Když dorazili na místo, z prezidentského auta nejdříve
vystoupil jen Paul a bedlivě se rozhlédl po davu, který je obklopoval. Snažil
se prohlédnout si každého člověka, aby zjistil, jestli tam u sebe někdo nemá
zbraň. Agenti z ostatních aut se mezitím už rozestoupili a také pátravými
pohledy prohledávali dav. Vše se ale naštěstí zdálo v pořádku.
Larsen tedy otevřel dveře od prezidentské limuzíny a nechal
celou rodinu vystoupit. Nejdříve Jennifer, potom Daniel a nakonec děti. Zatímco
oni mávali lidem, Paul stál kus od nich a nespouštěl oči z davu. Po chvíli celá
prezidentská rodina i s ochrankou vešla do budovy, před kterou se nacházeli.
Sirotčinec.
V Danielově volebním programu byla i část, kde slíbil, že
zajistí lepší péči pro osiřelé děti a vyčlení pro ně více peněz ze státního
rozpočtu. A Daniel svůj slib skutečně plnil. Paul s ním o tom sice nikdy nemluvil,
ale vždy si myslel, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč byl Walsh zvolen.
Když vešli dovnitř, bez zastávky mířili rovnou do haly, kde
již byly místní děti shromážděné a čekaly na ně. Paul i zbytek ochranky byli po
celou dobu ve střehu, nikdo sice na chodbách nebyl, ale to přeci nedávalo
stoprocentní jistotu, že se nemůže nic stát. Rodina proto šla ve středu skupiny
agentů, kteří ji obklopovali tak těsně, že pro případného atentátníka by téměř
nebylo možné Daniela ani zahlédnout, natož na něj zaútočit.
Po chvíli konečně došli do haly. Agenti se okamžitě
rozmístili podél stěn, bedlivě pozorovali dav dětí a vychovatelek a pátrali po
čemkoli neobvyklém, zatímco prezident se svou rodinou přešel na vyvýšené
pódium, které již pro ně bylo připraveno a zkontrolováno, a lidé začali
tleskat. Paul si stoupl pod pódium, kousek od Daniela.
Prezident Walsh se chopil mikrofonu a krátce k dětem
promluvil. Potom mu hlavní vychovatelka podala knihu, kterou zdejší sirotci
měli nejraději, Daniel si vzal židli a sedl si mezi děti. Jennifer i s Jackem a
Lily se k němu připojili.
Zatímco jeho přítel četl, šéf ochranky se nenápadně přesunul
tak, aby od něj byl opět na vzdálenost přibližně jednoho metru. Sice šlo jen o
děti a spousta agentů byla rozmístěna všude kolem, ale jemu se prostě nelíbilo
nechat Daniela samotného mezi cizími lidmi. Prezident mu vždy říkal, že tohle
je jeho práce, že musí chodit mezi občany a občas i trochu riskovat, jak jinak
by s lidmi, kteří ho volili, mohl udržovat kontakt a snažit se jim pomáhat.
Paulovi se to ale nelíbilo. Diskutovali spolu na tohle téma již nesčetněkrát,
už od té doby, kdy Daniel nastoupil do funkce, i když tehdy byl jejich vztah
pouze profesionální.
V některých situacích se dost těžko hledal kompromis mezi
názory obou mužů. Dokonce ještě i teď, kdy je prezident v úřadu již dva a půl
roku. Bodyguard si navíc myslel, že to, že se z nich před více než rokem stali
i milenci, tohle rozhodování ještě zkomplikovalo. Začal mít o Daniela ještě
větší strach a chtěl ho stále více chránit. Jenže jeho přítel prostě neměl rád,
když s ním všude chodili muži v oblecích a veškerý jeho pohyb byl přísně
hlídaný.
Larsen přerušil tok svých myšlenek a začal se opět plně
věnovat prezidentově okolí. Přejel pohledem po dětech, které všechny visely
očima na jeho partnerovi, a potom se zaposlouchal do pohádky, co Daniel četl.
Moc rád poslouchal jeho melodický a příjemný hlas. Walsh byl vždy skvělý řečník
a diplomat a to, jak skvěle ovládal svůj hlas, mu k tomu určitě hodně
pomáhalo.
Když prezident dočetl, všechny děti nadšeně tleskaly a
prosily o další pohádku. Daniel však předal knihu své ženě s tím, že on si
ještě musí promluvit s paní ředitelkou. Jennifer si od něj knihu vzala a začala
číst. Děti, včetně jejích vlastních, byly sice zprvu zklamané, ale netrvalo to
dlouho a brzy jí věnovaly také tolik pozornosti jako před chvilkou jejímu muži,
vše tedy bylo v pořádku.
Prezident se vydal i s ředitelkou do její kanceláře a Paul s
Bobbym se k nim připojili. Hale potom zůstal stát před kanceláří a Paul šel
dovnitř.
„Paní Jacksonová, já a moje žena bychom rádi založili nadaci
pro děti, které nemají rodiče. Váš sirotčinec je velmi známý a důvěryhodný.
Chtěl bych vědět, jestli byste měli zájem s námi spolupracovat.“
„Jistě, že máme zájem, pane prezidente. Každý dolar se nám
hodí.“
„Výborně, to rád slyším,“ usmál se na ni Walsh. „Samozřejmě
je k tomu zapotřebí vyřídit i některé formality. Například musíme projít
vaše účetní záznamy, vyhodnotit jak jste na tom s financemi, a podobně.“
„Samozřejmě, účetní knihy udržuje naše účetní
v naprostém pořádku. Mám zde například k dispozici uzavřené záznamy
z minulého čtvrtletí,“ ukázala ředitelka na jednu z polic.
„A mohl bych se podívat?“ Larsen se musel hodně ovládat, aby
se mu na rtech neobjevil úsměv místo obvyklého neutrálního výrazu, který musel
v takovýchto situacích bezpodmínečně udržovat. Nemohl totiž v tónu,
jakým jeho partner položil onu otázku, přeslechnout Danielovu přirozenou
zvědavost a touhu všechno pečlivě prozkoumat a zjistit o každém problému co nejvíce
informací. Momentálně se asi ozvala ta jeho stránka, která před lety rozhodla,
že vystudoval právě ekonomickou vysokou školu.
„Ovšem, tady.“
„Děkuji.“
Walsh se na pár minut zahleděl do záznamů, chvíli
v nich listoval, a agent podle jeho zachmuřeného čela poznal, že se mu tam
něco nezdá.
Pozoroval, jak se jeho přítel ještě jednou vrátil na začátek
záznamů, nejspíš, aby si něco ověřil, a potom zas listoval na místo, kde
skončil číst před chvílí. Pak desky zavřel, obrátil se na ředitelku a prohlásil:
„Vyhoďte účetní.“
„Prosím, pane prezidente?“
„Jednak si účtuje vyšší plat, než jaký máte vy, i když
účetnictví podle mě moc nerozumí, a za další vám zpronevěřuje peníze.“
„Prosím?!“
„Jen za minulý měsíc zpronevěřila asi 3 000 dolarů,
vidíte tyhle položky?“ Walsh šokované ženě ukázal některé nesrovnalosti
v záznamech a vysvětlil jí, co je na nich špatně. „Bohužel, kdyby
v tom váš sirotčinec pokračoval, nemohli bychom navázat spolupráci. To asi
chápete?“
„A-ano, pane prezidente.“
„Výborně, takže prosím poslechněte mou radu a najměte si
jinou účetní, která bude spolehlivější. Potom s vámi samozřejmě rádi
budeme spolupracovat.“
„Ano, pane. Moc vám děkuji.“
Daniel si s ředitelkou potřásl rukou, povzbudivě se na ni
usmál a s Paulem v patách opustil kancelář. To už se ale Larsen neubránil
úsměvu, který celou dobu tak pečlivě skrýval. Byl na Dannyho moc pyšný. Vždyť
on se jen ze zvědavosti na chvilku podíval do účetnictví neziskové organizace a
okamžitě tam našel několik chyb. Odhalit zpronevěru peněz dost často
nezvládnou ani auditoři a Walshovi to bylo jasné po krátkém pohledu! Samozřejmě
již dávno věděl, že Daniel je velmi chytrý, vzdělaný a všímavý, ale nikdy ho
nepřestávalo překvapovat, jak velké vědomosti on vlastně má. Nejen, že měl
pocit, že prezident umí snad každý jazyk, kterým se na světě kdy mluvilo, od
staré egyptštiny přes slovanské jazyky po například němčinu, on měl hodně
znalostí i z ekonomie, archeologie a dějepisu.
Larsen sám samozřejmě také nebyl žádný nevzdělanec, vystudoval vojenskou akademii a docela dobře uměl španělsky a německy, ale
s Danielem se rozhodně nemohl rovnat. Vliv určitě mělo i to, že on sám buď
byl v práci, nebo cvičil, kdežto Walshe ve chvílích volna, když nebyl s ním
nebo s dětmi, nešlo prakticky vidět bez knihy v ruce. Snad na každé
téma jich několik měl, od různých autorů, aby mohl porovnávat rozdílné pohledy
na stejnou problematiku.
Když i s Bobbym dorazili zpět do haly, Jennifer právě
dočítala další pohádku. Pak vzala pytel s hračkami, které dětem přivezli, a
začala je rozdávat. Jack a Lily jí pomáhali, za chvíli se přidal i Daniel. Když
každý sirotek dostal svou hračku, prezident chytil svou ženu za ruku a
vystoupali spolu zpět na pódium, aby mohli všem přítomným říct pár slov na
rozloučenou.
Potom první rodina v dobré náladě zamířila k autům,
následována ochrankou. V limuzíně si Paul konečně oddychl. Nečekal sice, že by
se tu vyskytl nějaký problém, ale stejně byl moc rád, že už to mají za sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat