19. kapitola - První setkání s Fredem?

Larsen byl úplně zničený. Pořád nedokázal uvěřit tomu, že je zradila zrovna agentka Thompsonová. Věřil jí. Celou tu dobu jí naprosto důvěřoval. Ale v momentě, kdy ji uviděl, jak hledá v Mapovém salónku jeho přítele a chce ho zabít, jednal instinktivně. V sebeobraně téměř bez míření vystřelil. Byl k smrti vyděšený. Nikdy se tak ještě nebál. V tu chvíli nešlo jen o jeho život, ale především o Danielův. 

Vážně ji nechtěl zabít. Pořád si říkal, že měl mířit lépe, jenže u něj převládly reflexy, které získal během výcviku. Zabij nebo budeš zabit. Cítil se hrozně. Na misi v Iráku sice již několik lidí zabil, ale nikdy to nebyl kolega a někdo, komu takhle důvěřoval. Vždy si myslel, že připravit někoho o život je strašné, že je to ta nejhorší věc, co může člověk udělat, ale když nyní zabil svou kolegyni, zjistil, že je to ještě mnohem horší. 

K těmto všem úvahám a pochybám se ještě přidalo to, že Danny k němu citelně ochladl. Nechápal, proč. Každý večer si volali přes Skype a Larsen se ho na to několikrát ptal, ale jeho přítel se vždy vyhnul odpovědi. Paul si myslel, že to je kvůli tomu, jak se dozvěděli o jeho synovi. Třeba mu vadí představa, že Paul má dítě. Jenže Walsh mu to nepotvrdil. Nevěděl, co s tím má dělat, ale teď pro něj bylo prvořadé se se synem potkat. Sám z toho byl dost vykolejený, děti vždy chtěl, a teď najednou zjistil, že jedno má. Byl to pro něj obrovský šok, ale zároveň i radost. Nemohl se dočkat, až Freda pozná. 

Když ho čtyři dny po operaci konečně pustili domů, z bytu ihned zavolal Hilary. 

„Ahoj, Paule.“ 

„Ahoj, Hilary. Dneska mě pustili z nemocnice, tak jsem se s tebou chtěl domluvit ohledně Freda.“ 

„Dobře, kdy by se ti hodilo, abych ho přivezla?“ 

„Mam být ještě tři týdny v pracovní neschopnosti, tak to je jedno, budu doma. Záleží, jak se to hodí vám.“ 

„A co třeba zítra? Bude pátek, po škole má čas, já ho k tobě zavezu, představím vás a něco si mezitím vyřídím ve městě. Pak ho zas vyzvednu.“ 

„To by bylo bezva. Dáš mi s ním ale pár hodin, ať si v klidu popovídáme, viď?“ 

„Jasně. Ale musím tě varovat. Není z toho nadšený a nechce se s tebou sejít.“ 

„Jakto? Řeklas mu, doufám, že jsem o něm nevěděl?“ 

„Jo, řekla, ale nechce tomu věřit. Zkus s ním mít trpělivost a nějak mu to vysvětlit, jo? Je to opravdu hodný kluk, je fakt skvělý, ale když si něco vezme do hlavy, tak mu to nikdo nevymluví.“ 

„Jasný, že se budu snažit. Ale ty ho nějak přesvědč, aby vůbec ke mně přišel, jo?“ 

„Dobře. Uvidíš, že si padnete do noty. Teď bychom si ale konečně taky měli trochu popovídat o nás, jak jsme se celou tu dobu měli, ne?“ 

„Jo, to máš pravdu. Jsem z toho prostě ještě pořád v šoku, promiň. Tak povídej. Co se s tebou dělo?“ 

„Čím začít… Školu jsem už nedodělala, soustředila jsem se na Freda a jeho výchovu. Hned, jak byl dost starý, aby mohl do školky, jsem si ale našla práci. Chtěla jsem být schopná nás uživit a nebýt závislá na rodičích. Od té doby už jsem na něj neměla až tolik času, ale snažím se mu to vynahradit.“ 

„A co nějaké vztahy s muži?“ 

„Na to nebyl čas. A většina chlapů nechce hned ženskou s dítětem.“ 

„Vidíš, měla jsi mi to tehdy říct. Mohl jsem ti pomoct finančně a třeba bychom se i k sobě vrátili, takže bychom se mohli vzít a vychovat ho spolu jako rodina. Měli byste to o tolik snazší, kdybys mi bývala zavolala.“ 

„Já vím, ale já si fakt myslela, že to tak bude lepší.“ 

„Fajn, už to nebudeme řešit. Ale říkala jsi, že se budeš vdávat?“ 

„Jo, před dvěma lety se mi konečně podařilo někoho najít. Klape nám to, je to spolehlivý a šikovný chlap. Sice si s Fredem moc nesedli, ale snad to bude časem lepší. Před pár měsíci mě požádal o ruku, s radostí sem odpověděla, že ano. Řekni mi ale co ty, Paule? Jak ses měl?“ 

„Po akademii jsem vstoupil do armády, tam jsem se přidal k Rangerům, byl jsem i na misi v Iráku a po ní jsem nakonec zakotvil u Tajné služby.“ 

„Páni, vážně hvězdná kariéra. Ale u tebe mě to nepřekvapuje. Vždycky jsi byl dobrý. Ale co ty a vztahy? Jsi s prezidentem, to je vážně dobrá partie. Jak se ti povedlo ho získat?“ 

„No, několik vztahů jsem před ním měl. S muži i ženami...“ 

„Takže tvoji rodiče to konečně berou?“ 

„Ne. Po tobě jsem pak měl ještě na škole kluka a to už mě rodiče vyhodili z domova.“ 

„Počkej, to jako fakt? Tak to jsou blbci. Nezlob se, ale normální rodiče tohle prostě dítěti neudělají. I když, tvoji rodiče měli vždycky takové zastaralé názory, takže mě to tolik nepřekvapuje." 

„Jo, já si o nich myslím svoje taky. Proto jsem je od té doby ani nikdy nekontaktoval." 

„To tě chápu. Ale pořád jsi mi neodpověděl, jak se ti podařilo získat nejmocnějšího muže světa. To je opravdu terno.“ 

„To jo. Pořád mi to ještě nedochází, že mám zrovna jeho. Je to opravdu úžasný chlap. Miluju ho. A to, že je americký prezident, tak v soukromí vážně nevnímám. Prostě je to můj partner. Jako prezidenta ho vnímám jen v práci, třeba když má vystoupení a já ho musím chránit. A co se týká toho, jak se mi podařilo ho získat... On byl vlastně ten, kdo udělal první krok.“ 

„Vážně?“ 

„Jo. No, já do něj byl zamilovaný už asi půl roku předtím. Poprvé jsem si to vlastně uvědomil, když jsem ho jednou pozoroval při projevu. To, jakým způsobem u toho stojí a sebejistota, která z něj sálá, je vždycky naprosto úžasná. Miluju, jak je inteligentní, obětavý, impulzivní a vášnivý. Navíc je prostě perfektní partner a otec. Denně jsem viděl, jak se stará o svou ženu a o své děti, jak je jeho rodina pro něj vždy na prvním místě a je ochotný udělat pro ně cokoli. Tím mi vždycky hodně imponoval. Ale právě proto, že jsem věděl, že je ženatý, a že jsem neměl důvod myslet si, že je taky bisexuál, nikdy by mě nenapadlo, že by mezi námi mohl vzniknout partnerský vztah. Navíc jsem se sám vzpamatovával z těžkého rozchodu, tak jsem se snažil si ty myšlenky nepřipouštět. Ale přiznávám, že jsem s ním rád trávil čas. A vypadalo to, že i on se mnou. Až pak se mi najednou začal vyhýbat. Bál jsem se, co se stalo, tak jsem se ho zeptal, jestli jsem udělal něco špatně. Byl jsem naprosto v šoku, když mi odpověděl, že se mi vyhýbá proto, že ho přitahuju. Vůbec jsem nečekal, že by mohl cítit to samé, co já. V první moment jsem nebyl schopný nijak zareagovat, trvalo mi, než jsem to vstřebal, pak jsem ale měl šílenou radost, chtělo se mi ho popadnout do náruče a líbat ho a už ho nikdy nepustit. Jenže pak jsem si všiml, že on se hrozně bojí. Když to řekl, ani se na mě nepodíval a očividně měl strach z mojí reakce. Tak jsem k němu pomalu přišel, opatrně ho políbil a on tu pusu opětoval. Řeknu ti, byl jsem v ten moment, a jsem doteď, ten nejšťastnější člověk na světě. Mám toho nejlepšího chlapa, jakého by si kdy mohl někdo přát.“ 

„Ty bláho, Paule, koukám, ty jsi zamilovaný jak puberťák,“ neubránila se Hilary smíchu. Moc mu to ale přála. Chtěla, aby byl Paul v životě šťastný, proto se i tehdy rozhodla mu o Fredovi neříct, aby nemusel mít starosti se zajištěním rodiny, mohl si vybudovat skvělou kariéru a najít si partnera, kterého by celým srdcem miloval. Obě věci se mu zjevně podařily a ona na něj byla moc hrdá. Když se spolu rozcházeli, věděla, že oni dva pro sebe nejsou ti praví. Cítila, že kdyby spolu zůstali i nadále, zmařili by si šanci na lepší partnery, a to se jí nyní potvrdilo. Ale přeci jen měla obavy z jedné věci: „Ale když je prezident ženatý… Promiň, Paule, ale já vidím jen dvě možnosti, jak váš vztah může dopadnout.“ 

„A jaké to jsou možnosti?“ 

„Za prvé – rozbiješ to, co na něm tak obdivuješ, jak se stará o rodinu a jak mu na nich záleží. A i když je kvůli tobě opustí, nikdy se mu po nich nepřestane stýskat. Nebo za druhé – budeš jen milenec. Promiň, vím, že to zní opravdu ošklivě a nic mi do toho není, ale prostě tě musím varovat.“ 

„To je v pořádku, Hilary. Samozřejmě si to taky uvědomuju. Ale vím, že Daniel mě skutečně miluje a slíbili jsme si, že po skončení funkčního období spolu už začneme žít. Navíc jeho žena o nás ví, takže vím, že pro něj nejsem jen milenec. Nikdy jsem nebyl. Od začátku jsme se dohodli, že to mezi námi bude vážné. A co se týká rozbití rodiny – kdybychom se nedali dohromady, s Jennifer by asi zůstal. Ale oni dva jsou prostě jako partneři nekompatibilní, mají úplně jiný pohled na to, co kdo z nich od vztahu očekává, takže vím, že by nikdy nebyl úplně šťastný. A jeho děti prostě miluju a oni oba mají moc rádi mě, s Danielem se jich rozhodně nechceme vzdát, takže o ně nepřijde.“ 

„Vidím, že to máš všechno promyšlené. Tak doufám, že to tak skončí a budeš šťastný.“ 

„Děkuju. Teď mi ale ty něco řekni o tom svým snoubenci.“ 

„Dobře, jmenuje se Sam Smith, má fakt nádherné vlnité černé vlasy, bradku... Je docela veliký a působí svým zjevem a skoro černýma očima trochu strašidelně. Možná proto ho Fred nemá rád. Je docela přísný a umí nahnat hrůzu, ale v jádru je hodný. Neprožívám naší lásku tak extrémně jako ty, ale i tak ho vážně miluju.“ 

„Tak to jo. Mimochodem, k tomu zasnoubení moc gratuluju, snad spolu budete šťastní.“ 

„Taky doufám.“ 

„Teď mi řekni něco víc o Fredovi. Jaké jsou jeho zájmy, názory... Všechno, na co si vzpomeneš. Myslím, že by mi to při tom prvním setkání mohlo pomoct, abych prolomil ledy. Nejspíš je těžké se mu zalíbit, když mě už teď nemá rád a Sama taky ne, co?“ 

„To je těžké říct. To víš, je mu patnáct, to se názory a koníčky hodně mění, hledá se. Ale má hodně rád hudbu, rock. Hlavně zbožňuje skupinu 30 Seconds to Mars, jestli si dobře pamatuju. Taky má rád zvířata a sportuje. Je docela vysoký, tak hraje basketbal.“ 

„Aha. No, snad teda nějaké společné téma vymyslím. Díky. Jo, a mohla bys mi poslat nějakou jeho fotku mailem? Vůbec jsi mi ještě ani neřekla, jak vypadá.“ 

„Hlavně se nenech odradit tím, jak tě bude zezačátku odsuzovat. Bude to na tebe zkoušet. Jo, vidíš. Dobře, pošlu ti dneska jeho fotku. Jaký máš mail?“ 

Po skončení rozhovoru Paul již na celý den plánoval jen odpočívat. Chtěl si moc popovídat s Danielem, říct mu, co probírali s Hilary, jenže on měl teď ještě dost práce, byli domluvení, že se sejdou na Skypu až večer. Poslal mu tedy jen SMS, ve které mu napsal, že Freda uvidí zítra a že dlouho mluvil s Hilary. Ať mu Danny napíše, až bude moci jít na Skype. 

K jeho překvapení se mu prakticky ihned po odeslání zprávy rozezněl telefon. 

„Ahoj, miláčku. Ty máš teď čas?“ 

„Ahoj, Paule. Jo, proto ti volám. Mám zrušené nějaké jednání. Chceš jít na chvíli na Skype?“ 

„Jasně. Vydrž, zapnu notebook a hned tam budu.“ 

Brzy se připojili na internet a konečně si mohli zavolat. 

„Tak co ti Hilary říkala?“ 

„Povídali jsme si o vztazích a tak. Řekl jsem jí, jak jsme se dali dohromady. Nevadí?“ 

„Jasně, že mi to nevadí, když jí věříš.“ Daniel už od Bobbyho i Paula získal za poslední čtyři dny dost informací o téhle jeho bývalé lásce, takže si byl jistý, že je to milá žena, která jim určitě bude jejich vztah přát. Její rozhodnutí neříct Larsenovi o jejich potomkovi byla zřejmě jediná velká chyba, které se dopustila. Ale zato byla opravdu hodně velká. Nevěděl, jestli jí to on nebo především jeho přítel budou moci opravdu odpustit. Jinak proti ní ale vážně nic neměl. 

„To jsem rád, že ti to nevadí. Taky jsme mluvili o Fredovi. Fakt mi to neřekla jen proto, že nechtěla, abych už v necelých dvaceti letech musel finančně zajišťovat rodinu a starat se o dítě a přijít tak o možnost vybudovat si kariéru, jakou teď mám. I když to bylo špatné rozhodnutí, musíme ji chápat, Danny. Vždyť bych třeba pak neskončil v tvojí ochrance a nemuseli jsme se vůbec poznat.“ 

„Jo, asi je to pravda. Víš, vlastně jsem moc rád, že máš taky dítě. Byla by to škoda, kdybys nikdy neměl dítě jen proto, že jsi s mužem.“ 

„To jsem moc rád, že to takhle bereš, Danny. Bude to vážně fajn, mít ho. Jen je škoda, že jsem nebyl u toho, jak vyrůstá.“ 

„To doženete, neboj. A co ti ještě o něm řekla?“ 

„Že má rád skupinu 30 Seconds to Mars, hraje basket... no, aspoň něco už o něm vím. Dneska mi pošle jeho fotku, tak jsem zvědavý. Jak si myslíš, že asi vypadá?“ 

„Aha, takže klasický puberťák. Jsem zvědavý, jak tě přijme. No...těžko říct, jak asi vypadá. Asi bude mít hnědé vlasy a hnědé oči, když to bude nějaký mix vás dvou, ne? Hilary má hnědé oči.“ 

„Jo, docela mám strach, jak na mě bude reagovat... S tím vzhledem jsem pěkně na vážkách. Ona Hilary je totiž přírodní zrzka, víš? Na blond se jen barví.“ 

„Uvidíš, jestli ti dá aspoň trochu šanci, pozná, že jsi fajn chlap a všechno bude dobré. Počkej, ona je zrzka? Fakt? Tak to Fred bude asi vypadat dost zajímavě.“ 

„Snad jo. Hele, nesměj se, zrzavých lidí je fakt hodně. Já mám taky zrzavé předky.“ 

„Vážně?“ 

„Jo.“ 

„Ale no tak, vždyť víš, že já se zrzkům nesměju. Jen si z tebe utahuju.“ 

„Dobře, dobře. A zjistili konečně něco o Thompsonové a o tom, proč tě chtěla zabít?“ 

Danielova rozesmátá tvář byla během vteřiny zas zachmuřená: „Jo. Asi před hodinou tu za mnou byl Bobby. Prý dneska přinesli její rodiče nějaký dopis, ve kterém jim psala, že se mě snaží zabít, potvrdila, že si najala všechny ty atentátníky, kteří na mě útočili, a sdělila jim, že ten den, kdy to píše, se to pokusí ukončit.“ 

„Ty jo, tomu se mi pořád nechce věřit. Ale pořád nevíme, proč se k tomu rozhodla.“ 

„Víme. Ještě tam psala, že to má být pomsta za to, že sem poslal jejího bratra do Afghanistánu a že ho tam zabili.“ 

„Aha, tak proto. Stejně to ale nechápu, když přece ví, že o tom, jestli bude válka a koho tam pošleme, nerozhoduješ ty osobně. Jde to přes spoustu lidí.“ 

„Jo. Ale musela být opravdu hodně zoufalá.“ 

„To teda jo. Pořád nechápu, jak dovedla vymyslet tolik dobrých plánů na tvé zabití a jak to všechno dokázala tak skvěle skrývat.“ 

„Jo, ale to se asi už nikdy nedozvíme.“ 

„Důležité je, že už bys měl být v bezpečí, Danny. I když na to úplně spoléhat ale nemůžeme, ještě budeme muset být ve střehu, kdyby v tom dopisu lhala. Ale to jen pro jistotu. Bobby už všechno vyřídil, ne?“ 

„Jo, to jo. Jsem rád, že můžu konečně normálně pracovat a nemusím už omezovat působení na veřejnosti. Jo, Bobby prý už všechno zařídil.“ 

„Bezva. Musím mu pak poděkovat. Je to úžasný, miláčku, konečně se můžeme všichni trochu uklidnit.“ 

Všiml si, že Danielovi se na tváři při tom oslovení objevil výraz nevole, ale ihned ho zakryl. Nechápal, proč by mělo jeho příteli teď najednou tohle oslovení vadit, když si ho dosud vysloveně užíval. 

Zrovna se ho na to chtěl zeptat, ale dříve, než to stihl provést, prezident mu řekl, že už budou muset hovor ukončit, protože má mít za pár minut další jednání. Rozhodl se to tedy nechat na večer, až si budou volat znovu, a nyní se s Walshem jen rychle rozloučil, aby ho nezdržoval. 

Potom přemýšlel, co bude až do večera dělat. Uvědomil si, že se nedávno rozhodl dát do pořádku byt. Teď je na to vhodná chvíle. Má čas a navíc se u něj zítra zastaví Fred, takže by měl uklidit, aby ho hned od začátku tím bordelem neodradil. 

Našel ve skříni čisticí prostředky, jež tam byly ještě z doby, kdy chodil se Seanem. Byly sice dávno prošlé, ale rozhodl se to s nimi ještě protentokrát zkusit. Příště si nakoupí nové. 

Natolik se zabral do práce, že úplně zapomněl na čas. Ze soustředění ho vyrušilo až zazvonění telefonu. Aniž by se podíval, kdo mu volá, hovor přijal: „Prosím, Larsen.“ 

„Paule, co se děje? Měli jsme už dávno domluvený sraz na Skypu.“ 

„Ježiš, Danny, promiň! Já tu gruntuju celý byt a úplně jsem zapomněl na čas. Netušil jsem, že už je tolik hodin. S jednou rukou se to dělá dost špatně. Promiň. Ještě jsem dokonce ani neobědval, koukám, že budu rovnou večeřet.“ 

„To si děláš srandu! Jsi po operaci, máš odpočívat, ne makat jak blázen. Navíc ani nejíst!“ 

„Já vím, Danny, ale já to fakt takhle v plánu neměl. Vydrž, jdu si teda pro jídlo a hned budu na Skypu, jo?“ 

Přišel za pár minut, s plným talířem čínského jídla. 

„Paule, víš, že to ale není zdravé, celý den nejíst a pak večer se tahle nacpat? A ještě ke všemu zas jen dovezeným čínským jídlem? Jíš vůbec někdy něco jiného?“ 

„Jo, já vím. Když já jsem neměl čas dneska vařit. Tohle mi přivezli k obědu, ale ještě jsem se nedostal k tomu, to sníst.“ 

„Proboha, máš odpočívat, ne celý den dřít!“ 

„Když já chci, aby se tu Fredovi líbilo, první dojem dělá hodně.“ 

„Ty jo, ty jsi z něj pořádně nervózní.“ 

„To víš, poprvé uvidím svého syna. Jasně, že jsem nervózní. Chci, abychom si rozuměli. Navíc ten byt vážně potřeboval pořádně vydrhnout. Představ si, že jsem zjistil, že mám bílou ledničku.“ 

„Já se z tebe zblázním,“ rozesmála Daniela ta poslední věta. „Slib mi ale, že dneska už budeš odpočívat.“ 

„Jo, víc bych toho už nezvládl. Zbytek dodělám zítra než přijedou. Už toho moc není, neboj. Jo, ale asi bych mu měl i něco uvařit, viď?“ 

„Pochybuju, že by přijel hladový. Určitě se někde nají předtím. Ale jak myslíš.“ 

„Uvidím. Hlavně musím vymyslet, co vlastně uvařit. Je, Hilary mi odpoledne poslala tu jeho fotku!“ 

„Pošli mi ji taky!“ 

„Už to máš v mailu.“ 

„Ty jo, tak on je vážně zrzavý!“ 

„No jasně, vždyť já mám taky trochu zrzavé geny, vezmi si jen, jak se mi na obličeji v létě dělají pihy, a ty moje modrozelené oči, takže mě to vážně nepřekvapuje. Spíš se divím, že je takhle vysoký. Podle té fotky to tak vypadá. Já sice jsem vyšší než průměr, ale Hilary je docela malá.“ 

„No, poznáš, až ho zítra uvidíš na vlastní oči. Fotka může klamat. Ale vypadá opravdu sympaticky, tak snad si navzájem padnete do oka.“ 

„Jo, snad jo.“ 

Chtěl si po těch několika dnech v nemocnici užít alespoň trochu sexu přes Skype, ale jakmile to navrhl, Daniel řekl, že náladu dnes nemá a že Paul by měl odpočívat. Hlavně když celý den takhle pracoval. 

Začínal mít vážně pocit, že se mezi ním a Walshem něco děje, něco, co mu neustále uniká, ale byl opravdu moc unavený, aby to s ním probíral. Dospěl však k závěru, že kvůli Fredovi to asi nebude, to by po něm prezident nechtěl poslat tu fotografii a nesnažil by se ho uklidňovat, že to mezi ním a jeho synem jistě dobře dopadne. 

Hovor tedy ukončili a Paul si šel lehnout. Ráno ho ještě čekala spousta práce. 

Po probuzení se již nemohl dočkat, až Freda uvidí. Ihned se vrhl na úklid zbytku bytu, dokud se u něj nakonec všechno nelesklo. Pak přemýšlel, co by měl Fredovi uvařit. Bylo to těžké. Netušil, co má jeho syn rád. Rozhodl se pro plněné ovocné knedlíky. Věděl, že dají dost práce, ale i tak to chtěl pro Freda udělat, aby z něj jeho syn měl dobrý dojem. Navíc si řekl, že knedlíků nemusí udělat velké množství, stačí jen na jeden oběd pro něj, Freda a popřípadě Hilary, kdyby se rozhodla najíst se s nimi. 

Zjistil, že už má ale nejvyšší čas, pokud musí jít ještě nakoupit suroviny a má stihnout uvařit dříve, než jeho bývalá přítelkyně i s jejich potomkem dorazí. Musel si hodně pospíšit, aby byl včas se vším hotov. Navíc si pozdě uvědomil, že zrovna na takové vaření by měl mít obě ruce v pořádku. 

Nakonec si ale spokojeně oddechl. Vše bylo připraveno akorát pět minut před jejich plánovaným příchodem. Už se potřeboval jen převléci. 

Potom se posadil ke stolu a čekal. Najednou mu ale zazvonil telefon. Na displeji bylo Hilaryino číslo. 

„Paule, prosím tě, potřebovala bych od tebe pomoc.“ 

„Jasně. Co se stalo? Kde jste?“ 

„Byli jsme už u tebe před domem, vystoupili jsme z auta a když jsem se otočila, abych si vzala kabelku z auta, tak Fred najednou utekl. Vyběhla jsem za ním, ale skočil do autobusu, co jel směrem na centrum.“ 

„Pane bože! Vydrž, běžím dolů, taky vezmu auto a budeme ho hledat.“ Měl strach, aby se Fredovi nic nestalo. Bylo to nepravděpodobné, nebyl už malé dítě, ale i tak. Navíc si to celé kladl za vinu. Hilary mu od začátku říkala, že ho jeho syn poznat nechce a oni ho do toho nutili. Také nebylo zrovna vhodné zvolit pro místo jejich prvního setkání zrovna Paulův byt. Larsen by byl raději, kdyby se mohli sejít na nějakém neutrálním místě. Určitě by se potom Fred ohledně schůzky cítil lépe. Jenže Paul byl na nemocenské. Musel být doma. 

Teď ho jeho nemocenská ale nezajímala. Ani to, že se jednou rukou půjde špatně řídit. Tohle byl stav nouze. Nyní musí najít svého syna, ne jen sedět doma a nic nedělat. 

S Hilary každý ve svém autě objížděli ulice v centru a Larsen se pozorně díval po chodcích na chodnících a doufal, že v některém z nich pozná svého syna. Po dvou hodinách ale Hilary Paulovi znovu zavolala: „Paule, vzdáme to. Myslím, že jel domů. Zajedu tam a dám ti vědět.“ 

Larsen byl spíše jen vyděšený, ale Fredova matka byla opravdu naštvaná. Takhle ji Paul neznal. Fred doma samozřejmě byl. Paul jen doufal, že to teenager za svůj útěk moc neschytá. 

Večer se rozhodl zajet navštívit Daniela. Chtěl se mu svěřit, jak jeho snaha o setkání s Fredem dopadla. Řekl si, že se staví v práci a předá jim propouštěcí zprávu z nemocnice spolu s potvrzením o pracovní neschopnosti ještě na tři týdny. Pak by nemělo být nápadné stavit se na pár hodin u Dannyho a třeba mít konečně i sex. 

Nevěděl, jestli prezident zrovna v pracovně někoho nemá, proto raději zaklepal a po vyzvání vstoupil. K jeho překvapení ale nebyl Walshův výraz tak nadšený, jak doufal. Přikládal to však překvapení z jeho návštěvy. 

„Nesu ti jídlo, Danny.“ 

„Jídlo?“ 

„To, co jsem původně uvařil pro Freda,“ posadil se Paul na pohovku v pracovně. „Nesedneš si ke mně, ať ti to všechno povyprávím?“ 

„Víš, Paule... Mám ještě práci. Povídej a já to při tom dodělám, jo?“ 

Co se děje? Takhle se nikdy nechoval. Začínal být z chování svého přítele zmatený. Vážně se ho na to bude muset zeptat. I když to třeba jen zbytečně zveličoval, možná má Danny skutečně moc práce. Vždyť mu ani nedal předem vědět, že přijede. Dospěl k závěru, že to zatím nebude řešit. Místo toho mu tedy popsal to fiasko, jakým skončila jeho plánovaná schůzka s Fredem Harperem a zároveň vysvětlil, proč prezidentovi nese jídlo. Sám by tolik ovocných knedlíků nesnědl. 

„Ty jo... tak asi to s ním nebudeš mít tak snadné, jak jsem myslel. Ale neboj, to zvládnete. A kdy ho máš zas vidět?“ 

„Zas za týden. Snad to tentokrát vyjde.“ 

„Snad jo.“ 

„No tak, Danny, tolik dní jsme se neviděli, pojď ke mně,“ přešel během řeči Paul k Danielově židli a pokusil se ho zezadu obejmout. K jeho překvapení ale Walsh prudce ucukl, odtáhl se od něj a vystřelil ze židle jako blesk až na druhý konec místnosti. 

„Můžeš mi sakra konečně říct, co se stalo, Danny?!“ 

„Nic.“ 

„Tohle není nic, Danny.“ Paul už byl vystrašený. Nechápal, co se stalo a proč se Daniel chová takhle. Musel mu něco udělat, ale co? „Evidentně se mě už několik dní bojíš. O co jde?“ 

„Ne, nebojím se tě.“ 

„Bojíš.“ 

„Ne, jen jsem se tě lekl.“ 

„Nelekl, Danny, věděls, že jsem u tebe, utekl jsi, až když jsem tě chtěl obejmout.“ 

„Promiň, to bylo proto, že jsem přepracovaný a unavený.“ 

„Proboha, Danny, nech toho. Vážně poznám strach. Obzvlášť na svým partnerovi.“ 

„Dobře... Bojím se tě. Máš pravdu.“ Prezident se nakonec přiznal, protože viděl, že nemá cenu popírat před přítelem něco, co je jasné. 

„Ale proč?“ 

„Nechtěj to po mně, prosím.“ 

„Miláčku, tohle ale musíme vyřešit. Tohle je vážně velký problém.“ 

„Já vím, ale neboj, já se s tím srovnám sám.“ 

„Ne, tohle musíme vyřešit hned a spolu, jinak to může být ještě horší.“ Celou dobu Larsen zůstal na místě a snažil se mluvit co nejvíc klidně a přátelsky. Věděl, že kdyby i jen naznačil, že se k Danielovi chce přiblížit, nebo kdyby teď řekl něco špatně, může to zničit jejich vztah. Nelze být s partnerem, kterého se člověk bojí. „Prosím, Danny, řekni mi, co se stalo. Udělal jsem ti něco?“ 

„Ne. Nic jsi mi neudělal.“ 

„Dobře. Tak je to kvůli Hilary nebo Fredovi?“ 

„Ne.“ 

„Tak proč?“ 

„Paule, já o tom vážně nechci mluvit. Nenuť mě, prosím. A promiň, že jsem od tebe tak utekl, vážně to nedělám schválně.“ 

„Dobře, Danny,“ Larsen věděl, že kdyby ho nyní nutil, ať s ním mluví, mohl by tím věci ještě zhoršit. „Ale chci, abys věděl, že se vůbec nezlobím a že až budeš chtít, rád si s tebou o tom promluvím, jo?“ 

„Děkuju. Mohl bys prosím tě jít? Já teď chci být sám.“