16. kapitola - Konečně spolu?

Ráno se prezident v devět hodin probudil a jeho první myšlenky patřily jeho partnerovi. Nemohl se již dočkat, až spolu stráví celý dnešní den. Paul mu tolik chyběl! Ale netušil, v kolik hodin se Larsenovi podaří vrátit se od doktora. 

Zatím se tedy oblékl a oholil a vydal se na snídani. Všiml si, že Jennifer se na něj dost zvláštně dívá. Zjevně si musela všimnout té dobré nálady, která z něj přímo sršela. Ale bylo mu to úplně jedno, klidně ať vidí, jak je šťastný. Velitel jeho ochranky se měl objevit již každým okamžikem.

Zrovna se se svou ženou ocitl u stolu již sám a pomalu také dojídal, když se otevřely dveře a v nich stál jeho přítel. Bez sebe radostí vyskočil ze židle, rychle se rozeběhl k Paulovi, objal ho a políbil. Agent samozřejmě jeho polibek opětoval, nehledě na přítomnost první dámy. 

Když se od sebe odtrhli, oba dva se na ni ohlédli a Walsh si všiml jejího nesouhlasného a znechuceného pohledu. Uvědomoval si, že pro ni musí být velice těžké i jen vědět, že oni dva jsou spolu, a proto by za normálních okolností zrovna před ní Paula nepolíbil. Jenže po tom, co v posledních dnech prožíval, se zkrátka nemohl ovládnout. Byl rád, že je Larsen konečně zpátky. 

Věděl ale, že jí to vadí i z jiného důvodu. Jeho žena neměla tyhle „výlevy“, jak tomu říkala, nikdy ráda ani mezi nimi dvěma. Nebyla na to stavěná. Jenže to, že ona se s Danielem odmítala před kýmkoli líbat nebo jinak projevovat náklonnost, neznamená, že on něco takového nechce. S Jennifer se maximálně během veřejných vystoupení drželi za ruce, ale nikdy mu před nikým nedovolila nic víc. Ani před rodinou nebo přáteli. A jemu to vždy moc chybělo. Chtěl mít možnost projevit své city ke svému partnerovi kdykoli bude chtít. Byl rád, že Paul to vidí stejně, což dokázal i tím, jak se k němu včera choval před Bobbym.

Rozhodl se ji ale více netrápit a vyrazil s Paulem do svého pokoje. Tam ihned zamířili do koupelny a do sprchy. Nejdříve si agent nabral do ruky šampón a velice jemně a pečlivě myl svému příteli vlasy, masíroval mu pokožku hlavy a jako by se s každým vlasem mazlil. Potom mu hlavu opatrně spláchl sprchou a začal mu mýt záda a pozadí.

Když skončil, prezident dostal nápad. Vzal žiletku, kterou měl na holení svých vousů, a rozhodl se, že Paulovi konečně oholí hruď. Bude to vypadat mnohem lépe. Namydlil ho a žiletkou začal čistit jeho hruď od všech těch černých zbytečných chlupů.

Paul nehybně stál a nechal ho, i když Walshovi bylo jasné, že nechápe, proč to Daniel dělá. Agentovi zjevně na takových věcech, jako je míra tělesného ochlupení, nezáleželo.

Když s tím Daniel skončil, začali se opět navzájem mýt. Jenže v momentě, kdy nejmocnější muž světa mydlil svému příteli teď již hladkou hruď, vyskytl se menší „problém“. Prezidenta tento nový pocit hladké kůže pod jeho rukama velmi vzrušil a doslova se na svého přítele vrhl. Přimáčkl ho svou zdravou rukou bez sádry ke zdi a přitiskl se na něj celým tělem, čímž se otíral o jeho teď úplně perfektní hruď, což ho vzrušovalo ještě víc. Začal svého bodyguarda hladově líbat, jazykem si navzájem prozkoumávali ústa, potom se pod proudem vody opláchli od mýdla a ještě mokří spolu spadli na Danielovu postel.

Tam si prezident sundal igelitový sáček ze sádry a pak se začal svými ústy velice pečlivě věnovat Paulově hrudi. Nevynechal ani jediný kousek, vychutnával si Larsenovu hladkou a jemnou pokožku a objevoval další malé jizvy, o kterých dosud netušil, protože byly skryté pod agentovými chlupy. Zajímalo by ho, jak bodyguard mohl přijít během výcviku u Rangerů k tolika jizvám. Budu se ho na to muset někdy zeptat. Také pořádně zkontroloval tu novou na boku a spokojeně zkonstatoval, že se hojí velice dobře.

Byl by se věnoval kůži svého milence snad donekonečna, ale šéf ochranky se zjevně rozhodl již dále nečekat. Vymanil se zpod Daniela, přesunul se nad něj, zatlačil mu nezraněnou ruku do matrace, aby s ní nemohl hýbat, a lehl si na něj. 

Levou rukou Larsen chytil Daniela za krk a zaklonil mu hlavu, aby měl lepší přístup k jeho ústům. Sklonil se k němu, stiskl mu krk ještě pevněji a přiložil své rty na jeho. Walsh mu polibky stejně intenzivně opětoval a postupně se začali líbat stále vášnivěji, jazykem si navzájem prozkoumávali ústa a oba dva byli stále více a více vzrušení. Paul začal třít jejich erekce o sebe, potom se posunul a jazykem dráždil prezidentovu bradavku. 

Při tom se rukou dostal níže. Tam neomylně po hmatu našel Walshův otvor a jemně na něj zatlačil. Cítil, že Daniel neklade žádný odpor, takže se mu podařilo bez problémů do něj celý prst zasunout a opatrně svému příteli podráždil prostatu. Prezident se pod ním celý zachvěl a nahlas zavzdychal.

Původně plánoval, že sex dnes bude trvat déle, ale když pod sebou viděl Dannyho, jak se svíjí rozkoší a chce víc, s těmi sexy mokrými a rozcuchanými vlasy, nedokázal to ještě prodlužovat. Proto si na ruce dal notnou dávku lubrikantu a vložil do Walshe i druhý prst a téměř vzápětí po něm i třetí.

Prezident byl zatím stále hlasitější a hlasitější, až to agent nedokázal vydržet. Potřel si lubrikantem i penis a do Daniela vstoupil. Pomalu začal přirážet, velice brzy byl ale donucen zrychlovat vzdychajícím Walshem, který mu pánví stejnou rychlostí vycházel vstříc. Nemohl uvěřit tomu, jak moc může být jeho partner v takových chvílích sexy. Jak včera Paul dokázal, je schopen mít orgasmus i jen při sledování, jak se Daniel blíží svému vyvrcholení. To se mu ještě u nikoho jiného nestalo.

