a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře toho, jak by mohl vypadat jeho rozhovor s Walshem o Seanovi, ale ne moc dlouho. Na chodbu totiž přišla Kate Newtonová.
Opět se na něj usmála tím svým zářivým úsměvem a přistoupila až těsně k němu: „Víš, Paule, právě jsem slyšela, že až se vrátíte z toho Mexika, ty už nepřijdeš.“
„Jo, to jsi slyšela správně.“
„No,“ celá zčervenala a zjevně najednou nevěděla, co říct. Nakonec Larsena popadla za klopy u jeho saka, přitáhla si ho k sobě a vtiskla mu na rty polibek.
Paul něco takového nečekal, proto mu krátký okamžik trvalo, než zareagoval. Když se mu ji povedlo odstrčit, řekl: „Kate, nezlob se, já nemůžu… Prostě miluju někoho jiného.“
Kate se zatvářila zaskočeně. Ještě se mu s nadějí podívala do očí, ale když viděla, že svá slova myslel vážně, jen smutně přikývla a odešla pryč.
Ani jeden z nich si bohužel nevšiml, že dveře Oválné pracovny se během onoho krátkého polibku otevřely a ihned zas zavřely. Prezident se pevně rozhodl, že pozve Larsena dál a že si od něj konečně poslechne, jak to skutečně je se Seanem Carterem. Věděl, že už moc příležitostí na to, aby si v klidu promluvili, mít nebudou a ani netušil, jestli se Paulovi bude teď chtít s ním mluvit, po tom, jak se oba dnes ráno chovali divně, ale musel se o to alespoň pokusit.
Otevřel dveře na chodbu, s úmyslem agenta zavolat dovnitř. Když ale vyhlédl ven, zůstal na chvíli stát jako opařený. Larsen se tam právě líbal s jeho mluvčí! To snad ne! Jsou od sebe třetí den a on už si našel někoho jiného! Rychle dveře zas potichu zavřel, proběhl pracovnou a obývacím pokojem do ložnice, tam padl na postel a začal brečet. Nedokázal přestat, prostě to nešlo. Jak mu tohle mohl udělat? Sotva se odhodlal snést jakoukoli pravdu o Carterovi, najde svého přítele, jak se líbá se svou kolegyní! Tohle prostě nemůže být pravda, to musí být jen zlý sen.
jsou budou další ..??
OdpovědětVymazat