Několik dní si užívali vzácného klidu, kdy mezi nimi i v práci bylo vše v pořádku. Daniel si dokonce během těchto dní založil profil na Instagramu, kde již vystavil několik fotek sebe se svými dětmi. Velitel ochranky věděl, že jeho partner netouží někde vystavovat své soukromí, ale chápal, proč to nyní udělal. I když zatím Jennifer nepodala žádost o rozvod, dalo se očekávat, že každým dnem se to stane. A prezident s ní bude bojovat o děti. Bude tedy třeba co nejvíce ukázat, že se jim věnuje a že je dobrý otec, který je miluje. Tohle byl jeden z prostředků, který by mu k tomu mohl pomoci.
Nešlo se podívat na fotografii, kde se on, Jack i Lily celí rozesmátí a unavení po hře na honěnou svalili do sněhu a vydýchávali se, a nevidět, jak skvělý vztah spolu mají. Tuto konkrétní fotografii tehdy fotil právě Larsen, který si dal záležet, aby z ní skvělá atmosféra byla opravdu poznat.
Tisk i spousta lidí samozřejmě prezidentův nový profil, zaměřený na jeho soukromý život, ihned zaregistrovali, a nejen, že získal obrovský počet sledujících, ale hojně se o tom psalo i v novinách. Bohužel si už také všichni všimli, že tam zatím nedal žádnou fotografii s Jennifer, a mnoho lidí to začalo komentovat. Spekulovalo se, že je první dáma momentálně mimo Bílý dům, ale více lidí se evidentně přiklánělo k názoru, že prezidentský pár prožívá krizi. Což byla pravda. A Daniel to dopředu očekával, jenže se agentovi svěřil, že fotografii s Jennifer tam dát nechce. Považoval by to za pokrytecké, když se nyní již dohodli, že se v dohledné době rozvedou. Nechtěl, aby to vypadalo špatně, až informace o jejich probíhajícím rozvodu vyjde najevo, a zjistilo se, že on v době, kdy se již rozhodli, že půjdou od sebe, dával na Instagram jejich šťastné a spokojené fotografie. Nehledě na to, že ani Jennifer už dál takhle předstírat evidentně nechtěla.
Poté, co se domluvili, že se rozvedou již nyní, s touto přetvářkou skončila. Během těch několika dní od oné hádky, kdy se oba dohodli, že půjdou od sebe i oficiálně, nedoprovodila svého manžela na žádnou akci. Nic prý Dannymu zatím neřekla, komunikovala s ním jen ohledně těch nejnutnějších věcí, ale její postoj byl jasný. Oni oba ji chápali, proto se prezident rozhodl dát jí tolik času, kolik bude chtít, než spolu začnou řešit další kroky ohledně jejich dalšího společného fungování.
O to více se ale nyní věnoval Larsenovi a dětem. Profesně i soukromě mezi ním a Danielem všechno běželo tak, jak má. Až si Paul říkal, že to je podezřelé a určitě se brzy zas něco stane.
Jeho obavy se naplnily, když vezli Walshe domů z vystoupení na jedné vysoké škole, kde měl přednášku pro studenty politologie. Sotva vyšli před budovu univerzity, viděli shromážděný dav studentů, profesorů a dalších lidí, kteří chtěli vidět prezidenta. Paul chytil Daniela za paži a snažil se ho odvést do auta.
Jenže Walsh se mu vysmekl a trval na tom, že už nebezpečí z atentátu pominulo a musí se trochu věnovat lidem, kteří ho zvolili.
Sám došel téměř až k davu a podával lidem ruce. Paul mu byl v patách a snažil se ho od toho odradit: „Danny, jsou tu v davu různí lidé, nemáme je prověřené, neměl bys...“
„Paule, tohle přece nejde, jsou to mí voliči, musím s nimi být v kontaktu.“
„Danny, je to nebezpečné. Vůbec se mi to nelíbí.“
„Prosím tě, jsou to samí studenti, co by se asi mohlo stát?“ Daniel si nedal říci a dál se pohyboval v blízkosti davu a podával jim ruce.
Jenže Larsen z toho vážně neměl dobrý pocit, něco se mu nezdálo. Bodyguard se chystal prezidenta odtáhnout klidně násilím, i přesto, že to na veřejné mínění nebude působit dobře a doposud se k takovému kroku nikdy neuchýlil. Danielova bezpečnost byla mnohem důležitější, než veřejné mínění nebo to, že by Paulovi mohli dát výpověď za nepřiměřený zásah. Jenže v tom se dva muži oddělili z davu, došli k nim a s fotoaparátem v ruce se zeptali Daniela, jestli se s ním jeden z nich může vyfotit.
Larsen si stoupl mezi ně a Walshe a rázně zareagoval: „Promiňte, ale ne. Prezident dnes...“
Jenže než stihl větu dokončit, Daniel ho odstrčil a řekl: „Ale jistě, můžeme se vyfotografovat.“
To si ze mě dělá srandu, ne? Vím, že tahle omezení vždycky nesnášel, ale to si dneska vážně nedá říct? Vysloveně ho ale od těch lidí odtrhnout a donutit ho odejít by vážně vypadalo hodně špatně, když jim to Danny slíbil. Přistoupil tedy co nejblíže k nim a byl ve střehu. Oba muži vypadali naprosto normálně, nijak podezřele, ale něco mu prostě říkalo, ať dá na svého přítele velký pozor.
„Děkuji, pane prezidente, ani nevíte, co to pro mě znamená.“
„Prosím vás, to je přeci maličkost.“
Ach jo, musím si s ním o tom pak znovu promluvit. Tohle dělat nemůže. Pokud ho nechci mediálně poškodit, nemůžu v téhle situaci nijak zasáhnout a prostě ho popadnout a odvést. Paulovi tedy nezbylo, než celou situaci jen sledovat.
Jeden z mužů se postavil k Walshovi, vypadalo to, že ho chce chytit kolem ramen... ale místo toho mu k hlavě přiložil zbraň.
Všichni agenti byli okamžitě ve střehu a tři z nich se chystali onoho muže zneškodnit. Jenže než stihli něco udělat, další útočníci skrytí v davu je zastřelili a táhli Daniela pryč. Paul, Bobby a několik dalších agentů se ihned seskupili, aby jim zatarasili cestu a zabránili jim odvést prezidenta. Jenže z davu lidí se vynořili další atentátníci a velmi rychle střelili další tři agenty do zad. Tím se jim podařilo pro své spojence vytvořit průchod, kudy mohli Walshe odtáhnout.
Daniel se snažil vymanit ze sevření, ale jelikož mu únosce stále u hlavy držel zbraň, neměl moc šancí. Jeho bodyguardi se pod Larsenovým vedením snažili dělat vše, co je v jejich silách, ale nemohli střílet, kolem bylo příliš mnoho lidí a hrozilo, že by někoho zranili. Útočníci tedy využili příležitost a všechny zbylé agenty obklíčili.
„Odhoďte zbraně, nebo to váš prezident schytá!“
Paul se raději rozhodl poslechnout, nechtěl riskovat více střílení mezi civilisty a bál se, aby se Danielovi při potyčce něco nestalo. „Udělejte, co říká. Odhoďte zbraně.“
„Ale pane-“
„To byl rozkaz.“
„Rozkaz.“
Všichni agenti uposlechli a jejich zbraně se ocitly na zemi. Larsen ale bedlivě sledoval, co se atentátníci chystají udělat s Walshem. Vypadalo to, že ho chtějí někam odvést. Musel zajistit, aby ho vzali s ním také. Rozhodně ho bude moci lépe chránit, když bude s ním, než když se jen bude snažit vymyslet, kde ho asi drží. Jenže jak to udělat? Když se je pokusí napadnout, spíše ho zastřelí, než aby ho unesli také.
Měl ale štěstí. Únosci zřejmě chtěli všechno, co mohli získat, a vzali s sebou jako rukojmí nejen Daniela, ale i Paula, Bobbyho a poslední dva agenty, kteří zůstali naživu.
Byla to neobvyklá strategie, ale vypadalo to, že tito muži přesně vědí, co dělat, a mají k tomuto únosu čtyř agentů Tajné služby dobrý důvod. Vydal všem agentům rozkaz poslechnout a neklást odpor, aby se nikomu dalšímu nic nestalo, a jen čekal, co se bude dít dál.
Únosci samozřejmě věnovali nejvíce pozornosti prezidentovi, byl to jejich rukojmí číslo jedna. Zatím nebylo jasné, co po něm chtějí, ale Larsen si byl jistý, že se to brzy všichni dozvědí.
Viděl, jak se Daniel celý třese a že má skutečně velký strach. Moc rád by ho alespoň objal. Chtěl mu říct, že všechno bude v pořádku, ať se nebojí a že ho miluje, jenže to teď udělat nemohl.
Zavřeli je všechny do zavazadlového prostoru nějaké dodávky a vezli je pryč.
V dodávce strávili cestou několik hodin. Paul to odhadoval tak na půl dne. Pak zastavili, zavázali jim oči a vyvedli je z auta ven. Poznal, že vstupují do nějaké budovy, a podle ozvěny odrážející jejich kroky si Larsen uvědomil, že je vedou dlouhou prázdnou chodbou. Nakonec je zavřeli ve velké temné místnosti, sundali jim pásky z očí a nechali je tam o samotě.
Paul okamžitě očima vyhledal Daniela a snažil se zjistit, v jakém je stavu. Všiml si, že prezident je evidentně vyděšený k smrti, ale zároveň si zkoumavým pohledem prohlíží i Paula a snaží se přijít na to, jestli je on v pořádku.
Když to spatřil, bylo mu jedno, že je teď další tři kolegové uvidí. Bobby o nich stejně ví, a když se to dozví i ostatní dva? Tak ať. To je teď jedno. Nejdůležitější je postarat se o Dannyho. Přešel ke svému příteli, posadil se vedle něj a objal ho. „To bude dobrý, Danny. Neboj se, my se odtud dostaneme.”
„A co když ne? Co když tady umřeme?”
„Neumřeme, Danny. Slibuju, že tě odsud dostanu a pak si spolu najdeme hezký dům, kde budeme žít až do smrti.”
Na to sborem zareagovali oba další agenti: „Cože? Vy dva spolu...?”
Daniel majetnicky položil ruku Paulovi na stehno a odpověděl: „Ano. Paul je už rok a půl můj partner.”
Jeden z agentů, Thomas Jacobs, namítl: „Ale první dáma...”
„Naše manželství je už dávno jen na oko. Ale…“ Daniel se najednou zarazil a hrůzou se mu rozšířily oči. „Všichni ti agenti jsou teď kvůli mně mrtví. A my všichni jsme tady taky kvůli mně! Je to celé moje vina!”
„Prosím tě, Danny, jak to myslíš?”
„No, tys mi říkal, ať k těm lidem nechodím a ať se s nimi nefotím, jenže já tě neposlechl. Kdybych udělal, cos mi řekl, tak tu teď nejsme. Můžu za to já.”
„No tak, miláčku, netrap se,” políbil ho agent do vlasů. „Nemohl jsi vědět, že se to stane. Teď o tom nepřemýšlej.”
Ozval se znovu Thomas: „Ano, pane prezidente, agent Larsen má pravdu. Nevím, co se tam přesně dělo, byl jsem od vás dál, ale nikdo nemohl tušit, co se stane.”
„Vážně?”
„Jistě, nikdo vám to nevyčítá. Mám pravdu?”
Agent Hale i agent Freedman shodně přikývli.
„Moc vám všem děkuju,” ponořil se Daniel ještě více do Larsenovy náruče. Bylo mu asi také momentálně jedno, kdo se o jejich vztahu dozví a co si o nich bude myslet.
„Neboj, Danny, my se odtud dostaneme. Slibuju.”
„To nemůžeš vědět. Ani nevíme, kde jsme, kdo oni jsou a co po nás vlastně chtějí.”
„Musíme se odtud dostat. Kdo by mi krmil kočku?” Agent si dovolil malý žert, aby zvedl svému příteli náladu.
„A jo, chudák Luke! Co budeme dělat? Někdo ho musí nakrmit!”
Aha, tak to ho zjevně neuklidnilo… „Fred ke mně měl dneska přijet, doufám, že včas přijde na to, že se něco stalo, a dojde ho nakrmit. Naštěstí má ode mě klíče.”
„Tak snad jo.”
„Já jsem ti ani vlastně neřekl, co jsem mu nechtěně provedl, viď? Hned ten první den, co jsem šel do práce od té doby, co ho u sebe mám, jsem mu zapomněl dát najíst. Zjistil jsem to, až když jsem druhý den přišel domů. Chudák mě hned vedl k misce, strkal do ní a mňoukal tak, že to vypadalo, jako bych ho mučil. No a jednou jsem v noci šel na záchod a pak když jsem se vracel, jsem automaticky zavřel dveře do koupelny. A najednou mě po hodině spánku vzbudil kocour, jak vedle mě seděl, strkal do mě packou a mňoukal tak, že to muselo budit i sousedy. Říkal jsem si, co se děje, a on vždycky udělal pár kroků z ložnice, zas se pro mě vrátil a zamňoukal. Tak jsem vylezl, šel jsem za ním a on mě odvedl ke koupelně. Až tam mi došlo, že jsem mu vlastně zavřel a on nemohl do bedýnky.”
I přes situaci, ve které se nalézali, se všichni ostatní museli těmto příhodám smát. Agent byl rád, že se mu podařilo Walshe trochu uklidnit.
Jenže v ten moment se ozvaly kroky a někdo odemkl dveře.
Bobby uviděl, jak dovnitř vešli tři muži, mířící na ně zbraněmi. „Pane prezidente, pojďte s námi.” Únosce mluvil se silným ruským přízvukem.
„Ne, vemte místo něj mě!” Paul se vrhnul před Daniela, jenže druhý z mužů ho bouchl do hlavy pažbou své pistole a on skončil v bezvědomí na zemi. V jeho snažení ho samozřejmě zastoupil Hale i zbývající dva agenti. Téměř současně se vrhli proti mužům se zbraněmi a snažili se dostát své povinnosti za každou cenu chránit prezidenta Spojených států.
Jenže tři útočníci to čekali a varovně na bodyguardy namířili zbraně. Paulův zástupce věděl, že by se měli snažit zabránit jim Walshe odvést, ale viděl, že to teď nemá smysl. Zabili by je všechny a stejně by prezidenta vzali, kam budou chtít. Lepší bude zůstat naživu a snažit se najít způsob, jak ho odtud dostat. Raději dal kolegům tedy rozkaz se stáhnout, nechali útočníky Daniela odvést a snažili se probudit Paula. Doufal jen, že prezidentovi zatím únosci nic vážného neudělají.
Když se Larsen po chvíli probral, ihned se rozhlížel, jestli najde svého partnera, a po chvíli zjistil, že Walsh tam skutečně není. „Kde je Daniel?!“
Bobby, vzhledem k tomu, že to bylo jeho rozhodnutí, se ujal slova: „No tak, Paule, uklidni se...“
„Jak se mám do prdele uklidnit, když mu teď provádějí bůhví co?! Vždyť ho můžou i zabít! Jak jste to mohli dopustit?“
Nyní se ozval agent Jacobs: „Neměli jsme jinou možnost, pane. Vy jste byl v bezvědomí a na nás mířili zbraněmi...“
„VAŠE POVINNOST JE CHRÁNIT JEHO ŽIVOT I ZA CENU TOHO SVÝHO!“
„Paule-“
„Ne, Bobby. Jak je sakra možný, žes tohle dopustil?!“
„Paule, stejně by ho odvedli. Jenom by nás postříleli.“
„Tak byste umřeli při plnění svých povinností! Jak dlouho už tam je?“
„Pár minut. Paule, uklidni se. Určitě ho nezabijí, potřebují ho. Určitě od něj chtějí nějaké informace, proč jinak by ho unášeli a teď odváděli?“
„Jestli mu něco udělají, tak si mě nepřejte!“
Paul začal nervózně přecházet po cele sem a tam a hlasitě nadával. Hale ho chápal. Kdyby někdo takhle ohrožoval jeho ženu, asi by nereagoval jinak. Jenže teď bylo potřeba, aby se Larsen choval profesionálně, jinak se odtud nedostanou.
Došel tedy k němu, odvedl ho do nejvzdálenějšího koutu místnosti a snažil se mu potichu domluvit: „Paule, já vím, že je to pro tebe vypjaté, ale nesmíš zapomenout, že tu máš ještě dva podřízené. Musíme se tu snažit udržet morálku, povzbuzovat je, abychom se mohli všichni společnými silami odtud dostat. Když se zhroutí, nepomůžou nám. Vždyť to víš. Uvědom si, že nejlépe mu pomůžeme, když ho odtud dostaneme. Vím, že Daniela opravdu miluješ a bojíš se o něj, ale prosím tě, zkus se trochu uklidnit, nebo na ně aspoň nekřič za to, že poslechli můj rozkaz, a chovej se profesionálně. Nepomůže nám, když ty jako šéf nebudeš uvažovat normálně.“
„Bobby,“ odpověděl mu Larsen se slzami v očích, „ale co když ho zabijou? Já…já si prostě jen představuju, co všechno mu tam teď asi dělají, jak je vyděšený…“ Svezl se na podlahu a zabořil hlavu do dlaní.
„Paule, podívej se na mě,“ klekl si před něj Hale. Počkal, až k němu jeho kamarád zvedne uslzené oči, a potom pokračoval „Nezabijou ho. Potřebujou ho. Nebudu ti lhát, můžou ho mučit, ale pochybuju, že by mu udělali něco vážného. Ano, až se vrátí, bude vystrašený, my všichni se bojíme. Proto se musíš sebrat a snažit se všechny podpořit. Potřebujeme tě víc než jindy.“
„Dobře,“ otřel si velitel oči a vstal. „Máš pravdu. Děkuju, Bobby.“ Vydal se ke svým zbylým dvěma podřízeným a řekl: „Omlouvám se, že jsem tak křičel. Bobby má pravdu, v tu chvíli to bylo nejlepší rozhodnutí, mohli nás zabít všechny včetně prezidenta. Musíme se spíš soustředit na způsob, jak se odtud všichni dostaneme.“
Mezitím Daniela se zavázanýma očima vedli několika dlouhými chodbami, dokud neuslyšel otevírání dveří a nevstoupili do nějaké místnosti.
Teprve tehdy mu sundali pásku a on zjistil, že se nalézá ve velké strohé místnosti. Přivázali ho k židli a odešli, jenže za chvilku vstoupil do dveří vysoký mohutný muž s vyholenou hlavou.
Došel k Walshovi, sehnul se k němu tak, až se jejich obličeje téměř dotýkaly, a se silným ruským přízvukem se ho zeptal: „Doufám, že máte pohodlí, pane prezidente, protože tu budeme, dokud mi neřeknete své osobní velící kódy pro nukleární zbraně.“
„Ty vám ale k ničemu nebudou. Sotva jste mě unesli, kódy byly změněné.“ A teď už je určitě úřadujícím prezidentem Tim a ty nové kódy přešly na něj.
„Tomu nevěřím, pane prezidente.“
„Hо это правда!“ [Ale je to pravda!] odpověděl Walsh rusky. Doufal, že si únosce mluvou v jeho řeči třeba trochu nakloní, nebo ho alespoň na chvíli vyvede z rovnováhy.
„To ještě zjistíme,“ hrůzostrašně se usmál Rus a dal Danielovi pěstí ránu do obličeje.
Ruština tedy asi nepomůže.
Walsh bolestivě zaskučel a úplně se mu zatmělo před očima. A tehdy si uvědomil, že to nepřestane. A nejen to. Bude se to ještě zhoršovat. Ten muž ho určitě bude mlátit víc a víc, dokud se nedozví, co chce. Jenže on mu to dát ani nemůže. Kódy opravdu už dávno neplatí.
Nevěděl, co má dělat. Moc si přál se odtamtud dostat a zas žít normálně, jenže ani nevěděl, jestli tohle přežije. Chtěl tu teď mít Paula, aby ho zachránil jako vždycky, ale ten nyní leží v bezvědomí v jejich cele. Pane bože! Já na něj úplně zapomněl! Doufám, že je v pořádku. Uvědomil si, že hlavně kvůli němu musí být silný a vydržet.
Jeho tazatel mu položil otázku znovu: „Эти коды, господин президент!“ [Ty kódy, pane prezidente!]
„Jak vám mám sakra říct, že jsou vám k ničemu? Už neplatí!“
Tentokrát ho pěst zasáhla do žaludku.
„Poslední možnost, pane prezidente. Pak to bude horší.“
„Мне нечего тебе сказать!“ [Nemám, co vám říct!]
„Xорошо.“ [Dobře.] Únosce Daniela rozvázal, bolestivě ho chytil za paži a táhl ho zas do jiné místnosti, v jejímž středu byla velká nádrž plná vody.
Walsh nejdříve nechápal, co to má znamenat, ale jeho únosce neztrácel čas, přivlekl ho k nádrži a během zlomku sekundy mu do vody ponořil hlavu. Jen tak tak se stačil nadechnout. V ten okamžik prezident velmi rychle pochopil, že tohle je zlé. Voda byla nejen odporně špinavá, ale i velmi studená, takže když se mu do ní hlava potopila, myslel, že z toho šoku dostane infarkt, natož, aby se soustředil na to, aby dokázal zadržet dech co nejdéle.
Usilovně se snažil ze sebe ruku útočníka shodit, ale nemohl na něj dosáhnout. Snažil se sebou co nejvíce házet a mrskat, aby se mohl nějak vymanit ze silného sevření. Skutečně se již potřeboval nadechnout, už nemohl vydržet a byla otázka vteřin, kdy se mu do plic dostane voda. V duchu se loučil se životem a již věřil tomu, že právě teď tam zemře, když sevření na hlavě najednou povolilo a on se mohl vynořit.
Hlava mu vystřelila nad hladinu a začal sípavě doplňovat vzduch do svých vyčerpaných plic.
„Tak co, pane prezidente, už budete mluvit?“
„Já vážně nevím, co vám mám říct! Pochopte to, ty kódy už neplatí!“
Než se nadál, měl hlavu pod vodou znovu. Tentokrát však byl chytřejší a již se nesnažil tolik bojovat. Věděl, že to potom zkracuje dobu, po kterou je schopný pod vodou vydržet.
Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, mu jeho únosce dovolil se znovu nadechnout a opět se ho zeptal na kódy. Dopadlo to stejně jako před chvílí a Walsh se zas ocitl pod vodou.
Situace se takto ještě několikrát opakovala, ale potom už neměl prezident ani sílu se udržet na nohou, tak únosce zavolal do místnosti své pomocníky, ti Danielovi opět zavázali oči a dovedli ho zpět do cely.
Tam se okamžitě svezl na zem a nepřál si nic jiného, než padnout do postele a spát.
„Danny, Danny, sakra, co ti udělali? Jsi v pořádku?“ Paul k němu okamžitě přiběhl a objal ho. „Tak udělali ti něco?“
Když k němu však prezident vzhlédl, všiml si, že se mu na tváři začíná vybarvovat veliká modřina a že nemá své brýle.
„JÁ NĚKOHO ZABIJU!“
„Paule, prosím tě, uklidni se...“
„Jak se mám do prdele uklidnit, když vypadáš takhle?! Co ti udělali, Danny?“
„Paule, já na to fakt nemám sílu. Přežil jsem to a kromě trochu vody v dýchacích cestách mi nic není. Akorát jsem v té nádrži přišel o brýle.“
Nádrži?! „Dobře. Promiň, miláčku, pojď sem,“ přitáhl si agent svého přítele zpět do náruče a chtěl ho trochu utěšit. Byl od něj celý mokrý, ale to mu nevadilo. Důležité bylo, že drží svého partnera a že jsou oba zatím naživu.
Daniel mu položil hlavu do klína, zavřel oči a chystal se odpočívat. Jen ještě řekl: „Chtěli moje kódy na nukleární zbraně.“
Víc říkat nemusel. Paul věděl, že ty kódy, které Daniel znal, již neplatí. Takže zatím únosci nedostali, co chtěli. Hladil Walshe ve vlasech a přál si, aby tahle noční můra již skončila. Nešlo mu ani tak o sebe, bylo mu celkem jedno, jestli se jemu něco stane, ale hlavně se bál o prezidenta. Vzhledem k tomu, že chtěli jeho kódy, budou určitě vyslýchat hlavně jeho. Larsen by udělal cokoli, aby mu pomohl. Teď ale nemohl dělat nic víc, než ho hladit a snažit se ho uklidnit.
Jenže ani to dlouho netrvalo. Brzy se znovu otevřely dveře a jejich věznitelé zamířili opět k nim. Daniel se rychle zvedl z Larsenova klína a stál ve střehu, připraven se bránit. Paul udělal to samé. Rozhodně nemínil svého partnera vydat znovu tak snadno.
K jejich překvapení však únosci tentokrát nešli směrem k Walshovi, ale k šéfovi jeho ochranky.
„Ne, to ne! Nechte ho být! Jeho nechcete, chcete ty kódy, a ty mám jenom já! Vemte mě místo něj!“
„Ne, jeho nechte být a vezměte mě! Neblázni, Danny.“
Útočníkům ale zjevně bylo jedno, co říkají. Ani se na prezidenta neohlédli a táhli Larsena pryč.
Sotva však byli za dveřmi a tím již Paul svou akcí neohrožoval Daniela, vytrhl se muži, který ho držel, shodil ho na zem a téměř ve stejný okamžik se mu podařilo pěstí na zem srazit i druhého muže. Třetího ale nestihl. Strážný byl rychlejší a střelil bodyguarda do ramene. Dokonce toho samého, kam ho střelili nedávno. Sakra,už zase!
Potom ho povalili na zem, napravili svou chybu tím, že ho spoutali, zavázali mu oči a odvedli ho do místnosti, která byla nejspíš ta samá, kde byl nedávno vyslýchán i prezident.
Když ho přivázali k židli, sundali mu pásku z očí a on se kolem sebe rozhlédl, ovládl ho strach. Najednou si uvědomil, že se odtamtud nikdy nemusí dostat. On i Daniel zde můžou zemřít. I Bobby a agenti Jacobs a Freedman.
Jejich únosci již šest agentů zabili, takže to jistě je velice reálné. Jenže nikomu z ostatních nic takového říct nemůže. Musí je hlavně uklidňovat a sám také nesmí přestat doufat. Polovina ozbrojených složek v Americe je určitě na nohách a snaží se je usilovně vypátrat, aby je mohli zachránit. Musí prostě jen vydržet a doufat, že je někdo najde. A mezitím se snažit počkat na nějakou případnou chybu únosců, kterou by jim poskytli šanci k útěku. Do té doby hlavně musí své věznitele zdržet a všemožně zabránit tomu, aby kohokoli z nich zranili ještě víc. Především Daniela.
Teď už se ale musel soustředit na dění kolem sebe, protože do místnosti vstoupil někdo další a mířil rovnou k němu.
„Tak, agente Larsene, když mi nechce pan prezident sdělit svoje kódy k jaderným zbraním, jsem si celkem jistý, že mi je řeknete vy.“
„Proč? Jak si vůbec můžete myslet, že by mi ty kódy řekl?“
„Protože vím, že mezi vámi není jen profesionální vztah.“
Do háje!
Nakonec dospěl k závěru, že bude lepší toho muže dráždit, aby se soustředil spíše na něj, a ne na Dannyho.
„Soráč, kámo, ale to je věc národní bezpečnosti, takže asi chápeš, ne?“
Druhý muž to ale asi dostatečně nechápal, protože za svou drzou odpověď si agent vysloužil ránu pěstí do obličeje.
„Hej! Znáš význam fráze přísně tajný?“
„Дайте мне эти коды!“
„Co?“
„Dejte mi ty kódy!“
„Ne.“
Další rána.
„Agente Larsene, radím vám, abyste mi ty kódy řekl, jinak to pro vás může mít neblahé následky.“
„Jako?“
„Řekněme, že by se mohlo něco stát vašemu příteli.“
„Příteli?“
„Je nám jasné, že vztah mezi vámi a prezidentem rozhodně není ani pouze přátelský.“
Co teď? Mám to zapřít? Ale jestli mají u nás v cele kameru, což nejspíš mají, tak viděli, jak se k sobě chováme, a zapírání to zhorší. Sakra, mělo mě napadnout, že tam něco takového můžou mít. Navíc mu došlo, že kdyby evidentně lhal v tomhle, únosci by si mohli uvědomit, že lže i v tom, že zná Danielovy kódy.
Na druhou stranu, pokud v cele kamery nemají a jejich věznitelé se jen domnívají, že spolu mají poměr, na základě jeho i Danielovy reakce na to, že toho druhého chtějí odvést k výslechu, byla by teď chyba jim to zbytečně potvrdit.
Nakonec se ale rozhodl raději potvrdit jejich poměr, než riskovat, že své výslechy věznitelé skutečně přesunou pouze na Walshe. Ale musí to zahrát tak, aby jejich vztah nevyužili proti nim.
„To si on myslí taky.“
Paul se nyní rozhodl vsadit všechno na jednu kartu a tvrdit, že s Danielem je jen proto, aby z toho měl zisk, že ho ve skutečnosti nemiluje. Je tak šance, že pokud to vydrží hrát dostatečně dlouho, aby je o tom přesvědčil, nebudou zbytečně mučit prezidenta, aby agenta donutili sdělit jim požadované informace. Sebere jim tak šanci využít jejich vztah. Jen doufal, že Walsh vše pochopí, až se z toho dostanou, a odpustí mu. A i kdyby ne, tak to, že Daniel tohle přežije, je pro něj přednější než cokoli na světě. I za cenu jejich rozchodu. Dalšího.
„Co tím chcete říct?“
„Chci tím říct, že s ním jsem jenom kvůli jeho postavení.“
„Takže o žádnou lásku nejde, jen ho využíváte?“
„Přesně tak, kámo.“
„Jestli vám to nebude vadit, toto vaše tvrzení si ještě ověříme.“
Zavolal něco v ruštině, okamžitě se otevřely dveře a dovnitř vešli dva muži. Chvíli spolu o něčem rusky diskutovali a potom zůstal v místnosti opět jen s mužem, který ho vyslýchal.
Neměl z toho dobrý pocit a litoval, že rusky neumí. A to mě chtěl Danny rusky naučit. Nelíbilo se mu, že si chtěli vyzkoušet, jestli Walshe skutečně nemiluje. Měl strach, co můžou udělat. Jenže musí vydržet a přesvědčit je, že k prezidentovi nic necítí. Teď na tom dost možná závisí i Danielův život.
Mohli by ho i zabít, aby donutili Paula mluvit. Nebo naopak. Můžou zabít jeho, aby donutili Walshe prozradit své kódy. Nejlépe Dannyho teď ochrání, když bude předstírat, že mu na něm nezáleží a žádné pouto mezi nimi není.
Jeho obavy se naplnily, když se oni dva muži vrátili a táhli s sebou vzpouzejícího se prezidenta.
V duchu se napomínal, ať na sobě nedá nic znát, a snažil se ovládat, aby hrál přesvědčivě. Přemýšlel, jak nejlépe zareagovat. Nakonec dospěl k závěru, že únoscům bude nejméně podezřelé, pokud se bude skutečně chovat, jako by na Daniela celou svou náklonnost jen hrál a postupně před Walshem „odhalí své pravé city“. To znamenalo se teď zezačátku tvářit zamilovaně a až začnou prezidenta mučit, aby z Paula dostali informace, sehrát divadlo, které by vypadalo, jako že mu ve skutečnosti na Dannym nezáleží. Jen doufal, že až se dostanou ven, bude schopen svému příteli vysvětlit, že to bylo jen nahrané. Ale tím se bude zabývat později. Teď musí myslet jen na to, jak to provést co nejpřesvědčivěji a jak Daniela zachránit.
První část, tvářit se zamilovaně a jako že mezi nimi je fungující romantický vztah, nebyl problém. Jednal zkrátka tak, jak ho nutil instinkt. Takže neváhal, jak zareagovat, když ho Daniel uviděl a zakřičel: „Paule! Pane bože, co ti udělali?! Hrozně krvácíš!“
Málem na střelnou ránu v paži zapomněl.
„To nic, Danny, neboj, to bude dobrý.“
Všiml si, že jeho přítel, i když se snaží tvářit statečně, se strachy celý třese. Měl sto chutí na celou tu hloupou hru zapomenout, vyskočit k němu, obejmout ho a líbat ho, dokud se neuklidní, ale snažil se své emoce potlačit a dát je najevo jen trochu, aby to vypadalo, že zájem o Walshe jen hraje.
To ještě celkem šlo, jenže potom srazili prezidenta se spoutanýma rukama za zády na zem. Klečel přímo před Paulem a zničehonic ho jejich věznitel chytil zezadu za vlasy, donutil ho zaklonit hlavu a přiložil mu nůž na krk.
„Tak, agente Larsene, řeknete mi prezidentovy kódy, nebo mě radši necháte vašeho přítele zabít?“
Hluboký nádech a hlavně klid.
„Říkám, že vám ty kódy dát nemůžu.“
Nůž přitlačil na Walshův krk natolik, že mu z kůže vyteklo pár kapek krve.
Když to agent viděl, myslel, že roztrhne pouta, která ho držela na židli, vyrve tomu Rusákovi nůž z těch jeho odporných rukou a sám mu ho zabodne do krku.
Jenže potom si vzpomněl, že to udělat nemůže. Nasadil v obličeji co nejlhostejnější výraz, jakého byl schopen, a čekal. Věděl, že se nedokáže tvářit zcela nezúčastněně, ale říkal si, že to by nemuselo být na škodu. I parchant, který by s Danielem byl jen kvůli jeho postavení, by v této situaci o něj mohl mít trochu strach. To podezřelé není.
Nepočítal však s tím, jak na něj bude působit reakce samotného Walshe. Ten se zjevně po tom, co jejich únosce slyšel mluvit o něm jako o Larsenově příteli, rozhodl nezapírat, že mezi nimi něco je.
„Paule! Mluv na mě, co je s tebou?!“
„Nic, Danieli. Jenom už mě unavila ta šaráda a odmítám ti dál dělat chůvu.“ Bylo to hrozné, ale bylo to nutné. Dokonce se rozhodl zajít i dál. „Do téhle situace jsi nás stejně dostal ty, já už tě pořád zachraňovat nebudu.“
Sakra, tohle ho fakt položí.
Na potvrzení jeho myšlenek se Danielovi rozšířily údivem oči a nevěřícně vydechl: „Paule, co se stalo?“
Tohle bylo ještě horší. Místo, aby mu začal nadávat, jak odporně se k němu chová, ptá se, co se s ním stalo. Proč musí být zrovna on tak hodný a pořád se starat hlavně o druhé?
„Nic se nestalo, jen mě už to tvoje neustálé kňourání přestalo bavit.“
„Co? O co jde?“
Ale jejich únosce zřejmě ztratil trpělivost a zabodl nůž Danielovi do pravého ramene.
Prezident zakřičel bolestí a přirozeně očekával, že Paul nějak zareaguje. Jenže bodyguard tam seděl a zdánlivě bez emocí jen přihlížel jeho mučení.
„Paule, co se děje? Já to nechápu. Udělal jsem něco špatně?“ Larsen ho v duchu obdivoval, jak statečný je. Rána ho musela opravdu hodně bolet. A opět se pozastavoval nad tím, že navzdory tomu, v jaké situaci se prezident ocitl a jak špatně se k němu jeho přítel chová, on se stará jen o to, jestli bodyguarda něčím nenaštval. Moc ho mrzelo, že se k tak hodnému člověku chová natolik odporně. Jenže neměl na výběr.
„Jo, pořád tady fňukáš a stěžuješ si a furt chceš, abych tě zachraňoval a všechno za tebe řešil. Mám tě už plné zuby!“
„Prosím? Co tím chceš říct?“
„To, že je mezi náma konec. Odmítám ti dál dělat chůvu! Končím s předstíráním, že mi na tobě záleží!“
„COŽE?!“
„Jo, je to tak, Danieli. Byl jsem s tebou kvůli tvému vlivu a tvým penězům.“
„Paule... ale to...“ Prezidentovi došla řeč. Je možné, že by tohle Larsen myslel vážně?
Dospěl k závěru, že tohle určitě nemůže být pravda a agent právě lže. Ale proč? O co jde? Nedávalo mu to žádný smysl.
Po nějaké době jejich únosce upustil od jeho mučení a poručil svým podřízeným, aby přivázali k další židli i Daniela.
Sotva tak učinili a zas odešli na chodbu, únosce se obrátil k Paulovi.
„Dobrá, tak teď si to obrátíme. Je vidět, že z vás nic nedostaneme, tak to zkusíme u pana prezidenta.“
Připravil si nůž a zeptal se Walshe: „Pane prezidente, řeknete mi teď ty kódy?“
Jenže Daniel znal svou povinnost: „Ani náhodou!“
„Dobrá, pak tedy budeme muset přitvrdit.“
Bez sebemenšího zaváhání zabodl Paulovi hluboko do stehna čepel nože.
Daniel sice v nádrži přišel o brýle, ale obličej svého přítele zkřivený bolestí opravdu viděl velmi dobře. V ten moment zapomněl na to, co agent před chvílí řekl, a na to, že to mohl být nějaký Paulův plán na zmatení jejich únosců. Žádný jiný důvod, proč by to dělal, prezidenta nenapadal. Byl samozřejmě ochotný to hrát s ním, protože jeho partner jistě věděl, co dělá, ale ne, když agentovi působí takovou bolest. Nedokázal jen tak sledovat, jak Larsena takhle mučí. Byl téměř ochotný jim říct cokoli, aby přestali. Jenže věděl, že svoje kódy jim říct nemůže, ohrozil by tím životy spousty lidí.
Únosce si však nejspíš jeho reakce všiml a rozhodl se přitvrdit, aby z Walshe požadované informace získal. Svůj nůž velice bolestivě zabořil bodyguardovi tentokrát do ramene. Do stejného, ze kterého krvácel již když Daniela přivedli.
Výkřik, který se vydral z Larsenova hrdla, jako by se zařízl do prezidentova mozku. Tohle už se prostě vydržet nedalo. Měl pocit, jako by sám cítil, co teď agent prožívá.
Ať je Paulův plán jakýkoli, nedokáže na něj přistoupit za cenu, že bodyguarda takto mučí. Musí to zastavit a potom to případně zkusí sehrát dál. Tohle ale nesnese. A přece, i kdyby se Daniel od Larsena nyní dozvěděl, že ho nemiluje, není to důvod, aby on nemiloval jeho a nesnažil se ho i nadále chránit, ne?
„Sakra, přestaňte! Já vám ty blbý kódy řeknu!“ Když ty kódy neplatí, není přece už nutné je za každou cenu tajit, ne?
„Vážně, pane prezidente? Tak si to poslechneme. Povídejte.“
„Danny, ne! Nedělej to!“ Agentovi došlo, o co jde, už delší dobu plánoval, že Walshovi řekne, aby kódy prozradil, ale chtěl tu hru pro jejich únosce zahrát věrohodně.
„Ty na mě nemluv! Nenechám tě mučit, ale mezi námi je konec.“
„Pane prezidente, nerad přerušuji tento dojemný výjev, ale čekám na ty kódy.“
„Dobře.“
Únosce si vzal do ruky tužku a blok a čekal na Danielova slova. Walsh mu kódy řekl a muž si je zapsal.
„Výborně, pane prezidente. Děkuji. Vidíte, ani to nebolelo. Skoro,“ zasmál se zlomyslně jejich únosce, zaklapl zápisník a nechal je odvést zpět na celu.
Když je tam dovlekli, oba okamžitě padli na zem. Paul velkou ztrátou krve ze střelné rány v rameni a bodné rány ve stehně, a Walsh taktéž ztrátou krve, ale zároveň i obrovským vysílením.
Bobby Hale s agentem Freedmanem se okamžitě vrhli k prezidentovi a ptali se, co se stalo. Prezident ze sebe ale byl schopen vypravit pouze: „Řekl jsem jim staré kódy.“
Bobby si sundal sako, utrhl si kus rukávu u košile a přitlačil na Walshovu ránu.
„To je dobrý, Danieli, tyhle kódy jim jsou k ničemu. Řekni mi, jsi ještě někde jinde zraněný?“
„Já nevím,“ zoufale si opřel hlavu o zeď za sebou. „Je Paul v pořádku?“
„Neboj, je u něj Thomas. Postará se o něj. Řekni, kde jsi ještě zraněný.“
„Asi nikde, já nevím. Jak je na tom Paul?“
„Danieli...“
„Agente Hale, můžete sem na chvíli přijít, pane?“
„Co se děje, Thomasi?“
„Mám tady problém s agentem Larsenem. Potřeboval bych pomoct.“
„Dobrá. Freedmane, postaráte se o prezidenta?“
„Jistě, pane. Jděte pomoct Jacobsovi.“
„Tak co se děje, Thomasi?“
„Nevím, co s tím, pane. Ta noha krvácí hodně, ale problém je spíš ta rána v rameni. Ovázat jde špatně a kulka zůstala uvnitř. Bojím se komplikací a třeba i otravy krve. Řekl mi, že do té střelné rány ho ještě bodli i nožem, tak mám strach, že kulku zatlačili ještě hlouběji. A to ani nemluvím o možnosti, že mohly být poškozeny nervy a vazy.“
„Jak se cítíš, Paule?“
„Popravdě mi bylo i líp,“ procedil agent mezi zuby.
„Nebudu ti lhát, nevypadá to dobře. Pokusíme se ti to s Thomasem zavázat, jak to jen půjde, abychom zastavili krvácení, ale víc udělat nemůžeme. Musíš se držet, Paule.“
„Jasně, dělej, co můžeš.“
Bobby spolu s agentem Jacobsem tedy společně roztrhali své košile a ovázali obě Larsenovy rány, jak nejlépe dokázali.
Potom se opět vrátil k agentu Freedmanovi a prezidentovi.
„Jak to vypadá?“
„Teď se mi konečně povedlo ovázat tu ránu. Snad to bude dobré.“
„Vypadá to dobře. Máš teda ještě nějakou další ránu, Danieli?“
„Myslím, že ne. Děkuju za ošetření, agente Freedmane.“
„Nemáte zač.“ Freedman kousek poodešel, aby si Walsh mohl odpočinout, a u prezidenta teď zůstal jen Hale.
Snažil se udělat Danielovi co největší pohodlí. Složil mu sako za záda, aby se mu lépe sedělo, a chystal se jít udělat to samé pro Paula, protože ten na tom byl ještě hůře než Daniel a opravdu se o něj bál. Jenže v ten moment ho Walsh chytil za paži a zeptal se: „Jak je na tom Paul?"
Hale přemýšlel, co na to odpovědět. Daniel si zasloužil znát pravdu, ale nechtěl ho zbytečně stresovat. Na druhou stranu, pokud se odtud skutečně nedostanou nebo agent kvůli těmto zraněním zemře, Daniel mu neodpustí, že mu to zatajil. „Popravdě na tom je dost blbě."
„Pane bože, ne!"
„Uděláme, co budeme moct, Danieli. Slibuju. Musím jít pomoct Jacobsovi."
Jenže než se ale stihl zvednout, Walsh se ho potichu, aby to slyšel jen on, zeptal: „Tys věděl, že Paul má plán hrát, že mě ve skutečnosti nesnáší?“
„Co? Proč si něco takového myslíš?“
„Protože mi tam přesně tohle vpálil do obličeje.“
Hale se samozřejmě ihned dovtípil, co tím Paul sledoval, ale nevěděl, jestli smí říct Walshovi pravdu, jestli tato snaha o Danielovu záchranu má vyjít. Je potřeba, aby se prezident věrohodně celou dobu choval, jako že tomu věří. Jenže prezident na to již zjevně stejně přišel sám a on v něm nechtěl zbytečně zasévat ještě větší zoufalství a budit v něm nenávist vůči Paulovi. Věděl, že teď je určitě na svého partnera upnutý ještě více a oni dva si jistě budou celou dobu navzájem oporou. To, jak blízký vztah k sobě mají, a že mu Daniel tolik důvěřuje, může ve finále rozhodnout o tom, jestli se jim podaří utéct.
Zašeptal tedy tak, aby to na případných kamerách nebylo slyšet: „Máš pravdu, určitě to hrál, aby tě ochránil, Danieli. Musíš teď předstírat, že jsi na něj naštvanej a že už mu nevěříš. Asi tu mají kamery, tak se o vás dozvěděli, a on nechtěl, aby mohli využít váš vztah proti vám.“
„Jasně, chápu.“
„Dobře. Ale teď už se fakt musím jít věnovat Paulovi, jo? Mám o něj docela strach.“
„Jdu s tebou.“
„Danieli, jestli jsou tady v cele kamery a únosci to uvidí, celý Paulův plán bude zničený. Víš co? Radši odpočívej, taky jsi zraněný a stejně bys nám nepomohl. My to zvládneme.“
„Ne, jdu s tebou. I kdybych se dozvěděl, že mě celou dobu využíval, stejně bych se mu přece snažil pomoct, na tom není nic podezřelého,“ snažil se opatrně postavit.
Bobby si uvědomil, že ho nezastaví, a raději mu pomohl na nohy.
Když se přesunuli k Paulovi, klekl si k němu, zkontroloval provizorní obvazy a zjistil, že krev zatím neprosakují, takže se jim podařilo krvácení alespoň trochu zpomalit. Štvalo ho, že nemůže pro Paula udělat víc. Musí vymyslet způsob, jak se odtud dostat, a odvést ho do nemocnice dřív než bude pozdě.
Podložil mu záda složeným sakem stejně jako před chvílí Danielovi a otřel mu pot z čela. V tu chvíli si k šéfovi své ochranky beze slova sedl i Daniel a chytil ho za zdravou ruku.
Když to Robert uviděl, poprvé si plně uvědomil, jak silný vztah spolu ti dva mají. I přes to, že Paul před chvílí řekl Danielovi, že ho celou dobu jen využíval a nemiloval ho, Daniel o jeho citech ani na okamžik nezapochyboval. Byl rád, že jeho nejlepší kamarád má ve svém životě konečně někoho takového.
Všiml si, že Larsen se neovládl a Walshův stisk mírně opětoval a jemu věnoval tázavý pohled, kterým se ujišťoval, že Bobby pochopil, proč Danielovi všechny ty hrozné věci řekl.
Jeho podřízený nenápadně přikývl a nahlas řekl: „Kdybyste něco chtěli, tak řekněte. Teď vás nechám odpočívat. Snažte se trochu prospat.“
Za nějakou dobu ale pro ně zas přišli. Tentokrát však neodvedli Daniela ani Paula, ale Bobbyho. Netušili, co jejich únosci po něm budou chtít, protože zatím požadovali jen Walshovy osobní kódy, a nemohli předpokládat, že ty kódy má Hale.
Atmosféra v jejich cele se najednou zcela změnila. Agenti Jacobs a Freedman se začali bát, že se blíží doba, kdy jejich únosci budou chtít vyslýchat i je, a Paul s Danielem se snažili nabrat síly, aby se vzpamatovali z předchozího výslechu.
Bobbyho přivedli zpátky až za hodně dlouhou dobu. Walsh spolu s Freedmanem a Jacobsem se k němu ihned seběhli a zkoumali, jestli má nějaké zranění. Larsen by se k nim přidal, ale necítil se dobře. Popravdě si byl celkem jistý, že by se neudržel na nohách.
Ukázalo se, že Hale žádné velké zranění nemá a únosci po něm chtěli kódy k otevření bunkru, ve kterém se v případě ohrožení ukrývá prezident. A umístění tohoto bunkru. Vydržel to a nic neřekl, ale všichni věděli, že se musí dostat pryč co nejdříve, než se věci přitvrdí. A hlavně než je jejich únosci všechny zraní tak, že útěk již nebude v jejich silách.
Jenže otázka byla, jak to provést. Byli uzamčeni v místnosti, ven je vždy brali po jednom a s každým, koho vedli na výslech, šla přesila ozbrojených mužů.
Brzy únosci do jejich cely přišli znovu a opět odvedli Paula. Nedbali na protesty ostatních, že je hodně zraněný a že je na tom velmi špatně, prostě ho odvedli. On sám se bránit ani nemohl, byl sotva schopen s muži dojít do výslechové místnosti. Dokonce si rád sedl na židli a nechal se spoutat, protože to znamenalo, že nemusí stát.
Pořád se v mysli obracel k Danielovi a upnul se na něj jako na tu poslední věc, která ho držela nad vodou. Jediné, na co dokázal myslet, bylo to, že pokud se odtud dostanou, bude moci být zas s ním. V duchu si neustále opakoval jeho jméno a doufal, že vše dobře dopadne a budou brzy zas spolu. Samozřejmě za předpokladu, že Walsh mu odpustí, co mu dnes všechno řekl a jak ho urážel. Vypadalo to však, že Walsh jeho plán prokoukl a že je mezi nimi vše v pořádku.
„Agente Larsene, potřebuji, abyste mi sdělil kódy od prezidentova bunkru.“
„Nemůžu.“
V momentě, kdy to vypustil z úst, mu na obličeji ztěžka přistála pěst.
Paul cítil, jak mu z nosu teče až do úst krev.
„Zeptám se vás už jenom jednou. Jaké jsou kódy k prezidentovu bunkru?“
„Jdi do háje!“
Další rána.
Danny!
Nemyslel na nic jiného, než na svého přítele. Moc chtěl, aby ho Walsh objal, držel ho a aby mu řekl, že všechno bude v pořádku.
„Dobrá. Když to nejde po dobrém, zkusíme to jinak.“ Vytáhl z pouzdra na stole injekční stříkačku a přiložil ji k agentovu zdravému rameni. „Tohle vám pomůže, abyste mi dal správné odpovědi.“
Nechal nyní Larsena být a pár minut ho jen pozoroval. Zřejmě čekal, až látka, kterou mu vstříkl, začne působit.
Paul mezitím pořád myslel na Daniela. Dokola si přehrával krásné okamžiky, které spolu prožili. Vzpomínal na noci, jež strávili ve vzájemném objetí, a na to, jak intenzivně vždy při sexu z Daniela vyzařovala láska, kterou k němu choval.
Vzpomněl si na první noc, kterou celou prožili spolu. Jak po sexu oba ještě udýchaní a celí zpocení leželi na Dannyho posteli, objímali se a dlouho si navzájem vyznávali lásku, dokud nad ránem prezident neusnul. Dokázal si přesně vybavit ten úžasný pocit prezidentovy blízkosti a zamilovanosti, kterou tehdy pociťoval. Doufal, že se on i Danny dožijí další takové společné noci.
„Vidím, že zřejmě potřebujete více motivace, agente Larsene. Asi vám budu muset zvýšit dávku.“
Po těch slovech Paul ucítil další bodnutí.
Znovu začal myslet na Daniela, jenže něco nebylo v pořádku. Vzpomněl si, že se nedávno hádali, ale nemohl si vzpomenout, proč vlastně. Tak zkusil něco jiného. Chtěl si vzpomenout, jak spolu oslavili své první výročí. Věděl, že to byl velmi důležitý večer a opravdu si ho užili, ale nemohl přijít na žádné detaily. Co se tehdy stalo?
Vůbec netušil, co se to s ním děje. Jak to, že si najednou nemůže vybavit v paměti tolik věcí? A potom mu to došlo. Ty dvě injekce, které mu únosce píchl. Zřejmě mají poněkud jiný účinek, než zamýšlel.
Samozřejmě z něj žádné informace nedostali a nakonec se vrátil zpět na celu bez dalšího zranění. I když se cítil opravdu špatně. Nejspíš byla jeho ztráta krve i přes ovázání ran stále příliš velká. Bylo mu jasné, že jestli se odtud brzy nedostanou, nemusel by to přežít.
Ale byl tu i další problém. Stále si nemohl vybavit detaily jejich prvního výročí s Dannym. A postupně zjišťoval, že toho zapomněl mnohem víc. Třeba jak dlouho už jsou spolu? Nebo kdy a jak se dali dohromady?
Musel se ho prostě zeptat: „Danny, prosím tě, jak jsme oslavili naše první výročí?“
„Cože? Ty si nevzpomínáš?“
Paul jim vysvětlil, že mu únosce píchl nějaké injekce a on po nich pomalu začíná ztrácet paměť.
„Pane bože, Paule!“
„Danny, neboj se. Nejde zatím o nic vážného. A snad to bude jen dočasné. Teď s tím nic neuděláme. Ale můžeš mi pomoct tak, že mi připomeneš, co jsem zapomněl. Jak jsme oslavili naše výročí?“
„Dobře…“ Prezident nezněl moc přesvědčeně, ale poslechl ho. „Byl to tehdy nádhernej večer. Já objednal naše oblíbená jídla a připravil romantickou večeři u mě v obýváku, s vínem a svíčkama, aby měla všechno, co k tomu patří. Najedli jsme se, dali si dárky a potom přišla část večera, kterou jsi plánoval ty. Šli jsme na zahradu a pozorovali jsme hvězdy. Pak jsme se v altánku až do rána-" Najednou se zarazil a rozhlédl se po třech zbývajících agentech, jako by si až nyní vzpomněl, že je poslouchají. „Ehm… až do rána jsme si tam povídali,“ dokončil větu. Ale Paulovi, a dle jejich pobavených výrazů i jeho kolegům, bylo jasné, že o povídání tehdy v altánku opravdu nešlo. „Byl to ten nejromantičtější večer, jaký jsem kdy zažil,“ dodal ještě smutně Daniel a s nadějí se mu podíval do očí, jako by čekal, jestli si Larsen vzpomene.
„Promiň, nepamatuju si to,“ přiznal, „ale slibuju, že se budu snažit si vzpomenout a nezapomenout nic dalšího,“ objal svého přítele. Nebyl si však jistý, jestli Walshe objímá, aby uklidnil jeho, nebo sebe.
Vypadalo to, že únosci se asi konečně rozhodli dopřát jim nějaký čas klid a zdálo se, že pro nikoho z nich v nejbližší době nepřijdou. Všichni se tedy chtěli zkusit vyspat, dokud mají možnost.
Daniel se přesunul blíže k Paulovi a nedbal na Larsenovy ani Haleovy protesty. I když měl předstírat, že je naštvaný, bál se a viděl, v jak špatném stavu jeho přítel je. Chtěl na něj dát pozor.
Zatímco každou chvíli tiše, aby nikoho nevzbudil, kontroloval Paulův dech, nemohl nervozitou usnout. Bylo mu jedno, co všichni tvrdili. Věděl, že za tuhle situaci může on. Měl Larsena poslechnout. Jestli teď člověk, kterého miluje nadevšechno na světě, zemře, bude to jen kvůli němu.
Strach mu ale naháněla i jiná věc. Co když to, co dali Paulovi, píchnou jim všem? Neměli by pak žádnou šanci. Nezbývalo než doufat, že se brzy vrátí domů bez další újmy na zdraví a lékaři bodyguardovi pomůžou.
Když se po několika hodinách znovu otevřely dveře, prezident byl jako jediný stále ještě vzhůru. Nejdříve doprostřed místnosti hodili dvě půllitrové lahve s vodou. Potom ho odtrhli od Paula, ale i tak moc dobře viděl, že jeho stav se za těch pár hodin o hodně zhoršil. Když Larsena znovu odváděli, sotva stál na nohách.
Jenže ještě vážnější to bylo po bodyguardově návratu. To už se úplně vlekl, očividně na pokraji vyčerpání, a z ran mu znovu tekla krev. Hodně. Ani si nechtěl představovat, čím si agent prošel. Vypadal, že každou chvíli zkolabuje.
Jeho domněnka se potvrdila, když se Larsen téměř okamžitě sesunul k zemi. Rozběhl se k němu a chtěl mu alespoň trochu ošetřit zranění. „Proboha Paule, co ti zase provedli?“
„My si tykáme, pane prezidente?“
„Jasně, že jo. Jsi můj partner.“
„Cože? My dva jsme spolu přece nikdy nechodili. Navíc by to bylo proti předpisům. Žiju se Seanem Carterem.“
„CO?!“
„Proč ne? Je to můj přítel.“
„ON NENÍ ŽÁDNEJ TVŮJ PŘÍTEL! TO JSEM JÁ!“
To už u nich ale byl Hale. „Klid, Danieli, myslím, že mu to svinstvo píchli zase.“
„To mi chceš říct, že mu vymazali veškeré vzpomínky na mě?“
„Veškeré asi ne, když ti řekl prezidente. Poznal tě. Ale nejspíš všechny vzpomínky na váš vztah jo.“
Walsh nevěděl, co na to říct. Bylo mu do breku, ale vší silou se musel zapřít a pomoci Bobbymu, který již ošetřoval Paulovy rány. Bylo nutné ovázat je co nejdříve, protože Larsenův stav byl skutečně hodně špatný a měl za sebou již tak velkou ztrátu krve.
Nakonec se jim podařilo rány alespoň trochu ošetřit a Daniel se mohl Larsena zeptat, kolik toho vlastně zapomněl. Ukázalo se, že si nedokáže vybavit nic za posledního dva a půl roku, kromě dneška. Neví ani, jak se sem včera dostali. A za nic na světě nechtěl uvěřit tomu, že se s Carterem rozešli. Jeho hlavní myšlenky stále směřovaly k tomu, že Sean se o něj určitě hrozně bojí.
Z toho se prezidentovi zvedal žaludek. Moc dobře věděl, že Seanovi by tohle bylo úplně jedno, že Paula vůbec rád neměl, kdežto on sám agenta miluje a opravdu se o něj bojí. Víc než o sebe. Chtělo se mu na Larsena křičet, ať už se přestane starat o toho blbečka a radši se strachuje alespoň o svého syna, když už ne o svého opravdového přítele, jenže pak si uvědomil, že Paul vlastně ani o Fredovi neví.
Když šéfa ochranky s Bobbym ošetřili podle svých nejlepších schopností, odešel co nejdále od něj, aby ho Paul pokud možno neviděl, i když to v téhle místnosti nebylo úplně možné. Tam si sedl na zem a konečně dal průchod svým citům. Usedavě se rozplakal. Slzy mu stékaly po tvářích a krku a máčely mu košili. Ale to mu bylo jedno. Musel ze sebe prostě nějak dostat tu frustraci a naprostou beznaděj. Tohle je definitivní konec mezi ním a Paulem. Vždyť on ani neví, že spolu vůbec chodili!
Bobby ale byl více pragmatický. Raději ještě chvíli zůstal u Paula, aby se ujistil, že provizorní obvazy ze zbytků Robertovy košile drží tak, jak mají, a alespoň většinu krvácení zastavily. Během toho mu také položil otázku, která napadla všechny kromě Daniela: „Paule, a jak to, že ti tu injekci píchli znova, když viděli, že to nezabírá a jenom ti to maže paměť?“
„To, že naopak o vzpomínky přicházím, netuší. Prostě jsem mu pořád jen na otázky odpovídal, že mu nic neřeknu.“
Daniel samozřejmě vše slyšel i na druhém konci místnosti. Neubránil se pocitu hrdosti na svého přítele. Dokázal vydržet takové mučení a útrapy, na pokraji sil a přicházející o vzpomínky, a stejně nic neprozradil.
Chtěl mu právě říct, jak moc je na něj pyšný, když se najednou Paul sesunul k zemi a Bobby, který u něj byl nejblíže, se k němu vrhnul a volal: „Paule, slyšíš mě? Paule!“
Daniel k nim okamžitě doběhl a zjistil, že Larsen omdlel. „Pane bože! Paule! Bobby, dělej něco!“
„Snažím se, Danieli.“ Hale dělal vše, co bylo v jeho silách. Zkoušel, jestli Paul zareaguje na bolestivé podněty a všechny další způsoby, které znal, aby ho probudil. Jenže nic nezabíralo a viděl, že Larsenovo dýchání je dost mělké a tep nepravidelný. Navíc to vypadalo, že agent má horečku. Tak tohle je zlé. Jestli se odtud brzy nedostaneme, nemusí se Paul dostat ven už vůbec.
Daniel, jako by četl Bobbyho myšlenky, objal Paulovo bezvládné tělo, naklonil se až k jeho uchu a se slzami ještě stále stékajícími po tvářích zašeptal tak, že to slyšel jen Larsen a Hale: „Paule, no tak, musíš se probrat! Nesmíš tu umřít! Já tě nenechám. Miluju tě, slyšíš? Prober se! Prosím!“
Nevěděl, jestli to bylo jeho hlasem nebo jen náhoda, ale najednou se pod ním Larsen pohnul: „Pane prezidente? Co… Co se stalo?“
„Omdlel jsi, Paule! Strašně jsi mě vyděsil!“
„Jste hodný, že se o mě tak staráte.“
On snad vážně zapomněl úplně všechno o nás dvou!
„Paule, proboha, tak už si vzpomeň! Jsme spolu už skoro rok a půl! Miluju tě, letošní Vánoce jsme trávili spolu u tebe doma! To si fakt nic z toho nepamatuješ?!“
„O čem to mluvíte? Není vám nic, pane prezidente? Vždyť já miluju Seana, proč bych vás zval k nám domů? Navíc si nedovedu představit, jak by to šlo provést. Bylo by to pro vás velké bezpečnostní riziko.“
Než mu však stihl Daniel odpovědět, že když chtějí být spolu, cestu si vždycky najdou, a připomenout mu Freda, znovu se u jejich cely objevili únosci.
Tentokrát k výslechu odvedli agenty Freedmana a Jacobse. Bylo zvláštní, že je odvedli oba najednou, ale Bobby i Daniel se momentálně více strachovali o Paula. To, jak omdlel, bylo vážné. Navíc skutečně měl horečku a celý se třásl. Hale se bál o jeho život.
„Bobby, co budeme dělat? Vždyť tady všichni umřeme!“ Walsh už zjevně začínal panikařit.
„Neboj, Danieli, dostaneme se odtud a všichni budeme v pořádku. Jenom musíme konečně přijít s nějakým plánem. Neboj se, všechno bude dobrý. Brzy z toho budeme venku, buď se ven dostaneme sami, nebo nás osvobodí nějaké komando. Určitě po nás všechny bezpečnostní složky usilovně pátrají.“
„Ale co Paul? Vždyť je na tom vážně zle! Takhle rychle se odtud určitě nedostaneme.“
„Ne, všichni se odtud dostaneme včas, Paula rovnou odvezeme do nemocnice a dostane se z toho. Slibuju.“
To Walshe trochu uklidnilo a Bobby se zas mohl věnovat Larsenovi. Zkusil mu na zápěstí změřit puls, byl dost zrychlený. Další špatné znamení, znamenalo to, že je v šoku.
Robert usilovně přemýšlel, jaké možnosti mají. Přece musí existovat způsob, jak se z toho dostat. Jen na něj ještě nepřišli.
Po dlouhém přemýšlení nakonec jeden nápad dostal. Bude ale muset počkat, až se oba agenti z výslechu vrátí, aby to s nimi všemi probral a aby dořešili detaily.
Po nějaké době je oba naštěstí zase přivedli zpátky, relativně nezraněné. Když se jich Bobby zeptal, co od nich únosci chtěli zjistit, odpověděli oba shodně, že chtěli znát polohu prezidentova bunkru. Jenže potom se na sebe Jacobs i Freedman provinile podívali a Robertovi bylo jasné, že se něco stalo.
„No… víte, George jim to nakonec řekl,“ po chvíli váhání odpověděl agent Jacobs.
„Ano, řekl jsem jim to. Omlouvám se. Moc mě ro mrzí, ale to mučení už nešlo vydržet.“
Bobby se podíval na Larsena, aby zjistil jeho reakci, ale Paul stále ležel, měl zavřené oči a zjevně se snažil odpočívat. Daniel seděl u něj a po Freedmanových slovech se na Hala vyděšeně podíval.
Robert ale věděl, že i kdyby nyní Georgovi vynadal, nic by se nezměnilo. Únosci již informaci mají a on by tím jen zhoršil morálku svých podřízených. A ta již teď byla opravdu nízká. Přitom bylo jasné, že jestli se odtud mají všichni dostat, musí pracovat jako tým.
„To nic, Georgi. Tahle samotná informace jim moc k užitku nebude. Ale teď poslouchejte, možná jsem dostal nápad, jak nás odtud dostat.“
Jenže než stihl říct víc, uslyšeli za dveřmi opět kroky. Všichni okamžitě ztichli a se strachem vyčkávali, koho z nich odvedou tentokrát.
Únosci ale měli zjevně tentokrát jiné plány. Do místnosti vstoupili tři ozbrojení muži, jeden z nich popadl agenta Jacobse a donutil ho kleknout si na zem, zatímco mu k hlavě přiložil pistoli. Ostatní dva muži mezitím svými zbraněmi drželi pod kontrolou zbytek agentů i prezidenta.
Muž, který držel Jacobse, se na ně na všechny výhružně podíval, na jednoho po druhém, a zeptal se: „Takže nikdo z vás mi neřekne kódy k bunkru? Máte poslední šanci, jinak to váš kolega schytá.“
Všichni agenti se na sebe navzájem podívali, ale věděli, jaká je jejich povinnost, a ani jeden z nich nepromluvil.
„Nic? To jste mě zklamali. A myslím, že svého kolegu taky. Řekněte sbohem.“
„Ne!“ Agent Freedman se rozeběhl, aby únosci zabránil zastřelit jeho kolegu, ale bylo pozdě. Ještě než stihl udělat první krok, ozvala se rána a Jacobsovo bezvládné tělo spadlo na zem s prostřelenou hlavou. A o zlomek sekundy později ho následovalo rovněž tělo agenta Freedmana.
„Vy hajzlové!“ Walsh byl bez sebe vzteky a hrůzou. Vždyť tihle lidé zabili již osm agentů! Lidí, kteří dělali svou práci a jen se snažili ho chránit! A tihle únosci je střílí jako dobytek. Kvůli němu. Tohle prostě musí skončit, takhle to nemůže pokračovat. V návalu vzteku se také chystal rozeběhnout a zaútočit na nejbližšího únosce, ale Paul ho naštěstí i přes svůj špatný stav dokázal včas zadržet.
„Výborně, koukám, že váš milenec vykonává svou práci poctivě,“ poznamenal jízlivě muž, který zastřelil Freedmana.
„On není můj milenec,“ odsekl mu Daniel. A tiše dodal: „Je to můj partner.“
„Váš partner vám právě zachránil život. Ještě jeden krok a byl byste taky mrtvý, pane prezidente. Ať už se to neopakuje.“
Potom všichni tři únosci celu opustili.
Paul se okamžitě vyčerpaně zhroutil na zem a Daniel se k němu rozeběhl, aby zjistil, jak na tom je. „Pojď, lehni si. Musíš si odpočinout, miláčku. Promiň… Paule,“ opravil se rychle, když zaregistroval Larsenův šokovaný výraz. „Děkuju, žes mě zastavil. Nejspíš by mě vážně zabili.“
„To nic, pane prezidente. To je přece moje práce.“
I když podobnou odpověď očekával, stejně ho hodně zabolela. Teď se ale nesměl poddávat lítosti nad tím, že vztah s Paulem je nejspíš definitivně u konce. Alespoň dokud si nevzpomene, co mezi nimi bylo. Hned, jak se ujistil, že Larsen má nejvyšší pohodlí, které mu tady lze poskytnout, a že provizorní obvazy stále drží na svém místě, přesunul se k Bobbymu, který se skláněl nad bezvládnými těly zbylých dvou agentů.
„Bobby, jsou oba vážně…?“
Hale jen pokýval hlavou.
„To mě moc mrzí, Bobby. Další zbytečná smrt jenom kvůli mně.“
„Tohle není tvoje vina, Danieli. Pokud chceš někoho obviňovat, tak jenom ty lidi, co nás tu drží. Ale myslim, že ten plán útěku můžeme s malou obměnou provést i tak. Bude to trochu náročnější, když nás je o dva míň, ale při troše štěstí by to vyjít mohlo. Jenže jestli se rozhodneme do toho jít, musíme začít co nejdřív, než se Paulův stav ještě zhorší.“
Všichni tři tiše, aby je nezachytily případné kamery, prodiskutovali detaily Bobbyho plánu a potom jen mlčky čekali, až zas uslyší kroky únosců, jak přijdou někoho z nich znovu odvést k výslechu.
Paul zatím seděl na zemi se zády podepřenými svým sakem, hlavu si opíral o zeď a se zavřenýma očima se očividně snažil odpočívat a nabrat před útěkem co nejvíce sil. Daniel o něj měl vážné obavy. Viděl na něm, že je mu opravdu hodně špatně, a když ho chytil za ruku, za což si od šéfa své ochranky vysloužil další udivený pohled, cítil, že má ještě horečku a stále se třese. Doufal jen, že odtud stihnou Larsena dostat včas a že bude zas v pořádku.
Potom se konečně ozvaly na chodbě kroky a Daniel pomohl Paulovi vstát, aby se mohli všichni připravit na předem určená místa.
Paul měl své místo v zadní části místnosti, naproti dveřím. Nebyl schopen vzhledem ke svému stavu stát rovně a Danielovi to trhalo srdce, takhle ho vidět, ale jejich plánu to vůbec nevadilo. Sám se posadil k Bobbymu na zem a pozoroval, co se bude dít.
Nejprve dovnitř vešel první únosce, který opatrně kráčel se zbraní před sebou a připraven k okamžité obraně. Ale viděl Walshe sedět na zemi, Hala také, a Larsen sice stál, ale bylo na něm vidět, že je v dost žalostném stavu, takže bylo velmi nepravděpodobné, že by od něj hrozilo nějaké nebezpečí. Nejspíš proto se rozhodl k nim do cely vstoupit. Jenže šéf prezidentovy ochranky se k němu pomalu rozešel, jako by mu chtěl něco říci, a v momentě, kdy do místnosti vstupoval i druhý únosce, Paul zavrávoral, začal kašlat a padal přímo do náručí prvního z únosců. Ten se ho instinktivně pokusil zachytit a tím mu umožnil dostat se k němu do potřebné vzdálenosti.
Larsen měl tohoto promyšleného manévru využít k tomu, aby nižšího muže rukou udeřil do ohryzku, čímž by se mu podařilo ho vyvést z rovnováhy a zneškodnit. Jenže kvůli svému stavu to nezvládl dostatečně rychle a jeho soupeři se podařilo zamýšlený úder odrazit a shodit agenta na zem.
Bobby ale měl mezitím také spoustu práce. Sotva první z únosců vešel dovnitř, téměř vzápětí za ním šel i druhý. Toho měl na starosti právě on. Hned, jak muž vešel dovnitř, Larsen ho rozptýlil svým „pádem“ na jeho kolegu, a on soustředil svou pozornost na ně. Toho Robert využil, vyskočil na nohy a napadl druhého muže zezadu. Všechno šlo bez problémů, zneškodnil ho během pár vteřin. Myslel si, že již mají vyhráno, jenže potom se ohlédl na svého nadřízeného a spatřil ho ležícího na zemi a zoufale se snažícího se z posledních sil bránit.
Rozběhl se mu na pomoc, ale než ke klubku bojujících mužů stihl dorazit, byl tam již Daniel a snažil se Paulovi pomoct, jenže nevědomky to tak Halovi zkomplikoval. Agent musel prezidenta nejdříve odstrčit stranou, a teprve potom mohl provést rozhodující úder. Využil toho, že útočník si ho ještě v zápalu boje nevšiml a že je k němu zády a skloněný nad Larsenem, chytil mu oběma rukama hlavu a vší silou s ní udeřil na zem na beton. Všichni uslyšeli křupnutí, když muži praskla lebka, a během okamžiku se hlava právě zabitého muže ocitla v kaluži jeho vlastní krve. Všiml si, že Walshovi se nejspíš při tom pohledu zvednul žaludek, předklonil se a vedle mrtvého těla se pozvracel.
Jenže na utěšování Daniela teď nebyl čas. Byl čas na útěk. Ale vyšší z bodyguardů se po právě prožitém boji zjevně nemohl udržet na vlastních nohou, natož aby byl schopen utíkat, popřípadě znovu bojovat. Bobby viděl, že se pokusil ze země vstát, ale neměl na to dost sil.
Prezident na tom však nebyl o moc lépe. Po tom, co se vedle mrtvého těla vyzvracel, se v šoku začal celý třást, svezl se na zem a rozvzlykal se. „Bobby, já už nemůžu, prostě už toho všeho na mě bylo moc. Tolik mrtvých lidí jenom kvůli mně… Utečte vy dva a mě tu jen nechte zůstat sedět. Už nemám sílu. Prostě to nejde.“
Bobby už ale také byl na konci svých sil. Fyzických i psychických. Jenomže věděl, že nesmí polevit, jeho úkolem je odtamtud Daniela i Paula živé dostat a dopravit je zpět do Bílého domu. On se zhroutit nesmí, jinak by tu všichni zemřeli. A musí zabránit tomu, aby se zhroutil i prezident, protože jeho pomoc bude potřebovat.
Proto si klekl před Daniela, položil mu dlaň na ruku a řekl tím nejklidnějším hlasem, jakým byl schopen promluvit: „Danieli, poslouchej mě. Teď mi musíš pomoct. Sám Paula neuzvednu. Musíš mi pomoct ho zvednout a pak musíme utíkat, jak nejrychleji nám to půjde. Slyšíš mě?“
Žádná reakce.
„Danieli, slyšíš mě?“
Stále nic, prezident dál usedavě brečel a jeho nevnímal.
„Danieli, jestli hned neutečeme, tak nás zabijou!“
Nic.
Dobře, tak zkusíme něco jiného. „Danieli, miluješ Paula?“
Vzlykání ustalo.
„Já vím, že ho miluješ. Miluješ ho celým srdcem a udělal bys cokoli, abys zabránil tomu, kdyby mu někdo chtěl ublížit, že jo?“
„Jasně, že jo, proč se na to ptáš?“ Konečně roztřeseným hlasem odpověděl.
„Ptám se proto, že teď potřebuju, abys mi pomohl zachránit Paula. Uděláš to?“
„Dobře,“ utřel si Walsh slzy a konečně ze země vstal.
Sláva, jeden problém vyřešený. Dalších tisíc zbývá. Věděl, že Walsh není v pořádku, ale o to se bude moci starat, až se dostanou do bezpečí, teď hlavně potřeboval, aby byl Daniel schopen utíkat, plnit jeho rozkazy a pomoci mu s Paulem.
S Danielovou pomocí postavili Larsena na nohy a potom ho Hale podpíral a společně začali utíkat, jak nejrychleji mohli. Věděli, že jde o každou vteřinu. Stále se za nimi kdykoli mohl vydat šéf únosců spolu s ostatními. Jistě nebude dlouho trvat, než zjistí, že něco není v pořádku. A k nim se určitě přidá i druhý z jejich únosců, kterého Hale jen omráčil, a nyní leží v bezvědomí v jejich cele.
Jenže to nebylo tak jednoduché. Bobby měl pocit, jako by Paula téměř nesl, jak se o něj jeho nejlepší přítel celou svou vahou opíral, protože samostatné chůze skutečně nebyl schopen, a to při jejich tolik rozdílných výškách byl pro Hala opravdu problém. Larsen byl na něj hodně vysoký, Robert se svým dost malým vzrůstem a podsaditou postavou velice těžko zvládal ho podpírat, utíkat, hlídat jejich okolí, aby je nechytili, a ještě dávat pozor na Daniela, kterému se bez brýlí v nepřehledném terénu v zmrzlém lese běželo téměř stejně špatně jako jemu.
A tak nejspíš došlo k tomu, že při útěku získali mnohem menší náskok, než čekal, a brzy je jejich zbývající únosci dohonili.
Ten, který je vyslýchal, zaútočil na Hala s Larsenem, začal po nich střílet a Bobby měl plné ruce práce s tím, aby jednou pistolí, kterou sebral v cele jejich mrtvému únosci, zvládl bránit sebe i Paula, který byl již téměř bezvládný. Ale další muž mezitím zaútočil na Daniela. Prezident, i když moc neviděl a prát se neuměl, dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby se ubránil, a Hale se mu také snažil pomoci, ale nakonec tuto přesilu Robert nezvládl a ubránil sice sebe a Larsena, ale Walshe únosci znovu zajali a odvlekli ho. Věděl, že až bude Paul znovu při plném vědomí a jestli si někdy vzpomene, jaký vztah s Danielem měl, to asi nikdy Bobbymu neodpustí. Ale on se rozhodl nejlépe, jak v dané situaci mohl.
Byl si jistý, že jestli opět Paula zajmou, tak kvůli svým zraněním již zemře. Potřebuje okamžité ošetření a asi i operaci. A někdo musí být schopen k tomu ošetření Larsena také odvést. A to byl buď on, nebo Daniel. Jenže prezident ani neměl brýle a v lese by byl sám po setmění těžko schopen se postarat o sebe i o Paula, tedy by s Paulem měl jít on. Další důvod byl ten, že Daniel nebyl nijak vážně zraněn, tedy ještě jeden den věznění přežije. A tím se dostává k dalšímu důvodu – Walsh je jejich hlavní zajatec, o nikoho jiného jim tolik nešlo, potřebují hlavně jeho kódy a vědomosti. A jeho postavení, aby mohli popřípadě s vládou vyjednávat o nějakém výkupném. Proto jeho zatím nezabijí. To věděl určitě. Kdyby se nechal chytit on, tak jistý by si svým životem nebyl. A nejdůležitější důvod – Bobby teď dostane co nejrychleji Paula do nemocnice a ihned potom nahlásí, kde přesně Daniela drží, přibližný plán budovy i další informace nutné pro jeho záchranu. A ta přijde téměř okamžitě po tom, co tyto údaje sdělí na odpovědných místech. Daniel není v tomto ohledu cvičený, do civilizace by se dostal až za delší dobu a jistě si všech pro zachránce podstatných informací nevšiml. Ano, sám sobě na jednu stranu zněl jako sobec a bylo mu jasné, že hodně lidí to tak také bude vnímat, hlavně když jeho prvořadým zájmem má být záchrana prezidenta, ale věděl, že se rozhodl správně. A Paul nyní vážně potřeboval jeho pomoc víc.
Naštěstí pro Bobbyho, Larsen nebyl ve stavu, kdy by mohl něco proti jeho rozhodnutí udělat nebo začít protestovat. Popravdě měl Hale obavy, jestli ho vůbec dokáže dostat do nemocnice včas. Jeho stav se každou minutou viditelně zhoršoval a stres a utíkání tomu vážně nepomáhaly. Jenže nemohl teď zastavit a nechat ho odpočinout. Pronásledovatelé jim byli v patách.
Podepřel svého nadřízeného tedy ještě pevněji a pokusil se ho přimět k rychlejšímu tempu. „No tak, Paule, pojď, musíme se odsud co nejrychleji dostat!“
Larsen ho poslechl a zrychlil krok, jak nejrychleji to šlo. Ale Robert věděl, že tohle nestačí, a navíc ani netušili, kde jsou a kudy se nejdříve dostanou do civilizace.
Nějakou dobu se jim alespoň toto tempo dařilo udržet, avšak potom Bobby ucítil, že mu Paul v rukách začíná poklesávat. Nejprve se na něj nepodíval, soustředil se na jejich okolí a na cestu před nimi, a jen mu řekl: „No tak, kámo, vydrž! Vydržel jsi to všechno a teď umřeš kvůli trošce běhu? Nevěděl jsem, že jsi tak měkkej.“
Žádná odpověď však nepřišla a Larsenovo tělo zcela ochablo a bezvládně spadlo na zem.
„Paule!“
Agent začal panikařit. Nedovedl si představit, že svého nejlepšího přítele ztratí. Byl mu jako bratr, jediný člověk, kterému se mohl vždy svěřit úplně se vším. Nemohl o něj přijít, prostě nemohl. Rychle si k němu klekl a změřil mu puls.
Díky bohu. Sice slabý, ale byl tam.
„Paule, slyšíš mě? Musíš se probrat, slyšíš? Teď mi nemůžeš umřít!“
Teprve nyní si všiml zcela prosáklých obvazů, které Larsenovi provizorně vyrobili z kusů šatstva.
Tím během krvácí ještě víc. Jestli s ním budu běžet dál, tak vážně umře. Utrhl spodní části svých nohavic a rány znovu převázal. Dal by mu své sako, aby se do něj oblékl a bylo mu tepleji, ale měl strach, že tím by mohl krvácení zhoršit. Četl, že jednomu člověku v takovém případě zima zachránila život, protože se tím zpomalilo krvácení. Tady sice moc zima nebyla, ale i tak bylo lehce pod nulou, což by v tomto případě mohlo alespoň trochu pomoci.
Jenže to nic neměnilo na tom, že Larsen byl stále v bezvědomí a on nebyl schopný ho nést a přitom utíkat.
Co teď? Za každou cenu se s ním musel co nejdříve dostat do nemocnice, ale to nebyl schopný provést dříve, než se Paul probere. „No tak, Paule! Tohle mi nedělej! Musíme se odtud dostat!“
Jenže jeho nadřízený se stále neprobíral.
Tak Bobby zkusil jinou strategii: „Nemůžeme zachránit Daniela, když se neprobereš.“
To zabralo. Sotva dořekl tuto větu, všiml si, že Larsenovi se pomalu začaly otevírat oči. Chvíli na něj Paul zmateně koukal, pak se rozhlédl po okolí a zjevně si vzpomněl, co se stalo, protože se rychle začal zvedat na nohy. Moc mu to ale nešlo, bylo vidět, že sbírá poslední zbytky sil, tak mu Bobby pomohl a společně se potom vydali na cestu, Paul opět zavěšený do Hala.
Kvůli špatnému stavu vyššího z agentů se ale rozhodli změnit směr a obloukem se vrátit. Bylo to riziko, ale šéf ochranky prostě nebyl schopný chodit celou noc po lese a snažit se najít civilizaci, proto se museli dostat k silnici. Věděli, že jedna vedla k budově, ve které je drželi. Když se na ni někde napojí a půjdou po ní, nebo raději podél ní, při troše štěstí narazí brzy na město nebo vesnici nebo si stopnou někoho s autem. Musí jen doufat, že jejich únosci po nich budou pátrat v tom směru, kterým šli původně, nebo že se spokojí s tím, že chytili Daniela a budou se teď „věnovat“ pouze jemu. Doufám, že se na mě nebude zlobit, že jsem radši zachránil Paula.
Jelikož kvůli Larsenovi museli jít hodně pomalu, šli několik hodin, než v dálce uviděli světla auta. Bobby opatrně posadil Paula na zem a běžel na silnici vozidlo zastavit.
Vběhl doprostřed silnice, těšně před jedoucí auto, které stihlo zastavit sotva pár centimetrů před ním. Jenže riskovat musel. Pokud by tenhle řidič nezastavil, mohli tu čekat na další auto klidně až do druhého dne. A uvědomoval si, jak v roztrhaném obleku musí vypadat. On sám by takovému muži u silnice uprostřed ničeho také nezastavil.
Podíval se předním sklem na řidiče a uviděl, že je to asi dvacetiletý kluk, kterého svým nenadálým skokem před auto a svým zjevem hodně vyděsil.
Naštěstí řidič po chvilce váhání otevřel okénko a zeptal se Bobbyho, co se děje. Agent mu tedy v kostce několika větami popsal, co se jim stalo, a požádal mladíka, jestli by je nemohl odvézt do nejbližší nemocnice.
Řidič naštěstí v televizi o jejich únosu slyšel (jak by také neslyšel, únos prezidenta musel být téma číslo jedna všech zpravodajských kanálů), a nechal je oba nastoupit.
V nemocnici na příjmu Bobby vysvětlil, co se stalo a co Paulovi udělali, a zatímco odvezli jeho kamaráda na vyšetření, zjistil, že jsou v Morgantownu, asi 4 hodiny jízdy od Washingtonu, D. C.
Šel tedy z místního telefonu rychle zavolat na Ústředí Tajné služby, aby je o všem informoval. Odpověděli mu, že dají okamžitě rozkaz speciálním jednotkám, aby prezidenta zachránily.
Žádné komentáře:
Okomentovat