Danny byl naprosto bez sebe vzrušením. Každým centimetrem své kůže vnímal Paulovo tělo na sobě, jeho hladkou hruď jak se tře o něj, a představa agentovy erekce v něm ho vzrušovala ještě více. Cítil, že se již blíží vrcholu, a poznal, že bodyguard také už každým okamžikem dosáhne orgasmu. Prožíval opravdu neskutečnou rozkoš, takovou, jakou dokonce i při sexu zažíval spíše výjimečně, a zároveň si uvědomoval, jak šťastný je, že Paula má. Že má tak přitažlivého přítele, který ho skutečně miluje a chce s ním být. O to více byl nyní na Paulovu přítomnost fixovaný, když ho před pár dny málem ztratil. V tomto okamžiku proto ještě silněji než jindy vnímal emocionální pouto, jež mezi nimi je. Tu lásku, kterou k sobě oba cítili a kterou si vždy nejvíce dávali najevo právě prostřednictvím sexu nebo jiného fyzického kontaktu. Tohle všechno ho nyní hnalo k orgasmu velikou rychlostí.

Celé tělo už měl napjaté a očekával každým momentem orgasmus, když v sobě najednou ucítil Larsenovo semeno a pomalu ochabující erekci. Samozřejmě viděl, že Paul se k vrcholu blíží také, ale myslel, že agent to ještě chvíli vydrží, dokud orgasmu nedosáhne Daniel, proto ho to překvapilo. Navíc s hrůzou zjistil, že agent z něj dokonce penis začíná vytahovat.

To si dělá srandu, ne? „Ani na to nemysli!“

„Copak, Danny, máš problém?“ Velitel ochranky se usmál a uvolnil sevření prezidentovy ruky.

„To si sakra piš, že mám!“

„Jo? A jaký?“ Agent si lehl vedle něj a začal ho hladit po prsou.

„Dost velký, a jestli ho okamžitě nevyřešíš, tak si piš, že si to s tebou pořádně vyřídím!“

„Hmm... A to bys chtěl udělat jak? Mám mnohem větší sílu než ty.“

„Ale já ti zas můžu dávat rozkazy, víš?“

„Ale ne při sexu.“

„Tak to si jen myslíš.“

„Fakt, miláčku? Tak mi předveď, jak mě teď donutíš poslechnout nějaký rozkaz.“

„Dobře, Paule. Koukej mě pořádně rychle udělat.“

„Fajn, takže až se mi bude chtít, to znamená, až popadnu dech a odpočinu si. A udělám ti to pěkně pomalu.“

„Jestli se o to jen pokusíš, tak tě fakt uškrtím.“

„Tak mě sleduj.“

Larsen jemně přejížděl bříšky svých prstů po Walshově krku a mučivě pomalu pokračoval dolů, až na prsa, kde začal důkladně zkoumat Danielovy ztuhlé bradavky.

V ten moment prezidentova ruka vystřelila s úmyslem popadnout Paula za vlasy a zatlačit mu hlavu níže, až ke své erekci. Jenže Larsen byl rychlejší, zcela bez problémů ruku ve vzduchu zachytil, silně ji v zápěstí stiskl a opět ji zatlačil do matrace.

„Sakra, Paule! Už něco dělej!“

„Já dělám, jen tempem, které vyhovuje mně, víš?“

Agent pokračoval v prozkoumávání jeho hrudníku a velice pomalu se posouval dolů. Vychutnával si chuť kůže svého přítele, která byla po předchozím výkonu slaná od potu jich obou. Postupně se dostal až k podbřišku, kde se chvíli zdržel a ještě po něm dráždivě slabě přejel konečky prstů. To už ale viděl, že Dannymu skutečně začíná docházet trpělivost, tak se rozhodl to nadále neprotahovat.

Obtočil prsty kolem své vlastní erekce a chvíli ji zpracovával rychlými a zkušenými pohyby, dokud nedosáhla plné velikosti. Samozřejmě seděl celou dobu tak, aby na něj Walsh měl dobrý výhled, a v jednu chvíli si už myslel, že Daniel dosáhne vrcholu jen z pohledu na něj, jak se sám uspokojuje. Jenže Paul měl jiné plány.

Na ruce si dal znovu trochu lubrikantu a zkusil do Daniela opět vsunout prst. Zjistil, že to jde ještě velmi hladce a ihned tedy přidal druhý. Za okamžik připojil bez problémů i třetí a nakonec si gelem potřel znovu i penis. Zatlačil na prezidentův otvor a začal opět přirážet. Nejdříve pomalu, pak rychleji.

Nesvíral už prezidentovu ruku pevně, Walsh se tedy vymanil z jeho sevření a silně k sobě svého osobního strážce přitiskl. Zatímco se v něm agent pohyboval, prezident mu zarýval nehty do zad a rychle se blížil svému tolik vytouženému vyvrcholení. 

Stačilo jen pár Paulových pohybů a Daniel konečně dosáhl dlouhého a bouřlivého orgasmu. Larsen ale zatím ne, takže v něm nadále přirážel, ještě velmi dlouho, než konečně znovu vyvrcholil i on. Mezitím ale jeho pohyby způsobily Walshovi opětovnou erekci a on chtěl druhé kolo i pro sebe. Jenže tolik času už neměli. Bylo by nápadné, kdyby spolu v ložnici zůstali ještě o hodně déle. Bodyguard se z něj tedy pomalu zvedl, něžně ho políbil a chystali se vstát z postele. Daniel ale chtěl ještě pohladit agenta po tváři, když už dnes možná nebude mít příležitost, a chtěl mu přednést nabídku o zveřejnění jejich vztahu. Jenže ten po doteku ucukl a sykl bolestí. Prezident totiž zapomněl na jeho zraněnou tvář. „Promiň!“

„Dobrý, Danny. Proboha nevyšiluj pořád tolik. Vždyť se nic nestalo.“

„Ale stalo. Promiň.“

„Klid,“ chytil ho šéf ochranky za předloktí, aby ho uklidnil, ale všiml si stále ještě dosti viditelné modřiny na zápěstí.

„Ježiši, Danny, to ti ty pouta udělaly až takové modřiny? Nebolelo tě to, když jsem tě tam při sexu držel?“

„Teď už je to dobrý, miláčku. Ale měl jsi vidět toho doktora v nemocnici, když jsem tam byl s tím zlomeným zápěstím.“

„Vidíš, to mi nedošlo. Vyptával se tě nějak?“

„No, ten doktor se mě ptal, když viděl, že ty modřiny jsou na obou rukách, jestli jsou od pout.“

„Cos mu řekl?“

„Musel jsem mu to potvrdit. Není hloupý.“

„A co on na to?“

„Vyhodil všechny z místnosti a zeptal se mě, jestli mi někdo neubližuje a jestli se i ta zlomenina vážně stala tak, jak jsem mu řekl. Myslel si, jestli mi něco nedělá třeba někdo z agentů.“

„Cos mu odpověděl?“

„Že mi opravdu nikdo nijak neubližuje a že za tu zlomeninu si skutečně můžu jen sám. Že má být v klidu. Tak mu asi došlo, odkud jsou ty modřiny, ale měl dost taktu, aby se už dál nevyptával.“

„Tak alespoň tak. Ale musel sis teda užít perné chvilky,“ rozesmála Paula představa jeho přítele, jak se snaží popravdě odpovídat na takové otázky a zároveň nedat najevo, odkud modřiny skutečně jsou.

Potom už se konečně z postele zvedli, aby nebudili zbytečné podezření, a Daniel se kvůli nedostatku času rozhodl svou nabídku ještě odložit. Něco takového musí s Paulem v klidu a důkladně probrat.

Když vstali, tak ale zjistili, že se musí ještě jednou umýt, tak si prezident vzal zas igelitový pytlík na sádru a vydali se znovu do koupelny. Tam si Larsen všiml, že Danielovi uschly během sexu vlasy a trčí mu do všech stran, tak ho Walsh nechal využít příležitost a opět mu umýt hlavu. Pak si navzájem namydlili záda, u čehož tentokrát prezident zjistil, že agent má rudá a na několika místech i do krve poraněná záda od jeho nehtů.

Omluvil se mu a v duchu si nadával, že po tom, co všechno si teď bodyguard prožil, mu způsobil ještě další bolest. Paul však na to zareagoval tak, že mu vysvětlil, že se mu líbilo, jak byl Danny impulzivní a že mu ty škrábance nevadily, jinak by se přeci ozval.

To prezidenta alespoň částečně uklidnilo a po skončení očisty se vydali do pracovny, aby mohl Walsh plnit své dnešní povinnosti.

Po obědě ale Danielovi začalo být divně. Necítil se dobře a objevila se i bolest hlavy. Jenže měl na odpoledne naplánovaný nabitý program, který nemohl zrušit.

Nejdříve se musel s Larsenem připravit na večerní schůzku s Paulovým novým nadřízeným, aby spolu probrali nová bezpečnostní opatření kvůli stále hrozícímu atentátu. Potřebovali se s Paulem předem připravit a domluvit, aby Williamsovi mohli předložit konkrétní návrhy, jak Danielovu bezpečnost zajistit. Potom měl naplánovaný výlet do sirotčince, kterému před pár týdny slíbil spolupráci. Dnes odpoledne se měl zúčastnit jejich výuky náboženství jako divák. A před večeří se měla konat schůzka s agentem Williamsem.

Musel to tedy vydržet. Vzal si aspirin na bolest hlavy a chtěl s Paulem začít diskutovat o možných opatřeních, jak ho více ochránit. Jenže po krátké chůzi z jídelny do pracovny se cítil velmi slabý a rozhodl se, že mnohem lépe se mu bude sedět na sedačce, než na jeho židli, kde by musel sedět vzpřímeně. Paulovi určitě nebude vadit, když se posadí trochu pohodlněji.

Sotva si však vzal do ruky svůj diář s naplánovanými schůzkami a vystoupeními a posadil se na sedačku, nebo spíše se téměř položil, Larsen si k němu dřepl a starostlivě si ho prohlížel: „Danny, jsi v pořádku?“

„Jo, Paule. Jenom se necítím moc dobře.“

„A co ti je?“

„Možná jsem trochu nastydl. Bolí mě hlava a jsem slabý.“

„Vážně? A nechceš si vzít dneska volno?“

„Nemůžu. Mám toho dneska hodně naplánovaného.“

„Jak chceš, miláčku. Ale aspoň ti donesu čaj, ať piješ. Pak spolu probereme tvojí bezpečnost.“

„Děkuju.“

Agent odešel a Walsh se rozhodl si mezitím trochu odpočinout. Položil se na pohovce na záda a zavřel oči. Myslel si, že když je chvíli nebude namáhat, ta příšerná bolest hlavy by mohla trochu ustoupit.

Najednou ucítil, že se někdo dotkl jeho ramene a uslyšel Paulův hlas, jak ho tiše volá: „Danny?“

„Paule? Páni, já tu musel usnout. Chtěl jsem jenom na chvíli zavřít oči, abych je tak nenamáhal. Promiň.“

„Danny, musíš být opravdu nemocný, když během takové chvilky usneš. Bojím se o tebe.“

„To nic nebude, Paule. Asi jsem jen přetažený.“

„Když myslíš,“ podíval se na něj bodyguard s viditelnými pochybami. „Ale aspoň si dej ten čaj, co jsem ti přinesl.“ Bodyguard se k němu nahnul a jemně mu pomohl se pomalu posadit.

„Děkuju,“ prezident vděčně přijal hrnek s horkou tekutinou a opatrně usrkl. Příjemné teplo se mu rozlilo celým tělem a dodalo mu alespoň trochu energie na to, aby se mohl soustředit na jednání se šéfem své ochranky.

Vzal si znovu do ruky diář a začali spolu diskutovat o každém chystaném jednání a vystoupení a o tom, jak by tam šlo zvýšit bezpečnost.

Problém byl v tom, že prezident všechna svá jednání a vystoupení považoval za velice důležitá a nechtěl žádná z nich rušit, zatímco Larsen, jenž si moc dobře uvědomoval veškerá rizika, která z každého jednotlivého takového vystoupení plynou, by mu nejraději zrušil všechna. Chvíli se tedy trochu dohadovali. Naštěstí však díky tomu, že byli již přes rok partneři a dvakrát delší dobu spolu úzce spolupracovali, znali se a respektovali navzájem natolik dobře, že byli schopní se na nějakém kompromisu domluvit.

Po tom, co jejich jednání skončilo, donesl bodyguard svému chráněnci další šálek čaje a když ho vypil, byl čas se vydat na cestu do sirotčince.

„Danny, vážně to zvládneš?“

I když sotva stál na nohách a cítil se opravdu špatně, musel se prezident pousmát, jak se o něj Paul stará. Zrovna teď během toho, co mu položil tuto otázku, mu s obavami sahal na čelo a zkoušel, jestli nemá teplotu.

„Neboj, miláčku. Zvládnu to. V noci pak půjdu dřív spát a uvidíš, že zítra budu úplně v pořádku.“

„Dobře. Ale víš, že se schůzky dají přeložit na jindy, viď?“

Danielovi bylo jasné, co tímto rýpnutím Paul myslí, ale on prostě nerad rušil něco, co už slíbil. Proto se urychleně přesunul do auta a vyrazili na cestu.

V sirotčinci ho opět vítala spousta dětí, které byly nadšené, že vidí prezidenta.

Daniel by si s každým z nich rád popovídal a dozvěděl se něco o nich, ale tolik času neměl, proto jen chvilku pochoval dvě nejmenší holčičky, vyfotil se s nimi a pak ho již ředitelka odvedla na slibovanou výuku náboženství.

Ve třídě mu paní ředitelka Jacksonová představila slečnu Haileyovou, učitelku náboženství. Jednalo se o dámu ve středních letech s pevným drdolem, střídmě oblečenou a na první pohled velmi přísnou učitelku.

Prezident si s ní potřásl rukou, poděkoval jí i paní ředitelce za možnost se podívat na průběh jejich vyučování a než hodina začala, posadil se do zadní lavice, aby co nejméně rušil. Jeho bodyguardi, včetně Paula, si stoupli kus za něj.

Rozhlédl se po třídě a všiml si, že děti, které se účastní výuky, mohou být staré kolem deseti let. Jako Jack. Byl tedy zvědavý, jak bude přednáška vypadat. Věděl, že tento sirotčinec je křesťanský a tedy věnují náboženství velkou váhu, proto si vybral zrovna tuto hodinu pro svou návštěvu.

Byl zvědav, jakým způsobem v dětech probouzejí zájem o víru a vštěpují jim zásady správného chování ke svému okolí.

Sotva však hodina začala, cítil se zklamaný. Slečna Haileyová začala dětem vysvětlovat, že když budou hodné a budou dodržovat pravidla, dostanou se do nebe. Ale její popis nebe byl tak vágní, že pochyboval, že by to zaujalo i někoho s hodně velkou fantazií.

Nevadí, slečna Haileyová asi nemá příliš velkou představivost. Uvidím, co bude vykládat dál.

Jenže její výklad se nelepšil, naopak. Daniel si připadal jako na kázání pro ortodoxní křesťany, ne děti, které poprvé přicházejí do kontaktu s vírou. On sám, ačkoli byl ateista, se velice rád dozvídal nové informace o jiných kulturách a náboženstvích, o jiném způsobu života, než na který je zvyklý. Považoval to vždy za velmi poučné a zajímavé a pokaždé z podobných přednášek odcházel s rozšířeným pohledem na danou problematiku a obohacený o nové náměty na uvažování.

Ale z téhle přednášky by si jako posluchač nejspíš neodnesl nic. Především jako desetileté dítě. Slečna Haileyová nedokázala přizpůsobit svůj výklad malým dětem, podnítit u nich zvědavost a zájem.

Potom ale učitelka začala mluvit o hříchu. Začala vyjmenovávat hříšníky. Zloděje, lidi, kteří lžou, kteří ubližují ostatním, vrahy a… homosexuály.

Cože?!

„Homosexuálové jsou ti nejhorší hříšníci. Bůh stvořil lidi, aby se spolu milovali muž a žena, aby mohli plodit děti a mít spolu rodinu. Tihle lidé porušují boží vůli!“

To si ze mě dělá srandu.

Jenže slečna Haileyová tímto nekončila. „Děti, homosexuálové celý svůj život žijí v hříchu a sami se rozhodli, že se nebudou řídit božím přikázáním! Dělají to jen proto, že chtějí Boha naštvat! Dostanou se za to do pekla a nic jiného si ani nezaslouží! Musí je stihnout spravedlivý trest!“

Trest? Za co? A že homosexuálové si svou orientaci vybírají vědomě?

„Děti, když potkáte nějakého homosexuála, musíte ho upozornit na to, že bude za své hříchy potrestán. Nabídněte mu pomoc, přiveďte ho do kostela, aby se mohl pomodlit a vyzpovídat. Pokud ale odmítne, držte se od něj co nejdál, nebo boží trest stihne i vás!“

Daniel nemohl věřit vlastním uším. Je možné, že by tomuhle někdo věřil? A učí to děti? Vždyť po takové přednášce se budou homosexuálů bát nebo je dokonce nenávidět!

O tomhle si bude muset promluvit s paní Jacksonovou.

Když přednáška skončila, Daniel vstal a poděkoval slečně Haileyové za možnost být na její přednášce. Následně ji poprosil, jestli by s ním mohla jít do kanceláře ředitelky, že si s nimi oběma rád promluví o dojmech z toho, co právě vyslechl.

Slečna Haileyová souhlasila a tak Walsh brzy klepal na dveře paní Jacksonové.

Po vyzvání vstoupil on, slečna Haileyová i Paul jako ochranka dovnitř a ředitelka se s úsměvem na rtech ptala, jak se mu dnešní hodina líbila.

„Paní Jacksonová, ještě jednou děkuji za možnost se zúčastnit výuky. Musím se přiznat, že jsem byl opravdu zvědavý, jak bude přednáška probíhat. Opravdu mě víra a různé kultury velmi zajímají, i proto jsem se rozhodl pro váš sirotčinec. Děláte tu velmi záslužnou práci, poskytujete těm dětem domov, snažíte se jim nahradit rodinu, dát jim potřebné vzdělání. To je velice ušlechtilé. Zároveň chápu, že je výuka křesťanství ve vašem sirotčinci důležitá. A nemám vůbec nic proti tomu. Naopak je dobře, že dětem vštěpujete zásady slušného chování a jiných než jen materiálních hodnot. Za to jsem rád. Co jsem ale na přednášce slečně Haileyové slyšel o homosexuálech, se mi vůbec nelíbilo. Promiňte, slečno, ale vy v očích těch dětí stavíte homosexuály na stejnou úroveň jako zloděje a vrahy a podněcujete v dětech nenávist vůči nim. Vždyť křesťanství je o lásce k bližním, o vzájemné toleranci a pomoci. Proč v nich tedy zbytečně podněcovat nenávist k sexuálním menšinám?“

„Pane prezidente, je mi líto, ale homosexuálové jsou špinaví odporní lidé, kteří se vědomě rozhodli žít v hříchu.“

Daniel si vyměnil rychlý pohled s Paulem. „Slečno Haileyová, homosexuálové jsou normální lidé jako vy nebo já a rozhodně jejich orientace není věcí volby. Narodili se tak a prostě je přitahují lidé stejného pohlaví. Nejsou kvůli tomu nijak méněcenní.“

