Na základě schůzky, kterou před svou nemocí měl Daniel s Paulem a s agentem Williamsem, velká veřejná vystoupení prozatím rušil. Tajná služba se skutečně obávala o jeho bezpečnost a velmi důrazně mu podobné akce nedoporučovala. Na těchto velkých akcích se vyskytovala spousta lidí, které nebylo možné důkladně prověřit a mít je pod kontrolou, proto se dohodli, že Walsh se bude prozatím účastnit pouze menších akcí, které budou případně přenášené televizemi. Daniel s tím sice souhlasil jen nerad, ale chápal, proč po něm tento kompromis chtějí, tak se rozhodl raději je poslechnout.
Jenže takovou velkou změnu v jeho veřejném chování bylo potřeba veřejnosti vysvětlit. Prezident USA se opravdu nemůže jen tak skrývat. Proto asi měsíc po svém uzdravení Walsh uspořádal v Bílém domě tiskovou konferenci, kde měl předstoupit před novináře a vysvětlit jim, jak to dopadlo s vyšetřováním atentátu v Mexiku a proč byl přinucen rušit téměř veškerá svá veřejná vystoupení.
Cestou do konferenční místnosti, určené pro setkání s tiskem, se na chvíli ocitli na chodbě v západním křídle s Paulem sami dva. Daniel to ani nezaregistroval, soustředil se na to, že ho čeká projev, a jeho myšlenky se točily jen kolem toho. Larsen ho však v nestřeženém okamžiku ne zrovna šetrně přirazil zády ke zdi, přitlačil ho ke stěně i za krk a začal ho hladově líbat.
Walsh okamžitě opětoval náklonnost svého přítele, chytil ho kolem boků, přitiskl ho k sobě a začal ho hladit po hýždích. Vidina toho, že každou chvíli může někdo přijít a uvidět je, ho velice vzrušovala. I když by z toho samozřejmě plynuly špatné následky, dovolil si chvíli se nechat unést představou, že by konečně mohli vystupovat jako partneři. Třeli se o sebe a velmi vášnivě se mazlili a líbali, když najednou Paul přestal a jako by se nic nestalo, chystal se kráčet dále směrem ke konferenční místnosti. To Daniela vytrhlo z jeho představ.
„To si teď děláš srandu! To tam mám podle tebe jít takhle?" V prezidentových kalhotách se velice jasně rýsovala velká boule.
„Jasně, aspoň bude sranda. Udělal jsem to jen proto, abych tě zbavil trémy. Viděl jsem to na tobě. A neboj, já mám stejný problém," smál se agent při pohledu dolů.
„To jsem zvědavý, jak to chceš schovat. Já na rozdíl od tebe aspoň budu stát za řečnickým pultem, víš?"
Oba pokračovali v cestě a snažili se tvářit nenápadně. Jenže Walsh nevěřil tomu, že by si nikdo jejich „problému" nevšiml.
Rychle se postavil za řečnický pult, aby nic nebylo vidět, a všiml si, že jeho partner se také snaží nenápadně ukrýt. Nemohl se však teď starat o tyhle problémy, musel se soustředit na to, co bylo potřeba nyní sdělit veřejnosti.
„Vážené dámy a pánové, děkuji, že jste přišli. Svolal jsem na dnešek tuto konferenci, abych učinil prohlášení o vyšetřování nedávného pokusu o atentát na mou osobu. Vyšetřování bohužel stále probíhá, tedy nemohu zatím sdělit nějaké bližší informace kromě toho, že muže, který na mě vystřelil, jsme zatkli a nyní pátráme po osobě, která si ho najala. Naneštěstí musím z tohoto důvodu oznámit, že do odvolání ruším téměř všechna svá veřejná vystoupení. Doufám, že se jedná jen o dočasnou a velice krátkou záležitost, ale v tento moment k tomu nemohu říct nic víc. Nyní nechám prostor pro vaše dotazy."
Přihlásil se jeden z novinářů: „Pane prezidente, ale uvědomujete si, že dle tohoto prohlášení vás nyní může veřejnost považovat za zbabělce?"
„Vzhledem k tomu, že si myslím, že je záležitostí zdravého rozumu přijmout přiměřená bezpečnostní opatření, pokud nastane takováto situace, kdy se člověk oprávněně obává o život, označení zbabělec se opravdu nebojím."
Ozval se jiný reportér: „Ale takhle to vypadá, jako byste se zalekl jejich vyhrožování a raději byste se stáhl, než abyste proti nim bojoval. Jako byste se od nich nechal zastrašit."
„Ubezpečuji vás, že tak to není. Přijal jsem přiměřená opatření a vyšetřování pokračuje, ale rozhodně to neznamená, že bych se nechal jen tak zastrašit. Samozřejmě budu nadále pokračovat ve své práci a budu reprezentovat naši zemi. Jen jsem přijal určitá menší omezení..."
Nestihl větu dokončit, protože najednou ucítil, že po něm Larsen skočil a strhl ho na zem za pult. Nejdříve z toho byl zmatený a nechápal, co se děje. Jenže v ten samý okamžik, kdy dopadl na zem a Paul ho zalehl vlastním tělem, uslyšel výstřel a konečně mu došlo, co se stalo. Další pokus o atentát.
„Danny, jsi v pořádku?"
Prezident se právě chystal odpovědět, že mu nic není, když si všiml bolestivé grimasy v Larsenově obličeji. „Paule, co je?“
„Trefili mě."
„Cože?! Musíme ti hned zavolat doktora!"
„Počkej, Danny. Bobby mi teď vysílačkou hlásí, co se děje."
Těch pár vteřin, kdy musel čekat, bylo nejdelších ve Walshově životě. Nejen, že teď šlo o jeho vlastní život, ale netušil, jak vážné je agentovo zranění a jestli nejde o život i jemu. Jen cítil, jak na něm Paul ležel, že na něj teče bodyguardova krev. Musel krvácet hodně.
„Dobrý, Danny. Mají ho, už ho odvádí. Chvíli počkáme, až všichni opustí místnost, a pak tě taky odvedeme."
Když hrozba pominula, Larsen se z prezidenta pomalu a namáhavě zvedl, ale nepomohl mu vstát, protože se ihned chytil za své pravé rameno, které mu velmi krvácelo. Daniel se proto postavil sám a chtěl se podívat, jak Paulovo zranění vypadá, jenže se k němu okamžitě nahrnuli další agenti a jelikož na něm viděli Larsenovu krev, mysleli si, že krvácí on. Někteří se ptali, jestli je v pořádku, zatímco jiní agenti už šli zorganizovat jeho odvoz do nemocnice a zbytek ho rychle odváděl ze sálu. Nemohl se tedy ke svému partnerovi vůbec dostat.
„Ne, já nejsem zraněný. To je Paulova krev! Sakra, postarejte se o něj, mně nic není!" Walsh úplně ztratil nervy. Všechno se dělo tak rychle a nikdo ho vůbec neposlouchal, nikdo se nestaral o to, jak moc je Paul zraněný.
Po chvíli ho konečně poslechli, někdo se na Larsenovo rameno podíval a místo prezidenta odvezla sanitka do nemocnice jeho. Předtím ale Dannyho uklidnili, že to vážné není, i když operaci se nejspíš agent nevyhne.
Daniel u sebe v pracovně umíral strachy. Pořád hlídal telefon a čekal, až se mu Paul ozve. Teprve za dlouhou dobu mu Larsen konečně zavolal: „Miláčku, mám teď jen chvíli, budou mě operovat. Jen ti chci říct, aby ses nebál. Prý to není nic vážného a všechno bude v pořádku. Až to zas půjde, tak ti znova zavolám, jo?"
Zatímco agenta operovali, Daniela jeho ochranka nespustila z očí. Báli se, že nebezpečí dosud nepominulo, jenže on tohle vůbec nevnímal. Přecházel nervózně po své pracovně a čekal na nové zprávy o stavu svého přítele. Za tu dobu, co takhle čekal, mu začalo konečně docházet, že nebýt Larsena, mohl už být mrtvý. Vlastně už podruhé během posledních pár týdnů. Zaplavila ho vlna vděčnosti ke svému bodyguardovi a zároveň nenávisti vůči svému povolání. Nejen, že je Paul zraněný kvůli Walshově práci, navíc Danielovi právě ta práce brání v tom, aby teď v nemocnici byl s ním a mohl mu poskytnout alespoň trochu psychické podpory. Paul se o něj tak stará, že se raději nechal sám střelit, než aby kulka zasáhla jeho, a on jen sedí doma a nemůže pro něj na oplátku udělat nic. Chtěl bych být u něj, až se probere z narkózy. Takhle se probudí sám, nikoho tam nebude mít a bude si myslet, že se o něj nebojím. Pitomá práce! Už aby tohle funkční období skončilo.
Již spolu probírali možnost zveřejnit svůj vztah, ale nakonec se znovu dohodli, že zatím to raději nechají při starém. Na Walshovu nabídku mu totiž tehdy Paul odpověděl, že by se sice také velmi rád přestal skrývat, ale že ví, že Daniel je teď především stále ještě otřesený po tom, jak Larsena v Mexiku málem ztratil, takže nyní nevidí situaci tak racionálně, jak by měl. Připomněl mu, že by zveřejněním jejich vztahu prezident přišel o možnost ještě navrhnout a pomoci schválit spoustu zákonů, které by pomohly mnoha lidem, a především by nebylo moudré to takhle oznámit Danielovým dětem. Sám Walsh přeci vždy říkal, že by jim to měli oznámit společně a v klidu při nějaké vhodné příležitosti a pak jim dát čas na to všechno pochopit a vyrovnat se s tím, než oznámí všem ostatním, že jsou spolu. Prezident mu musel dát za pravdu. Skutečně bude prozatím výhodnější, když se budou ještě skrývat. Jenže kvůli tomu teď zas nemohl nic dělat a musel jen nečinně čekat, až se Paul ozve.
Každá vteřina pro něj byla jako hodina a bylo to o to horší, že neměl vůbec ponětí, jak dlouho bude operace trvat a za jak dlouho se potom Larsen probere, natož kdy už bude schopný mu zavolat. Do háje, měl bych tam být s ním! Takhle se přece žádný partner nechová! Kdyby tu aspoň nemuseli pořád být ti agenti! Potřebuju teď být sám, nepotřebuju, aby mě pozorovali jak zvíře v zoo. Kdo by mě asi napadl v mé vlastní pracovně?
Ještě, že alespoň prozatím nezvýšili počet agentů, kteří ho měli hlídat. Zřejmě usoudili, že když útočníka chytili a prezident je v Bílém domě, uhlídá ho běžný počet bodyguardů. Jen Paula museli nějak nahradit. Pro dnešek to ale vyřešili tak, že několika agentům prostě prodloužili službu. Od zítřka se to asi bude řešit dále, jeho teď ale zajímalo jen to, jak je na tom Larsen. Tímhle se zabývat nechtěl.
Najednou ho z myšlenek vytrhlo vyzvánění mobilu. Nečekal to a leknutím sebou trhl. Rychle sáhl po telefonu a spěchal do svého obývacího pokoje, aby mohl hovor přijmout v soukromí.
„Ahoj, miláčku, tak jak ti je? Jak to vypadá?"
„Ježiš, Danny, uklidni se. Neboj, operace proběhla v pořádku, řekla mi to sestra, co tu byla, když jsem se probral." Agentův hlas zněl stále ještě velmi omámeně po narkóze, zřejmě mu volal hned, jak to zvládl.
„Tak to jsem rád. Pak mi ale dej vědět, až budeš mluvit s doktorem, jo?"
„Jasně, neboj," zazíval bodyguard odpověď. Vypadalo to, že by chtěl spát i nadále.
„A jak ti je, Paule? Celou dobu jsem se hrozně bál. Chtěl jsem tam být s tebou, ale nešlo to, bylo by to nápadné, promiň."
„Teď jsem hlavně ještě otupělý po té narkóze, takže ti neřeknu, jak mi je. Jen se mi strašně chce spát."
„Dobře, tak jdi ještě spát, ať si odpočneš. A fakt se nezlob, že jsem tam nemohl být, jo?"
„Jasně, vážně nejsem schopný se s tebou moc bavit. A prosím tě, vždyť je to jasné, žes tu se mnou nemohl být, bylo by to podezřelé."
„Dobře, jdi se vyspat. Zas mi zavolej, až se budeš cítit líp."
„Dobře, Danny. Tak ahoj."
„Ahoj, miláčku."
Daniel začal přemýšlet, jestli by bylo možné Larsena někdy v nemocnici navštívit. Došlo mu, že zítra bude v té samé nemocnici, kde leží, protože mu mají sundat sádru. Budou kus od sebe, a přesto se nebudou moci vidět. Jedině... Je vlastně objednaný na dopoledne a jeho bodyguardům bude zítra dopoledne velet Bobby! Když se s ním domluví, mohlo by to snad jít nějak zařídit, aby se za Larsenem alespoň na chvíli zastavili. Měl najednou velikou radost, bylo velmi pravděpodobné, že svého partnera konečně uvidí. Potom mu ale došlo, že Paul vlastně potřebuje, aby mu někdo donesl do nemocnice jeho věci. Jenže kdo? S rodiči se nestýká a jinou rodinu nemá... Bobby! Jenže on už šel domů… Zavolám mu a řeknu mu, jak bych to chtěl zítra udělat a poprosím ho, aby Paulovi donesl věci.
Zavolal na centrálu Tajné služby v přízemí Bílého domu. Tam mu sdělili Halovo číslo a prezident ho obratem vytočil.
Agent odpověděl po dvou zazvoněních: „Prosím?"
„Ahoj, Bobby. Tady Daniel Walsh."
„Ahoj. Stalo se něco?"
„Ne, mně ne, neboj. Ale mám na tebe prosbu. Vlastně dvě."
„Ven s tím."
„Víš, došlo mi, že když je Paul v nemocnici, tak by mu asi někdo měl donést nějaké věci. Já nemůžu a jinak mě napadáš jen ty, tak jestli bys mohl..."
„Jasně, myslel jsem na to. Já se tam dneska večer stavím s tím nejdůležitějším. Hygienické potřeby mu dám nějaké, co máme nakoupené doma do zásoby, a rovnou si od něj vezmu klíče, abych mu pak zítra mohl dovézt ještě zbytek, co bude chtít od něj z bytu."
„Díky. Jsi hodný."
„A jak na tom je? Už se ti ozval?"
„Jo, volal mi, prý operace dopadla dobře, ale je ještě mimo po té narkóze, nic víc mi neřekl. Dokonce ani neřekl nic o těch svých věcech a ani se nezeptal, jak to tady vypadá se mnou. To by se určitě jinak hned zeptal."
„Aha, tak já mu zatím teda volat nebudu. Až se u něj stavím s těmi věcmi, uvidím, jestli mně už řekne něco víc."
„A můžeš mi pak prosím tě zavolat, jak to s ním vypadá?"
„Určitě, já se ti pak ozvu. Na tohle číslo?"
„Ano, teď mi volej spíš na něj, u pevného telefonu teď nemám soukromí, pořád mě hlídají."
„Dobře. Ale mluvil jsi o dvou prosbách."
„Jo, já myslel, když mám jít zítra na sundání sádry a pojedeš tam se mnou i ty, že bychom se mohli stavit rovnou za Paulem, co myslíš?"
„Ale uvědomuješ si, že tam s námi bude hodně agentů? Když jsi v takovým nebezpečí a pojedeš ven, tak budeme muset přijmout hodně velká bezpečnostní opatření."
„To mi nedošlo. Myslíš, že to nepůjde?"
„No, snad by to šlo zařídit. Je logické, že budeš chtít navštívit v nemocnici svého bodyguarda, který je zraněný, protože ti zachránil život, když už stejně budeš v té samé nemocnici. To by vás snad prozradit nemělo. Co se týká ochrany, všichni agenti s tebou stejně pojedou do té nemocnice, takže se nemusí chystat nic zvlášť, jen pak trochu přeorganizujeme tvůj pohyb po budově. Ale někdo s tebou bude muset jít i do toho Paulovo pokoje a být tam s vámi, kvůli ochraně. Mohl bych jít s tebou já, abyste se aspoň nemuseli tvářit jen jako kolegové, ale i tak nebudete mít úplně soukromí. Tak jestli vám to nebude vadit."
„To by bylo fajn, Bobby! V pořádku, tak s námi budeš uvnitř, vždyť o nic nejde. Důležité je, že ho uvidím."
„Tak jo, Danieli. Já jdu tedy sehnat Paulovi nějaké základní věci a odvezu mu to tam. Pak se ti ozvu, až se vrátím, jo?"
„Dobře. Moc díky, za všechno."
„Nemáš zač."
Druhý den dopoledne se Walsh i s velkým doprovodem agentů vypravil do nemocnice. Nejdříve musel ke svému doktorovi. Sundali mu sádru a zrentgenovali ruku. Všechno je prý v pořádku, jen bude muset chodit na rehabilitace, z čehož nebyl zrovna nadšený, ale momentálně měl jiné starosti, tak si nestěžoval.
A potom už konečně mohl jít navštívit Paula.
Zaklepal a na vyzvání vstoupili s Bobbym dovnitř. Larsen už na ně evidentně čekal. Sotva se za nimi zavřely dveře, přiskočil k Danielovi, jednou rukou ho obejmul kolem krku a dlouhou dobu ho vášnivě líbal. Walsh se divil, že tak brzy po operaci se dokáže takhle neuvěřitelně rychle hýbat, ale měl radost, že mu je očividně již mnohem lépe, a polibek s chutí opětoval. Věděl, že to je Paulův způsob, jak vyjádřit své obavy o svého partnera a zároveň jak se přesvědčit, že je Daniel po včerejšku skutečně v pořádku. Bylo velice příjemné mít konečně za partnera někoho, komu nevadí vyjádřit takto své pocity i před ostatními. Prezident si musel přiznat, že si tyhle Paulovy projevy náklonnosti opravdu užívá a nemůže se dočkat, až jich bude moci být více i před ostatními lidmi.
Když se od sebe odtáhli, šéf jeho ochranky konečně promluvil: „Ahoj, kluci. Řekněte mi, jak to teď v Bílém domě vypadá."
Slova se ujal Robert: „Zatím se nic moc nezměnilo. Bezpečnostní opatření jsou zpřísněná, ale ne o moc. Jen teď, když jsme venku, je to o hodně víc. Toho atentátníka ještě pořád vyslýchají, ale zatím víme jen to, že si ho někdo najal. Jo, a tady máš věci, cos chtěl. A klíč," podal mu tašku, kterou s sebou přinesl.
„Díky, Bobby. Víš, že je to ale porušení protokolu, nosit takhle ve službě tašky?"
„Jo, vím, ale bylo nás u Daniela hodně a říkal jsem si, že když za tebou jdeme, tak už ti to rovnou vezmu."
„Dobře, jsi hodný, ale příště už to nedělej, jo?"
„Proboha, co je, Paule?"
„Promiň, ale věř mi, že k tomuhle mám důvod. Ráno mi totiž něco došlo a tys mi to před chvílí potvrdil. A jestli mám pravdu, jsme v pořádném průšvihu a Daniel je v ještě větším nebezpečí, než jsme mysleli."
To už prezident nevydržel a vstoupil do debaty: „Počkej, Paule, na co jsi přišel? Co se děje?"
„Probíral jsem si v duchu ten atentát z Mexika, ten dopis, i co se stalo včera. Podle mě to musí být někdo od nás."
Daniel byl takovou zprávou příliš překvapený, aby něco řekl, ale Hale pochopitelně ihned začal pátrat po detailech: „A jak jsi na to přišel?"
„No, vem si, jak podezřelé byly okolnosti toho atentátu v Mexiku a jak jsme to nemohli vyřešit. Potom ten dopis, absolutně bez žádných stop, co by jinak vždycky pisatel zanechal, už tehdy jsem říkal, že to je jako by ten člověk přesně věděl, jak pracujeme. A teď ten včerejší atentát. Bylo to uzavřené jednání jen pro pár novinářů. Všechny jsme je prověřovali a byli podle záznamů v pořádku. Kontrolovali jsme jim i vybavení, taky bez problémů. Tak jak by se mu to povedlo bez pomoci někoho zevnitř? A sám přiznal, že si ho někdo najal. Ten v Mexiku taky."
„Počkej, uznávám, že to asi je hodně pravděpodobné, možná máš pravdu, ale můžou to být jen dohady. Nemáš žádný důkaz," zůstával Bobby skeptický.
„Jo, to je pravda, ale myslím, že bychom Dannyho měli teď hlídat líp a ještě bychom měli my a pár agentů, kterým věříme, dávat pozor trochu jinak a vést své vlastní vyšetřování."
„Dobře, v tom máš asi pravdu. Pro jistotu bychom to asi udělat měli. Koho do toho ale zasvětíme?"
„Každopádně to musíme nahlásit na Ústředí. Nechtěl jsem tam volat, nechci tohle řešit po telefonu, proto jsem to do telefonu neřekl zatím ani vám dvěma a radši jsem počkal, až sem dorazíte. Stejně už jste byli na cestě do nemocnice, když mi to došlo. A myslel jsem, že určíme pár agentů, kterým plně důvěřujeme, a zařídíme služby tak, aby někdo z nich nebo jeden z nás dvou byl pořád u Dannyho. Tím nebezpečí trochu zmenšíme. Co ty na to, Bobby?“
„Jo, asi to tak bude nejlepší. Ale koho určíme? Ty jsi teď mimo hru, takže na to budu sám. Chtělo by to teda ještě minimálně dva lidi, abychom se mohli normálně po směnách střídat. Jenže netuším, komu můžeme až tolik věřit. Co třeba Thompsonová a Parekh?”
„No, jí určitě jo, pracovali jsme často spolu, je vážně dobrá a spolehlivá. Četl jsem i její záznamy. Ale nejsem si jistý jím. Sice se v práci fakt snaží a normálně by mě ani nenapadlo ho podezřívat, ale přeci jen ho osobně moc neznám a je to Ind, mohlo by ho něco donutit, aby v tomhle jel.“
„Myslíš?“
„Jo, třeba ho k tomu mohl donutit nějaký jeho příbuzný nebo tak. Navíc je ještě nezkušený, je v Tajné službě krátce. Věřím mu, ale v téhle situaci ne úplně na sto procent. Víte, oba dva, že nejsem v žádném případě rasista, ale tady je to víc faktorů a jde o Dannyho život. Chci mít úplně ve všem jistotu. Nemůžeme udělat žádnou chybu.“
Na to zareagoval Daniel: „Paule, přijde mi, že ti to přerůstá přes hlavu. Přestaň už být tak nervózní a trochu se uklidni, jo? Někdo z lidí, co mě mají chránit, že by mě chtěl zabít?“
Hale ho ale zarazil: „Danieli, počkej. On má pravdu, tohle je fakt důležité. Nejspíš sis to ještě úplně neuvědomil, což je vzhledem k tomu šoku, kterým sis včera prošel, zcela normální, ale někdo po tobě skutečně jde.“
Neuvědomil? Podle mě to oni dva prostě jenom přehání. „Tak dobře. Ale přijde mi, že z toho děláte zbytečnou vědu.“
Larsen na to ale nezareagoval. Najednou totiž dostal nápad: „Bobby, a co Freedman?“
„A jo, vidíš. Na toho jsem zapomněl. Tak jo, tak vezmeme Thompsonovou a jeho.“
„Dobře. Naplánuj tedy směny jak jsme se dohodli a kdyby se cokoli dělo, okamžitě mi zavolejte. A jak to uděláme s tím Ústředím?“
„Já si dneska asi radši vezmu čtyřiadvacítku, kdyby se něco dělo, od zítřka se teda začneme střídat. Ale s tím Ústředím nevím, když tam nechceš volat. Ty tam nemůžeš a já se tam dostanu až po službě, zítra ráno. Jedině, že bych jim zavolal z centrály z Bílého domu. Ten telefon je ještě bezpečnější, než naše mobily.“
„Skvělé, Bobby, udělej to tak. Díky. Máš mojí plnou důvěru. Jak to vidíš ty, miláčku?“
„Když si vy dva myslíte, že to takhle bude nejlepší..."
„Dobře, tak jsme domluvení. A teď mi konečně řekni, co ta tvoje ruka,“ pohladil šéf ochranky prezidenta po paži.
„Dobrý. Prý je všechno v pořádku, jen budu muset chodit na rehabilitace. A co ty? Jak ti dneska je? V té zprávě, cos mi psal, jsi moc sdílný nebyl.“
Než však Larsen mohl odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. Všichni tři se na sebe zmateně podívali, nakonec ale Paul zavolal: „Dále!“
Dveře se otevřely a vstoupila drobná štíhlá a podle Danielova názoru atraktivní blondýnka. Ani se nerozhlédla po místnosti a ihned spustila: „Paule, to není možné, ty máš snad svojí ochranku. Asi dvacet minut mě prověřovali a prohlíželi, než mě sem pustili." V ten moment si ale všimla Daniela: „Pane prezidente, promiňte. Netušila jsem, že jste tady. Jsem Hilary Harperová, těší mě.“
Walsh ani Larsen se nezmohli na žádnou reakci. Prezident si dokonce nevšiml nabízené ruky a na Hilary jen ohromeně zíral. Situaci však zachránil Bobby: „Páni, Hilary, rád tě vidím. Co tu děláš?“
„Ahoj, Bobby! Přišla jsem si promluvit s Paulem. Nevěděla jsem, že děláte spolu.“
„Jo, vyšlo nám to. No tak, Paule, už se vzpamatuj.“
Šéf ochranky konečně promluvil: „Promiň, Hilary, ale chápej, že po těch letech je vážně překvapení, že tě tu vidím. Ale samozřejmě jsem rád, že jsme se zas setkali. Co tě sem přivedlo?“
„Chci ti něco říct. Ale myslím, že to bude lepší v soukromí.“
„Neboj. Daniel je můj partner, takže před ním můžeš mluvit, a Bobby tu je jako jeho ochranka, takže odejít nemůže.“
„Aha, tak proto je prezident tady. Dobře, já se o to tedy pokusím, ale nevím, jak to říct... Paule... Zkrátka, máme spolu syna.“
Místností se ozvalo sborové: „Cože?!“
Larsen dodal: „To sis nenašla za celých 16 let chvilku, abys mi to řekla?“ Evidentně byl naštvaný.
Walsh byl úplně zmatený. „Promiňte, ale mohla byste mi nejdřív říct, kdo vlastně jste a jak byste mohla mít s Paulem syna?“
„Víte, pane prezidente, my dva jsme spolu chodili. Před šestnácti lety, na akademii. Sice jen krátce, asi pět měsíců, ale i tak se stalo, že jsem otěhotněla. Ani jeden z nás to samozřejmě neplánoval, ale stalo se.“
To už bylo na Daniela moc. Otočil se na svého partnera: „A tys to nevěděl?!“
„Danny, já to fakt netušil! Hilary, můžeš mi laskavě sdělit, proč jsi mi nic neřekla?“
„No, pamatuješ, jak to tehdy mezi námi bylo. Vyhodili mě ve druháku ze školy a zároveň jsme se tehdy rozešli. Navíc jsme se hned potom s rodiči odstěhovali do jiného státu. Já si podala přihlášku na jinou školu, čekala jsem, že začnu od začátku, ale asi za pět týdnů jsem zjistila, že jsem těhotná. Jenže už jsme spolu nebyli, každý jsme se posunuli jinam. Všechno se to seběhlo hrozně rychle a bylo nám teprve devatenáct, tak jsem se radši rozhodla ho s našima vychovat sama, myslela jsem, že to je nejjednodušší řešení. Věděla jsem, že kdybych ti to řekla, chtěl by ses se mnou dát znovu dohromady a postarat se o nás. Ale já nechtěla, abys se mnou byl jen kvůli dítěti. Rozešli jsme se, vztah byl u konce a ty bys kvůli tomu nemohl dodělat školu a musel bys jít do práce, abys nás uživil.“
„To si piš, že bych přesně tohle udělal! Nemyslíš, že to měla být moje volba, co udělám se svým životem, a ne tvoje?“
„Chtěla jsem ti dát příležitost, aby sis mohl život zařídit podle svého, Paule! Myslíš, že v případě, že by ses postaral o mě a o našeho syna, bys byl šťastný? Měl bys bez školy tuhle práci? Myslíš, že bys byl šťastný ve vztahu se mnou? Evidentně ne, protože chodíš s prezidentem. Uvědomuješ si, že byste se nejspíš ani neseznámili? Podívej, myslím, že jsem udělala dobře. Starala jsem se o něj jak nejlépe jsem mohla, nic mu nechybělo a tys měl možnost zařídit si život tak, jak jsi chtěl. Bylo to to nejlepší řešení pro všechny. Důvod, proč tě s tím vůbec obtěžuju, je ten, že se chceme s přítelem vzít a chceme, aby si ho Sam mohl osvojit, ale jsi uvedený v rodném listě. Sháněla jsem tě posledních pár měsíců všude možně, ale nemohla jsem tě najít. Neměla jsem žádný kontakt. Až teprve včera v novinách byl článek o tom, že postřelili šéfa prezidentovy ochranky, a tam jsem uviděla tvojí fotku. Psali, že jsi tady, tak jsem se hned za tebou vydala a nesu ty papíry, abys je mohl rovnou podepsat.“
Danielovi i Paulovi se zároveň vydralo z úst další: „Cože?!“
„Hilary, já ti nic nepodepíšu. Nemyslíš, že mám nárok na svého syna?“
„Počkej, já fakt myslela, že pro tebe bude lepší, když to prostě podepíšeš a všechno se tím vyřeší.“
„Mám přeci právo na své dítě! A tys neměla právo mi to neříct!“
„Promiň, ale já ti vážně nechtěla komplikovat život. Byli jsme ještě moc mladí. A určitě máš už další svoje děti, tak bude jednodušší pro všechny, když to vyřešíme takhle, ne?“
„Právě jsi mi řekla, že mám syna, tak se ho přeci nevzdám. A ne, jiné dítě nemám.“
„Dobře, tak promiň.“
„Řekni mi teda o něm něco. Jak se jmenuje? Co dělá? Studuje? Chci ho vidět.“
„Jak myslíš. Jmenuje se Fred, studuje střední školu, je to moc milý a hodný kluk. A jestli ho vážně chceš vidět, můžu s ním zkusit něco domluvit.“
„Jasně, že ho chci vidět. Zařiď to prosím tě, vážně. Vyměníme si čísla na mobil a já ti dám vědět, kdy mě odsud pustí.“
Než tak učinili, ozval se Bobby: „Danieli, my bychom ale už měli jít. Jinak bude nápadné, že tu jsi tak dlouho.“
„Jo, máš pravdu. Tak my teda půjdeme, Paule.“
„Dobře, miláčku.“ Paul vylezl z postele, obejmul Walshe tak pevně, jak to se zraněným ramenem šlo, a dlouze a hluboce ho políbil na rozloučenou.
Daniel mu ale něžnost tentokrát moc neopětoval. Jednak byl stále v šoku z toho, že jeho partner má téměř šestnáctiletého syna, o kterém dosud nevěděl, a také byl na Paula hodně naštvaný. Jak je možné, že se nezajímal o dívku, se kterou chodil? To je Larsen takový člověk, že když se s někým rozejde, tak pro něj prostě bývalý partner přestává existovat?
Jen matně zaregistroval, že se Paul ještě obrátil na Bobbyho: „Měj se, díky za věci a dej mi na něj pozor, jo? Fakt se bojím, že se něco semele," a potom se již s Halem urychleně vydali za čekajícími agenty a zpět do Bílého domu.
Žádné komentáře:
Okomentovat