Při cestě se agent stavil v čínském bistru a koupil si
nějaké jídlo k večeři. Pak si ještě zajel pro pivo a zamířil domů.
Najednou na to pivo dostal hroznou chuť. Dříve ho pil
několikrát týdně, teď už ale dávno ne. Snažil se vzpomenout, kdy ho měl
naposledy. Vlastně ještě předtím, než
jsem začal chodit s Dannym. To už je přes rok! Uvědomil si, že jeho dnešní
touha po pivu určitě souvisí s jejich rozchodem, ale bylo mu to jedno,
potřeboval se napít. Měl jít sice s Bobbym dnes
běhat, ale neměl vůbec náladu, tak mu zavolal, že musí něco nutně zařídit, a společné
pravidelné cvičení pro dnešek zrušil.
Když vešel do zanedbaného bytu, odhodil klíče na zašlý
jídelní stůl v kuchyni, který nepoužíval od té doby, co se od něj Sean odstěhoval,
a dal pivo do úplně prázdné ledničky.
Potom si v obýváku sedl na gauč, pustil televizi, koukal na
zprávy a při nich jedl své kung-pao. Moc
ale dneska televizi nevnímal, pořád přemýšlel o rozchodu s Dannym.
Nechtěl uvěřit tomu, že by mezi nimi měl skutečně být konec. Vzpomněl si na
svůj poslední rozchod, se Seanem Carterem. Bylo to asi před dvěma lety.
Přichází domů ráno po
18-ti hodinové náročné službě. Je šéfem ochranky prezidenta teprve půl roku,
vše je pro něj nové a navíc tahle práce vyžaduje spoustu zodpovědnosti. Moc se
těší na Seana. Neviděl ho už celou věčnost, včera ráno odešel Sean do práce
chvíli po tom, co Paul přišel domů a šel okamžitě spát, takže se jen pozdravili.
A potom Larsen odešel brzy odpoledne zas na další směnu, dřív než se jeho
přítel vrátil. Mluvili spolu naposledy předevčírem odpoledne.
Teď ho ale určitě
ještě zastihne doma, do práce má vyrazit až tak za 30 minut, navíc ví, že má
Paul touhle dobou přijít, takže na něj jistě bude čekat, aby si společně dali
snídani.
Odemyká byt a hned
mezi dveřmi ucítí vůni dobré kávy. Usměje se v očekávání skvělé snídaně
připravené partnerem a zavolá: „Seane, už jsem doma!“
Žádná odpověď. To ho
zarazí, ale neřeší to, Sean má občas svoje nálady, kdy se s Paulem moc nebaví.
Agentovi stačí, že alespoň budou spolu. Sundá si tedy boty a prochází jejich
krásnou a upravenou chodbou do čisté a prosluněné kuchyně. Jen ve dřezu je
nádobí ze včerejší Seanovy večeře.
Svého přítele najde
sedět u jídelního stolu. Jediný pohled mu ale úplně stačí k tomu, aby poznal,
že dnes si spolu žádnou příjemnou snídani neužijí. Na stole je sice připraveno
jídlo, ale jen pro jednoho. Sean zrovna jí toast s marmeládou a k tomu pije
kafe. Když bodyguarda uvidí, zamračí se a položí toast na stůl. Pomalu se k
němu blíží a Paulovi je okamžitě jasné, že se opět pohádají. Ale kvůli čemu
tentokrát? Paul mu přece nic neudělal, byl celou dobu v práci.
„Můžeš mi říct, proč
jsi mi včera aspoň nevyžehlil košili? Podívej se, jak vypadám,“ vyštěkne na něj
Carter místo pozdravu.
„Seane, není moje
povinnost ti žehlit košile. Dělám to jen ze své dobré vůle. Navíc, ty jsi mně
nikdy košile nežehlil.“
„Jo? Takže podle tebe,
Paullie, bych já měl večer přijít ztahanej z práce a jít si žehlit košile? Tys
byl celé dopoledne doma.“
Bože, jak Paul
nesnáší, když ho Sean oslovuje Paullie. „Jo, byl jsem doma, ale zapomínáš, že
jsem přišel domů v šest ráno po dvanáctihodinové službě a ve dvě odpoledne jsem
zase odcházel na další směnu.“
„No, tak jsi přece měl
dost času mi aspoň dvě nebo tři košile vyžehlit, ne?“
„Neměl. Na pár hodin
jsem si šel lehnout, pak jsem nakoupil, uvařil omáčku, aby sis jí dal k večeři,
až přijdeš domů, umyl jsem nádobí a hned potom už jsem musel vyrazit do práce.“
Nechce se hádat, je moc unavený a má hlad.
Seana to však zjevně
nezajímá, protože na něj začne křičet, že měl tedy pracovat rychleji nebo neměl
tak dlouho spát, ale že on na dnešek nemá žádnou vyžehlenou košili a bude teď
kvůli němu vypadat jako bezdomovec.
To už ale Paula
naštve: „Tak já tady denně uklízím, peru, žehlím, nakupuju, vařím, vlastně se o
všechno starám sám, a ty mi vynadáš, že jsem nestihl vyžehlit blbý košile,
protože jsem musel do práce, když sis je klidně mohl pak večer vyžehlit sám?“
„Já ale večer přišel
domů strašně utahanej! Víš, jak je práce vysokoškolského učitele náročná?“
„A víš ty, jak je zase
náročná práce šéfa prezidentovy ochranky? A podívej, kolik hodin denně dělám
já, a kolik ty!“
„Aha, takže teď se
tady zase začneš vytahovat s tím, že děláš pro prezidenta?“
„Seane, krucinál, já
se s tím přece vůbec nevytahuju, jen říkám…“
„Víš, co? Když si
prostě myslíš, že jsi lepší než já a když věříš tomu, že se doma o všechno
staráš ty, co kdybych se od tebe odstěhoval a uvidíme, jak to tady budeš beze
mě zvládat?“
„Vždyť jsi včera neudělal
doma vůbec nic, nebyl jsi ani schopný umýt po sobě po večeři nádobí! A to jsem
ti tu večeři i uvařil!“
„No jo, protože vaříš
ty, tak si hned o sobě myslíš, co?“
„A proč někdy neuvaříš
ty? Nebo proč aspoň jednou nedojdeš třeba nakoupit?“
„A proč bych měl?
Vždyť to děláš ty.“
To už Paula opravdu
naštvalo. Dělal všechny tyhle věci, celé tři měsíce, co spolu bydleli, je
dělal, a nevadilo mu to, ale přeci by Sean alespoň něco občas udělat mohl. A
to, jak s ním teď mluví, jen kvůli nevyžehleným košilím, to už vážně přehání.
On přeci není jeho sluha! Blbce ze sebe tedy dělat nenechá, nikdo ho nebude
využívat!
„Víš, co? Vypadni!
Vypadni a už se nevracej! Už tě nikdy nechci vidět!“ Popadne Seana za rameno a
násilím ho táhne ke vstupním dveřím. Vystrčí ho ven a zabouchne za ním.
Carter začne bušit na
dveře, že alespoň chce svoje věci, Paul tedy dojde do ložnice, vezme kufr, co
si Sean přinesl, když se sem nastěhoval, hodí do něj jeho oblečení, které mu
zrovna padne pod ruku, několik Seanových osobních věcí a košile, jež byly připravené
na vyžehlení. Kufr zavře, donese ho ke dveřím, na něž Sean ještě stále buší,
otevře je, vyhodí kufr ven a zase zabouchne. Pohledem zkontroluje, že Carterův
klíč je na věšáčku, takže nebude muset měnit zámek, a jde si do kuchyně pro
pivo.
Dojedl večeři a krabičku od jídla odhodil na konferenční
stůl. Rozhlédl se a uvědomil si, že Sean měl možná pravdu. Nezvládá bydlet sám.
Byt, který před dvěma lety byl krásný, upravený a čistý, je teď celý zašlý a
všude se povalují poházené různé věci. Například na tomhle konferenčním stolku
v obýváku už je krabiček od čínských jídel několik. Stále je ještě
nevyhodil. Nedokázal říct, jak je možné,
že se o byt takhle přestal starat, vždyť dříve tady skutečně uklízel jen on a
byt vypadal krásně, zvládal to. Tak proč ne teď?