Raději ukončil diskuzi se slečnou Haileyovou a otočil se na ředitelku: „Paní Jacksonová, omlouvám se, ale prostě nemohu vědomě podporovat něco, kde v dětech vychováváte nenávist vůči jiným lidem. Navíc ve svém programu mám podporu homosexuálů a jiných sexuálních menšin. Ale chápu, že jsem vám již podporu slíbil, navíc ty děti potřebují jakoukoli pomoc. Takže pokud jste se již zařídili podle mé rady a máte novou účetní…“

„Ano, pane prezidente. Již jsme přijali novou paní.“

„Výborně. V tom případě slíbenou podporu na letošní rok dostanete, protože chápu, že jste již s těmi penězi počítali, a chci dostát svému slovu. Ale do dalších let, pokud budete chtít ve spolupráci pokračovat, budu vás muset požádat, abyste se děti snažili spíše poučit o té stránce křesťanství, kde se mají všichni navzájem respektovat.“

Potom se vydali zpět do Bílého domu. Walsh se v autě snažil vymyslet, jak napravit tu potenciální katastrofu, kterou právě způsobil, ale bylo mu hůř a hůř. Cítil se tak unavený, že by nejraději ihned zalezl do postele a minimálně dva dny jen spal. Jenže nemůže. Mají s Paulem ještě jednání s Williamsem a navíc musí ještě dnes vymyslet, jak si nezničit svůj mediální obraz tím, že s Jennifer poskytne finanční podporu takovému sirotčinci, kde pobízejí děti k boji proti homosexuálům. Kdyby tohle věděl dříve, pro spolupráci by si vybral jiný sirotčinec. Tenhle ale dostali doporučený a jevil se velmi solidně...

Nejlepší bude, když založí nadaci pod svým jménem, která bude podporovat nějaké jiné dva sirotčince nebo dětské domovy, které budou naopak pěstovat multikulturalismus. A tentokrát si je předem sám důkladně prověří.

Doma ihned zamířil do své pracovny. Vzal si další prášek na bolest hlavy a požádal svou sekretářku, jestli by mu nemohla najít seznam multikulturních dětských domovů a sirotčinců. Potom se podíval na hodinky a zjistil, že má ještě půl hodiny čas, než přijede agent Williams. Rozhodl se tu dobu využít tak, že si lehl na pohovku a poprosil Paula, aby ho vzbudil, až Williams dorazí do Bílého domu, aby ho nenašel spícího na gauči.

„Danny, vážně to nechceš zrušit a jít se radši vyspat?“

„Ne, stejně už je určitě na cestě.“

„Dobře, tak si odpočiň, já budu za dveřma.“

Paul hlídal za dveřmi pracovny, odhodlaný nikoho nepustit dovnitř, dokud nepřijede Williams, aby se Daniel mohl co nejdéle vyspat. Bylo mu jasné, že Walshovi musí být hodně špatně, když si již podruhé během dne lehl, ale znal ho natolik dobře, že věděl, že nemá cenu ho přesvědčovat, aby schůzku zrušil. Danielova práce je pro něj moc důležitá.

Brzy však dostal hlášení, že jeho nadřízený dorazil, a musel Walshe vzbudit. Potichu vešel do pracovny, dřepl si u pohovky, na které Danny spal, a vtiskl mu na rty něžný polibek: „Miláčku, musíš vstát.“

Prezident se však jen zavrtěl a evidentně nebyl schopný se probudit. „Danny, vím, že se na to necítíš, ale Williams je už tady.“

Ta slova zabrala. Daniel rychle otevřel oči a i přes zjevnou únavu s námahou vstal a šel se posadit za svůj stůl.

Téměř v ten samý okamžik se ozvalo zaklepání a po vyzvání vešel dovnitř agent Williams.

Jednání mohlo začít.

Po celou tu dobu musel Larsen svého partnera obdivovat. Vůbec nedal najevo, jak moc špatně se cítí, a argumentoval a obhajoval návrhy, které si s Paulem po obědě domluvili, jako kdyby mu vůbec nic nebylo.

Williams se naštěstí ukázal jako rozumný člověk, který byl ochotný poslouchat i protiargumenty, takže byli schopni se na spoustě věcí domluvit a schůzka brzy skončila, za což byl Paul vděčný. Doufal, že hned potom se už půjde prezident pořádně vyspat.

Když však Daniel na konci schůzky vstal, aby se s agentem Williamsem rozloučil, najednou se skácel vedle své židle na zem.

Larsena ovládl hrozný strach. Okamžitě ke svému příteli přiběhl, klekl si k němu a s obavami se snažil zjistit jeho stav: „Danny! Danny! Slyšíš mě?“

K jeho úlevě Daniel otevřel oči a zašeptal: „Slyším tě, nic mi není.“

„Tohle je podle tebe nic? Právě jsi omdlel, Danny!“

„Jo, asi jsem moc prudce vstal…“

„Agente Larsene, co se stalo?“

Až nyní si Paul uvědomil, že je s nimi v místnosti agent Willaims a že už nějakou dobu také klečí hned vedle Daniela.

„Prezident je nemocný. Nechtěl rušit program, proto se snažil na sobě nedát nic znát. Ale je mu špatně celé odpoledne.“ Bylo mu momentálně jedno, jestli jeho nadřízenému dojde, jaký vztah spolu mají. Klidně ať ho vyhodí, Danielovo zdraví je přednější.

„Nejsem nemocný, Paule. Jenom unavený. Pomoz mi vstát...“

Walsh se snažil se posadit, ale Larsen ho zadržel a sáhl mu na čelo. „Danny, jenom hoříš! Máš vysokou teplotu. Pomůžu ti vstát, ale půjdeš okamžitě do postele.“

Opatrně Daniela zvedl, rozloučili se s agentem Williamsem a pomalu prezidenta odvedl až do ložnice, kde ho rovnou položil do postele. Jen mu pomohl sundat boty a sako.

Larsen by nejraději zůstal s ním a dal na něj pozor, protože věděl, že v noci jeho příteli určitě horečka ještě o hodně stoupne a bude mu velmi špatně. Jenže služba mu dnes již končila a nemohl zde zůstat tak dlouho, aniž by vzbudil podezření.

I tak se ale o hodinu zdržel, aby na Daniela dohlédl. Sedl si k němu na kraj postele a jen ho držel za ruku a pozoroval ho, nic víc. Ale prezident byl za to očividně rád. Potom už se však Paul musel začít připravovat k odchodu. Ještě Walshovi připravil konvici bylinkového čaje, aby dodržoval pitný režim, a pár obložených chlebů, kdyby později dostal hlad a neměl sílu trmácet se do kuchyně.

Potom se k němu sklonil, pořádně ho přikryl, dal mu pusu na rozloučenou a už vyrazil domů. Byli domluveni, že dnes se na Skypu nesejdou, protože Danny by si měl pořádně odpočinout.

Když dorazil domů, poslal Walshovi zprávu, že dojel v pořádku, a přemýšlel, co bude dělat. Měl totiž původně v plánu si celý večer volat s Danielem. Rozhodl se tedy, že by mohl dát alespoň trochu do pořádku byt. Musel uznat, že byl opravdu hodně zanedbaný. Jenže se mu nechtělo po příchodu z práce zas hned pracovat a drhnout celý byt. I když připouštěl, že by to bylo potřeba.

Nakonec dospěl k závěru, že si alespoň převlékne postel a utře prach v ložnici a obývacím pokoji. Potom vyluxoval koberce a vytřel podlahu. Po skončení této činnosti už se ale rozhodl, že to pro dnešek stačí, a šel už také spát.

Ráno agent nějakou dobu hlídal před Walshovým pokojem, než se rozhodl jít dovnitř a vzbudit ho. Během noci mu jen přišla zpráva, že má Daniel teplotu již 39 stupňů a má zimnici, tak si vezme ještě jeden prášek, aby to srazil, ale nadále se nedozvěděl nic. Doufal, že je tedy jinak vše v pořádku, a nechtěl ho zbytečně budit.

Až teprve po desáté hodině ranní potichu otevřel dveře prezidentské ložnice a uviděl spícího Walshe v posteli. Vzduch v místnosti byl zatuchlý a hustý. Připadalo mu, že jde cítit bakterie a viry všude kolem. Došel ke svému příteli a jemně ho políbil na čelo, aby ho probudil. Chtěl vědět, jak mu je a jestli nemají zavolat doktora. Už během polibku ale zaregistroval, že jeho čelo je úplně horké a že na tom očividně není dobře.

Po probuzení Daniel jen zamžoural na Paula rozespalýma slzavýma očima a zašeptal: „Ahoj.“

„Ahoj, Danny, tak jak je?“

„Hrozně. V noci mi bylo fakt strašně zle, měl jsem skoro 39 a půl horečky, zvracel jsem a vůbec jsem nemohl spát.“

„A proč jsi mi nezavolal?“

„Přišlo mi zbytečné tě kvůli tomu budit. Říkal jsem si, že to počká do rána.“

„Ale víš, že mi máš volat, kdyby se něco dělo. Věděl jsi, že bych klidně i okamžitě přijel.“

„Vždyť to nic akutního nebylo, Paule.“

„Ach jo, já se z tebe pominu. A máme ti teď teda radši zavolat doktora? Když jsi měl až takové teploty, tak by se na tebe pro jistotu podívat měl, ne?“

„Asi jo. Tak ho zavolejte.“

„Dobře, Danny, vydrž. Jdu to zařídit,“ během řeči Paul otevřel okno.

Doktor Walshe prohlédl a potvrdil Larsenovu domněnku. Šlo o chřipku a jedinou léčebnou procedurou bylo pořádně to vyležet. Nic víc doktor udělat nemohl. Jen slíbil, že se zítra ještě zastaví na kontrolu.

Po tom, co z místnosti odešli všichni, vlezl si Paul k příteli do postele. Chvíli jen tak spolu leželi, pak se ale velitel ochranky zvedl a odešel hlídat za dveře, chtěl Walshe nechat ještě spát. 

Když později prezident snědl alespoň něco málo k obědu, zavolal na Larsena a zeptal se ho, jestli by někdo nemohl pro něj sehnat notebook, že ho nebaví jen takhle ležet v posteli, že chce surfovat po internetu nebo chvílemi alespoň trochu pracovat.

„Danny, prosím tě, neblázni. Přece v takovém stavu nebudeš pracovat.“

„Klid, Paule. To je oficiální verze, aby mi vážně ten notebook dali. Chci se hlavně aspoň koukat na seriály, když tu musím být zalezlý. A mohli bychom si třeba večer volat přes Skype přes notebook, abych mohl být v posteli.“

„A proč se nemůžeš dívat na seriály na mobilu?“

„Na počítačích je větší a lepší obraz.“

„Dobře, pošlu to někoho zařídit. Zatím se ale pokus zas chvíli spát.“

„Hele, nemám dávat rozkazy já tobě?“

Agent za pár hodin již odešel domů, ale domluvili se, že kdyby Walsh dostal notebook ještě dnes, tak mu dá vědět a chvíli si budou volat. Přes Skype v mobilu raději nechtěli kvůli bezpečnosti. Přeci jen jde mobil snáze napadnout nebo ukrást, než speciálně chráněný notebook připojený k zabezpečené síti. Jenže to vypadalo spíš tak, že počítač bude až zítra dopoledne. Nevěděl, co se stalo, normálně by měl mít Daniel notebook do hodiny, ale ajťáci Walshovi tvrdili, že se vyskytl nějaký problém s instalováním zabezpečeného softwaru. 

Upřímně, Paul tomu moc nevěřil, několikrát je při práci viděl a věděl, jaké mají pracovní nasazení, ale v tomhle případě byl rád, že si Daniel bez počítače víc odpočine, tak mu o svých domněnkách nic neřekl.

Večer si zašel zaběhat a na zpáteční cestě se zastavil v parku, aby si ještě zacvičil. Když ale zrovna dělal kliky s nohama ve výšce na lavičce a rukama na zemi, šly kolem nějaké děti, nejspíš teenageři, a začaly na něj pokřikovat: „Hele, starej dědek, jak se snaží a funí! Tak šup, staříku, jedu, jedu!“

Musel se usmát. Chtěl by kohokoli z nich vidět, jak by odcvičil to, co on dneska. Rozhodl se nevšímat si jich a dokončil sérii.

Jenže sotva se postavil, jeden z nich, nejspíš vůdce skupiny, na něj s cigaretou v ruce začal zas volat: „Copak, dědo, už nemůžeš?“

To Paula pobavilo. Téhle partičce, a zejména jejich "vůdci", sebevědomí zjevně nechybí a myslí si, že díky svému mládí musí mít lepší kondici, než někdo, kdo je starší než oni. Jenže pokud budou hřešit jen na to, že jsou zatím mladí, a budou i nadále kouřit a dle jejich vzhledu nebudou nijak cvičit, dlouho jim tato kondice nevydrží. Měl dostatek času, tak se rozhodl, že je zkusí přimět zamyslet se nad svým životním stylem a začít pro své zdraví něco dělat. A mohl by jim ukázat, že posmívání se starším lidem, když sami jistě neucvičí to, co oni, je špatné. 

Jenže na to bude muset zvolit trochu neobvyklý přístup. O tom, že cigarety škodí zdraví a že má cvičit, tenhle"vůdce" jistě slyšel již mnohokrát, a zjevně to na úrodnou půdu nepadlo.

„Ale můžu. Za to ty asi brzy nebudeš moct.“

„Co? Chceš mi snad taky udělat přednášku, jak mi kouření zničí zdraví a že se budu zadejchávat, protože si zničím plíce?“

„Vůbec ne. Tomu nevěř, to je jen marketingovej tah nějakých hloupých aktivistů. Měl by ses rozhodovat sám, co chceš a nechceš dělat, nenech si od nikoho do ničeho mluvit. Podívej, já sám mám hodně kamarádů, který kouří od základní školy minimálně dvě krabičky denně. A jsou úplně zdravý, nic jim neni… Až na tu impotenci.“

„Cože?“ Kuřáka ta poslední věta tak rozhodila, že mu dokonce cigareta vypadla z ruky.

„Říkám, jsou impotentní. Teda, jeden z nich ne…“ S potěšením sledoval, jak všichni kamarádi raději od kuřáka o krok ustoupili a pár z nich ihned odhodilo do blízkého koše své vlastní zásoby cigaret. Doufal, že se nad tímto zlozvykem zamyslí a přestanou s ním.

Potom se rozhodl toto přátelské špičkování, ke kterému mezi ním a teenagery došlo, ještě trochu prodloužit a možná je zábavnou formou přimět ke zlepšení jejich životního stylu. „Víte co? Dám sto dolarů každýmu z vás, kdo mě porazí v takovým menším závodu.“

„Jakým?“ Frajírek při zmínce peněz zbystřil.

„30 kliků na lavičce, 10 přítahů támhle na tý větvi toho stromu a pětkrát oběhnout park.“ Schválně řekl jen nízké počty opakování, bylo mu jasné, že víc by jich tito kluci nezvládli.

„Jasný, dědo. To dáme, kluci. Poďte, podívejte se, jak je zadejchanej a zpocenej, ten to nedá. Maximálně z toho ještě dostane infarkt,“ povzbuzoval frajer své přátele.

Paul potlačil úsměv. Ano, byl zadýchaný a zpocený, ale proto, že již cvičil hodinu a půl v kuse. Byl si jistý, že tohle zvládne bez problémů a mnohem rychleji, než oni.

A jeho předpoklad se vyplnil. Polovina z kluků nezvládla ani těch 30 kliků, další dva nezvládli přítahy a když potom Paul dobíhal páté kolečko v parku, poslední z kluků dobíhal první kolečko a již zadýchaně křičel, že se vzdává, že již nemůže. 

Závody tedy ukončili a stále ještě zadýchaný "vůdce" se na Larsena otočil: „Respekt, dědo.“

Paul si s ním plácl, rozloučil se s celou skupinkou a doufal, že si z dnešního večera vzali nějaké poučení a třeba začnou na svém zdraví trochu více pracovat, aby se příště nenechali zahanbit při závodech s někým o generaci starším.

S úsměvem se potom mírným poklusem vydal zpět domů. Neustále měl u sebe telefon, aby se mu Daniel mohl kdykoli dovolat, kdyby se něco stalo, Walsh však nevolal. Nevěděl, jestli je to dobře a Daniel odpočívá, nebo naopak špatně a prezidentovi se přitížilo. Po návratu domů se tedy rychle vysprchoval a vytočil jeho číslo, aby zjistil, jak mu je.

Ukázalo se, že Dannymu je pořád stejně a je velmi unavený, brzy tedy hovor ukončili, aby měl klid a mohl se vyspat.

Ráno agenta po probuzení bolela hlava, ale vzal si prášek a těšil se na večer. Dnes měl mít zas noční. To znamená, že bude moci se svým přítelem po dlouhé době strávit noc. Vzhledem k tomu, v jakém stavu včera Daniel byl, byl za tu směnu rád. Chtěl na něj v noci dát pozor, kdyby se jeho stav zhoršil. 

Napsal Walshovi zprávu, kde mu popřál dobré ráno a zeptal se ho, jak mu je. Vzápětí mu přišla odpověď, že se prezident již cítí o mnoho lépe a že se připravuje na návštěvu doktora. To mu zvedlo náladu a netrpělivě očekával zprávu o tom, co Dannymu řekne doktor dnes.

Dočkal se brzy. Daniel mu volal a na tónu hlasu bylo ihned poznat, že je na tom skutečně lépe, a když mu ještě sdělil, že podle doktora jsou i jeho krevní testy lepší, Paul se dost uklidnil.

Hlava ho ale hodně bolela celý den. Říkal si však, že to snad přejde, a navíc si celý den volal s Dannym, protože mu před polednem konečně donesli notebook, tak se sešli na Skypu a krátili si čas, než se znovu uvidí. Díky tomu přestal na bolest hlavy myslet a k večeru se vydal na cestu do práce.

Jeho první kroky v Bílém domě vedly ihned do Danielovy ložnice. Sedl si k němu na postel, políbil ho a chvíli tam s ním zůstal. Brzy ale šel na své stanoviště za dveřmi. Nechtěl budit zbytečné podezření. Stačí, že bude u Walshe v ložnici skoro celou noc. A také si říkal, že se alespoň jeho přítel ještě trochu vyspí a odpočine si. Doufal, že bude zdravý co nejdříve. Bylo hrozné vidět někoho, koho tak miloval, v takovém stavu. 

Ale dnes Danny skutečně vypadal již o moc lépe.

Jenže jemu samotnému začínalo být špatně. Dokonce měl pocit, že má teplotu. Nejdříve si říkal, že se mu to nejspíš jen zdá. Ale jak čas plynul, poznal, že teplotu skutečně má. Musel to říct Danielovi.

Vešel opět do jeho ložnice a ihned mezi dveřmi se rozesmál. Walsh ležel na posteli a na notebooku si pouštěl Star Trek. Poznal to podle znělky, která zrovna běžela.

„Ach jo, Danny, to mi hned mělo dojít, že si pouštíš tohle.“

„A proč ne? Je to skvělý seriál a jinak nemám, co dělat.“

„Prosím tě, Danny, vždyť je to staré a trapné.“

„Není. Chceš koukat se mnou?“

„Víš, já za tebou přišel proto, abych ti řekl, že tu dneska s tebou zůstat nemůžu.“

„Proč? Co se děje?“

„Mám teplotu, Danny. Budu muset jít domů a taky to vymarodit.“

„Cože? Ty jo, to je škoda. A zrovna dneska, když jsi tu zas mohl přespat.“

„Jo. Taky mě to mrzí. Normálně bych tu klidně s tebou zůstal, ale když mám teplotu, mohl bych usnout. A i kdybych neusnul, určitě bych hůř reagoval, takže kdyby se něco stalo a musel bych tě nějak bránit, mohlo by to pak skončit blbě.“

„A neriskneme to? Jaká je asi šance, že sem někdo vleze?“

„Danny, musím ti připomínat, že jsme furt ještě nevyřešili ten pokus o atentát?“

„Prosím tě...“

„Ne, miláčku, tohle je fakt nebezpečné. Já radši půjdu domů, jo?“

„Počkej, já myslel, že si dneska konečně užijeme zas trochu sexu.“

„Blázníš? Vždyť jsme nemocní.“

„No dobře. Tady máš teploměr, tak se aspoň změř, ať vím, jestli ti mám vůbec dovolit řídit.“

„Dobře.“

Ukázalo se, že Paul začínal mít docela vysokou teplotu, ale ještě ne tak vysokou a necítil se tak špatně, aby nedokázal dojet domů.

„Tak jo, tak hned jeď, ať tam jsi dřív, než se ti to zhorší. A zítra radši zajdi k doktorovi, jo?“

„Jasně, miláčku. Neboj se.“

„Dobře, ale vyzvánění si tentokrát nechám přes noc zaplé já, kdyby ti začalo být fakt blbě, jo?“

„Jasně, Danny. Tak dobrou a promiň.“

„Prosím tě, za to nemůžeš. Hlavně si pořádně odpočiň.“

„Jasně. Ahoj.“

Večer tedy museli strávit odděleně. Walsh byl rád, že je mu už lépe, ale celou noc se bál o svého bodyguarda. Měl strach, že Larsenovi bude stejně špatně jako bylo jemu a že bude mít během noci vysokou teplotu.

Jeho obavy se vyplnily, když mu za pár hodin jeho partner zavolal a řekl mu, že má zimnici, hroznou. Že už neví, co by si ještě na sebe oblékl, a více dek již doma nemá.

Daniel mu mohl jen doporučit, aby si udělal čaj pro zahřátí a vzal si prášek na snížení teploty. Potom se oba pokusili usnout.

Ráno byl prezident vzhůru velmi brzy a nervózně čekal, až se mu Paul ozve. Dočkal se až kolem jedenácté hodiny, přišla mu SMS, že je agentovi úplně hrozně a že jde k doktorovi. Walsh mu odepsal, ať hlavně nejezdí autem, když má takovou teplotu, ale raději ať si vezme taxi. Měl strach, že velitel jeho ochranky není ve stavu, kdy by zvládl řídit. Mohl by se vybourat.

Pustil si zas jeden díl Star Treku a pak asi hodinu už trochu pracoval, zatímco čekal na jakoukoli zprávu od Larsena.

Ten se však stále ještě neozval. Až za notně dlouhou dobu Paul konečně volal.

„Miláčku, tak mám taky chřipku. Mám to zkusit vyležet a kdyby se to do tří dnů nezlepšilo, tak mám přijít zas na kontrolu.“

„Ty jo, tak tys to chytil ode mě.“

„Jo, asi jo, Danny.“

„Promiň!“

„Ježiš, Danny, za to přece nemůžeš. Tak jsem to chytl taky, no.“

„Jo, ale jenom kvůli mně.“

„Danny, mohl to tu od tebe přece chytit kdokoli.“

„Jo, jenže u tebe byla ta pravděpodobnost ještě vyšší, když jsme se líbali a tak.“

„Danny, neřeš to. Je přece normální, že se partneři líbají. To bychom pak taky nemuseli mít nikdy sex, protože bychom se mohli bát, že jeden z nás třeba má v sobě vir a ten druhý to může chytit.“

„Jo, ale aspoň když už jsme věděli, že jsem nemocný, tak ses mi měl vyhýbat.“

„A nedošlo ti, že tou dobou už jsem v sobě taky určitě musel mít ten vir?“

„Jo, vlastně jo. Sakra, tak jak jsme se tomu mohli vyhnout?“

„Právě že nemohli, Danny. Tak buď v klidu, hezky odpočívej, já dorazím domů, půjdu chvíli spát a uvidíš, že za pár dní už budeme oba v pohodě. Jenom ještě musím zavolat na centrálu a nahlásit tak na týden pracovní neschopnost.“

„Dobře. Tak hlavně dobře dojeď a pořádně se pak vyspi.“

„Neboj. Zatím ahoj, miláčku.“

Následující dva dny ještě strávili oba v posteli a potom už se alespoň prezident trochu začal věnovat práci. Začal si už domlouvat nějaké schůzky a předběžně pár veřejných vystoupení. Chtěl je potom ještě probrat s agentem Williamsem a s Paulem, až se vrátí. Kvůli bezpečnosti.

Z kontaktu s Paulem ale věděl, že agentův stav se tak rychle nelepší. Stále ležel v posteli, vycházel maximálně pro nákup, aby měl co jíst, jinak mu bylo tak špatně, že skutečně jen ležel. Třetí den se jeho stav zlepšil, ale ne o moc. Raději tedy šel k doktorovi na kontrolu a ten mu nakonec nasadil antibiotika. Po těch se mu už konečně ulevilo a druhý den mu teplota klesla jen na 37 stupňů.

Za další tři dny mu končila nahlášená neschopnost a už mu bylo celkem dobře, tak se rozhodl již do práce nastoupit. Daniel ale trval na tom, aby to byla noční, aby si Paul při službě odpočinul, a navíc byl tak moc sexuálně frustrovaný, že ho chtěl mít pro sebe v ložnici celou noc. I když nahlas se o sexu raději zatím nezmiňoval, nevěděl, jak se na to agent cítí a jestli má vůbec náladu. Chtěl s tím počkat až budou spolu a zeptat se ho.

K jeho smůle však ani tato noc nevyšla. Prezident sice skončil s prací velmi brzy, protože vidina času stráveného po dlouhé době s jeho přítelem ho nutila pracovat velmi rychle, ale Larsen byl po prodělané nemoci stále dosti slabý, antibiotika dobral zatím teprve do poloviny a měl by ještě odpočívat.

Přesto si oba dva mysleli, že sex již dnes zvládnou. Večer, když už si byl Daniel jistý, že po něm nikdo nic chtít nebude a nebudou rušeni, si spolu vlezli do postele. Navzájem se svlékli a pomalu se hladili po celém těle. Paul si lehl na něj, líbali se a jeden druhého dráždili, jenže Walsh si najednou uvědomil, že bodyguard již jeho doteky neopětuje a ani na ně nijak nereaguje.

„Paule, stalo se něco? Co je?“

Odpovědí mu však bylo jen hlasité zachrápání, které se vydralo z agentových úst.

„No to si děláš srandu, ne?“

Nic.

„Sakra, tak ze mě aspoň slez!“