Daniel byl naštvaný. Hodně. Jak je možné, že ta Hilary Paulovi vůbec neřekla, že s ním má dítě? Přeci je tohle záležitost obou lidí. Ano, byli mladí a otěhotnění bylo neplánované, ale i tak měli přijmout zodpovědnost oba. A Paul jí mohl alespoň jednou po tom rozchodu zavolat a zeptat se jí, jak se jí daří, a ona mu to měla říct. Chyba byla i na jeho straně. Nedokázal pochopit, jak se agent mohl o tohle nezajímat. Proto se zlobil i na něj. To Paul za všemi partnery, se kterými se rozejde, vždy nekompromisně zabouchne dveře a víc ho již nezajímají? U Seana to chápal, ale jistě to neměl tak špatné i se všemi ostatními.
Měl celou dobu úplně po náladě. A když dorazili do Bílého domu, pohár jeho trpělivosti již přetekl. Šel totiž rovnou do své pracovny, chtěl udělat nějakou práci, jenže opět se místnost ihned zaplnila agenty a jeho to už rozčílilo.
„Promiňte, ale takhle se opravdu nemůžu soustředit na práci. Nemůžete hlídat venku a nechat tu jen jednoho člověka?“
Odpověděl mu Hale: „Dobře, Danieli. Zůstanu tu jenom já, ostatní ven.“
Když se místnost vylidnila, ozval se Bobby znovu: „Danieli, celou dobu na tobě vidím, jak jsi naštvaný. Já znám Hilary i Paula a pamatuju si, když spolu chodili. Mohl bych ti třeba něco vysvětlit. Chceš si promluvit?“
Daniel chvíli přemýšlel, jestli je vhodné s Bobbym řešit takhle soukromou záležitost. Mělo by to být mezi ním, Paulem a Hilary. Jenže Hale měl pravdu v tom, že je oba znal v době, kdy byli spolu, a navíc se i on s Bobbym za poslední měsíc lépe poznal a začali se spolu již bavit i o poněkud osobnějších věcech. Byl to přeci dlouholetý nejlepší kamarád jeho partnera. „Tak dobře. Tys byl u toho, když spolu Paul a Hilary chodili?“
„Jo, byli jsme všichni tři spolužáci.“
„A jaký byl jejich vztah?“
„Řekl bych, že takový průměrný. Měli se vážně hodně rádi. Doteď jsem si myslel, že kdyby se nepohádali zrovna, když ona musela odejít ze školy, byli by spolu i dál.“
„S takovou ženou?“
„Jak to myslíš?“
„Co je to za ženu, která ani neřekne svému příteli, že s ním čeká dítě?“
„Jo, tím mě taky hodně naštvala. Chápal bych to třeba zezačátku, když to zjistila a rozhodovala se, jak to teď bude s jejím životem dál. To potřebovala čas na rozmyšlenou. Ale aby mu to řekla až po šestnácti letech, to je trochu moc.“
„Tak vidíš.“
„Nemůžeš ji ale soudit jen podle tohohle. Hodně mě překvapilo, že se takhle zachovala, vůbec bych to do ní neřekl. Jak jsem ji znal já, byla to hrozně milá a hodná holka.“
„Vážně?“
„Jo. Asi si prostě z nějakého důvodu musela vážně myslet, že by Paul o to dítě měl hodně velký zájem a chtěl by jen kvůli tomu zůstat s ní.“
„Ale vždyť by nemuseli být spolu, jen se o něj společně starat. Dítě by přeci mělo mít oba rodiče. Navíc nechápu, že se jí po tom rozchodu nikdy Paul neozval a nestaral se o to, jak jí je. Taky se zachoval hnusně.“
„Cože? Danieli, Paul ale fakt za nic nemůže.“
„Nemůže? Mohl jí zavolat a zajímat se, jestli třeba těhotná není.“
„Prosím tě, rozešli se po hádce po relativně krátkém vztahu. Dohodli se, že už se nikdy neuvidí, ona se odstěhovala. Je přece jasné, že jí nevolal.“
„Ale mohl se jí zeptat, jak se jí daří a jestli není těhotná.“
„Vezmi to logicky. Přece pokaždé, když se chlap vyspí s nějakou holkou, nemůže hned předpokládat, že otěhotněla, a měsíc po tom, co spolu spali, jí volat, jestli náhodou není v tom.“
„Ale měl by.“
„Měl by, ale fakt je to nelogické a nereálné. V takovém případě se má ozvat ona. On to přece předpokládat nemůže. Zvlášť, když spolu spali tolikrát jako Paul s ní a nikdy z toho neotěhotněla. A viděl jsi, jak byl Paul taky naštvaný, že mu nic neřekla. Hned trval na tom, že toho kluka chce vidět, a ty adopční papíry odmítl podepsat.“
„Máš pravdu v tom, že někdy to provést nejde, ale většinou, a v tomhle případě také, to jde. Paul jí zavolat měl. Přijde mi, že Paul má ve zvyku za svými vztahy udělat tlustou čáru a už se o nic spojeného s bývalým partnerem nezajímat. A to se mi nelíbí. Nevím, jestli někoho takového chci za partnera.“
„Cože? Danieli, to nemůžeš myslet vážně. Paul jí nezavolal, protože se rozhádali a rozešli, to je přeci normální. A kdyby o tom dítěti věděl, udělal by pro něj první poslední. To přece víš.“
„To, že by se postaral o svého syna, kdyby o něm věděl, je pravda. V tom s tebou souhlasím. Ale na tom, že jí měl zavolat, trvám. Ale změňme téma. Jaká tedy Hilary je?“
„Na škole byla opravdu fajn. Lidi ji měli moc rádi, každému pomohla, když ji o to poprosil, a byla hodně chytrá a tolerantní.“
„Tolerantní?“
„Jo. Nevšiml sis, jak zareagovala na to, že jsi Paulovo partner?“
„Jo, vlastně. V tom šoku jsem si toho ani nevšiml. Ona to nijak neřešila, ani se tomu vůbec nepodivila, ne?“
„Ne, vůbec.“
„A jak je tohle možné? Myslel jsem, že většině lidí bude vztah dvou mužů nepříjemný.“
„Ona vždycky věděla, že je Paul bisexuál. Dokonce před ní i s jedním klukem už chodil, takže pro ni to takové překvapení nebylo.“
„A on jí to jen tak řekl?“
„Jasně, proč ne? V každém vztahu se přece trochu rozebírají minulí partneři.“
„Asi jo. A jí to tedy vůbec nijak nevadilo?“
„Věř mi, že kdyby jí to i jen trochu vadilo, tak by s ní Paul vůbec nechodil. Nesnáší tyhle předsudky.“
„Počkej, ale když ti dva spolu chodili v devatenácti, to znamená, že Paul s tím klukem chodil dost brzy, když to bylo ještě před ní.“
„Jo, nepamatuju si to jistě, tehdy jsem ho ještě neznal, bylo to na střední, jen mi to vyprávěl. Ale myslím, že říkal, že mu bylo sedmnáct.“
„Už takhle mladý vybočil z průměru?“
„Jasně, proč ne. Měli se rádi, tak proč ne.“
„Koukám, že mě Paul svými bývalými partnery asi nikdy nepřestane překvapovat,“ povzdychl si Daniel při vzpomínce na Seana.
Po večeři si Daniel chvíli v ložnici volal s Paulem přes Skype, protože mu Bobby donesl mezi jeho věcmi z domova do nemocnice i notebook. Samozřejmě spolu museli probrat to, že zjistili, že Paul má syna. Nestihli toho ale spolu moc prodiskutovat, protože Larsena začalo bolet zraněné rameno a chtěl si jít lehnout. Prakticky stihl jen Larsena ujistit, že mu samozřejmě vůbec nevadí, že agent má dítě. To, že se mu nelíbí, že Paul se s Hilary nezkontaktoval sám, mu Walsh zatím neřekl. Viděl, že jeho bodyguard na tom není ještě moc dobře a potřebuje být v klidu. Tohle mohou řešit někdy jindy. Po ukončení hovoru byl ještě chvíli na internetu, potom se rozhodl, že už také půjde spát, aby si odpočinul.
Jak ležel v posteli, samozřejmě zas myslel na Paula, na to, že by byl rád, kdyby byl v posteli s ním. A na důvod, proč tam s ním být nemůže. Je zraněný. Střelili ho. Kvůli tomu, že bránil Daniela. Už podruhé musel takhle zasáhnout, aby Daniela nezabili. Poprvé se nic nestalo, ale teď už trefili Paula a bylo to natolik vážné, že ho museli operovat a je teď v nemocnici. Pane bože, vždyť mohli Paula i zabít! A hlavní cíl jsem já. A asi to ten dotyčný myslí vážně. Asi mají Paul s Bobbym pravdu. Někdo mě vážně chce zabít.
Ale proč? Jaký by k tomu měl kdokoli důvod? Politický? Kvůli některým zákonům, které Walsh podporuje? Nebo je to něco osobního? Udělal někomu něco? Ale co? Vždycky se snažil lidem pomáhat a nikomu neubližovat, ale v jeho postavení se bohužel někdy nešlo vyhnout tomu, aby se někdo cítil dotčeně kvůli nějakému rozhodnutí, které Daniel musel učinit. Kdyby přišel na to, kdo na něj útočí, a dokázal zjistit jeho motiv, možná by se s ním potom mohl nějak domluvit, vysvětlili by si navzájem situaci a všechno by se mohlo urovnat…
V tom uslyšel v obývacím pokoji podezřelý šramot. Nejdříve si myslel, že tam je některý z jeho bodyguardů, ale potom si uvědomil, že by tam nikdo z nich teď určitě nebyl. Najednou mu došlo, že ho ten dotyčný jde zabít. Ovládl ho hrozný strach. Chtěl vstát z postele a rychle utéct na chodbu, kde hlídal Bobby, ale nebyl schopný se hnout. Jen ležel v posteli a s hrůzou zíral na dveře do obývacího pokoje. Teď zemře. Už nikdy neuvidí Paula, Jennifer ani děti. Pane bože, děti! Vždyť je může zabít taky!
Myšlenka na to, že by někdo mohl ublížit jeho dětem, mu konečně dodala sílu se pohnout. Rychle vylezl z postele a schoval se za nábytkem v tmavém koutu místnosti, tak aby byl blízko dveří na chodbu. Byl by ihned vyběhl na chodbu a upozornil na hluk agenty, ale nechtěl zbytečně spustit poplach, kdyby to přeci jen nějaký agent skutečně byl. Nechtěl ze sebe dělat vystrašeného kluka. Rozhodl se tedy ještě počkat, co se bude dít dále.
Dveře z obývacího pokoje se pomalu opatrně začaly otevírat. V Danielovi zatrnulo. Proti oknu se rýsovala postava nějakého muže, určitě ne agenta. Útočník odněkud vytáhl pistoli a namířil ji na postel, zatímco se k ní pomalu potichu blížil. V ten moment už Walsh na nic nečekal a vyběhl na chodbu za Bobbym, který tam hlídal.
„Danieli, co se děje?“
„U mě v ložnici někdo je, má zbraň!“
Než to stihl doříct, Hale si připravil do pohotovosti zbraň, druhou rukou popadl nechápajícího Walshe a začal ho táhnout naproti přes chodbu do jídelny.
„Počkej, co děláš?“ Danielovi ještě úplně nedocházelo, co se děje.
Jenže Robert mu teď nemohl odpovídat. Jeho prvořadou starostí bylo dostat ho do bezpečí. Věděl, že chodbou se sem útočník nedostal, to by během hlídání viděl. Proto se rozhodl schovat prezidenta zrovna v jídelně, byl si jistý, že to je teď nejbezpečnější místo na patře. Navíc mělo více východů, takže by je útočník neměl dostat do pasti, měli by stihnout v případě nouze utéct jinudy. Mohli ještě jít o patro níž, ale schody jsou dost nebezpečné místo. Věděl, že tam jeden agent hlídkuje, mohl by jim pomoct, ale nedůvěřoval teď nikomu. Může to klidně být kdokoli z jeho kolegů.
„Schovej se tady, Danieli. A buď připravený. Můžu tě kdykoli zas chytit a táhnout pryč, tak ať to znova nedopadne jako teď, kdy jsem tě sem dotáhl skoro násilím.“
„Dobře.“
Hale si stoupnul tak, aby viděl na všechny tři východy a měl Walshe po ruce. Potom zavolal vysílačkou posily a spustil poplach.
„Danieli, odkud ten útočník přišel?“
„Přes obývák. Bobby, prosím tě, hlavně ať něco neudělají mým dětem nebo Jennifer!“
„Neboj se, Danieli. O to se taky postaráme. Teď je útočník uvězněný, nemůže vyjít z tvých pokojů.“ Bobby nahlásil kolegům, odkud se útočník dostal do Walshovy ložnice, a potom se prezidenta zeptal ještě na jednu věc, kterou zatím chtěl říct pouze Paulovi: „A byl to některý z našich agentů?“
„Ne, řekl bych, že ne.“
„Dobře. Zavolám to Paulovi, musel jsem mu slíbit, že mu dám vědět, když se něco bude dít, a víš, že kdybych to neudělal, je schopný mě zastřelit.“
Pak už prezident slyšel jen jednostranný hovor: „Ahoj, Paule, to jsem já... Já tě vzbudil? Promiň. Ale máme tu problém. Daniela právě někdo napadl v jeho ložnici... Uklidni se... Klid, neboj, je v pořádku... SAKRA, UKLIDNI SE!... Promiň, ale potřebuju, abys mě teď vnímal. Musím ho hlídat, ne se s tebou vybavovat. Je v pořádku, nic mu není, je tu se mnou, jsme schovaní a vyhlásil jsem poplach... Ne, neblázni, nemůžeš utéct... Paule?... Paule?...Do háje!“
„Co se stalo, Bobby?“
„Ten šílenec právě zdrhá z nemocnice a jede sem.“
„Pane bože, to ne! Vždyť se mu ještě může něco stát! Má být v nemocnici a ležet, ne se hrnout do bitky!“
„Já se z vás dvou fakt zblázním. Vy s tímhle vzájemným ochraňováním prostě neskončíte, dokud jeden pro druhého neumřete, co?“
Daniel se usmál: „Jo.“
Za pár minut se ve vysílačce ozvalo, že útočník se dovnitř dostal Trumanovým balkónem přes místnost, kterou Daniel využíval jako pracovnu, tou přešel spojovacími dveřmi do obývacího pokoje a pak dále do prezidentské ložnice. Zjistili ale zároveň i to, že již stejnou cestou i utekl. Balkón po něm zůstal ještě otevřený a stále tam viselo i lano, po kterém musel nahoru vyšplhat.
Vypadalo to, že už je bezpečno. Jenže pořád ještě nevěděli, jestli v tom je zapletený někdo od nich, nebo ne. Ale když se teď budou dál schovávat a Hale odmítne říct kolegům, kde je prezident, bude to dost podezřelé. Mohlo by to případného dalšího atentátníka varovat. Musel jim to tedy říct a s Danielem jít mezi ně. Stejně bylo nepravděpodobné, že se mu pokusí ublížit, když bude kolem tolik lidí.
Brzy přijel Larsen, tedy, spíše se přiřítil, a bylo štěstí, že Daniel s Bobbym byli zrovna na okamžik v místnosti sami, protože se ihned vrhnul k Walshovi, objal ho zdravou rukou kolem krku, začal ho líbat a pořád dokola se ptal, jestli je v pořádku.
„Paule, prosím tě, uklidni se. Fakt se mu nic nestalo.“
„Dobře, dobře…“ Hale si všiml, že Paul se konečně začíná viditelně uklidňovat a zas se vrátil do své obvyklé role Danielova bodyguarda. „A byl to teda některý z agentů?“
„Daniel ho zahlédl, prý to agent nebyl. A zjevně přišel balkónem, takže mu mohl někdo od nás otevřít.“
„Jo, bez pomoci by se sem balkónem nedostal. A co na Ústředí?“
„Řekli mi, že nemám důkazy, nevěří tomu.“
„Takže jsme v tom sami. Budeme pokračovat podle plánu, co jsem ti odpoledne volal. Připravil jsi všechno?“
„Jo.“
Daniel nevěděl, o čem to agenti mluví, ale Paulovi i Bobbymu plně důvěřoval, rozhodl se tedy na ně spolehnout a dělat vše tak, jak mu řeknou. Ale nejdříve se chtěl ještě ujistit o jedné věci: „Paule, a co Jennifer a děti? Můžou jít i po nich.“
„Neboj, Danny. Domluvím se šéfem její ochranky, ať je přesunou na jiné patro a ať je pořádně hlídají.“
Potom už šlo vše rychle. Daniel zůstal s Bobbym, zatímco Paul zavolal vysílačkou Jamese Camerona, šéfa Jennyiny ochranky, a domluvil se s ním, že odvede první dámu i děti do ložnice ve třetím patře, kam zároveň postaví i většinu jejích agentů.
Pak Walsh, Larsen i Hale vyšli na chodbu, kde hlídali všichni agenti, kteří byli přiděleni k Danielově ochrance. Paul je všechny svolal a naštvaným tónem se zeptal: „Můžete mi říct, jak je možné, že byl právě prezident napadnut ve své vlastní ložnici? A jak se někdo mohl vůbec dostat dovnitř Trumanovým balkónem?“
Danielovi bylo jasné, že to jeho partner udělal, aby mohl pozorovat, jak na tuhle otázku agenti zareagují, jestli jeden z nich nezareaguje jinak, než ostatní, ale on sám, a podle Larsenova výrazu ani Paul, nic zvláštního nezpozoroval.
Když žádný z agentů nic neříkal a všichni si jen vyměňovali zmatené pohledy, Paul se rozhodl pokračovat: „Fajn, takže chci, aby se zabezpečily prezidentské pokoje. Útočník se může vrátit. To znamená, že dva agenti budou v pracovně u vchodu na balkón, jeden bude v obývacím pokoji a jeden v ložnici. Pak chci dva na chodbě. Další agenti se rozestaví na schodech a v prvním patře. Prezidenta ukryjeme v přízemí, takže zbytek agentů teď půjde s námi.“
Paul, Bobby, Daniel a zbytek Walshovy osobní ochranky sešli společně do přízemí. Tam se Larsen s Halem zastavili před Mapovým salónkem. „Tady schováme prezidenta. Agent Hale s ním bude uvnitř.“
Bobby zůstal s prezidentem venku, zatímco agenti prověřovali pokoj. Když jim Paul dal vědět, že již mohou dovnitř, vstoupili, zatímco jeden agent zůstal stát na chodbě před vchodem. Jelikož ale z pokoje vedl další východ, do Diplomatického salónu, kde se konají recepce, agenti šli ještě prověřit i tento pokoj. Z něj potom ještě vedly spojovací dveře do Čínského salónku, který také museli zkontrolovat.
Sotva však uslyšeli, že bodyguardi odešli do Čínského salónku, Hale najednou chytil Daniela za ruku, naznačil mu, ať je potichu, a společně přešli do Diplomatického salónu. Tam se Bobby postavil blízko ke dveřím do Čínského salónku a poslouchal zbytek agentů. Když bylo slyšet, že všichni opustili i tuto místnost a vrátili se na chodbu, opět se s prezidentem potichu přikradl i do Čínského salónku.
Opatrně pootevřel dveře a když slyšeli, jak Larsen na chodbě před Mapovým salónkem rozestavuje zády k nim agenty, Bobby znovu naznačil Danielovi, ať je potichu, a rychle spolu přeběhli zbytek chodby do východního křídla.
Když již byli z doslechu bodyguardů a byli na chodbě sami, Walsh se šeptem zeptal: „Co to mělo znamenat?“
„Paul nám dával příležitost utéct a schovat se ve východním křídle, Danieli. Nechceme, aby někdo věděl, kde skutečně jsi, bylo by to nebezpečné, tak jsme se spolu dohodli na tomhle plánu. Myslíme si, že když ten útočník dneska musel utéct, mohlo by to vylákat toho, kdo si ho najal.“
„Myslíš jednoho z bodyguardů?“
„Nejspíš.“
Jelikož téměř všichni agenti byli v hlavní části budovy, podařilo se jim bez povšimnutí dostat do východního křídla do soukromého kina.
„Tady se schováme, Danieli. Jsou tu dva východy, takže když sem někdo, kdokoli, jedním z vchodů přijde, okamžitě utíkáme tím druhým východem pryč, je ti to jasné?“
„Dobře. A to tu jen budeme sedět a čekat… na co?“
Bobby z kapsy vytáhl mobil a když se k němu Walsh naklonil, uviděl, že se právě dívá na záběry Mapového salónku a chodby před ním.
„Co to je?“
„Po domluvě s Paulem jsem tam dneska odpoledne nainstaloval skryté kamery a teď se díváme na přenos. Paul právě rozmístil do sousedních dvou pokojů po jednom agentovi a vidíš? On sám se zbytkem hlídá před vchodem do Mapového salónku. Všichni si myslí, že my tam jsme. Chce nalákat toho zrádce do pasti. Musíme jen být trpěliví a ten člověk by se měl prozradit sám.“
Sedli si spolu a mlčky pozorovali displej Halova mobilu. Ale popravdě to po hodině již Daniela přestávalo bavit. Nic se nedělo, jen viděl, jak agenti přecházejí po chodbě sem a tam. Potom agentka Thompsonová odešla a po chvíli se vrátila a každému z ochranky kolem Mapového salónku donesla kafe. Walsh si všiml, že všichni agenti ho vypili, jen Larsen si k němu přičichl, zaváhal a pak ho nenápadně vylil do jednoho květináče poblíž.
Netrvalo to dlouho a všichni bodyguardi během pár vteřin popadali na zem. Včetně Paula.
„Bobby, musíme tam hned jít, něco se stalo! Co když jsou mrtví?!“
„Ne, Danieli. Musíme zůstat tady. Doufám, že je to jenom uspalo.“
„Ale Paul! Co když ho zabijou?“
„Neboj, ten to kafe nepil.“
„Kafe?“
„Nevšiml sis toho? Bylo podezřelé, že agentka Thompsonová všem donesla kafe, proto ho Paul vylil. Neboj, je v pořádku, jenom to hraje a čeká, co bude Thompsonová dělat.“
Agentka skutečně překročila ležící agenty a s připravenou zbraní šla do Mapového salónku. Sotva ale za sebou zavřela dveře, na kameře uviděli, že se zvedl i Paul, také vzal do ruky svou zbraň a potichu vešel do místnosti za ní.
„Danieli, myslím, že teď by ses neměl dívat.“
„Ne, Bobby. Musím to vidět, co když Paulovi něco udělá?“
„Jak chceš, ale já tě varoval. Nemusí to být pěkný pohled.“
Proč Bobby něco takového říká? Paul si přeci s agentkou Thompsonovou promluví, zatkne ji a začne vyšetřování, kdy se snad dozvědí, proč chtěla Walshe zabít. Co by na tom mělo být tak hrozného?
Prezident se zatajeným dechem pozoroval, jak se agentka zmateně rozhlíží po místnosti a zjevně ho hledá. Chce přejít do Diplomatického salónu, ale než stihne otevřít dveře, již je za ní Paul a míří na ní. Něco řekl, ale záznam byl bez zvuku. Najednou agentka Thompsonová zkřiví zlostí obličej a i ona namíří na Larsena svou zbraň. Její nadřízený ale zareaguje rychleji. Než si Walsh stačí uvědomit, co se stalo, agentka se zhroutí k zemi.
Prezident ještě zděšeně sledoval, jak jde Paul opatrně k ní, vykopne jí z ruky služební pistoli a potom jí zkontroluje životní funkce. Smutně do kamery zavrtí hlavou a jde zkontrolovat nehybné agenty z chodby.
On ji zabil! To není možné! Zabil ji!
Jako ve snu Daniel ještě na záznamu viděl, že během chvíle byla místnost plná agentů z vyšších pater, kteří uslyšeli výstřely a ihned se seběhli na místo. Zároveň se pomalu začínali hýbat i agenti na zemi, takže asi byli opravdu jen uspaní. Nevěděl, jak dlouho tam jen tak seděl a zíral na displej Bobbyho mobilu bez toho, aby skutečně viděl, co se na něm odehrává. Z tranzu ho probralo až když mu Hale jemně položil ruku na rameno: „Danieli, už tam můžeme jít. Pojď.“
„D... dobře.“ Ale Walsh si najednou nebyl jistý, jestli se chce ocitnout v Paulově blízkosti. Nevěděl, co teď cítí, ale nechtěl být u něj. Nechápal to. Dokonce ho ani nezajímalo, jestli je Paul v pořádku, tolik jak by mělo.
Když ho pak později chtěl Larsen na rozloučenou obejmout a políbit, než se zas bude muset vrátit do nemocnice, dokonce ucukl a odtáhl se. Při tom si konečně uvědomil, co celou tu dobu cítí. Strach. Bojí se svého přítele. Nevěděl, co má dělat. Vždyť mu tím, že ji zabil, zachránil život. Tak proč už v něj nemá tu důvěru, co doposud, a proč se ho bojí? Tohle se přeci nemohlo stát! Hlavně se to Larsen nesmí dozvědět. Ani Bobby. Nikdo nesmí nic tušit.
Zbylí agenti se zatím začali věnovat vyšetřování. Prohledávali Danielovu ložnici a nedovolili mu ani si z ní nic vzít. Musel jít prozatím spát do Lincolnovy ložnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat