Paul ani pořádně nevěděl, jak se dostal domů. Dnes měl opravdu příšerný den. Nejdříve se na něj vykašle syn, raději bude mít průšvih u matky, než aby se setkal se svým otcem, a potom ho dorazí partner, který se tak vyděsil, když se ho chtěl dotknout, že před ním utekl na druhý konec místnosti. Bojí se ho až tolik, že dokonce má strach i přiznat, že se ho bojí. A nakonec ho poslal pryč.
Všechno v něm mu říkalo, ať tam takhle Daniela nenechává a ať teď neodchází, jenže věděl, že když bude Walshe tlačit do toho, aby mluvili o jeho strachu, nebo když i přes jeho žádost odmítne odejít, mohl by se ho pak prezident bát ještě víc. Rozhodl se ho tedy poslechnout a nenaléhat. Moc si s ním o tom ale chtěl promluvit. Tohle je přeci absurdní. Proč by v Dannym najednou měl budit hrůzu? Začal přemýšlet, kdy to vlastně začalo.
Kdy se k němu Danny poprvé začal chovat divně? Po tom, co ho postřelili ještě ne, to se jen bál o něj a v nemocnici se k němu také choval normálně. Dokonce se s ním líbal. Ale vlastně trochu ucukl, když ho chtěl políbit na rozloučenou. Tehdy si myslel, že to je kvůli Hilary a Fredovi. Všichni byli v šoku. Jenže asi se spletl. Danny mu vysloveně řekl, že kvůli nim se tak divně nechová. Co se tedy stalo potom? Znovu se viděli až ten večer, při dalším pokusu o atentát. Jeho přítel se tam k němu choval nejdříve přesně tak, jak by se v takové situaci na jeho místě zachoval každý. Spoléhal na něj. A on ho přeci nezklamal. Ochránil ho. Tím, že zastřelil Thompsonovou... To je ono! Od té doby se mě musí bát! Už tehdy mě nechtěl obejmout!
Jenže co teď? Jak přesvědčí Daniela, aby mu zas věřil jako dříve, když ho viděl zabít člověka? Říct mu, že to udělal proto, aby jemu i sobě zachránil život, nemá smysl. To Walsh jistě ví. Co s tím tedy může udělat? Určitě si spolu musí promluvit, jenže neví, co mu má říct, aby ho přesvědčil, ať mu zas věří. Nevěděl ani, jak začít rozhovor o takovém tématu.
Nakonec se rozhodl, že prostě počká, až na to někdy sama přijde řeč, a pokusí se to pak Dannymu vysvětlit a připomenout mu, že šlo jen o jeho obranu. Do té doby se k němu prostě bude muset chovat trpělivě a mile, snažit se mu ukázat, že mu skutečně může věřit. Víc zatím asi udělat nemůže. Byl z toho smutný, chtěl Dannymu pomoci, aby mezi nimi zas byla ta důvěra, co dřív, ale nevěděl, jak.
Náladu mu zlepšil až v pozdních večerních hodinách telefonát od Hilary, že když bude chtít, může Freda přivézt znovu v pondělí. Slíbila, že tentokrát dá pozor na to, aby skutečně došel až k němu do bytu a znovu jí neutekl.
„Hilary, ale doufám, žes ho do toho nějak moc netlačila.“
„Musela jsem, Paule. Jinak by se s tebou prostě nesešel nikdy.“
„Uvědomuješ si ale, že to je proto, že mi nevěří? Nevěří tomu, že jsem o něm nevěděl, myslel, že jsem se na něj vykašlal, proto je naštvaný, a já ho chápu.“
„Neboj, Paule. Možná to bude chvíli trvat, ale získáš si ho. Je to fajn kluk, jenom má poslední dobou problémy přijímat cizí lidi.“
V pondělí Paul znovu uvařil a poklidil v bytě, teď to již tolik práce nedalo, a čekal na Freda. Tentokrát se přesně ve stanovený čas skutečně ozval zvonek u jeho dveří. Musel se ovládat, aby ke dveřím neběžel.
Konečně se k nim dostal a plný napětí je otevřel. Okamžitě poznal vedle Hilary svého syna. Fred vypadal přesně jako na té fotografii, hubený, vysoký, s neposednými rozcuchanými delšími ohnivě zrzavými vlasy a zvláštními šibalskými plamínky v hnědých očích. Paul si ho na první pohled zamiloval.
V tom si všiml, že Hilary Freda drží. Nejspíš aby se nepokusil znovu utéct, ale podle něj to bylo přehnané opatření. Pokusil se tedy Freda taktně vysvobodit tím, že je oba pozve dál a Hilary ho uvnitř již pustí.
„Ahoj, moc vás oba vítám. Ty určitě budeš Fred. Moc mě těší...“
„Jasně, mě taky. Viděli jsme se, tak sbohem,“ ignoroval jeho syn nabízenou ruku, otočil se a snažil se odejít. Matka ho však nepustila.
„Ne tak rychle, Frede. Slíbil jsi mi, že se mnou sem dneska zajdeš, abyste se s tvým tátou poznali a pořádně si popovídali.“
To mě opravdu Fred tak nesnáší, že ho Hilary musí násilím držet? Nemohla by to s ním vyřešit normální domluvou? Nelíbilo se mu tohle chování Hilary k jejich synovi, ale nechtěl se s ní před synem hádat. Proto to zatím přešel a rozhodl se s ní promluvit později o samotě. „Fajn, tak pojďte dál. Máte hlad? Uvařil jsem dušené maso se zeleninou a brambory. Věřte mi, že každý, kdo tohle ochutnal...“
„Víte, pane Larsene, děkuju, ale vážně nechci. Vlastně od vás nechci vůbec nic.“
„Frede! Tvůj táta se kvůli tobě snažil, dalo mu to práci. Tak si koukej dát alespoň trochu a chovej se slušně!“
Tohle už ale nevydržel nekomentovat. „Hilary, prosím tě, nech ho. Není malé dítě. Snad ví, jestli má chuť na jídlo, nebo ne. Já se neurazím. Frede, samozřejmě, pokud jíst nechceš, nemusíš. Kdyby sis to ale náhodou rozmyslel nebo jestli máš chuť na něco jiného, stačí říct.“
Bodyguard si všiml, že oči jejich syna se údivem rozšířily a nepatrný okamžik na Paula nevěřícně zíral, než se zas ovládl a na obličeji se mu znovu usadil nepřístupný výraz. Co se stalo? To se ho nikdy nikdo nezastal? Dospěl k závěru, že bude nejlepší na Fredovu reakci nijak nepoukazovat. Mohl by ho uvést do rozpaků a vybudovat tím další překážku k získání synovy důvěry. Rozhodně ale musí zjistit, co se s Fredem děje. Vůbec se mu nelíbilo, co zatím z jeho interakce s matkou vypozoroval.
„Ty si oběd dáš, Hilary?“
„Jo, díky.“
Když však agent začal nandavat oběd pro sebe a svou bývalou přítelkyni na talíř, zazvonil jí telefon.
„Promiňte, musím to vzít… Prosím, Harperová… Cože? Já už ale nejsem v práci. Nemůže to počkat do zítřka?... Dobře, už jsem na cestě.“ Položila telefon a omluvně se podívala na bodyguarda i jejich syna. „Omlouvám se, ale budete to tu muset zvládnout sami. Musím naléhavě do práce. Frede, chovej se slušně, a Paule, ty se snaž ho nezabít, jo?“
S těmi slovy rychle vyběhla z bytu ven a Larsen zůstal v kuchyni sám s Fredem, který stále ještě demonstrativně stál oblečený se založenýma rukama na hrudi u dveří na chodbu, jako by jen čekal na příležitost opět utéct.
„No tak, Frede, já tě neukousnu. Pojď si sednout a sundej si tu bundu, vždyť ti bude horko,“ pokusil se agent o smířlivý tón.
„Dobře, pane Larsene, sednu si,“ sundal si mladší z obou mužů po krátkém váhání bundu a mikinu a posadil se na židli.
„Frede, jsem Paul, takže i když je mi jasné, že mě nebudeš chtít nazývat tátou, mohl bys mi aspoň říkat mým křestním jménem a tykat mi. Co ty na to?“
Teenager se rozhodl neodpovědět a zaujatě studoval vzor na dřevě jídelního stolu. To však nebylo to, co momentálně Paula trápilo. Díky tomu, že si syn sundal mikinu, si všiml, že na paži má veliké docela čerstvé modřiny. „Co se ti stalo?“
„A proč by tě to mělo zajímat? Celou dobu si o mě neměl vůbec zájem a teď najednou řešíš, že mam pár modřin?“
„Doteď jsem nevěděl, že existuješ, Frede.“
„A to ti jako mam věřit?“
„Copak ti máma neřekla, jak to bylo?“
„Jo, prej si nic netušil.“
„Ale tak to fakt bylo. Že existuješ, jsem se dozvěděl až teprve asi před týdnem, když za mnou přišla do nemocnice. Chtěla, abych podepsal Samovi adopční papíry na tebe, ale odmítl jsem. A něco mi říká, že za tohle bys asi měl být rád, ne?“
„Jo, to, že mě ten magor neadoptuje, je docela dobrý, ale nejsem si jistej, jestli je tohle skutečně ta lepší možnost.“
„No, Frede, podívej se na to z té lepší stránky. Aspoň už mi tykáš.“
„Jo, to je vážně úžasný. Fakt. Gratuluju. Ale jesli chceš, abych ti aspoň věřil, měl bys mi předvíst ňákej důkaz, žes o mně nevěděl.“
„Tak já si myslím, že stačí i to, že hned v momentě, kdy jsem se o tobě dozvěděl, jsem trval na tom, že tě chci vidět.“
„Jo, za to ti mimochodem moc děkuju, mam kuli tobě zkaženej už druhej den. Já mam taky svoje plány, víš? Nemůžeš mi ty a moje máma jen tak organizovat život.“
„Dobře, Frede, promiň. To je pravda, že máš právo mít svoje plány. Ale já bych tě opravdu chtěl začít vídat a poznat tě. Tak kdy bys měl čas se zase sejít?“
„Hmmm…. já nevim…. co třeba… nikdy?“
Tohle vážně nebude jednoduché. Ale Paul tuhle odpověď čekal, proto měl připravený návrh: „A co bys řekl tomu, že bych na pátek sehnal lístky na basket? Washington Wizards budou hrát s Lakers.“
„To teda vážně pochybuju, teď už bude všechno vyprodaný.“
„Jo, ale já jsem v Tajné službě, víš?“
„Počkej, to jako myslíš vážně, že bysme mohli jít?“
„Jasně, přece bych nekecal. Co ty na to?“
„No, jesli to vážně dokážeš, tak pudem.“
„Fajn, beru tě za slovo.“
Ještě si asi půl hodiny povídali o různých obecných tématech (tedy, mluvil spíš Paul) a Fred si dával dobrý pozor na to, aby nenaznačil, odkud modřiny má nebo jaké jsou vztahy u nich doma, a Paul na něj nechtěl tlačit. Věděl, že nejdříve si musí získat chlapcovu důvěru. Potom se už vrátila Hilary z práce, ale spěchala domů, tak se museli rozloučit. Paul si však umínil získat lístky na zápas za každou cenu a během společné zábavy se pokusit zjistit víc o modřinách, co Fred měl. Vůbec se mu to nelíbilo, ale zatím s tím nemohl nic dělat. Fred si mohl modřiny udělat například během tréninku basketu.
Druhý den ráno měl bodyguard plánovanou prohlídku u doktora. Naštěstí se vše hojilo dle plánu a vypadalo to, že se bude moci brzy vrátit do práce, což byla skvělá zpráva. Daniel i děti mu moc chyběli, chtěl se s nimi zas vidět. Tedy, s Danielem nejen vidět… Ale obával se, že vzhledem k tomu, že se ho Danny teď bojí, sex dlouho mít nebudou.
Také díky dobrým výsledkům vyšetření dostal, jak předpokládal, vycházky. Nic tedy nebránilo tomu, aby si dnes mohl jít s Bobbym na střelnici procvičit střelbu a aby mohl vzít Freda na slíbený basketbalový zápas. Lístky koupil hned včera online.
Odpoledne, když Halovi skončila služba, se spolu tedy sešli na střelnici a mohli se pustit do tréninku. Začali standardně střelbou na terč v základním postoji.
„Paule, stejně nechápu, jak ti to může takhle jít,“ postěžoval si Bobby po tom, co viděli své výsledky. „Nechápu, jak můžeš i tou levou rukou takhle dobře střílet, když máš pravou nehybnou.“
Určitě nemluví jen o dnešku, ale i o tom, jak jsem zabil agentku Thompsonovou, jen to nechce říct nahlas. Šéf ochranky ale neměl náladu probírat zrovna tohle téma, proto dělal, že podtext Halovy poznámky nepochopil: „Ale vždyť sám máš taky hodně dobré výsledky, Bobby. Podívej se na to, vždyť málokterý agent střílí tak dobře jako ty.“
„Jo, ale na tebe nemám.“
„Prostě mám dobrou koordinaci a navíc opravdu hodně střelbu cvičím. A nezapomínej, že já mám sniperský kurz, ty ne. Ukaž, dáme si tam další terč a já se podívám, jestli ti budu moct nějak pomoct.“
Po tom, co Hale vypálil další dvě rány, mu Larsen poradil: „Zkus se před výstřelem nejdřív nadechnout a trochu vydechnout. Víc se uvolníš a uvidíš, že se ti bude líp mířit.“
Robert ho poslechl a skutečně tentokrát dosáhl o něco lepších výsledků než minule.
„Vidíš, jsi hodně dobrý, Bobby. Zkus se prostě u toho víc uvolnit a myslím, že není důvod, abys neměl stejné výsledky jako já.“
Ještě hodinu cvičili různé druhy střelby, ale potom již byli oba unavení. Larsena začalo zas hodně bolet jeho zranění a Bobby se po 18 hodinové směně také těšil, až si konečně sedne a odpočine si. Rozhodli se tedy pro dnešek tréninku nechat a vydali se společně k Paulovi domů na večeři.
Larsen svému nejlepšímu příteli nandal velkou porci toho, co včera uvařil pro Freda a Hilary, protože jinak vážně netušil, kdo by všechno to jídlo snědl, a sám si s plným talířem sedl naproti němu.
„Tak povídej, Paule. Jak na tebe Fred působí?“
„Je prostě perfektní, Bobby. Já... nedokážu popsat ten pocit, když jsem ho poprvé uviděl. Je to, jako bych najednou získal něco, co mi celý život chybělo. Jenom bude asi problém ho získat na svou stranu.“
„Vážně?“
„Jo. Od začátku byl hodně nepřátelský, ale mám pocit, jestli se tím spíš nesnaží chránit.“
„Jak to myslíš?“
„Hilary mi řekla, že špatně přijímá cizí lidi. A všiml jsem si, že má na rukou nějaké modřiny. Navíc mi přišlo, že je na něj dost přísná. Bojím se, jestli se tomu klukovi něco špatného neděje.“
„A jsi si tím jistý?“
„To je to. Právě, že nejsem. Ty modřiny může mít třeba z basketu. Hilary říkala, že na něj chodí. Ale může ho taky někdo mlátit ve škole. Nebo ho může mlátit Sam. Což v jeho vlastním zájmu doufám, že nikdy neudělal.“ Jestli zjistím, že na Freda vztáhl ruku, tak za sebe vážně neručím.
„Jako někdo, kdo má doma dvě děti, ti můžu potvrdit, že dost často není všechno tak, jak se na první pohled zdá. Než někoho obviníš z násilí, měl by sis být opravdu jistý. Zvláště když jsi s jejich rodinou teprve navázal kontakt. Kdy zas Freda uvidíš?“
„Slíbil jsem mu, že ho vezmu v pátek na basket. Je velký fanoušek.“
„Vidíš, to je skvělý, sejdete se na neutrálním místě a budeš ho moct nenápadně trochu vyzpovídat.“
„Jo,snad jo... Jen vážně doufám, že mu nikdo neubližuje.“
Když Bobby po večeři odešel, Paul ihned zavolal přes Skype Danielovi, protože mu bylo jasné, že na něj prezident již u počítače čeká.
A měl pravdu, Walsh přijal hovor téměř okamžitě. A opět byl v obývacím pokoji Lincolnovy ložnice. Paul přímo od něj věděl, že od té doby, co byl na Daniela spáchán pokus o atentát v jeho vlastní ložnici, nedokázal v té místnosti spát. Přes den si tam zvládl dojít pro věci, nadále pracoval ve své pracovně, která s ložnicí přes obývací pokoj sousedila, ale bál se být v místnosti, kde ho téměř zabili. A Larsen ho chápal. Tahle reakce skutečně nebyla neobvyklá. Vždyť spousta lidí se například necítí bezpečně u sebe doma, pokud jim někdo dům nebo byt vykrade, a to je nikdo neohrožuje na životě jako Daniela.
K jeho překvapení ale neseděl na pohovce v obývacím pokoji sám. Byly tam s ním i obě děti.
„Ahoj, strejdo!“
„Ahoj, děti! Páni, moc rád vás vidím. Moc se po vás stýská.“
„Řekl jsem před nimi, že si s tebou dneska po večeři budu volat, a trvali na tom, že nepůjdou spát, dokud tě neuvidí,“ smál se Daniel.
„Strejdo Paule, táta říkal, že tě střelili!“
„Jo, Jackie, střelili.“
„A bolí to?“
„Někdy jo, Lily. Třeba dneska jsem byl s Bobbym na střelnici a když jsme stříleli delší dobu, ruka už mě bolela docela hodně. Museli jsme přestat.“
Na to zareagoval Daniel: „Paule, a jsi si jistý, že by ses měl takhle přepínat?“
Jestli měl Larsen dobrou náladu již předtím, že vidí děti, kvůli téhle Walshově větě měl radost ještě větší. Evidentně na něm Dannymu pořád opravdu záleželo a rozejít se s ním nechtěl. Zřejmě si uvědomuje, že jeho strach z Paula je iracionální a že agent by mu nikdy neublížil.
„Neboj, Danny, vždyť říkám, že jsme přestali. Šli jsme pak s Bobbym ke mně domů na večeři a povídali jsme si. Hned jak odešel, jsem ti šel zavolat.“
Uvědomil si, že by měl Danielovým dětem říct o Fredovi. Ví toho o něm už dost, znají i jeho nejlepšího kamaráda, měly by tedy vědět i o tom, že zjistil, že má syna, a že Fred u něj dnes byl. Vždyť až jim později s Dannym prozradí svůj vztah, budou s Fredem jako sourozenci.
Rozhodl se jim to tedy říci a trpělivě odpověděl i na všechny otázky, které na něj obě děti začaly hrnout jednu přes druhou. Samozřejmě jim dělalo problém především pochopit, jak je možné, že o Fredovi dosud nevěděl. Nakonec se mu ale celkem dobře podařilo jim vše vysvětlit a zdůraznit, že to skutečně není tak, že by o Freda zájem neměl.
Potom už hovor stočil na to, jak se Jack s Lily mají a nakonec si všichni čtyři chvíli zahráli vědomostní soutěž. Prezident i bodyguard oba měli moc dobrý přehled o tom, co děti momentálně se svým učitelem probírají, a tak nebyl problém jim pokládat otázky tak, aby na ně zvládaly správně odpovědět a zároveň si zábavnou formou procvičily látku z vyučování.
Až příliš brzy však Walsh zábavu přerušil a poslal děti spát. Paul by s nimi velice rád strávil mnohem více času, poslední dobou se s nimi nevídal tak často, jak by chtěl, ale chápal, že jsou malé a musí dostatečně spát. Proto se s nimi rozloučil, potom si ještě chvíli povídal s Danielem, především mu popsal dnešní shledání s Fredem, a když i prezident již odešel spát, agent přemýšlel, co bude ještě dělat. Bylo sice již celkem pozdě, ale ráno nikam nemusel vstávat a navíc po těch několika dnech doma byl odpočatý víc než dost.
Vzpomněl si, že mu Bobby před pár týdny říkal, že firma Heckler & Koch prováděla testy nové zbraně, ale Paul dosud neměl čas se na to podívat. Navštívil tedy jejich originální německé stránky, protože věděl, že překlady bývají nepřesné, a začetl se do velmi zajímavé zprávy o výsledcích testů. Musel uznat, že tato nová zbraň měla skutečně velice dobré výsledky. Škoda jen, že u Tajné služby zřejmě nic takového nikdy k dispozici mít nebudou. S Bobbym si neustále stěžovali na to, že v práci používají již zastaralé zbraně, že FBI i ostatní ozbrojené složky mají lepší vybavení než oni, ale jediná odpověď byla, že na něco takového nemají dostatečný rozpočet. Jak ale mají Dannyho zodpovědně chránit, když útočníci budou mít k dispozici lepší zbraně, než oni?
Tenhle článek mu jeho obavy zas připomněl. Věděl ale, že v Danielově ochrance jsou agenti, kteří jsou skutečně dobří a na které je možné se spolehnout, takže doufal, že jejich schopnosti budou kompenzovat nedostatečné vybavení.
V pátek Larsen čekal, až k němu Hilary doveze Freda. Jeho vztah s Walshem se zatím nijak nezměnil, o dětech, o práci a obecných tématech se spolu bavili bez problémů, ale spával stále v Lincolnově ložnici a když se šel Daniel večer umýt, nikdy se nesvlékl před obrazovkou, kde by ho Paul viděl. Z toho bylo jasné, že se stále ještě bojí, ale evidentně o tom nechtěl mluvit. Agent musel jen věřit, že Daniel ví, že se mu kdykoli může svěřit a že bodyguard udělá vše pro to, aby mu pomohl.
Proto doufal, že alespoň se synem se mu to dnes podaří posunout k lepšímu. I přesto, že ho Fred zatím očividně nepřijal, Larsen se moc těšil, až ho znovu uvidí. Basketbalu sice nefandil, ale za cenu, že bude pár hodin se svým synem, byl ochotný to vydržet. Snad by se touto společnou zábavou mohly prolomit ledy mezi nimi. Alespoň částečně.
Fred však nepřijel se svou matkou, ale přivezl ho Sam. Vypadal přesně tak, jak ho Hilary popsala. Černé oči, černé vlnité vlasy, mohutný... Skutečně mohl nahánět hrůzu někomu slabšímu. Paul si všiml, že Fredův výraz i postoj byly nyní úplně jiné, než když ho viděl minule. Z jeho očí se ztratily ony šibalské a vzdorovité plamínky, téměř k němu ani nevzhlédl, a hrbil se.
Moment, že by mu vážně Sam něco dělal? To snad ne!
V tom Hilaryin snoubenec prohlásil: „Ahoj, tak ti tady toho rozmazlenýho parchanta vedu. A nemysli si, že sem pro něj večer zas pojedu. Nejsem žádný jeho taxikář. Přivez ho sám."
Silně do Freda strčil, až teenager téměř klopýtl a musel se zachytit rámů dveří, aby nespadl, a Sam se chystal k odchodu.
Tak to tedy ne! Tohle si k mému synovi dovolovat nebude. Bodyguard popadl zdravou rukou tmavovlasého muže za rameno, otočil ho a udeřil ho do obličeje. Sam se zhroutil k zemi a zakřičel: „Ty debile, co děláš?"
„Co já dělám?! Když tobě přijde normální mlátit mého syna a ještě navíc o něm mluvit jako o rozmazleným parchantovi, tak tě taky můžu mlátit, ty hajzle. Abys viděl, jaké to je. A pamatuj si, že kdykoli na něj ještě vztáhneš ruku, vždycky tě pak zmlátím já. Jasný?"
Sam Smith byl tak v šoku, že se nezmohl na žádnou odpověď. Jen se zvedl a odešel, skoro utekl, pryč.
„Ty jo, Paule, to bylo fakt dobrý!“
Larsen nemohl uvěřit, co se právě stalo. Udeřil člověka. Civilistu. Něco takového by se mu nikdy s jeho tréninkem nemělo stát, že by se takhle neovládnul. Ale když viděl, jak se Sam k Fredovi chová, nemohl jinak. Jen doufal, že už to teď bude mít Fred doma lepší. A on v to očividně doufal také, poprvé ho nazval Paule a ještě ke všemu vyjádřil i obdiv. Možná jsou na správné cestě. Bylo evidentní, že jeho syn není zvyklý mít u někoho zastání a že je agentovou reakcí velmi překvapený.
Paul možná přišel na to, jak si k synovi najít cestu. Tušil, že ho Sam takhle nezbil a neurazil poprvé. To by mohl být i důvod, proč nechce Larsena přijmout. Nejspíš se bojí, že se k němu bude také chovat tímto způsobem. Mohlo by zabrat, kdyby se ho vždy zastal, když uslyší někoho, jak ho uráží, a jemu čistě jen dával najevo, že je skutečně rád, že se Fred narodil a že se konečně spolu vídají. Že s ním chce být v kontaktu a je tu pro něj, když bude mít jakékoli problémy.
„Díky, Frede. Chci, abys mi říkal, když tě bude mlátit nebo urážet, jo? Já si to s ním vyřídím. Tohle dělat nebude.“
„Dobře. Díky.“
„Ale co máma? Jí nevadí, že on se k tobě takhle chová?“
„Ona to neví. Před ní tohle nedělá.“
„A to si nikdy nevšimla těch modřin?“
„Proč? Bejvaj pod oblečenim. A když mam krátkej rukáv, tak přece můžou bejt z basketu.“
„Tohle bys jí ale měl říct, Frede.“
„Ne, nechci, aby si myslela, že jen chci, aby si toho idiota nevzala.“
„Tak jí to řeknu já.“
„Ne, nech to bejt. Třeba se to teď zlepší, když si ho zmlátil. Možná dostane strach a už s tim přestane.“
„Fajn. Neřeknu jí to, ale slib mi, že kdyby se zas něco dělo, ty to řekneš mně a já si to s ním vyřídím.“
„Souhlas.“
Larsen měl velkou radost, že se spolu konečně poprvé normálně bavili, a moc se těšil na zápas. Možná se ta bariéra mezi nimi už prolomí. Sice se s ním Fred ještě nebavil úplně bez problémů a zřejmě zatím Paulovi zcela nedůvěřoval, ale nějaký pokrok se objevil.
Na zápase Fredovo chování zůstávalo stejné. Nic víc se ten den již nezměnilo, ale i tak byl večer agent plný naděje a s nadšením vše převyprávěl Danielovi, když si volali přes Skype než půjdou spát.
„Tak vidíš, Paule. Já ti říkal, že to chce jen trochu trpělivosti a bude to dobrý. Už se s tebou aspoň trochu baví. A kdy se zas uvidíte?“
„Domluvil jsem s ním zatím, že zas za týden o víkendu. Detaily ještě probereme. Ale nevím, co tomu pak Hilary řekne, až si ten její přítel postěžuje, že jsem ho zmlátil. Mám strach, že se potom bude bát mi Freda svěřovat. Zatím asi nic neví.“
„To bude dobrý. Kdyžtak jí řekni, že ho Sam mlátil.“
„Nemůžu. Fred nechce, abych jí to řekl, a já mu to slíbil. Začíná mi konečně trošku věřit, nemůžu ho teď zklamat, to by ho úplně odradilo.“
„Jo, to máš asi pravdu. To by váš vztah mohlo úplně zničit, kdybys teď porušil slib, cos mu dal. Jen teda doufám, že Sam s tím už přestane.“
„To doufám. Jestli v tom bude pokračovat, nemůžu tam Freda nechat bydlet...“ Ta představa, že jeho synovi někdo takhle ubližuje, byla hrozná, ale momentálně s tím nemohl nic víc dělat, než Fredovi nabídnout pomoc. A to už udělal.
„Samozřejmě, že bychom ho tam nenechali, Paule. Jestli to bude pokračovat, nahlásíme to na sociálku a já využiju svoje kontakty, abychom ho odtamtud co nejdřív dostali a aby mohl bydlet s tebou.“
„Díky, Danny.“ Tohle bodyguardovi zas zvedlo náladu. Znal Daniela natolik, že věděl, že by skutečně byl schopný se do celé záležitosti zapojit, jít si pevně za svým a neustat, dokud by Fred nebyl od Sama co nejdál. Pokud se jeho syn jen zmíní, že ho Sam zas napadl, asi Walshovu nabídku využije. I když si myslel, že k tomu nikdy nedojde, poprvé za celou dobu jejich vztahu byl Larsen skutečně ochotný využít prezidentova vlivu a poprosit ho o laskavost. Nakonec se ale rozhodl změnit téma rozhovoru: „Napadá tě, jaký program bych mohl vymyslet na příště?“
„Co jsi říkal, že má za koníčky?“
„No… pamatuju si ten basket, zvířata, hudbu…“
„Tak s ním jdi do zoo. Nebo ho vem na koncert, dej mu cédéčko…“
„Počkej, ten koncert je vážně dobý nápad! Tím mu určitě udělám radost! Ale musím si vzpomenout, co Hilary říkala o jeho oblíbené skupině. Netuším, jak se jmenují.“
„Tak jí zavolej a zeptej se.“
„Jo, máš pravdu. Vydrž, jdu jí zavolat.“
Za pár minut se vrátil: „Prý to je 30 Seconds to Mars.“
„Tak o těch jsem nikdy neslyšel.“
„Já taky ne. Musím si je zkusit najít na internetu.“
„To jo. Ale říkal jsi, že ho chceš vzít na koncert. Jaká je asi šance, že zrovna tahle skupina bude mít příští víkend koncert, a zrovna tady?“
„Kdyžtak někam zajedeme. Třeba to uděláme tak, že tam v nějakým hotelu přespíme. Hele, tak teď jsem našel jejich stránky. Ty jo, ten zpěvák je dost sexy!“
„Hej!“
„Neboj, Danny, nepůjdu na jejich koncert proto, abych si to s ním rozdal,“ musel se Larsen zasmát žárlivé reakci svého partnera. „Ale teď tu koukám na seznam jejich koncertů a v pátek mají koncert v Sixth & I Historic Synagogue.“
„Počkej, a to si myslíš, že teď, týden předem, ještě seženeš lístky?“
„Zkusím to. Aspoň ty dražší by tam snad být mohly. Tady je odkaz na předprodej. Kouknu se.“
„Tak to jsem zvědavý.“
„Hele, tak ještě pár těch nejdražších lístků dopředu tu je, tak já je hned koupím.“
„Jasně, kup to. Ale vážně se divím, že ještě jsou.“
„To jo. Zkusím si o té skupině ještě něco najít… Tak ten zpěvák a bubeník jsou bráchové.“
„Tak to je dobrý. Rodinná skupina.“
„To jo. Ale ten zpěvák, Jared, je fakt hodně sexy. A hele, píše se tu, že se spekuluje o tom, že je gay! Tak třeba…“
„Paule! Budeš tam, abys zlepšil vztah se svým synem, ne aby ses vyspal se zpěvákem!“
„Neboj, budu se ovládat. Ale koukni na jeho fotku,“ poslal Danielovi jeho bodyguard přes Skype odkaz.
„Ty jo! Tak ten je vážně pořádně sexy!“
„Vidíš?“
„Hele, nemůžu jít s váma?“
„Jo? A pak, že já se mám ovládat!“
V pondělí se Larsen rozhodl znovu zajet za Danielem do Bílého domu. Tentokrát ho prezident čekal, domluvili se tak. I přesto tam jel se strachem. Walshovo chování vůči němu se stále moc nezměnilo. Jednou se na jeho strach pokusil navést řeč, ale Danny ihned změnil téma a odpovědi se vyhnul.
Bylo to dokonce takové, že se bodyguard bál i navrhnout sex přes Skype. A chtěl být trpělivý a nijak na Daniela netlačit, vážně. Jenže neměli žádný sex už tak strašně dlouho! To přeci není možné, aby neměl vůbec chuť nic dělat! Nemohl ho ale do ničeho nutit. Pokud o něj nechce přijít, bude muset počkat, až bude jeho partner připravený.
Nyní do prezidentovy pracovny vstupoval plný obav z toho, jak se bude Walsh v jeho přítomnosti chovat. Vešel dovnitř a uviděl, že jeho přítel sedí zas za svým stolem a něco dělá na počítači. Očividně chtěl mezi nimi mít stůl jako bariéru. Sakra, já už fakt nevím, co mám dělat!
„Ahoj, Danny. Tak jak dneska je?“ Posadil se na vzdálenější konec místnosti na pohovku. Bál se k němu přiblížit.
„Ahoj, Paule. Jde to. Práce jsem měl vážně hodně, ale už to snad je dobrý. Povídej, co Fred. Už jsi mu řekl o tom koncertu?“
„Jo, zavolal jsem mu.“
„A co on na to?“
„Nejdřív mi vynadal, že volám jeho mámě, abych zjistil, jakou má rád skupinu, ale když mu pak došlo, že pro něj mám nejlepší lístky na jejich koncert, byl úplně nadšený. Samozřejmě to přede mnou nechtěl dát najevo, ale šlo to poznat moc dobře. Měl obrovskou radost.“
„Tak vidíš, to je úžasný. Třeba se vztah mezi vámi už spraví.“
„Doufám. A co ty? Ještě pořád spíš v Lincolnově ložnici?“
„Jo. Zatím se fakt do té své nedokážu vrátit, po tom, co se tam stalo.“
„Danny, to je úplně normální.“
„Je normální bát se spát ve své vlastní posteli?“
„Za daných okolností bych řekl, že jo. Neboj, to se srovná, jen to nelámej přes koleno a dej tomu čas.“
„Dobře.“
„Víš ale, že tu jsem vždycky pro tebe, když si budeš chtít promluvit.“
„Jo, vím. Díky.“
Jediné, co během zbytku své návštěvy v Bílém domě na Danielovi vypozoroval, bylo to, že na něm bylo vidět, že ho tato situace také mrzí a chce s tím něco udělat, ale očividně zatím věří tomu, že to zvládne vyřešit sám. Musel tedy jeho přání respektovat.
V pátek znovu nedočkavě očekával Fredův příchod. Když se ozval zvonek a on otevřel dveře, s překvapením zjistil, že tentokrát Hilary se Samem dovolili, aby šel Fred nahoru sám.
„Ahoj, Frede. Jakto, že s tebou sem nikdo nešel?“
Fred vyprskl smíchy: „Sam se tě tak bojí, že mě jenom dovezl před barák a nechal mě sem jít samotnýho. Nespíš si myslel, že bude menší průšvih, když uteču, než kdybyste se zas potkali.“
„Frede, ale tomuhle se nesměj. Minule jsem to vážně přehnal. Neměl jsem ho mlátit.“
„To jako myslíš vážně? Jediná věc, která se mi líbila z toho cos udělal, a ty se rači schováš za ňáký blbý ideály slušných dospělých, než aby ses mě zastal? A já si myslel, že sem konečně možná narazil na člověka, kterýmu by na mně skutečně záleželo. Koukám, že sem se zase splet. Víš co, já du. Neutrácej za mě zbytečně prachy za ten koncert.“
„Frede, počkej!“ Paul musel vyběhnout z bytu na chodbu, aby svého syna zastavil. „Víš, že nelituju, že jsem se tě zastal. A kdyby se to stalo znova, měl bych taky chuť ho zmlátit. Dokonce ještě víc než minule. Jenže prostě není správné kohokoli mlátit. Nikdy. To jsem tím chtěl říct.“
„Jen aby.“
„Je to tak, vážně. Zastal bych se tě kdykoli a před kýmkoli. Známe se zatím jen krátce, ale i tak už vím, že jsi moc fajn kluk. Jen bych měl vymyslet jiný způsob, jak to udělat.“
„Dobře, pokusim se ti teda věřit. Dem na ten koncert?“
„Jasně, jdeme.“
Na koncertu si Paul Freda pořádně prohlédl. Skutečně byl již teď téměř vysoký jako on sám, což bylo vzhledem k malému vzrůstu Hilary zvláštní. Působil velice sympaticky a ve skvěle padnoucích riflích, černém triku a černé mikině s logem 30 Seconds to Mars mu to skutečně slušelo. Larsen nepochyboval, že jeho syn nebude mít o děvčata nouzi. Jistě už dokonce nějakou dívku má. Umínil si, že se ho později zeptá.
Během zpěvu frontmana skupiny si ale všiml něčeho, co jeho názor změnilo. Ten pohled, jakým Fred zpěváka pozoroval, byl více než výmluvný. Tohle nebyl jen obdiv teenagera k jeho oblíbenému zpěvákovi. Tohle vypadá, jako by z něj Fred byl úplně hotovej.
Věnoval pozorování svého syna ještě nějaký čas a potom si již byl zcela jistý. Chlapci se Jared Leto líbí. A to doslova, ne jen jako idol. To není možné... On je gay? To by přece byla veliká náhoda. Rozhodl se to po koncertu zjistit. Možná by tohle mohl být způsob, jak se sblížit. Když mu řekne o Dannym...
Při cestě k autu tedy navrhl, jestli se Fred nechce zastavit v nedaleké restauraci na pozdní večeři. Chtěl si tam s ním o tom v klidu promluvit.
Sotva zasedli ke stolu, začal se ho vyptávat: „Tak co, Frede? Líbil se ti ten koncert?“
„Jo, fakt dost dobrý, já mam tuhle skupinu vážně moc rád.“
„Jo, doteď jsem je neznal, ale musím uznat, že jsou moc dobří.“
„To jo.“
A nyní Paul začal s rychlou palbou otázek: „Jak že se jmenuje ten zpěvák?“
„Jared Leto.“
„Aha. Má vážně výjimečný talent, co?“
„To jo, já ho můžu poslouchat furt.“
„Zpívá moc dobře.“
„Jo.“
„A je hodně sexy.“
„Jo. Cože?!“
„Čemu se divíš, Frede?“
„No, žes řek, že je chlap sexy.“
„A proč bych to o něm nemohl říct, když to je pravda?“
„No, je přece divný, když chlap o chlapovi řekne, že je sexy.“
Takže se svou orientaci bojí přiznat. „Ale tobě přece taky přijde sexy.“
„Ne, nepříde.“
„Sám jsi to před chvílí řekl.“
„Ne, tys mě zblbl tou palbou otázek.“
„Ne, Frede. Právě, že když ti někdo takhle rychle za sebou položí několik otázek, odpovíš na ně pravdivě, protože odpovíš první věc, která tě napadne. Proto jsem ti je takhle položil.“
„Fajn, no, dostals to ze mě, sem gay! Spokojenej? Doufám, že si to teď užiješ!“
Paul na svého hystericky křičícího syna zmateně koukal. Fred si zřejmě myslí, že být gay je něco špatného, něco, za co by se měl stydět a skrývat to. A teď, když byl donucen to svému otci přiznat, očekával nejspíš příval urážek a výsměchu. Proboha, kde k tomuhle názoru přišel? „Frede, uklidni se a sedni si. Tak jsi gay, no. Vždyť na tom není nic špatného.“
„Cože? Proč by to nemělo bejt špatný? Sem nechutnej.“
„Proboha, proč bys byl nechutnej?“
„Všichni si to myslí.“
„Kdo všichni?“
„No, ve škole, Sam...“
„Sam?!“
„Jo, náhodou se to o mně dověděl a od tý doby mi furt nadává. Furt říká, že sem zrůda a že se úplně štítí mě jen dotknout.“
„Tak a dost, zapomeň, co jsem ti odpoledne řekl. Za tohle mám chuť ho rovnou zabít.“
„No, ale tohle neni všechno. On mi furt vyhrožuje, že to řekne mámě a ta že mě vyhodí z domova, jakmile se to doví, že už pak se mnou nebude chtít mít nic společnýho.“
„To si ale už děláš srandu, ne?“
„Ne,“ Fred celou dobu koukal do stolu a neodvážil se zvednout k němu oči.
Chtěl mu odpovědět, ale právě přišel číšník. Larsen si od něj vzal jídelní lístky a řekl, aby se pro objednávku pití stavil až později. Potom se otočil zpět k synovi: „Frede, podívej se na mě.“
„Ne,“ na hlasu mu bylo poznat, že brečí.
Paul vstal a klekl si vedle jeho židle. Potom mu prstem zvedl bradu, aby ho přiměl dívat se mu do očí. „Frede, být gay vážně není vůbec nic, za co by ses měl stydět. Sam je totální pitomec a tohle si s ním teda vyřídím. Ten idiot se jenom snaží ti ublížit.“
Chlapec ze sebe mezi vzlyky vydal jen: „Fakt?“
„Jasně. Podívej, tvrdí, že se tě štítí dotknout, ale když tě mlátí, tak mu to zjevně nevadí. To je první věc, u který vidíš, že to není pravda, a jeho druhá opravdu hnusná lež je ta o tvojí mámě.“
„Cože?“ V chlapcových očích zasvitla naděje.
„Frede, tvojí mámu jsem sice šestnáct let neviděl, ale znám ji opravdu natolik dobře, že vím, že jí nebude ani v nejmenším vadit, že jsi gay.“
„Vážně?“
„Jo, věř mi. Skoro půl roku chodila se mnou a taky jí nevadilo, že jsem už před ní měl kluka. A můj současný vztah mi taky přeje. Nepřijde jí na tom vůbec nic hnusnýho. A co se týká toho tvého vyhnání z domova, kdybys viděl její reakci, když jsem jí vyprávěl, že přesně tohle mně udělali moji rodiče, opravdu by ses ani v nejmenším ničeho podobného nebál.“
„Počkej... ty seš taky gay?“
„Ne, jsem bisexuál.“
„Nekecáš?“
„Jasně, že bych ti nelhal, Frede. V ničem jsem ti nikdy nelhal.“
„Takže si chodil s chlapama?“
„Jo. A dokonce i teď jednoho mám.“
„Ty bláho.“
„Co je?“ Agent se nemohl ubránit smíchu, když viděl, jak na něj chlapec zírá s otevřenou pusou.
„No, že máš chlapa.“
„Ale vždyť na tom přece není vůbec nic divného.“
„Podle mě teda fakt jo.“
„Frede, musíš si uvědomit, že homosexuální vztahy se od heterosexuálních prakticky neliší a mezi těmi partnery je to úplně stejné.“
„Aha... A máma teda ví, že si teď s chlapem?“
„Jasně.“
„A co na to říkala?“
„Co by říkala? Přeje nám to.“
„Ty jo. A on už o mně ví?“
„Jasně. Byl u toho, když mi tvoje máma oznámila, že existuješ.“
„Fakt? A jemu to nevadí?“
„Proč by mu to mělo vadit? Sám má dvě děti a třeba tenhle koncert byl jeho nápad.“
„To neni možný.“
„Frede, na tom vážně není nic divnýho.“
„Jo, promiň, já jen, že se mi teď uplně změnil pohled na celej svět.“
„Já to chápu. Jenom se ti snažím ukázat, že svojí orientací se opravdu nemusíš trápit.“
„Dobře. A kdy mě teda s tim svym partnerem seznámíš?“
„Víš, ono to nebude tak jednoduché...“
„Aha. Jasně. Určitě se neni za co stydět, že máš syna gaye. Zajímalo by mě, jestli si mu o mně teda fakt řek, nebo ne.“
„Frede, uklidni se. Nestydím se za tebe ani v nejmenším a když to tobě nebude vadit, úplně klidně mu řeknu, že jsi gay. A rád vás seznámím. Jen jde o to, že to nepůjde tak lehce provést. On je totiž prezident.“
V ten moment si bodyguard chvíli skutečně myslel, že jeho syn omdlí.
„Ty chodíš s prezidentem?!“
„Jo. Proč ne?“
„Dyť je ženatej, má děti. Ten určitě není gay. A nikde se o vás nemluví...“
„Je bisexuál, jako já. A ženatý je už jen naoko, kvůli veřejnosti. S Jennifer se kvůli mně rozešel.“
„Ty bláho, to tě musí vážně milovat, když se kuli tobě rozešel se ženou. Ale počkej, jakto teda, že o vás nikde nic v novinách nebo tak neni?“
„Jo, tady se musím přiznat, že to vážně je jen kvůli veřejnosti. Proto taky zůstal ženatý.“
„Takže ty mi tu říkáš, že se za nic nemam stydět, ale sám se za to stydíš a skrýváš to?“
„Víš, Frede, to je složitý. Neskrýváme se, někteří naši přátelé o nás ví. A klidně bychom to řekli všem, ale jde o to, že Danny má práci hodně založenou na veřejným mínění. Kdyby to vyšlo ven, musel by odstoupit z funkce.“
„No ale to je přesně to. Je potřeba to skrejvat. Lidem to vadí.“
„Počkej, to, že něco lidem vadí, ještě neznamená, že je potřeba to skrývat. My to budeme držet v tajnosti jen do doby, než mu skončí volební období. Příště už kandidovat nebude a přestaneme se schovávat.“
„Vážně?“
„Jo, máme to tak v plánu. Rozhodně nemíníme celý život dávat pozor, aby nás nikdy spolu třeba někdo neviděl, jak se chytneme za ruku.“
„Tak to máte odvahu.“
„Ne, Frede, prostě jen budeme vést normální život.“
„To sem teda zvědavej, jak vám to vyjde,“ odpověděl dost skepticky.
„Já taky, oba si uvědujeme, že hlavně zezačátku to bude těěžké, ale ať se bude dít cokoli, chci, abys věděl, že u něj i u mě máš vždycky dveře otevřené, jo?“
„Díky.“
„Teď mi ale ještě řekni jednu věc. Tys říkal, že jsou na tebe hnusný i ve škole?“
„Jo, jeden spolužák se to dověděl a hned to rozhlásil po celý třídě. Od tý doby se mi všichni furt posmívaj a dělaj mi naschvály.“
„Nemám to zajít vyřídit s ředitelkou?“
„Ne, nech to bejt. Kdyby se to začlo řešit, bylo by to pak ještě horší.“
V tom má pravdu. Učitelé tyhle situace většinou moc zvládat neumí. „Dobře, ale kdyby se to zhoršilo, dej mi vědět. Musíš si uvědomit, že teď se ti posmívají, ale podle statistik bude ještě minimálně jeden z nich gay nebo lesbička. Jen si to zatím úplně neuvědomuje nebo to skrývá. Ale časem to přizná. Takže z toho výsměchu si nic nedělej.“
„Díky, Paule. Tenhle rozhovor mi vážně moc pomoh.“
„Nemáš za co. Od toho přece tátové jsou. Když budeš chtít o čemkoli mluvit nebo s něčím pomoct, klidně za mnou přijď.“
„Jasně, díky.“
„Tak co, objednáme si?“
„Jo. Mam už šílenej hlad.“
Během jídla se již tomuto tématu nevěnovali a navečeřeli se mlčky. Agent věděl, že pro chlapce to je na jeden večer příliš mnoho závažných informací a potřebuje si to všechno důkladně promyslet. Proto se rozhodl ticho neporušit, dokud jeho syn nepromluví jako první.
Fred ale za celou dobu neřekl ani slovo. Vše proběhlo v naprosté tichosti. Až teprve po nasednutí do auta bodyguard navzdory svému předchozímu předsevzetí pronesl: „Frede, tak mě tak napadlo, že už je dost pozdě, chceš, abych tě vezl až domů, nebo bys chtěl radši dneska spát u mě?“
„C-co? U tebe?“
„Jasně. Já se klidně vyspím na gauči.“
„Vážně? Tak jestli ti to nebude vadit...“
„Proč by mi to mělo vadit?“
„No, jesli ti tam nebudu překážet.“
„Proboha, jsi můj syn, můžeš u mě přespat kdykoli budeš chtít. To je přece samozřejmé. Překážet mi v žádným případě nebudeš.“
„Tak dobře. Dneska teda přespim u tebe.“
Fred neměl ani tušení, jak velkou radost tím Larsenovi udělal. Bodyguardovi došlo, že tohle, a vůbec celý dnešní večer, znamená veliký posun v jejich vztahu. Nastartoval motor, řekl Fredovi, ať pošle matce SMS, že přespí u něj, a vydali se směrem k Paulovu bytu.
Za okamžik se ho ale Fred zeptal ještě na něco: „Paule, tys říkal, že tvoji rodiče tě kuli klukovi vyhodili z domu?“
„Jo, to jsem říkal.“
„Takže oni sou hodně proti tomu?“
„Jo.“
Fred nepochopil, že se jeho otci o tom nechce mluvit, a vyptával se dál: „A to bylo kuli tomu klukovi, co si s nim chodil ještě před mámou?“
„Ne. Tohle byl někdo, s kým jsem začal chodit až po Hilary. Když jsem ho přivedl domů, okamžitě mě vyhodili a řekli, že mě už nikdy nechtějí vidět. Byl jsem z toho zmatený, Steve, ten na střední škole, jim nebyl příjemný, ale nedělali z toho zas nějaké problémy. A najednou, s tímhle klukem, zareagovali takhle prudce. Až po letech, kdy jsem o tom přemýšlel, mi asi došlo, co byl ten problém. Se Stevem jsme spolu byli na střední a jen asi tři měsíce, nejspíš nevěřili, že už bychom spolu spali, proto jim to tolik nevadilo. Potom jsem jim představil tvojí mámu, takže zjistili, že se mi líbí i holky, a mysleli, že s nějakou i skončím, a oddychli si. A já po ní zas přivedl kluka. Navíc na vejšce, takže už byla větší šance, že spolu budeme spát. Tehdy si to asi plně uvědomili, a proto mě vyhodili."
„Aha. Ale teď to vlastně sou už i mí příbuzný, takže to znamená, že nebudou mít rádi ani mě, když se doví, že sem... gay.“
„Frede, já s nimi od té doby vůbec nejsem v kontaktu a nestýkám se s nimi, takže můžeš být úplně v klidu. A i tak, názor takhle omezených lidí by tě vážně neměl vůbec zajímat. Mě taky nezajímá.“
„Dobře.“ Chlapec znovu zamyšleně ztichnul a jeho otec litoval, že se o této reakci svých rodičů zmiňoval. Mohl ho přeci ujistit, že se Hilary nemusí bát, i jiným způsobem, než začít mluvit o svých rodičích. U Freda to jistě jen vzbudí další pochybnosti o tom, co se mu Larsen snažil celý večer vysvětlit.
Když dorazili domů, napsal Dannymu, že je vše v pořádku, že už jsou u něj doma a teenager tam dokonce přespí. Slíbil, že mu zítra zavolá, a popřál mu dobrou noc.
Fredovi neušlo, že jeho otec někomu psal zprávu a že mu téměř okamžitě přišla odpověď. „To byl on?“
Agent místo odpovědi jen přikývnul a na tváři svého syna viděl, že k němu možná začíná cítit obdiv. To vážně stačilo jen říct, že jsem bisexuál a že můj přítel je prezident? Jak se člověk má v tom jeho mozku vyznat?
Byli již unavení, proto šli brzy spát. Fred si vlezl do Paulovy postele a zjevně mu připadala dostatečně pohodlná. Jeho otec si odtamtud jen vzal nějakou deku, aby mu na gauči nebyla později zima. Když z ložnice s dekou odcházel, ještě se mezi dveřmi otočil na Freda a popřál mu dobrou noc.
Jeho syn odpověděl: „Dobrou,“ co ale po chvilce zaváhání potichu dodal, Paulovi málem vyrazilo dech: „Tati.“ Nedokázal na to nijak zareagovat, prostě se otočil a pokračoval ve své cestě do obýváku. Nebyl schopný říct, co nyní cítí. Vůbec nečekal, že by mu někdy někdo mohl říct tati. Od té doby, co zjistil, že jeho vztah s Dannym opravdu začíná být vážný, přestal počítat s tím, že by někdy mohl mít své děti. Možná proto měl tak dobý vztah s Danielovými dětmi. Byly to děti jeho partnera, tedy měly nejblíže k jeho vlastním dětem, jak vůbec kdy nějaké děti budou mít. Alespoň si to myslel, dokud se nedozvěděl o Fredovi. Jenže i když už o něm věděl, stejně si myslel, že mu Fred nikdy neřekne tati. A teď se to najednou stalo. Nyní ho tak nazval! Z ničeho nic, jen tak. Byl v šoku, ale zároveň velice šťastný. Nemohl uvěřit tomu, jaký pokrok dnes udělali.
Měl tak velkou radost, že se rozhodl to ihned zavolat Dannymu. Prostě se mu musel svěřit a nedokázal počkat až do rána.
Po dlouhém vyzvánění mu prezident telefon nakonec zvedl a rozespalým hlasem se ohlásil: „Haló?“ Zřejmě se pod vlivem spánku ani nepodíval na displej a prostě hovor přijal.
„Danny, ahoj. To jsem já. Promiň, že volám teď, ale nemohl jsem počkat do rána.“
„Paule? Co se stalo?"
„Klid, Danny, nic špatnýho.“
„Sakra, musíš mě takhle děsit? Tak co se děje?“
„Víš, já jsem ti to musel hned říct. Fred mi před chvílí řekl tati.“
„Vážně? Tak to je úžasný, Paule! To znamená, že jste dneska hodně pokročili, ne?“
„Jo. Víš, dneska jsme si konečně opravdu otevřeně popovídali a zjevně to hodně pomohlo.“
„Jo? A o čem jste si tak dobře popovídali?“
„No, ukázalo se, že Fred je gay a všichni v jeho okolí, kdo o tom ví, ho kvůli tomu hodně sráží. Hlavně Sam.“
„To má kolem sebe tolik blbců?“
„Jo, bohužel. Proto si o sobě myslel, že je zrůda, a strašně se všech bojí.“
„Počkej, a co Hilary? Ta mu to nevysvětlila?“
„Ona to neví. A Sam mu vyhrožuje, že jí to řekne a Hilary bude tak znechucená, že Freda vyhodí z domova.“
„No to si děláš srandu, ne?“
„Ne, vážně to tak je a on z toho byl úplně zničený. Já jsem se snažil ho povzbudit a vysvětlit mu, že opravdu nemá, za co se stydět, a vypadá to, že mu to dost pomohlo. Hlavně, když jsem mu řekl, jak se na to dívá sama Hilary. Myslím, že už by snad všechno mělo být v pořádku.“
„Tak snad jo. Chudák kluk.“
„To jo. Jo, Danny, já mu o tobě řekl, nevadí?“
„Jasný, že to nevadí. To moc dobře víš. Jen mu vysvětli, že by nebylo dobré přečíst si o tom v novinách, tak ať dává pozor, jestli o tom s někým bude mluvit, jo?“
„Neboj. Tak jo, už tě nechám spát. Promiň, že jsem tě vzbudil, ale měl jsem hroznou radost, tak jsem ti to musel říct.“
„V pohodě, nevadí. Tak dobrou, Paule.“
„Dobrou, Danny.“
Žádné komentáře:
Okomentovat