Další den se Paul vzbudil a již od rána myslel na svého přítele. Moc se těšil, až si zas večer zavolají. Bylo to zvláštní, být bez něj tak dlouho a hlavně být tak daleko. Strašně mu chyběl. A nejen on, ale i děti. Doufal, že tu nebude muset strávit příliš času, aby už zas mohli být všichni spolu.
Vyšetřování zatím moc nepokročilo, ani dnes. Nemohli najít žádnou stopu, která by je k útočníkovi dovedla. Na obálce nebyly žádné otisky prstů ani zbytky DNA, to samé se týkalo i samotného dopisu. Oboje bylo potištěné, aby útočník neprozradil svůj rukopis, a inkoust z tiskárny byl ten úplně nejběžnější, který se prodával po celém Mexiku, nešlo zjistit, kde jej útočník koupil.
Výslechem zatčeného muže se také nic moc nedozvěděli. Byl to obyčejný chudý Mexičan, jemuž někdo nabídl velkou sumu peněz, když zabije amerického prezidenta. Zpráva mu byla doručena přes prostředníka, kterého nikdy předtím ani potom neviděl.
Dnes ho měl vyslýchat sám Larsen, aby zkusil získat více informací. Zatím ho totiž do USA nepřevezli, kvůli tomu, že vyšetřovací tým byl v Mexiku, tak aby ho v případě potřeby měli po ruce. Paul se to samozřejmě rozhodl využít. Chtěl vyšetřování uzavřít co nejrychleji. Nejen proto, že se chtěl brzy vrátit domů a být s Walshem, ale hlavně kvůli prezidentově bezpečí. Byl nesvůj z toho, že atentátníka si zjevně někdo najal, někdo natolik chytrý, aby jim poskytl co nejméně stop, a koho asi nebude jednoduché chytit. Při pomyšlení, že tento člověk skutečně je někde venku, může se opět kdykoli pokusit Dannyho zabít, a navíc to zjevně myslí vážně, se agentovi dělalo špatně od žaludku. Moc se o svého přítele bál a nelíbilo se mu, že teď nemůže být u něj a osobně ho chránit.
Výslech vedl skutečně pečlivě, jak nejlépe uměl, ale i přesto se nic nového nedozvěděl. Sice trochu upřesnili popis onoho prostředníka, ale měl obyčejný a běžný vzhled. I po počítačovém sestavení jeho podoby měli skutečně mizivou šanci zjistit s určitostí, kdo to je, natož ho najít. Po několika hodinách tedy vyčerpaný bodyguard výslech ukončil a dal si pauzu na jídlo, během které se s Danielem pomocí SMS zpráv domluvili na dobu, kdy se zas sejdou na Skypu.
Potom Larsen sepsal z výslechu zprávu, sešel se se všemi dalšími vyšetřujícími agenty, aby si předali informace, které během dne získali, a nakonec podal hlášení na Ústředí, aby věděli, jak vyšetřování pokračuje.
Když to všechno dodělal, již se blížil čas, na který si s prezidentem domluvil setkání přes počítače. Dal si tedy ještě rychlou večeři a spěchal do svého pokoje. Bylo už dost pozdě a nemohl se svého přítele dočkat. Celý den netoužil po ničem jiném, než moci ho pořádně obejmout, pevně ho držet a být s ním. Bohužel to nebylo možné, ale takhle ho alespoň uvidí a bude s ním mluvit.
Sedl si k počítači a čekal. Už uběhlo pár minut od té doby, co byli domluveni, že se sejdou, ale říkal si, že do toho mohlo Dannymu něco vpadnout a někde se zdržel, tak byl zatím trpělivý. Když ale už uběhlo 20 minut, bez toho, aby mu alespoň přišla zpráva na mobil, začal být trochu nervózní. Počkal ještě 10 minut, potom už to nevydržel a napsal Walshovi sám, ale nic se nedělo. To bylo dost divné. Napsal ještě jednu zprávu, jenže stále nepřicházela žádná odpověď. Začínal už dostávat opravdu veliký strach. Zjevně se něco muselo stát, Danny vždycky míval telefon u sebe, když mu nebyl Paul nablízku. Po uplynutí dalších 5 minut a svému partnerovi na mobil zavolal. Jenže se ozýval jen vyzváněcí tón a nikdo telefon nezvedl. Zkusil to ještě jednou, ale situace byla stále stejná. To již začal opravdu panikařit. Co teď? Co když se Dannymu něco stalo? Přece nemůžu zavolat do Bílého domu s tím, že mi prezident nebere večer telefon, tak že mám strach a chci se zeptat, jestli je všechno v pořádku! Rozhodl se ještě počkat, možná Walshe opravdu jen něco zdrželo a sám se mu brzy ozve.
Nedokázal se ale uklidnit. Uvědomil si, že přechází po místnosti sem a tam, celý se úplně třese, puls mu stoupá závratnou rychlostí a představuje si jeden černý scénář za druhým. Ve všech jeho partnera zabili, unesli nebo mučili.
Neustále se díval na hodinky a počítal, jak dlouho už se mu prezident neozval. Každá minuta mu připadala jako hodina, měl pocit, že jestli se ihned nedozví, co se stalo s Dannym, zblázní se. Po asi 20 dalších mučivých minutách se konečně rozhodl. Prostě tam zavolá. Sice tím nejspíš vyzradí jejich vztah, ale to je teď jedno. Tuhle nejistotu nevydrží.
Vzal tedy opět telefon do ruky a začal vytáčet číslo na ústřednu Bílého domu. Než to ale stihl dokončit, přístroj začal vyzvánět. Nejdříve na něj udiveně pár okamžiků zíral, než si uvědomil, co se děje a že volajícím je Daniel, ale nakonec hovor přijal. V tu chvíli se však jeho obrovské obavy, které celou tu dobu měl, změnily ve zlost. Došlo mu, že prezident je nejspíš v pořádku a že neměl důvod se mu neozvat a nijak nereagovat na jeho zprávy a volání. Místo pozdravu na něj tedy zakřičel: „Můžeš mi sakra říct, cos dělal, že jsi celou tu dobu nebyl schopný se ozvat? Víš, jaký jsem měl strach?!“
„Paule, prosím tě, promiň, víš, já...“
„Celou tu dobu jsem se tady úplně klepal strachy, že tě někdo zabil! Uvědomuješ si, že ti vyhrožují atentátem? A já teď nejsem u tebe, abych tě chránil, takže se může stát cokoliv!“
„Paule, prosím tě...“
Bodyguardovi došlo, že Daniel zní dosti zkroušeně a zjevně unaveně, tak se o něco smířlivějším tónem zeptal: „Dobrá, co se teda stalo?“
„Víš, bylo už jen pár minut do té doby, co jsme se měli sejít na Skypu, tak jsem se rozhodl ještě konečně pověsit ty dva obrazy, co se mi tady v pracovně pořád válí. Myslel jsem, že to vyjde akorát, abych zabil čas, než přijdeš, a potom už jen zapnu počítač a připojím se. No, jenže...“
„Jenže co, Danny?“
„No... ty budeš nadávat ještě víc.“
„Proč?“
„Dobře, já ti to teda řeknu. Prostě jsem blbej, no. Nechtělo se mi jít pro štafle nebo tak, tak jsem si prostě postavil ke zdi židli, že to zkusím z ní, jestli tam dosáhnu. Ale jediná, která byla vyšší, abych tam mohl dosáhnout, byla ta moje na kolečkách. Říkal jsem si, že když budu opatrný a budu se přidržovat zdi, tak by to mohlo jít. Jenže v jednu chvíli jsem se dost nahnul, židle se otočila a ujela a já z ní sletěl přímo na zem.“
„Proboha, Danny!“
„Počkej, to bohužel není všechno, jak jsem padal, tak jsem před sebe dal instinktivně ruku a samozřejmě jsem na ní spadl. A.... Prostě jsem si zlomil zápěstí. Takže mě hned museli odvézt do nemocnice. A nebyl bych to já, kdybych samozřejmě na stole v tom spěchu nezapomněl telefon, takže jsem ti ani nemohl nijak dát vědět. Až teď, hned jak jsme přijeli. Promiň, strašně mě to mrzí.“
„Sakra, to na sebe nedokážeš dávat pozor?! Proč jsi neřekl někomu jinému, aby to pověsil za tebe? Nebo proč sis nedonesl ty štafle?“
„Prostě jsem to chtěl pověsit sám a byl jsem líný dojít pro ty štafle...“
„Danny, proboha, vždyť se ti klidně mohlo stát něco mnohem horšího! Musíš na sebe být opatrný.“
„Prosím tě, Paule, uklidni se. Vážně o nic nejde. Tak mám zlomené zápěstí, to se stává. Za pár týdnů se to zahojí. Nepůjdeme na ten Skype? Chci tě vidět.“
„To není, že o nic nejde, Danny. Fakt jsi hrozně nezodpovědný. Dobře, jdeme na Skype. Já jsem přihlášený, tak přijď. Budu čekat.“
Za moment si již volali přes počítač a Daniel mohl svému bodyguardovi ukázat dlahu, kterou mu zatím na pár dní dali. Když tu ruku a Walshův výraz, svědčící o únavě a velké bolesti, uviděl, úplně se mu sevřelo srdce. Vztek ho přešel a bylo mu prezidenta moc líto. Dlaha se táhla od začátku prstů na levé ruce až téměř po loket.
„Ty bláho, Danny, musí tě to hodně bolet, viď?“
„Ze začátku jo, to byla hrozná bolest, ale když mi to pak už takhle zafixovali a dali mi nějaké prášky na bolest, už se to postupně aspoň utlumilo. Ale jsem z toho dost ospalý.“
„To věřím. Ale neboj, bude se to už zlepšovat. Na jak dlouho máš tu dlahu?“
„Za týden mám jít na kontrolu a tam mi to zas zrentgenují a asi mi dají sádru.“
„Dobře. Jestli do té doby už budu zpátky, tak tam s tebou pojedu, zařídím si službu.“
Vyšetřování zatím moc nepokročilo, ani dnes. Nemohli najít žádnou stopu, která by je k útočníkovi dovedla. Na obálce nebyly žádné otisky prstů ani zbytky DNA, to samé se týkalo i samotného dopisu. Oboje bylo potištěné, aby útočník neprozradil svůj rukopis, a inkoust z tiskárny byl ten úplně nejběžnější, který se prodával po celém Mexiku, nešlo zjistit, kde jej útočník koupil.
Výslechem zatčeného muže se také nic moc nedozvěděli. Byl to obyčejný chudý Mexičan, jemuž někdo nabídl velkou sumu peněz, když zabije amerického prezidenta. Zpráva mu byla doručena přes prostředníka, kterého nikdy předtím ani potom neviděl.
Dnes ho měl vyslýchat sám Larsen, aby zkusil získat více informací. Zatím ho totiž do USA nepřevezli, kvůli tomu, že vyšetřovací tým byl v Mexiku, tak aby ho v případě potřeby měli po ruce. Paul se to samozřejmě rozhodl využít. Chtěl vyšetřování uzavřít co nejrychleji. Nejen proto, že se chtěl brzy vrátit domů a být s Walshem, ale hlavně kvůli prezidentově bezpečí. Byl nesvůj z toho, že atentátníka si zjevně někdo najal, někdo natolik chytrý, aby jim poskytl co nejméně stop, a koho asi nebude jednoduché chytit. Při pomyšlení, že tento člověk skutečně je někde venku, může se opět kdykoli pokusit Dannyho zabít, a navíc to zjevně myslí vážně, se agentovi dělalo špatně od žaludku. Moc se o svého přítele bál a nelíbilo se mu, že teď nemůže být u něj a osobně ho chránit.
Výslech vedl skutečně pečlivě, jak nejlépe uměl, ale i přesto se nic nového nedozvěděl. Sice trochu upřesnili popis onoho prostředníka, ale měl obyčejný a běžný vzhled. I po počítačovém sestavení jeho podoby měli skutečně mizivou šanci zjistit s určitostí, kdo to je, natož ho najít. Po několika hodinách tedy vyčerpaný bodyguard výslech ukončil a dal si pauzu na jídlo, během které se s Danielem pomocí SMS zpráv domluvili na dobu, kdy se zas sejdou na Skypu.
Potom Larsen sepsal z výslechu zprávu, sešel se se všemi dalšími vyšetřujícími agenty, aby si předali informace, které během dne získali, a nakonec podal hlášení na Ústředí, aby věděli, jak vyšetřování pokračuje.
Když to všechno dodělal, již se blížil čas, na který si s prezidentem domluvil setkání přes počítače. Dal si tedy ještě rychlou večeři a spěchal do svého pokoje. Bylo už dost pozdě a nemohl se svého přítele dočkat. Celý den netoužil po ničem jiném, než moci ho pořádně obejmout, pevně ho držet a být s ním. Bohužel to nebylo možné, ale takhle ho alespoň uvidí a bude s ním mluvit.
Sedl si k počítači a čekal. Už uběhlo pár minut od té doby, co byli domluveni, že se sejdou, ale říkal si, že do toho mohlo Dannymu něco vpadnout a někde se zdržel, tak byl zatím trpělivý. Když ale už uběhlo 20 minut, bez toho, aby mu alespoň přišla zpráva na mobil, začal být trochu nervózní. Počkal ještě 10 minut, potom už to nevydržel a napsal Walshovi sám, ale nic se nedělo. To bylo dost divné. Napsal ještě jednu zprávu, jenže stále nepřicházela žádná odpověď. Začínal už dostávat opravdu veliký strach. Zjevně se něco muselo stát, Danny vždycky míval telefon u sebe, když mu nebyl Paul nablízku. Po uplynutí dalších 5 minut a svému partnerovi na mobil zavolal. Jenže se ozýval jen vyzváněcí tón a nikdo telefon nezvedl. Zkusil to ještě jednou, ale situace byla stále stejná. To již začal opravdu panikařit. Co teď? Co když se Dannymu něco stalo? Přece nemůžu zavolat do Bílého domu s tím, že mi prezident nebere večer telefon, tak že mám strach a chci se zeptat, jestli je všechno v pořádku! Rozhodl se ještě počkat, možná Walshe opravdu jen něco zdrželo a sám se mu brzy ozve.
Nedokázal se ale uklidnit. Uvědomil si, že přechází po místnosti sem a tam, celý se úplně třese, puls mu stoupá závratnou rychlostí a představuje si jeden černý scénář za druhým. Ve všech jeho partnera zabili, unesli nebo mučili.
Neustále se díval na hodinky a počítal, jak dlouho už se mu prezident neozval. Každá minuta mu připadala jako hodina, měl pocit, že jestli se ihned nedozví, co se stalo s Dannym, zblázní se. Po asi 20 dalších mučivých minutách se konečně rozhodl. Prostě tam zavolá. Sice tím nejspíš vyzradí jejich vztah, ale to je teď jedno. Tuhle nejistotu nevydrží.
Vzal tedy opět telefon do ruky a začal vytáčet číslo na ústřednu Bílého domu. Než to ale stihl dokončit, přístroj začal vyzvánět. Nejdříve na něj udiveně pár okamžiků zíral, než si uvědomil, co se děje a že volajícím je Daniel, ale nakonec hovor přijal. V tu chvíli se však jeho obrovské obavy, které celou tu dobu měl, změnily ve zlost. Došlo mu, že prezident je nejspíš v pořádku a že neměl důvod se mu neozvat a nijak nereagovat na jeho zprávy a volání. Místo pozdravu na něj tedy zakřičel: „Můžeš mi sakra říct, cos dělal, že jsi celou tu dobu nebyl schopný se ozvat? Víš, jaký jsem měl strach?!“
„Paule, prosím tě, promiň, víš, já...“
„Celou tu dobu jsem se tady úplně klepal strachy, že tě někdo zabil! Uvědomuješ si, že ti vyhrožují atentátem? A já teď nejsem u tebe, abych tě chránil, takže se může stát cokoliv!“
„Paule, prosím tě...“
Bodyguardovi došlo, že Daniel zní dosti zkroušeně a zjevně unaveně, tak se o něco smířlivějším tónem zeptal: „Dobrá, co se teda stalo?“
„Víš, bylo už jen pár minut do té doby, co jsme se měli sejít na Skypu, tak jsem se rozhodl ještě konečně pověsit ty dva obrazy, co se mi tady v pracovně pořád válí. Myslel jsem, že to vyjde akorát, abych zabil čas, než přijdeš, a potom už jen zapnu počítač a připojím se. No, jenže...“
„Jenže co, Danny?“
„No... ty budeš nadávat ještě víc.“
„Proč?“
„Dobře, já ti to teda řeknu. Prostě jsem blbej, no. Nechtělo se mi jít pro štafle nebo tak, tak jsem si prostě postavil ke zdi židli, že to zkusím z ní, jestli tam dosáhnu. Ale jediná, která byla vyšší, abych tam mohl dosáhnout, byla ta moje na kolečkách. Říkal jsem si, že když budu opatrný a budu se přidržovat zdi, tak by to mohlo jít. Jenže v jednu chvíli jsem se dost nahnul, židle se otočila a ujela a já z ní sletěl přímo na zem.“
„Proboha, Danny!“
„Počkej, to bohužel není všechno, jak jsem padal, tak jsem před sebe dal instinktivně ruku a samozřejmě jsem na ní spadl. A.... Prostě jsem si zlomil zápěstí. Takže mě hned museli odvézt do nemocnice. A nebyl bych to já, kdybych samozřejmě na stole v tom spěchu nezapomněl telefon, takže jsem ti ani nemohl nijak dát vědět. Až teď, hned jak jsme přijeli. Promiň, strašně mě to mrzí.“
„Sakra, to na sebe nedokážeš dávat pozor?! Proč jsi neřekl někomu jinému, aby to pověsil za tebe? Nebo proč sis nedonesl ty štafle?“
„Prostě jsem to chtěl pověsit sám a byl jsem líný dojít pro ty štafle...“
„Danny, proboha, vždyť se ti klidně mohlo stát něco mnohem horšího! Musíš na sebe být opatrný.“
„Prosím tě, Paule, uklidni se. Vážně o nic nejde. Tak mám zlomené zápěstí, to se stává. Za pár týdnů se to zahojí. Nepůjdeme na ten Skype? Chci tě vidět.“
„To není, že o nic nejde, Danny. Fakt jsi hrozně nezodpovědný. Dobře, jdeme na Skype. Já jsem přihlášený, tak přijď. Budu čekat.“
Za moment si již volali přes počítač a Daniel mohl svému bodyguardovi ukázat dlahu, kterou mu zatím na pár dní dali. Když tu ruku a Walshův výraz, svědčící o únavě a velké bolesti, uviděl, úplně se mu sevřelo srdce. Vztek ho přešel a bylo mu prezidenta moc líto. Dlaha se táhla od začátku prstů na levé ruce až téměř po loket.
„Ty bláho, Danny, musí tě to hodně bolet, viď?“
„Ze začátku jo, to byla hrozná bolest, ale když mi to pak už takhle zafixovali a dali mi nějaké prášky na bolest, už se to postupně aspoň utlumilo. Ale jsem z toho dost ospalý.“
„To věřím. Ale neboj, bude se to už zlepšovat. Na jak dlouho máš tu dlahu?“
„Za týden mám jít na kontrolu a tam mi to zas zrentgenují a asi mi dají sádru.“
„Dobře. Jestli do té doby už budu zpátky, tak tam s tebou pojedu, zařídím si službu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat