4. kapitola- Výlet

Další den ráno velitel ostrahy znovu nastoupil do služby a jeho první kroky vedly k prezidentské ložnici. Bylo brzy ráno, takže věděl, že Daniel ještě spí. Agentovi, který měl noční službu a stál přede dveřmi Walshovy ložnice, Paul řekl, že ho vystřídá, a poslal ho pryč. Po tom, co odešel, Larsen pro jistotu ještě chvíli počkal přede dveřmi a pak vešel dovnitř. Jak předpokládal, jeho přítel opravdu ležel v posteli a jemně chrápal. Potichu za sebou zavřel dveře a přešel k posteli. Sedl si na její okraj, naklonil se ke spícímu Danielovi a políbil ho.

Prezidenta dotyk rtů probudil, pomalu otevřel oči a šťastně se na Paula usmál: „Páni, tak takový budíček by se mi líbil každý den.“

Larsen se tomu zasmál a znovu Daniela políbil. Ten si ho přitáhl ještě blíž a polibek opětoval. Pak prezident sáhl na noční stolek pro brýle a koukl na hodiny. „Cože? To můžu ještě hodinu ležet. Nechceš si vlézt ke mně?“

Bodyguard na chvíli zaváhal, jestli by je někdo nemohl odhalit. Přeci jen to byl zbytečný risk, ale nakonec si řekl, že takhle brzy ráno ani jeho ani Walshe snad nikdo shánět nebude, a rozhodl se využít Danielovy nabídky. Sundal si boty a sako a vlezl k němu do postele.

Prezident se mu spokojeně schoulil do náruče a zavřel oči, Paul ho pevně objal, zabořil obličej do přítelových hebkých vlasů a nechal ho ještě odpočívat. Agentovo teplo a klidný tlukot jeho srdce nakonec způsobily, že Daniel za chvíli opět usnul.

Když tam tak Paul poslouchal jeho pravidelné oddechování, byl šťastný, že spolu mohou tento klidný moment sdílet. Za ten poslední rok, vlastně už téměř rok a čtvrt, se jim nedařilo trávit spolu o samotě tolik času, kolik by chtěli, proto byla každá taková chvilka nesmírně vzácná.

Bohužel si to ale neužíval tolik, kolik by mohl. Byl stále ve střehu, jestli ho přeci jen někdo nebude hledat nebo jestli někdo z nějakého důvodu nevtrhne k Walshovi do ložnice. Bylo to nepravděpodobné, ale stát se to mohlo, a on měl strach, že je kvůli tomu někdo odhalí a oni oba přijdou o práci. Nebo hůř, vyhodí jeho a už se nebude moci s Dannym vídat, protože ho nepustí do Bílého domu. Většinu doby tedy strávil tím, že poslouchal zvuky z chodby a sledoval hodiny.

Asi za tři čtvrtě hodiny nakonec políbil Walshe do vlasů: „Danny, už musíš vstávat.“

„Hmmm… Dobré ráno.“ Na to, že býval označován jako nejmocnější muž světa, působil Walsh při probouzení moc roztomile. Vrtěl se mu v náručí a protahoval se jako nějaká velká kočka. A byly to právě tyto chvíle, které Larsena utvrzovaly v tom, že se nezamiloval jen do prezidenta Spojených států, do symbolu, ale do skutečného člověka. Do Dannyho. Miloval, když měl Danny rozcuchané vlasy, když na sobě neměl oblek, ale rifle, když se takhle rozespale protahoval vedle něj v posteli, nebo když mu věnoval jeden ze svých upřímných širokých úsměvů, které patřily jenom jemu. 

„Dobré ráno, Danny.“

Prezident k němu otočil obličej a zeptal se: „Vymyslel jsi něco na to dnešní odpoledne?“

„No, napadlo mě jen zoo, bude tam dost lidí, což by nám mohlo zaručit nějakou anonymitu, a dětem se to určitě bude líbit.“

„Ty jo, Paule, to je skvělý nápad! Mě napadlo Muzeum Madame Tussaud, ale zvířata je určitě budou bavit víc než voskové figuríny.“

Daniel vylezl z postele a začal se oblékat. Dnes dopoledne ho ještě čekal rozhovor s předsedou vlády, tak si musel pospíšit. Odešel do koupelny, ale za chvíli se zas vrátil do ložnice, kde Paul stále seděl na posteli a čekal na něj.

Když agent prezidenta uviděl, stálo ho hodně sebeovládání, aby se na něj nevrhl. Daniel si totiž při mytí obličeje namočil i vlasy. Kapky vody mu po nich stékaly a dopadaly na sako, kde pomalu usychaly. Byl tak ještě přitažlivější než obvykle.

Věděl ale, že na tohle teď není čas, na dnešek mají nabitý program. Proto z postele vstal a obul si boty. Když se však napřímil, Daniel najednou vyprskl smíchy.

„Čemu se směješ?“ Byl zmatený, netušil, co by mohlo být důvodem prezidentova pobavení.

„Tobě.“

„Mně? Proboha, Danny, co je na mně tak vtipnýho?“

„Jak jsi vlezl ke mně do postele, tak sis pořádně zmuchlal košili."

Paul se na sebe podíval. Ano, skutečně byla jeho košile hodně zmuchlaná. „No, a čí je to vina?“

„Přece tvoje, měl sis jí sundat.“

„Jo, rovnou jsem k tobě mohl klidně vlézt nahej, co?“

Prezident se úplně rozzářil: „No jasně, to by bylo nejlepší.“

„Mě napadlo něco lepšího, neměl jsem tě objímat, měl jsem tě prostě rovnou z té postele shodit,“ řekl se smíchem Paul a navzdory svému prohlášení znovu Daniela objal a věnoval mu vášnivý polibek. Potom si oblékl sako, čímž se zmuchlaná košile schovala, a společně vyrazili do jídelny, aby si prezident mohl dát snídani.


Sotva Walsh dojedl, předseda vlády dorazil. Zamířili spolu do Danielovy pracovny, samozřejmě následováni Paulem. Uvnitř agent zůstal stát u dveří a tiše přihlížel rozhovoru mezi oběma muži, kteří se usadili na křesla naproti sobě.

Probírali spolu chystaný návrh zákona o legálním ozbrojování mladistvých od 16 let, proti kterému Daniel od počátku bojoval.

„Pane předsedo, tenhle zákon já za žádných okolností nemůžu podpořit. Myslím si, že už tak se v amerických školách vyskytuje mezi studenty velké množství zbraní, do toho máme v ulicích mladistvé gangy. Schválením tohoto zákona bychom je v tom jejich počínání ještě podpořili, protože by potom měli ke zbraním ještě snazší přístup.“

„Pane prezidente, ale na tuhle problematiku se dá dívat i z opačné strany. Možná, že kdyby víc dětí na školách mělo zbraně, mohlo by to potenciálního útočníka odradit, protože by se bál, že někdo z nich ho zastaví. To samé se týká pouličních gangů. Kdyby se proti nim také postavil někdo se zbraněmi, mohlo by je to odradit."

„Ano, v některých případech je možné, že by se něco takového mohlo stát, ale mám tady veřejně přístupné statistiky, které dokazují, že od doby, kdy se naposledy uvolnily podmínky pro získávání zbraní a více se zpřístupnily lidem, celkově vzrostla kriminalita.“ Daniel došel ke svému pracovnímu stolu a Paulovi neušlo, jak sebou trhnul při pohledu na nyní již uklizený stůl a jak v obličeji nepatrně zrudnul. No co, ten včerejšek byl jeho nápad. Rychle se ale vzpamatoval a podal předsedovi vlády vytištěné nějaké papíry s hlavičkou FBI. „Zde můžete vidět, že tato kriminalita vzrostla právě především v oblasti lidí těsně nad věkovou hranicí. Zvýšil se počet přestřelek mezi gangy, různých přepadení a také četnost vloupání. A 70 procent z této trestné činnosti bylo spácháno legálně drženými zbraněmi. Mladými lidmi. Z těchto statistik jasně vyplývá, že když mladí lidé získali povolení legálně držet zbraně, v souvislosti s tím vzrostla kriminalita. Nechci jim nyní dovolovat ještě nižší věkovou hranici. Dle mého názoru by se celkově počet zbraní měl omezit, ne naopak jejich počet ještě zvyšovat.“

„Ale pane prezidente, vždyť vás samotného denně hlídá spousta ozbrojených mužů na každém kroku.“

„To je pravda, a věřte mi, že i to se mi nelíbí,“ omluvně se podíval na Paula. Ten ale samozřejmě dávno Walshův názor znal, tak se na svého partnera v odpověď jen povzbudivě usmál a čekal, jak bude v argumentaci pokračovat. „Jenže všichni členové mé ochranky jsou dospělí trénovaní lidé, kteří prošli složitými testy, fyzickými i psychickými, a pravidelně procházejí ve střelbě a v reakcích přezkoušením. Ví, kdy mají zbraň použít, a kdy ne. Věřte mi, že jsem si tento návrh prošel velmi pozorně, a je tam jasně uvedené, jak by to v praxi fungovalo. Mladiství by absolvovali krátký kurz střelby, potom by složili testy, získali by zbrojní průkaz. Pak by jim již nic nebránilo si v nejbližším obchodě se zbraněmi nebo na internetu koupit nějakou zbraň a tu moci s sebou nosit a používat ji. Ale další přezkoušení nebo testy by podle tohoto zákona měli absolvovat až za několik let. Navíc by neprošli žádným dostatečným psychologickým ohodnocením, žádným opravdu intenzivním školením, v jakých situacích a jak se zbraní zacházet. Nezapomeňte, že v některých věcech jsou šestnáctiletí dostatečně vyspělí, ale ve většině věcí jsou to přeci jen ještě děti.“

Cooper se nad jeho slovy zamyslel a potom řekl: „Dobrá, pane prezidente. Přednesl jste velmi přesvědčivé argumenty. Ty statistiky si ještě dnes prostuduji a brzy se domluvíme na další schůzce, pokud souhlasíte.“

„Výborně. Rád to s vámi proberu příště detailněji. Nashledanou.“

Larsen samozřejmě předem Walshův názor znal, hodně spolu toto  téma řešili, a v zásadě s ním souhlasil. Myslel si, že kdyby více studentů mělo zbraně, mohlo by to pomoci zastavit útočníky ve školách a sám by i byl pro to, aby ve školách zbraně byly, ale jako někdo, kdo má za sebou opravdu velký a náročný výcvik v zacházení se zbraněmi, souhlasil s Danielem, že dát zbraně do rukou teenagerům bez řádného výcviku by mohlo nadělat více škody než užitku. On sám prezidentovi navrhl, že by zbraně mohli nosit například učitelé, kteří by byli pravidelně školení a cvičení, jak s nimi zacházet, jenže Walsh jako člověk, který nesnášel zbaně a násilí, odmítal něco takového sám navrhnout. Ale slíbil mu, že pokud někdo něco podobného navrhne, nejdřív si návrh prostuduje a zamyslí se nad tím, než ho odmítne. Larsen tedy doufal, že někoho taková věc brzy napadne a že poslanci nakonec vymyslí takové řešení, které by skutečně pomohlo studenty na školách ochránit.


Když Cooper odešel, Paul za ním zavřel dveře a obrátil se na Dannyho: „Všiml jsem si, že ten stůl tě pěkně rozhodil.“

Prezident vzdychl: „Ani mi to nepřipomínej. Myslel jsem, že se studem propadnu. Celou dobu jsem měl pocit, že si prostě něčeho musí všimnout a že přijde na to, že jsme na tom stole měli sex.“

Agent Larsen si sedl Danielovi na klín, jednou rukou ho objal kolem krku, podíval se mu do očí a řekl: „Danny, nebylo tady nic, z čeho by ho něco takového mohlo i jen napadnout. Dáváme si přece pozor, nesmíš se pořád tak bát.“ O svých vlastních obavách se mu raději nezmínil. Nyní chtěl Walshe jen uklidnit. Kdyby svůj strach poslechli, nesměli by spolu totiž být vůbec. Vždy hrozilo riziko, že si na nich někdo něčeho všimne, ať už by se jednalo o pohled, který by si spolu před někým vyměnili, nebo například dotyk. Nikdy by si nemohli být úplně jistí. Proto museli pořád riskovat.

Prezident ho pohladil po tváři a smutně řekl: „Já vím, za celý rok na nás vůbec nikdo kromě Jennifer nepřišel, ale já z toho prostě mám strach.“

„Neboj se, zvládneme to.“ Larsen se k Walshovi naklonil a přitiskl své rty na jeho. Chtěl tím zaplašit Danielovy obavy. Při svém jmenování na šéfa ochranky přísahal, že bude prezidenta za každou cenu chránit a starat se, aby byl v pořádku, to znamenalo i po psychické stránce. A on tuhle přísahu bral velice vážně. Chtěl pro Dannyho jen to nejlepší a nepřál si, aby si jeho přítel dělal zbytečné starosti. Naštěstí se zdálo, že polibek zabírá. Daniel Paula hladil po zádech a jazykem přitom zkoumal jeho ústa. Vypadalo to, že úzkosti se alespoň na chvíli z jeho mysli vytratily. 

Oba muži si vychutnávali vzájemný polibek, který odrážel veškerou lásku a nervozitu, co právě cítili. Líbali se velmi dlouhou dobu, když si najednou Daniel uvědomil, že brzy bude oběd a oni ještě musejí vyřešit dost věcí kvůli plánovanému výletu. Pomalu a neochotně tedy polibek přerušil a řekl Paulovi, že už s tím budou muset něco udělat.

Agent se nad tím zamyslel a potom protáhl obličej: „Dobře, ty to půjdeš oznámit Jennifer a já zkusím vymyslet nějaké rozumné odůvodnění, proč chceš jít s dětmi do zoo a proč s vámi půjdu jen já, bez dalších agentů. Myslím, že oba dva si to teď užijeme.“


Daniel se vydal do pokojů své ženy a ještě v momentě, kdy klepal na její dveře, netušil, co jí vlastně řekne. Byl si jistý jen tím, že z toho zas vznikne hádka. Když na vyzvání vstoupil dovnitř, všiml si, že je v obývacím pokoji úplně sama. Četla si v nějaké knize a jak k ní byla nahnutá, krásné hnědé vlasy jí v jemných vlnách spadaly téměř až do klína. Uvědomil si, že je opravdu atraktivní. Kdyby nepotkal Paula, nejspíš by s ní dokázal zůstat po zbytek života, ale po dvou a půl letech, vlastně skoro dvou a tři čtvrtě, strávených v Paulově společnosti už si byl jistý, že ten, koho skutečně miluje, a s kým bude šťastný, je právě on. Ano, měl ji rád, dříve si dokonce myslel, že k ní chová lásku, ale nedalo se to srovnat s tím, co poslední rok prožívá se svým bodyguardem. To porozumění a vášeň ve vztahu s Jennifer prostě chyběly. S ním se cítí opravdu milován. Jeho žena vždy byla dost odměřená a v porovnání s Paulem i velice chladná. Nejen při sexu, ale celkově. Nikdy spolu nemluvili příliš otevřeně, nesvěřovala se mu. Dříve si to ani moc neuvědomoval, ale když poznal Larsena, pochopil, že vztah může být mnohem lepší a upřímnější.


Jennifer vzhlédla od knihy a čekala, až jí Daniel sdělí, proč vlastně přišel. Od té doby, co se dal dohromady s agentem Larsenem, spolu téměř nemluvili, protože na něj byla hrozně naštvaná. Tady nešlo jen o to, že jí byl nevěrný, on si začal s mužem!

Její muž si sedl do křesla naproti ní a po menším zaváhání začal: „Prosím tě, nejdřív mi slib, že z toho nebudeš dělat zbytečnou vědu a že nebudeš dělat problémy.“

Okamžitě jí došlo, že zase půjde o něco s jeho milencem, proto se ostražitě zeptala: „O co jde, Danieli?"

„No… Víš, s Paulem bychom dneska po obědě chtěli vzít děti do zoo. Myslím, že jim trocha povyražení prospěje, pořád jsou tady zavřené. Ale chtěl jsem si s tebou o tom nejdřív promluvit.“

„Jo? A o čem si se mnou asi chceš promluvit? Chceš se jako zeptat, jestli vám to dovolím?“ Jennifer přetékala zlostí. Jak se opovažuje? To z něj chce dětem udělat druhého tátu, nebo co? „V tom případě s tím nesouhlasím. Nebudeš tahat děti na výlet s ním, navíc když mají mít výuku.“

„Prosím tě, Jenny, víš, že oba dva to učení bez problémů doženou. Nedělej z pár zameškaných hodin bůhvíco. A už jsem tě několikrát žádal, abys o Paulovi mluvila slušně.“

„No no no… Bráníš ho jak zamilovaná puberťačka. A kdo z vás je vlastně holka?“


Tohle už na Daniela bylo moc. Chápal, že je na něj i na jeho bodyguarda naštvaná a že ji opravdu zklamal a zradil její důvěru. Hlavně proto, že byl takový zbabělec a nenašel ani odvahu se jí přiznat, že má někoho jiného, a musela na to přijít tak, že je před pár měsíci nachytala „přímo při činu“. Proto byl ochoten její výbuchy často tolerovat. Ale teď už to vážně přehnala. Několikrát se zhluboka nadechl, aby neudělal nebo neřekl něco, čeho by později litoval, a potom jí rázně odpověděl: „Jenny, vážně rozumím tomu, že jsi naštvaná a že ti náš vztah vadí. Ale musíš začít respektovat, že je můj partner. Miluju ho a nenechám tě, abys ho takhle urážela nebo se do našeho vztahu navážela. A Jack i Lily se s ním stýkat chtějí, mají ho rádi, takže v tom jim taky bránit nebudeš. Nemáš právo jim to zakazovat.“

„Danieli, já nemusím nic. Zachoval jsi se ke mně jako bezohledný parchant a do toho ještě chceš, abych přihlížela tomu, jak chcete přetáhnout děti na svojí stranu. To nikdy nedovolím.“

„My je nechceme přetahovat na ničí stranu, Jenny! Chceme si s nimi jen zajet na výlet. Myslím, že ty i já jsme rozumní dospělí a můžeme se spolu bavit slušně. Já se s tebou přišel normálně pobavit a dohodnout se. Chtěl jsem, aby naše děti měly i trochu jiný program než jen být pod dozorem agentů zavření v Bílém domě.“

„Ano, ale ty je chceš vzít na výlet s ním!“

„To je pravda, chceme jet všichni čtyři, ale uvědom si, že je to i proto, že kdyby s námi nejel Paul, musela by se k nám zas přidat celá skupina agentů a ti by byli schopní tu zoo kvůli naší návštěvě i celou zavřít. Když s námi půjde Paul v civilu, nejen, že si děti užijí den venku s člověkem, kterého mají opravdu rády, ale mělo by se nám podařit splynout s davem a užít si konečně klidné odpoledne jako normální lidi.“

„Danieli, ale uvědomuješ si, jak je to nebezpečné?“

„Ano, vím, ale snad nás nikdo nepozná, a navíc Paul je z mé ochranky nejlepší, jsem si jistý, že i kdyby se něco mělo stát, on situaci zvládne. Neboj se, radši by umřel sám, než aby nechal někoho ublížit mně nebo Jackovi s Lily.“

„Vážně?“

Walsh si povzdychl: „Jenny, vím, že to nerada slyšíš, ale on mě opravdu miluje a naše děti taky. Nikdy by nedopustil, aby se nám něco stalo.“

„Dobře, ale jenom, pokud spolu před dětmi nebudete dělat žádný vaše úchylárny.“

„Úchylárny?“ Musel se ale ovládnout, na jeho reakci teď závisel celý osud zamýšleného výletu. „Prosím tě, takové výrazy už nepoužívej, ano? Vážně se mi nelíbí ty tvoje ustavičné urážky. A ne, neboj. Děti o nás stále neví, takže se s Paulem před nimi opravdu nebudeme líbat ani nic takového. Jsi spokojená?“


Agent Larsen se mezitím ohlásil na Ústředí. Museli tam hlásit každý Danielův pohyb mimo Bílý dům, kvůli jeho bezpečnosti. Paul měl výhodu, že byl šéfem ochranky, mohl si tedy tento výlet vzít na svoji vlastní odpovědnost, ale musel to na Ústředí nějak odůvodnit.

Do telefonu tamějšímu agentovi oznámil: „Šíp dnes po obědě půjde s dětmi do zoo.“ Rád bych věděl, proč Dannyho krycí jméno musí být zrovna Šíp.

„A kolik agentů půjde s nimi?“

Na to Paul odpověděl: „Jen já. Chce tam jít inkognito a nechce na sebe zbytečně upozorňovat.“

„To ale bude nebezpečné, tohle my neschválíme.“

„Já si to beru na svou odpovědnost.“

„Nemůžeme to schválit.“

„Prezident na tom trvá. Jestli to neschválíte, tak nezapomeňte, že jsem velitelem jeho ochranky. Můžu zařídit, že budete bez práce dřív, než stačíte mrknout.“

Po dlouhém dohadování se Paulovi podařilo toho natvrdlého agenta konečně přesvědčit, že prezidentovi se tam nic nestane a že pro všechny bude nejlepší, když ten výlet schválí, takže nakonec dostali z Ústředí zelenou a on to mohl jít Danielovi oznámit.

Ještě nebyl čas oběda, tak se za ním vydal do jeho obývacího pokoje vedle pracovny. Našel ho tam, jak pochoduje po pokoji sem a tam jako lev v kleci a očividně je rozzuřený.

„Danny, co se děje?“

„Paule!“ Sotva ho prezident uviděl, rozeběhl se k němu a prudce bodyguarda objal. „Představ si, že jsem se s Jennifer zase pohádal.“

„To mě nepřekvapuje. Co je na tom teď jiného, že tě to tak naštvalo?“

„No… Neudržel jsem se. Víš, ona nejdřív začala mluvit hnusně o tobě, tak jsem jí varoval, ať si dá pozor na to, co říká. Jenže pak ještě udělala odpornou narážku na náš vztah a ještě začala tvrdit, že chceme děti přetáhnout na svojí stranu, proto je bereme na výlet.“

„To ses s ní pohádal jenom kvůli tomuhle?“

„Zasloužila si to, já už mám po krk toho, jak tě pořád uráží, a navíc teď řekla, že spolu děláme úchylárny.“

„Takže nakonec ty bráníš mě?“ Paul si nemohl pomoct, ta představa ho pobavila.

„Jasně, nemusíš být ochránce pořád jenom ty,“ zasmál se i prezident a Larsen byl rád, že se mu ho podařilo trochu uklidnit.

Po chvíli se od něj Paul trochu odtáhl a řekl: „Takže předpokládám, že souhlas s naším výletem nevyjádřila.“

Daniel si povzdechl: „Věř tomu, nebo ne, ale nakonec se mi jí podařilo přesvědčit.“ Pohladil Paula po tváři, přitáhl si ho k sobě blíž a zeptal se: „A už jsi to nahlásil na Ústředí?“

„Jo, nahlásil. Sice to nejdřív nechtěli schválit, ale nakonec se mi to podařilo.“

Stáli tam uprostřed obývacího pokoje, objímali se a nezdálo se, že by se od sebe někdy měli odtrhnout, když se najednou ozvalo zaklepání na dveře. Oba dva od sebe museli rychle odskočit a Daniel šel otevřít dveře.

Stál za nimi Bobby Hale: „Pane prezidente, je připravený oběd.“

„Děkuji, agente Hale. Dnes ale nebudu jíst s rodinou. Mohl byste prosím zařídit, aby donesli jídlo pro mě i agenta Larsena do mé soukromé jídelny?“

„Ovšem, pane. Budete ho tam mít za pár minut.“

Když Bobby odešel, Paul se Daniela zeptal: „Ty dneska nechceš jíst s nimi?“

„Ne, jsem na Jennifer ještě pořád hodně naštvaný. Jen by to vedlo k další hádce, a na to fakt nemám náladu.“

Společně se vydali do Danielovy jídelny, kde se v klidu najedli a domluvili detaily plánovaného výletu. Po obědě se opět rozdělili, Paul si došel do auta pro tašku s civilním oblečením, kterou si ráno připravil, a Daniel zamířil pro své děti. Bodyguard ho nerad nechával bez dozoru, ale věděl, že se hned vrátí, a navíc, prezident šel jen přes chodbu. Děti měly výuku se svým soukromým učitelem v obývacím pokoji u svých ložnic.


Walsh si nebyl jistý, jestli jeho žena přeci jen nedala učiteli instrukce, aby mu děti nevydal, proto se rozhodl využít vlivu, který jako prezident měl. Vešel do místnosti rozhodným krokem a hned mezi dveřmi oznámil tónem, který nepřipouštěl diskuze: „Pane učiteli, dnešní výuka končí. Děti, vemte si věci, jedeme na výlet.“

Obě děti se nedočkavě rozeběhly ke dveřím, když v tom se učitel se na Daniela překvapeně podíval: „Pane prezidente, ale máme výuku a na dnešek byl dokonce naplánovaný test.“

Jack i Lily se po těchto slovech zatvářili zklamaně, oba sklonili hlavy a odevzdaně se pomalu vraceli na svá místa.

Daniel se již chystal učiteli oponovat, když ten se mu najednou vesele podíval do očí a usmál se: „Dělám si legraci. První dáma mě již informovala, že máte dnes v plánu výlet. Samozřejmě můžete jít, děti, a užijte si to. Ale test si zítra napíšeme.“

„Hurá!“ Chlapec i dívka zajásali nadšením a okamžitě se s radostným zavýsknutím vyřítili ven. Daniel si povzdychl, došel k jejich stolu, kde nechali sešity a tužky, posbíral je, poděkoval učiteli za vstřícnost a potom se s plnou náručí školních pomůcek vydal za svými dětmi. Byl rád, že s Jennifer vybrali pro děti zrovna tohoto muže jako učitele. Dokázal toho děti hodně naučit a probudit v nich zájem o další vědomosti, měl u nich autoritu a jak to vypadá, tak mu nechybí ani smysl pro humor.


Společně dorazili do pracovny a čekali na Paula. Agent se objevil za okamžik, s taškou oblečení. Po bouřlivém přivítání s dětmi jim spolu s Danielem oznámil cíl výletu, který děti přijaly s nadšením a chtěly ihned vyrazit. Oba muži se ale nejdříve museli převléknout. Kdyby šli do zoo v oblecích, strhávali by na sebe zbytečnou pozornost. Nechali tedy Jacka i Lily na chvíli samotné v pracovně a sami odešli do sousedního Danielova obývacího pokoje.

Prezident si na sebe vzal rifle a béžovo - hnědé triko na zip s dlouhým rukávem. Paul musel uznat, že mu to moc sluší. On sám na dnešek zvolil také džíny, ale k nim obyčejné černé triko, rovněž s dlouhým rukávem. Když ho takto oblečeného Daniel uviděl, poprvé v civilním oblečení, prohlásil: „Páni, víš, že ani nedokážu říct, jestli vypadáš líp v obleku, nebo v civilu?“ Přešel k bodyguardovi, chytil ho kolem pasu a věnoval mu velmi vášnivý polibek. Paul ho objal kolem krku a zcela se poddal prezidentovým dotykům. Ten jednou rukou zajel pod agentovo triko a hladil ho po břiše, druhou sklouzl z boků níže na jeho pozadí a více k sobě Larsena přitiskl, až se o sebe třeli svými klíny. Cítil, jak Walsh tvrdne, ostatně, sám na tom byl stejně, a moc rád by pokračoval, ale nakonec se od něj prezident jemně odtáhl a připomněl mu, že vedle na ně čekají Jack a Lily. Do háje, já ten výlet měl Dannymu navrhnout bez dětí. Ale… to bychom nakonec asi skončili jenom v posteli.

Ještě vysílačkou oznámil Bobbymu, jakožto svému zástupci, že jdou do zoo, a všichni čtyři zamířili k Paulovu soukromému autu. V obyčejném autě budou méně nápadní.


Když dorazili do zoo, agent se chvíli ostražitě rozhlížel, jestli lidé Daniela nepoznávají, ale naštěstí se potvrdilo to, co očekával. V davu se lidé na kolemjdoucí nedívají, tedy, dívají se, ale skutečně nevnímají. Přehlédli by klidně i svého dobrého známého, natož prezidenta, kterého by tu nečekali, navíc oblečeného v civilu a neobklopeného skupinou agentů v oblecích.

Vypadalo to, že dnes stráví příjemné odpoledne, jako obyčejní lidé, bez neustálého zkoumavého pohledu spousty lidí, jež Daniela od jeho zvolení pořád sledovali. Dnes můžou být jako rodina. Ne ve všem, samozřejmě, ale alespoň v základu ano. Musí si například dát moc dobrý pozor, aby se s Dannym třeba instinktivně nechytli za ruku nebo nějakým jiným způsobem nedali najevo, jaký vztah spolu skutečně mají. Což bylo v takovémto neutrálním prostředí a v obyčejném civilním oblečení dost lehké zapomenout. Jenže tady nešlo jen o to, že by si toho mohl všimnout Jack nebo Lily, šlo i o lidi okolo nich. Co kdyby někdo prezidenta přeci jen poznal? Jak by vysvětlili, že se drželi za ruce? Paul je tu oficiálně jen jako ochranka, odhalení jejich vztahu by rozpoutalo skandál. Jak v politických kruzích, tak i mezi voliči. Pokud si ale dají na tohle pozor a budou se k sobě chovat „normálně“, užijí si dnes pěkný den, kdy budou spolu a nikdo je nebude rušit.

S dobrou náladou chytil každý z mužů za ruku jedno z dětí, aby je měli pod dohledem, a vydali se prohlížet klece a výběhy.

Jack a Lily radostně jásali téměř u každého zvířete, nejvíce nadšení byli ale z malé opice, která přiběhla až ke sklu, jež ji od nich dělilo, a ukazovala jim nějakou pecku, kterou našla. Lily se na opici líbily její chytré oči, Jack byl zase přímo u vytržení z jejího drobného sytě růžového jazýčku, jímž pecku olizovala. Paul musel uznat, že tahle opička skutečně roztomilá byla a on i Danny z ní byli nadšení téměř stejně jako Walshovy děti.

Když si užili opičky do sytosti, chtěli pokračovat dál v prohlídce, ale najednou k nim přistoupily dvě dívky, obě mohly být staré přibližně 20 let, a požádaly prezidenta o podpis. Vida, tak přeci ho někdo poznal. Paul ho nechal, aby jim věnoval autogram, ale sám byl okamžitě ve střehu a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Naštěstí to vypadalo, že nikdo jiný jim nevěnuje žádnou pozornost.

Potom šli po cestě dál, až se dostali k výběhu s oslem. Jack i Lily se ihned vrhli k plotu a začali zvíře hladit. Moc se jim líbilo. Paul s Danielem stáli kousek opodál a pobaveně je sledovali. Tohle bylo důkazem, že dnešní výlet byl vážně dobrý nápad.

Jak tam tak agent se svým chráněncem stál a pozoroval děti, nechal se na okamžik unést tím, že jsou skutečně jako obyčejná rodina na výletě, a jeho ostražitost poněkud polevila. Takže si vůbec nevšiml, že se k nim někdo blíží. Příchozího zaregistroval teprve v okamžiku, kdy se jim za zády ozvalo: „Paullie, jsi to ty?“

Walsh se otočil a spatřil velice přitažlivého muže s krásnýma hlubokýma téměř černýma očima. Na první pohled bylo znát, že někteří jeho předci museli být Asiaté, což jeho vzhled činilo ještě exotičtějším. Daniel si všiml, že má úplně perfektní krátké černé vlasy, pečlivě nagelované, aby tvořily dokonalý účes. Sám si sice také obvykle geloval vlasy, ale spíše jen proto, aby je měl nějak upravené, takové účesy si na hlavě skutečně nevytvářel. Cizinec byl oblečený v černých kalhotách a růžové košili, která mu velmi slušela. Tento oděv se sem sice nehodil, ale bylo na něm vidět, že není zvyklý nosit nic jiného. Působil velice sebevědomým dojmem, až moc sebevědomým, na prezidentův vkus dokonce až nepříjemně. Přesto musel uznat, že takhle atraktivního muže snad nikdy neviděl. To by mě vážně zajímalo, odkud ho Paul zná.

Svou pozornost tedy zaměřil na bodyguarda a snažil se číst z Paulovy řeči těla jeho emoce. A nemohl uvěřit vlastním očím. Agent nejdříve viditelně ztuhl a potom vykoktal: „A-ahoj, Seane. Co tu děláš?“

„Ale, jsem tu na procházce s mojí sestrou a její dcerou.“

Prezident svého přítele bedlivě sledoval a byl úplně v šoku. Takhle nervózního Paula nikdy neviděl. Ani v situacích, kdy se obával o Danielův život.

Larsen na Seanovu odpověď k Walshovu překvapení zareagoval: „No jo, vlastně byla těhotná. Tak to jí moc gratuluju.“

Co to má znamenat? Daniel už nedokázal přemoci svou zvědavost, přešel k Paulovi blíže a odkašlal si.

Bodyguard ihned zareagoval: „Ovšem, omlouvám se. Pane prezidente, tohle je Sean Carter, Seane, prezidenta Walshe určitě znáš.“

„Samozřejmě. Páni, skoro jsem zapomněl, že děláš v ochrance. Moc mě těší, pane prezidente.“

Daniel, stále ještě zmatený, odpověděl: „Mě také, pane Cartere,“ a podal Paulovu známému ruku. Sakra, tak odkud ho zná? Brzy se to ale dovtípil, protože v Paulově tváři se místo totálně šokovaného a zmateného výrazu najednou objevilo úplné okouzlení. A čím déle se na Seana díval, tím zamilovaněji a obdivněji se tvářil. Tohle přece není možné! Vždyť on se tváří jak zamilovaný puberťák! Prezidentův šok se postupně měnil na zlost. Ano, musel si přiznat, že žárlí, a hodně. Ještě nikdy nepocítil takovou žárlivost, kvůli nikomu.

V tom se ale vrátily jeho děti, zjevně je oslík už omrzel. Když je Sean uviděl, rozloučil se s oběma muži a odešel. Prezident si však všiml, jak se za ním jeho přítel ještě dlouho dívá. Teď si nutně potřeboval s Paulem promluvit, proto si k dětem přidřepl a řekl: „Děti, víte, co? Běžte ještě na chvilku za tím oslíkem, jo? Určitě má hlad, dejte mu nějakou travičku.“

Jack i Lily odešli a prezident se k Paulovi otočil: „Kdo to byl?“

Agent se zatvářil nechápavě: „No, už jsem ti ho přece představil. Sean Carter.“

Prezident zlostně zasyčel: „Paule, nedělej ze mě blbce!“

Bodyguard si povzdychl: „Dobře, je to můj bývalý.“

„Mně teda moc jako bývalý nepřipadal!“

„Cože? A proč?“

„Tvářil ses, jako kdyby ten chlap byl snad bůh, úplně jsi ho hltal pohledem. Tak mi nenamlouvej, že s ním nic nemáš!“ Prezident se musel hodně ovládat, aby nekřičel. Když viděl, jak se jeho milenec na toho muže dívá, nevěřil tomu, že by to byl jen bývalý přítel. Moc Paula miloval a představa, že ho agent podvádí, byla prostě nesnesitelná. Asi i proto tentokrát nedokázal situaci řešit v klidu a s rozvahou tak jako jindy. Úplně mu to zatemnilo mozek.


„No tak, Danny, uklidni se…“ Bodyguard ani nestihl větu doříct, Walshova ruka téměř nepostřehnutelně vystřelila a dopadla na jeho tvář. Co to do něj dneska vjelo? Paul byl zmatený. Takového Daniela neznal. To se budou takhle hádat jen kvůli jeho bývalému příteli, se kterým se navíc již dva roky vůbec neviděl? Ano, uznával, že Sean se mu doteď velmi líbil a skutečně ho velice přitahoval, ale rozešli se spolu a tím to mezi nimi skončilo. Se Seanem to bylo fyzické, ale k Dannymu cítí opravdovou lásku. Miluje jeho, nikoho jiného.

Chtěl to Danielovi všechno vysvětlit, jenže on nic slyšet nechtěl. Agent ho za celého dva a tři čtvrtě roku, co ho znal, ještě nikdy neviděl takhle naštvaného. Alespoň ne na něj. Zkoušel mu něco říct, ale prezident prostě neposlouchal. Sdělil Paulovi jen, že je mezi nimi konec a že už mu nemůže věřit, pak zavolal své děti a zamířil ven ze zoo.

Bodyguard je následoval, i když ho Daniel svým chováním naštval. Nešlo mu o tu facku, skoro vůbec ho to nebolelo, šlo o princip. O to, že Walsh mu nevěří, jemu, který by pro něj bez zaváhání i umřel, a nejen kvůli tomu, že je to jeho práce. Uvědomuje si vůbec, co řekl? A to ten rozchod myslel vážně? Jen kvůli Seanovi?

Došli k autu, nasedli do něj a vyrazili zpět do Bílého domu. Ani jeden z mužů za celou dobu jízdy nepromluvil, oba byli naštvaní a dokonce i děti si té tíživé atmosféry všimly. Vycítily, že se mezi Paulem a jejich otcem něco stalo, ale nechápaly, co. Nelíbilo se jim, že museli všichni čtyři najednou takhle brzy odejít od zvířat, a k tomu ještě tahle nálada v autě. Paul to na nich jasně viděl.

Brzy dojeli do Bílého domu, všichni vystoupili z auta a šli dovnitř. Daniel rázným krokem zamířil rovnou do své pracovny, ani se na bodyguarda neohlédl. Zmateného Paula nechal na chodbě samotného stát s dětmi. A to ještě musel jít nahlásit, že už se v pořádku vrátili. Stálo ho hodně úsilí, aby se choval normálně. Nevěděl, co bude dělat, jestli Walsh ten rozchod myslel vážně. Danny byl celý jeho svět a i když teď měl na prezidenta vztek, věděl, že ho stejně pořád miluje, a rozchod si opravdu nepřál.



Po nahlášení jejich příjezdu se vydal i s dětmi za Danielem. Někdo je musel odvést k Jennifer a on to rozhodně být nechtěl. Byl už tak dost zničený, nestál o další hádku ještě s ní. Výjimečně zaklepal na dveře pracovny, i když obvykle neklepal při vstupu do pokoje, když věděl, že je tam Danny sám. Jenže teď po té hádce to považoval za dobrý nápad. Byl si jistý, že prezident je právě tam, ale bylo zamčeno. To bylo vážně divné, ta místnost se nikdy nezamykala.  Tedy, pokud v ní neměli sex. Zavolal tedy přes dveře: „Danny, jestli se mnou nechceš mluvit, fajn. Já na to teď taky náladu nemám. Ale jsou tady děti, měl bys je odvést k jejich matce.“

„Víš, co? Odveď je tam ty. Já mám ještě práci.“

Paul si naštvaně skousl spodní ret, tohle Walshovo chování se mu nelíbilo. Ale znal Daniela natolik, že věděl, že v téhle náladě s ním opravdu nic nepohne. Vzal tedy obě děti a vydal se s nimi čelit jejich matce, která ho dost možná zmlátí taky, za to, že jim rozbil rodinu.